Balení jsem klasicky nechal na poslední chvíli a tak jsem ráno zoufale přemejšlel co by se mi tak mohlo hodit na mou výpravu do Paříže. Něco jsem pobalil, naházel to do kufříku na kolečkách a tradá na nádraží. Tyhle kufříky jsou dělány zjevně na mramorové podlahy nádraží a letišť a ne na drsné anglické chodníky. Ve Slough jsem raději zašel do Tesca a koupil si baťoh. V práci klasická panika těsně před odjezdem. V jednu jsem ještě nahrál Pink Floydy do telefonu a vyrazil na autobus. Ten se rozjel úplně opačným směrem, takže po dvaceti minutách jízdy jsem byl znovu u firmy. Ještě že jsem měl tak masivní rezervu. Na nádraží St. Pancras jsem ale nakonec byl s luxusní 1.5 hodinovou rezervou. Prohlídka okolí odhalila sympatickou irskou hospůdku. Vevnitř bylo nesmírně živo. Všichni lili Guinesse, nosili ty jejich klobouky a muzika hrála nějaké irské vypalovačky. Na jasně! Dnes je přece St. Patric's day. Dal jsem Guinesse a přemýšlel jaký je nejkratší možný čas se kterým si mohu dovolit risknout nalodění na vlak Eurostar. Ač se mi nechtělo ven, nakonec jsem to nehrotil a šel na nádraží. S baťohem plným chlastu jsem dorazil k odbavení a zjistil, že všechno scanujou stejně jako na letišti. Hrko ve mě jak ve starých pendlovkách. Může se brát chlast do letadla? Naštěstí se ukázalo, že může. Našel jsem své místo uprostřed vagónu, kde je stoleček, kolem kterého sedí všichni dokola. Naproti mě seděl nějakej typickej francouzskej bohém a umělec a vedle mě nějakej anglickej sportovec. Vytáhl jsem chipsy a Budvara a jakmile se vlak odjel, tak jsem ležerním trhnutím ruky strhnul zátku Budvara. V tu chvíli to pivo doslova vybuchlo. Nevím jestli ho rozvášnila kontrola v rentgenu, nebo pobyt v baťohu, ale nebyl jsem s tím schopen vůbec nic dělat. Strhnul jsem ho jen dolů a zlil si kalhoty a promáčel sedačku durch. Kupodivu jsem zkoupal jenom sebe, své věci a stůl. Spolucestující jen vyděšeně koukali na tu performance a pak hledali nějakej kapesník. Neměli nic. Já nakonec použil noviny co jsem si vezl.
Dopil jsem poslední hlt Budvara co zbyl v lahvi, pokusil se udělat si pohodlí ve zmáčené sedačce a obklopen uklidňující vůní piva jsem spokojeně usnul a probudil se až v Paříži.
Radka byla na cestě k Tomovi a já prohlásil, že se tam dokážu dopravit taky a sám. Je fakt, že nechápu jak se někdo může bát cestovat v západních zemích. Po tom co zvládnete veřejnou dopravu v zemích Jihovýchodní Asie vám přijde cokoliv jiného jako naprostá brnkačka. Za chvíli jsem také vystupoval ve Vincenes. Tom mě zkoušel telefonicky vysvětlit kudy mám jít, ale já se nakonec spolehl raději na pana Googla.
Za chvíli jsem se už vítal s Radkou a Tomem. Radka ocenila, že mám baťoh. Tom si prý myslel, že budu mít kufr, když jedu z toho Londýna. U Toma jsem se ubytoval a zjistil, že je fanda do piva. Hned jsme měli téma na diskuzi, ale výraz Radky naznačil, že bychom měli mluvit i o něčem jiném. Vypili jsme Budvárky, nějaké Senegalské pivo a připili whiskou na zdar tohoto víkendu a šlo se spát.
čtvrtek 17. března 2011
neděle 13. března 2011
Přechod Janovic
Ve čtvrtek bylo tradiční posezední U Kozla, které tradičně skončilo v nonstopu.
