Horse, horse, horse!

Když jsme šli spát kolem druhý ráno, nevěřil jsem, že vstaneme v osm, abychom rozumně stihli vyrazit na plánovaný výlet na Isle of Wight. Ale sluníčko tak svítilo, že jsem vstal a nepřipadal jsem si ani moc dobitej. Po chvilce dohadování čí auto vezmem prohlásil Jirka, že se mnou se bojí a pojede svým autem s řízením vpravo vlevo. V devět jsme byli u Tesca ve Slough a v 9.10 volal Petr, že sedl do špatného vlaku a bude tam až ve třičtvrtě. Zašli jsme na poctivou anglickou snídani a poté nakoupili zásoby na dnešek a Jirka nějaké věci, co chtěl vézt do Čech. Už, už jsme šli naložit Petra, ale Jirka se rozhodl zajít ještě na záchod. Tu slabou půlhodinku jsem trávil vylepšováním dat ve Foursquare a chatováním přes SMS s Petrem, co čekal na nádraží.
Konečně jsme vyrazili. Sluníčko svítilo, cesta krásně ubíhala a nebýt toho, že jsme vytlačili nějakou ženskou na svodidla, tak se skoro nic nestalo. Holt vpravo prostě není vidět, takže řízení na vícepruhé dálnici je trochu dobrodružnější. Ještě, že Petr vzadu tak křičel. Po příjezdu do Southsea nás Jirka vzal na několik okruhů po městě. Když jsme se nasytili prohlížením křivolakých uliček toho města - navíc některé už zjevně projížděl potřetí, řekli jsme mu, ať tu navigaci vypne a jeli jsme normálně podle šipek "Hovercrafts", které byly na každé křižovatce. Za chvíli jsme parkovali u nástupní stanice do Hovercraftu - vznášedla. Jedna bestie zrovna startovala. Nejprve se zvedne lem kolem té mrchy, pak dostanete kamínkama z pláže a už za hrozného burácení mizí na moři. Cesta trvala deset minut a nic moc zevnitř teda vidět není. V Ryde stálo hafo autobusů, jen si vybrat. Navíc jsme si koupili celodenní jízdenku zdarma. Jirka ale trval na cestě vlakem a proaktivně si koupil lístek. My vyčkali do vlaku a měli jsme skoro libru slevu. Starým kodrcáčkem jsme dojeli do nějakého městečka. Procházeli jsme krásné uličky směrem k pláži. Z městečka úplně dýchala taková ta přímořská pohoda.
"Fakticky super výlet, díky, žes nás vytáhnul! Myslel jsem, že to bude nějaká zoufalost, ale je tu nádherně!" říkám Jirkovi.
"No, já jsem taky nadšenej. Jsem měl docela strach. Možná to nebylo poznat, ale já vůbec nic nenaplánoval."
"Tak to poznat bylo. Ale já nejsem z těch, co hysterčej když nevěděl, kudy se pojede a čím a co se bude dělat. Nebo, že jsme to nedomysleli a nestihli poslední vznášedlo. No co, tak se někde ubytujem a vrátíme se zejtra! Hlavně pohoda!"
"No tak zas tak v pohodě já nejsem. Já to musím stihnout. Já musím být v pondělí v práci!" bránil se Jiří.
"Však uvidíme," usmál jsem se.
Na pláži jsme zládovali toust a vydali jsme se hledat autobusovou zastávku. Po prozkoumání mapy jsme se rozhodli vyrazit napříč přes celý ostrov až na západní cíp, který sliboval dechberoucí výhledy a lanovku přes útesy. Přestupovali jsme v Newportu.
"Kam jedem?" ptal jsem se.
"Úplně nejdál kam to jde."
"A co tam jede?"
"Tyhle všechny linky."
"Ale to je jen sedmička - to je divný ne, aby jela tolika různými směry," divil jsem se.
"Je to jednodušší," poučoval mě Jirka.
"V čem, v tom, že sedneš do špatný sedmičky?"
"Ne, v plánování spojů."
"A v čem by bylo težší kdyby to byly linky 7,8,9? Já nevím, mně to připadá jako pěkná blbost."
Jeli jsme dál a já najednou uviděl nápis "Cider Barn".
"Hele není to ten bar s těmi Cidery?"
"Jo je."
"Tak honem vystupovat!"
Vyskákali jsme ven a vtrhli do podniku. Jak se ukázalo, hospoda vyhořela a měli tam jen prodejnu. Koupil jsem aspoň dvoulitrovku Cideru a sedli jsme si na zahrádku u jedné restaurace, kde netočili pivo. Dali jsme si aspoň zmrzlinu a vyžebrali dvě skleničky. Sedli jsme si u stolku a Jirka odešel objednat polívku. Popíjíme pivko, vychutnáváme slunečnou pohodu, když tu k nám přišla číšnice a ptala se, jestli máme objednáno.
"Jasné, máme, klídek," ujišťujeme jí a poslali jsme ji pryč. Jirka nějak nesledoval a po nějaké době říkal: "Já si snad tu polívku neobjednám!"
"Jakto, tys ji už objednal ne?"
"Ne, ona mi řekla, že sem někoho pošle."
"Aha, tak ta už tu byla!" smáli jsme se.
Vypili jsme sotva půlku lahve a kluci už zas hnali dál. Chytli jsme další bus a jeli. Vedle mě seděla nějaká pošahaná rodinka, co hrála úchylnou hru "Now call". Někdo vykřil například:
"Now call sheeps!" a ostatni začali halekat: "Sheep, sheep, sheep, sheep, sheep, sheep, sheep" a ukazovali na stádo ovcí. Nebo "Now call trees!" "Tree, tree, tree, tree, tree, tree" "Now call white lines!" "Whiteline, whiteline, whiteline" a strašlivě se u toho řáchali. Když vystoupili říkal jsem to Petrovi a demonstroval na příkladu stromů. "Tree, tree, tree, tree!" Jeli jsme dál a já proti zapadajícímu sluníčku spatřil zvířata pasoucí se na louce. "Horse, horse, horse, horse!" začal jsem radostně halekat. "A krávy," dodal jsem, když jsem zaostřil. "Teda jenom krávy," zpřesnil jsem své detailnější pozorování. Petr, který pospával vedle mě se podíval a vida stádo krav vybuchl smíchy "Horse! Horse! Horse!" vykřikoval do záchvatu smíchu. Autobus nás dovezl až na úplný okraj ostrova. Hnali jsme se na lanovku, ale už zavírala.
"No jo, dyť vono je pět hodin, teda ta cesta trvala dlouho!"
"Cože? Tolik? Ale jak stihnem poslední vznášedlo?!" lekal se Jirka.
"Ta autobusačka říkala, že další spoj jede za hodinu," informoval jsem ho o odjezdu posledního autobusu. Jirka zuřivě studoval knížečku s odjezdy.
"To by se snad dalo stihnout, on ten autobus zpátky jede tou kratší cestou," uklidnil se.
Petr mi pak říkal, že jede ještě jeden o půle.
"To mu neříkej, za prvý bychom pak zbytečně čekali, za druhý by to značně snížilo pravděpodobnost, že zažijeme dobrodružství při dostizích na poslední trajekt."
"Hele kolem tebe se dějou šílený věci, ale já mám fakt pocit, že to způsobuješ tak trochu sám!"
"Jasně, život by byl jinak nuda!" smál jsem se.
Vyrazili jsme aspoň k pevnosti po cestě po útesech. Jirka v půlce začal stávkovat, že to celé neujde. Šel jsem s Petrem dál, když nás minul vyhlídkovej autobus.
"Víš co by byla sranda? Dohnat ten autobus a jet s ním zpátky a kříčet na Jirku, aby utíííkal, jinak nestihne ten poslední spoj!" navrhnul jsem.
Petr hned vyběhnul napřed. Doběhli jsme akorát když se autobus otáčel. Cesta stála dvě a půl libry, ale za tu srandu to stálo. Už zdálky jsme viděli Jirku sedícího vyčerpaně na okraji cesty. V momentě, kdy jsme ho míjeli jsme se vyklonili a křičeli:
"Utííííkeeej! Jinak to nestihnéééš!"