Dobře jsem tam pokecal s Milanem a nakonec jsme se dohodli, že ten busík koupíme společně. V pátek jsem dorazil v práci co bylo potřeba a odpoledne byl sraz s Mrtvočichem U Kozla, kde nás měla vyzvednout Míša. Nakonec pojedem jen my dva, protože Raspa, kterej to celý zorganizoval nakonec prohlásil, že nejede, protože si myslel, že to je až v sobotu, ač posledních asi 30 let to bylo vždycky v pátek. Míša měla trochu zpoždění a bylo jasný, že vlak do Janovic prostě nestihnem. Míša byla unavená, děti zlobily a tak jsem zoufale hledal kohokoliv, kdo by nás odvezl. Všichni buď ožralí, nebo na cestě někam chlastat. Mám hrozný kamarády. Nanzačil jsem Míše, za by nás nehodila, ale neměla zrovna ten den nejlepší náladu. Už jsem to viděl na taxíka, ale nakonec se uvolila, že nás vezme. Atmosféra v autě byla trošku napnutá, takže byla skoro úleva, že jsme vypadli ven. A hned do hospůdky. V první chvíli jsem nemohl padnout na nikoho známého, ale pak se ukázalo, že skoro všichni sedí v předsálí. Namáčkli jsme se k nim a objednali první skvělé Krakonoše. A už hrály kytary, benjo, valcha zpívalo se a pilo a bylo nám skvěle. Já ale držel myšlenku, že když to je desáté vyročí mého přechodu, že bych se mohl pokusit podruhé za celou dobu ty skály opravdu přejít. Bylo někdy po půlnoci a Béďa se zrovna balil, že jde na srub, tak jsme se k němu připojili. Letos nebyl žádnej sníh, takže za chvilku jsme byli na srubu. Tam se ještě chvíli vyprávělo, popíjelo, já nabídnul na ochutnávku soudek svého Guardsmana a někdy kolem půl druhé ráno jsme s Mrkem vylezli ven a začali budovat stan. Země byla zmrzlá, takže žádné kolíky, jen jsme tak nějak sestavili konstrukci a zalezli dovnitř a snažili se to zoufale zadejchat. Tu noc bylo -18 stupňů. Pekelná zima. Vzal jsem si moirové spodky, dvoje teplé ponožky, rukavice a šálu. Když říkám vzal, tak tím myslím, že jsem si je dal kolem krku a do kapes, kde jsem je taky ráno našel. Usínal jsem slušně opilej a probudil jsem se prakticky v tom samým stavu. Voda na pití a cola co jsme tam měli přes noc zmrzly. My naštěstí ne a rádi jsme vyjeli ráno ze stanu a snažili se zoufale ohřát u kamen ve srubu. 
Ale dokázali jsme to! Vstali jsme a mohli jsme s ostatníma vyrazit na přechod. Venku se shromáždilo hafo lidí. Kavec udělil poslední příkazy a šlo se. No šlo. Lidí bylo hodně, věkové složení rozsáhlé, takže jak jsem říkal, spíše než šli jsme driftovali. Zejména při nějakých krkolomných výstupech, kde to hodně klouzalo se spíše stálo, než postupovalo. Glosoval jsem to proslulou hláškou: "Je to pohodlný tohle driftování, ale vleče se to." Slivovice šlo s námi dost a úplně nejluxusnější záležitostí byla flaška višňovice. Zkrátka hladinka zůstavala a hlava mohla vychutnávat krásy skal, odcházející zimu a vůbec a chvíli v ní nebzučelo tisícem myšlenek, jak jsem jinak zvyklej. 
Trempíci jsou skvělá parta. Přátelští, sdílní, jestli jsme včera znali asi pět lidí, tak do večera jsme poznali dobrý dvě tři desítky skvělejch lidiček. V jeden moment jsme se rozdělili a alkoholická část zamířila do restaurace, kdežto turisticky horolezecký tým pokračoval na jakousi vyhlídku. S Mrkem jsme byli v hospodě první a já se jal hned objednávat:
"Poprosil bych, jedno, dvě... asi třicet piv!" oznámil jsem barmanovi.
"Já tu mám lučištníky, já teď nemám čas ani místo!" zchladil mě nečekaně. Podařilo se nám zabrat stůl a nějak se všichni sesedli když přišli. Chlapík to ale myslel vážně. Věnoval se pouze lučištníkům a nám nakonec donesli aspoň pár piv a nějaký to kafe. Jídlo až po střelcích. Teda já měl do tý doby lučištníky docela rád, ale po dnešním dni jsem na ně fakt zanevřel. Po restauraci došlo k dalšímu dělení. My šli s malou partičkou na vlak do Teplic. Vykračujem si na pohodu, sluníčko svítí, nikam nespěcháme. V Teplicích jsme slyšeli houkání vlaku. No říkal jsem si, že to asi bude vláček co jede opačným směrem. Trochu mě zaskočil dotaz šéfa výpravy: "Kdy to jede?"
iPhone byl neoblomný. "Jelo to před třema minutama, já myslel, že tohle máš podchycený!"
"Tak to jsme projeli. Ani hospoda tu není otevřená!" lamentoval.
"To je kvůli tobě a tomu tvýmu sraní! Jsme to doslova prosrali!" obořil se na nešťastníka, co si musel cestou ulevit. Rozpoutala se pak menší hádka, kterou moravák ukončil slovy. "Se nehádejté. Nemá to cenu. Ten vlak už nezacóvá!"
Zkusil jsem Google a vyplivlo to fakt jen jednu hospu, kde byla venku cedule "dnes rezervace". Přesto jsem s Mrkem zkusil vejít dovnitř. Byl tam narvanej salónek a celkem prázný stoly před barem.
"Dobrý den, můžem si sem sednout?" zeptal jsem se hospodského.
"VY NEUMÍTE ČÍST NEBO CO?!" vyjel po mě.
"Jo, ja tu ceduli viděl, myslel jsem, že když tady vepředu máte volno..."
"DYŤ JE TO TAM JASNĚ NAPSANÝ! NEUMÍTE ČÍST! JE TO TAM ČERNÝ NA BÍLÝM!"
"Aha, hrozně se omlouváme."
Až si zas nějakej hospodskej bude stěžovat, jaký je to těžký a nevýdělečný podnikání, rád si to poslechnu.
Nakonec jsme koupili basu piv v blízké cukrárně a šli za zbytkem partičky na nádraží. Vlak jel za dvě hodinky, sluníčko zapadalo a my si lehli na stráň a mžourali k západu a bylo nám hezky. Ve vlaku bylo veselo. Ukázalo se, že ostatní skupinky zvolili jinou zastávku a vlak jim také ujel o pár minut. Hned bylo veseleji a za chvilku jsme byli zase v Janovické hospůdce. Dali jsme večeři a jen jedno pivko, protože Mrkovi bylo zle a tak jsme šli raději na srub. Už tam bylo míň lidí, takže jsme dostali fleka nahoře a Mrk si šel hned lehnout. Já poseděl ještě dole a únava byla dnes příliš silná. Dole hrála kytara a my nahoře za chvilku spali.
Ráno mě probudila zase kytara a hlasy vyprávění. Jeden chlapík tam vyprávěl své příběhy z cestování po Americe a Aljašce. Bylo úžasný poslouchat zážitky z Dawsonu a Yukonu v kamenném srubu, kde v kamnech praskal oheň a venku řádil vítr a mráz. Vyprávění občas proložila kytara a nám se vůbec nechtělo pryč. Domluvil jsem se ale s Míšou, že pro nás zajede a nebyl signál, abych zjistil co se děje a tak jsme vyrazili. Vzali jsme to zkratkou kolem hřibtova. Zatímco jsme tančili na ledě v prudkém srázu v lese jsem rozvíjel svou teorii zkratek - že prostě musí vždycky existovat důvod, proč ji lidi běžně nepoužívají, protože jinak by to prostě byla cesta. Za chvilku jsme byli v hospůdce a po Míše ani památky. Dali jsme si držkovou a pivko. Míša konečně dorazila. Byla dost na nervy, protože to vzala zkratkou přes serpentýny a byl to tam prej čistej led. Protože tu není signál nedostala naši zprávu, že jsme šli zkratkou a hledala nás nahoře na rozcestí. Ale shledali jsme se. Rozloučili jsme se s nově nabytými kamarády a jelo se zase dom.
Byl to skvělej přechod. Díky Mrku, že jsi šel se mnou, díky kamarádi, že jste nás tak vzali mezi sebe!