Jirka jen udiveně otočil hlavu. Dole v městečku autobus stál a nás napadlo, že jet zpátky do Yarmouthu vyhlídkovým busem by bylo lepší. Šli jsme dolů a usmlouvali cenu z šesti na tři libry. Když jsme se vrátili a vyhlíželi Jirku tak mě napadlo.
"Hele a neplatí nám ta lítačka i na tohle?!"
"No to mi ani neříkej!"
Autobus už skoro vyrážel, když jsme zahlédli Jirku na obzoru.
"Pobéééž! Jedem tímhle! Bude to větší sranda!"
Jirka doběhl a pro jistotu jsme se ptali, zda v Yarmouthu můžem přestoupit na sedmičku, kterou jsme se potřebovali dostat zpět do Newportu.
"Yarmouth? Nuber seven. Yes, of course!" ujistil nás řidič.
Cesta na střeše vyhlídkového autobusu po západu slunce už nebyla taková legrace. Chvíli jsme drkotali zuby a pak přelezli do kryté části, jinak bychom zmrzli. V Yarmouthu jsme vystoupili, našli odjezd sedmičky, která jela až za půl hodiny a šli si sednout na terasu na pifko. Už jsme se usadili, pozvedli půllitry, když jsem pronesl kacířskou myšlenku:
"Hele a jezdí tady ta samá sedmička? Já jen, že je mi divný, že jste říkali, že zpátky jedem kratší cestou a jsme zase v Yarmouthu."
Jirka s Petrem vyskočili a začali zuřivě listovat jízdními řády.
"Doprdele! Vy ste debilové!" rozčílil se Jirka.
"Hmm. Se to fakt nedá stihnout," potvrzoval Petr a oba začali vydatně panikařit.
"Proč jste museli lézt do toho vyhlídkovýho busu?!" naříkal Jiří.
"Jsme mysleli, že bude větší sranda," odvětil jsem a usmíval se.
"Ty se směješ blbečku, ale já musím být v práci!"
Vědel jsem co je potřeba říct v takové situaci, ale přesto jsem řekl:
"Uklidni se, tak to nestihneš no," a pokračoval jsem: "Hele, představ si, že bychom to vznášedlo stihli, dorazíme domů v noci, ty pojedeš nevyspalej, vlítneš pod kamión a stejně v pondělí v práci nebudeš. Takhle to prostě osud chtěl. Kdybys tam měl bejt v pondělí, tak to stihneš normálně," snažil sjem se ho uklidnit filozofií.
Jirka něco zavrčel a vyběhl na silnici lovit taxíky. Petr akčně sháněl číslo od Barmana. Já vytáhl Palma a začal jsem hledat spoje do Ryde, kdyby jsme třeba něco přehlídli.
"Vykašli se na ty tvý blbý kontentový služby! To je přesně to co ty nechápeš. Tyhle služby jsou úplně k ničemu!" hučel do mě Petr.
"Já to jen zkouším, co kdyby něco. Taxík bude stát pěknej majlant."
"Ty to zkoušíš, ale my už dávno víme, že jsme v hajzlu. Tyhle kontentový služby jsou na dvě věci!" řekl a mával na Jirku s vizitkou na taxíka, aby šel k nám.
Ještě jsme dopíjeli v rychlosti pivo, než ho zavoláme.
"A já si ho chtěl tak vychutnat!" naříkal jsem.
"Ty kráso, ten Palm to snad nikdy nenačte!"
"Vykašli se na to."
"Budem tam o půl osmý, to bychom měli stihnout. Minimálně v Newportu budem za dvacet minut a odtamtud bude stát taxík míň než půlku," pronesl jsem nahlas.
"Jakto?! To není možný, jede to odsud minimálně 35 minut!"
"Asi to je jiná sedmička," navrhl jsem.
"No jo, fakticky, asi má pravdu."