Dobře jsem tam pokecal s Milanem a nakonec jsme se dohodli, že ten busík koupíme společně. V pátek jsem dorazil v práci co bylo potřeba a odpoledne byl sraz s Mrtvočichem U Kozla, kde nás měla vyzvednout Míša. Nakonec pojedem jen my dva, protože Raspa, kterej to celý zorganizoval nakonec prohlásil, že nejede, protože si myslel, že to je až v sobotu, ač posledních asi 30 let to bylo vždycky v pátek. Míša měla trochu zpoždění a bylo jasný, že vlak do Janovic prostě nestihnem. Míša byla unavená, děti zlobily a tak jsem zoufale hledal kohokoliv, kdo by nás odvezl. Všichni buď ožralí, nebo na cestě někam chlastat. Mám hrozný kamarády. Nanzačil jsem Míše, za by nás nehodila, ale neměla zrovna ten den nejlepší náladu. Už jsem to viděl na taxíka, ale nakonec se uvolila, že nás vezme. Atmosféra v autě byla trošku napnutá, takže byla skoro úleva, že jsme vypadli ven. A hned do hospůdky. V první chvíli jsem nemohl padnout na nikoho známého, ale pak se ukázalo, že skoro všichni sedí v předsálí. Namáčkli jsme se k nim a objednali první skvělé Krakonoše. A už hrály kytary, benjo, valcha zpívalo se a pilo a bylo nám skvěle. Já ale držel myšlenku, že když to je desáté vyročí mého přechodu, že bych se mohl pokusit podruhé za celou dobu ty skály opravdu přejít. Bylo někdy po půlnoci a Béďa se zrovna balil, že jde na srub, tak jsme se k němu připojili. Letos nebyl žádnej sníh, takže za chvilku jsme byli na srubu. Tam se ještě chvíli vyprávělo, popíjelo, já nabídnul na ochutnávku soudek svého Guardsmana a někdy kolem půl druhé ráno jsme s Mrkem vylezli ven a začali budovat stan. Země byla zmrzlá, takže žádné kolíky, jen jsme tak nějak sestavili konstrukci a zalezli dovnitř a snažili se to zoufale zadejchat. Tu noc bylo -18 stupňů. Pekelná zima. Vzal jsem si moirové spodky, dvoje teplé ponožky, rukavice a šálu. Když říkám vzal, tak tím myslím, že jsem si je dal kolem krku a do kapes, kde jsem je taky ráno našel. Usínal jsem slušně opilej a probudil jsem se prakticky v tom samým stavu. Voda na pití a cola co jsme tam měli přes noc zmrzly. My naštěstí ne a rádi jsme vyjeli ráno ze stanu a snažili se zoufale ohřát u kamen ve srubu. 
Ale dokázali jsme to! Vstali jsme a mohli jsme s ostatníma vyrazit na přechod. Venku se shromáždilo hafo lidí. Kavec udělil poslední příkazy a šlo se. No šlo. Lidí bylo hodně, věkové složení rozsáhlé, takže jak jsem říkal, spíše než šli jsme driftovali. Zejména při nějakých krkolomných výstupech, kde to hodně klouzalo se spíše stálo, než postupovalo. Glosoval jsem to proslulou hláškou: "Je to pohodlný tohle driftování, ale vleče se to." Slivovice šlo s námi dost a úplně nejluxusnější záležitostí byla flaška višňovice. Zkrátka hladinka zůstavala a hlava mohla vychutnávat krásy skal, odcházející zimu a vůbec a chvíli v ní nebzučelo tisícem myšlenek, jak jsem jinak zvyklej. 
Trempíci jsou skvělá parta. Přátelští, sdílní, jestli jsme včera znali asi pět lidí, tak do večera jsme poznali dobrý dvě tři desítky skvělejch lidiček. V jeden moment jsme se rozdělili a alkoholická část zamířila do restaurace, kdežto turisticky horolezecký tým pokračoval na jakousi vyhlídku. S Mrkem jsme byli v hospodě první a já se jal hned objednávat:"Poprosil bych, jedno, dvě... asi třicet piv!" oznámil jsem barmanovi.
"Já tu mám lučištníky, já teď nemám čas ani místo!" zchladil mě nečekaně. Podařilo se nám zabrat stůl a nějak se všichni sesedli když přišli. Chlapík to ale myslel vážně. Věnoval se pouze lučištníkům a nám nakonec donesli aspoň pár piv a nějaký to kafe. Jídlo až po střelcích. Teda já měl do tý doby lučištníky docela rád, ale po dnešním dni jsem na ně fakt zanevřel. Po restauraci došlo k dalšímu dělení. My šli s malou partičkou na vlak do Teplic. Vykračujem si na pohodu, sluníčko svítí, nikam nespěcháme. V Teplicích jsme slyšeli houkání vlaku. No říkal jsem si, že to asi bude vláček co jede opačným směrem. Trochu mě zaskočil dotaz šéfa výpravy: "Kdy to jede?"
iPhone byl neoblomný. "Jelo to před třema minutama, já myslel, že tohle máš podchycený!"
"Tak to jsme projeli. Ani hospoda tu není otevřená!" lamentoval.
"To je kvůli tobě a tomu tvýmu sraní! Jsme to doslova prosrali!" obořil se na nešťastníka, co si musel cestou ulevit. Rozpoutala se pak menší hádka, kterou moravák ukončil slovy. "Se nehádejté. Nemá to cenu. Ten vlak už nezacóvá!"
Zkusil jsem Google a vyplivlo to fakt jen jednu hospu, kde byla venku cedule "dnes rezervace". Přesto jsem s Mrkem zkusil vejít dovnitř. Byl tam narvanej salónek a celkem prázný stoly před barem.
"Dobrý den, můžem si sem sednout?" zeptal jsem se hospodského.