Přesunuli jsme se na nádraží kam přijela v 18.23 sedmička. Hnali jsme se do ní, ale řidička nám řekla, že ona je jiná sedmička. Za chvíli po ní přijela další. Radostně jsme naskákali a zabrali místa nahoře. Spokojeně si jedem, když jsem pronesl kacířskou myšlenku:
"Hele, ty první jste se ptali, ale jste si jisti, že tohle už byla ta správná sedmička?!"
"Je to fakt systém na hovno! Jak můžou všechny spoje označit stejným číslem. To je normální bordel!" nadával Jirka.
Shodli jsme se, že ať jedem jakoukoliv sedmičkou, tak teď už prostě musíme dojet. V Newportu jsme přeběhli na další autobus a vyslýchali řidiče, zda dokáže stihnout poslední vznášedlo. Podle řádu tam měl být v 19.34 a poslední vznášedlo odlétalo v 19.40. "Teoreticky by to mohlo vyjít, snad ano," hýřil řidič optimismem. Ujišťoval jsem Jirku, že i když nestihnem vznášedlo, tak tam ještě bude hafo přívozů a ty budou levnější než případnej taxík. Nakonec kluci souhlasili, že to risknem. Sedli jsme si nahoru, abychom měli dobrej výhled na ten závod. Halekali jsme na pomalá auta, motivovali řidiče k předjíždění pomalejších autobusů na silničkách, kam se nevešel ani jeden. Nadávali pomalu vystupujícím. Skandovali, ať se nezastavuje lidem na zastávkách. Řidič to docela krosil (v rámci možností) a v cíli jsme byli v 19.30. Kluci vyběhli dopředu.
"To je ten váš time management! Nechápete kdy musíte spěchat a kdy už spěchat netřeba," křičel jsem ještě za nima a v klidu přešel do čekárny na vznášedlo. Zkrátka stihli jsme to, ale byla to nádherná kovbojka a krásný závěr suprovýho dne.
V Southsea jsme ještě vychutnali západ slunce a Jirka nás pak vezl zpátky. Cestou se setmělo a my řešili, že jeho světla oslňují veverky na stromech.
"To mi šteloval tchán," řekl Jirka tónem naznačujícím, že samozvaný opravář byl podle jeho názoru kapacita.
"Hmm, chápu. Vem to teda radši k někomu, kdo tomu rozumí, ne?" navrhnul mu Petr. Chvíli jsme se dohadovali, zda světla oslňující veverky jsou v souladu s normami a zda by na nás měli všichni ostatní tak blikat. Jirka pak ale pohrozil, že nás vysadí a tak jsme zmlkli.
Doma jsme zašli ještě na závěrečné pivko a veřeři ke Skákajícímu Koníkovi. Už nevařili, tak jsme dali jen pivko a pak jsem s Petrem vyrazil k Indům pro takeaway. Nesli jsme si jídlo domů, když jsme míjeli hospůdku Jolly Gardener.
"Tam jsem ještě nikdy nebyl, nezkusíme ji?" navrhnul jsem.
"Zdá se, že to tam žije," souhlasil Petr.
Vešli jsme dovnitř a hospůdka byla plná ženskejch, zpívalo se karaoke a všichni byli strašně opilí. Našli jsme si stůl za barem a objedanli pivo.
"Je ti jasný, že my dva jsme tady srazili věkovej průměr těsně pod devadesát let," ptal se mě Petr.
"Jo, mám pocit, že zpěvákovi právě vypadly zuby," pronesl jsem směrem ke zdroji šílených skřeků, což podle textu běžícího na obrazovce měla být písnička "Who the f**k is Alice"
"Ale je to zážitek ne?!" smál jsem se.
"No to teda je! Dnešek je plnej zkušeností!"
Přihnala se k nám nějaká mladice kolem 80ti let - tipuju podle toho, že ještě mohla chodit a vnucovala nám playlist, abychom si vybrali.
"Ne, děkujem, fakticky ne," odmítnul ji Petr.
Podívala se na něj fakt zlým pohledem a naštvaně odešla.
"Začínám mít strach," řekl sledujíc v obavách své okolí.
Dopili jsme pivo a po anglicku se vytratili.
Byl to fakt náročnej den.