"VY NEUMÍTE ČÍST NEBO CO?!" vyjel po mě.
"Jo, ja tu ceduli viděl, myslel jsem, že když tady vepředu máte volno..."
"DYŤ JE TO TAM JASNĚ NAPSANÝ! NEUMÍTE ČÍST! JE TO TAM ČERNÝ NA BÍLÝM!"
"Aha, hrozně se omlouváme."
Až si zas nějakej hospodskej bude stěžovat, jaký je to těžký a nevýdělečný podnikání, rád si to poslechnu.
Nakonec jsme koupili basu piv v blízké cukrárně a šli za zbytkem partičky na nádraží. Vlak jel za dvě hodinky, sluníčko zapadalo a my si lehli na stráň a mžourali k západu a bylo nám hezky. Ve vlaku bylo veselo. Ukázalo se, že ostatní skupinky zvolili jinou zastávku a vlak jim také ujel o pár minut. Hned bylo veseleji a za chvilku jsme byli zase v Janovické hospůdce. Dali jsme večeři a jen jedno pivko, protože Mrkovi bylo zle a tak jsme šli raději na srub. Už tam bylo míň lidí, takže jsme dostali fleka nahoře a Mrk si šel hned lehnout. Já poseděl ještě dole a únava byla dnes příliš silná. Dole hrála kytara a my nahoře za chvilku spali.
Ráno mě probudila zase kytara a hlasy vyprávění. Jeden chlapík tam vyprávěl své příběhy z cestování po Americe a Aljašce. Bylo úžasný poslouchat zážitky z Dawsonu a Yukonu v kamenném srubu, kde v kamnech praskal oheň a venku řádil vítr a mráz. Vyprávění občas proložila kytara a nám se vůbec nechtělo pryč. Domluvil jsem se ale s Míšou, že pro nás zajede a nebyl signál, abych zjistil co se děje a tak jsme vyrazili. Vzali jsme to zkratkou kolem hřibtova. Zatímco jsme tančili na ledě v prudkém srázu v lese jsem rozvíjel svou teorii zkratek - že prostě musí vždycky existovat důvod, proč ji lidi běžně nepoužívají, protože jinak by to prostě byla cesta. Za chvilku jsme byli v hospůdce a po Míše ani památky. Dali jsme si držkovou a pivko. Míša konečně dorazila. Byla dost na nervy, protože to vzala zkratkou přes serpentýny a byl to tam prej čistej led. Protože tu není signál nedostala naši zprávu, že jsme šli zkratkou a hledala nás nahoře na rozcestí. Ale shledali jsme se. Rozloučili jsme se s nově nabytými kamarády a jelo se zase dom.
Byl to skvělej přechod. Díky Mrku, že jsi šel se mnou, díky kamarádi, že jste nás tak vzali mezi sebe!
Tři piva v Plzni
Týden v Praze letěl jako blázen. Myslel jsem si, co toho za ten týden ve firmě stihnul, ale byl to docela masakr. Vtipně jsou teď rozházení ve dvou budovách, takže polovinu času jsem běhal mezi Gammou a Vyskočilkou. Večery jsem poctivě rozdělil mezi rodinku, jeden večer v Plzni, kde jsme narazili na úplně šílený servírky ve Staré Sladovně. Jak hrozné to bylo demonstruji na jediném čísle: já za ten večer snad jen tři piva. Seděli jsme prakticky před barem, ale ony měly snad speciální výcvik, aby i při rozhlídnutí se nezavadily okem o hosty v hospodě. Na konci už vysadily úplně. Prateta šel za číšnicí, že bychom jako fakt ještě chtěli pivo.
"Vím o vás," odbyla ho a řešila tam něco s nějakejma Němcema. Po věčnosti vyrazila k baru. Sláva! Ne, ukázalo se, že tam jde řešit nějakou administrativu. Už jsme mysleli, že se na nás fakt vykašlala, když uráčeně to jedno pivo natočila. Neskutečný. A tak to bylo celej večer. No a tvářila se jak kakabus, když jsem jí nechal jen deset korun dýško. Holt jsem tvůj host a né tvůj bankomat.
Po Sladovně jsme si šli spravit chuť ještě do Pubu. Ostatní už mazali domů a tak jsem tam zůstal jen s Digim. Řešili jsme život, vesmír a vůbec a byl to skvělej pokec.
Venku byla naprosto třeskutá zima. Původně jsme chtěli jít pěšky, ale to bysme asi umrzli. Vzal jsem radši taxíka. Byl to pohodovej týpek. Vysadil mě na koleji a když jsem se ho ptal, kolik to stálo, tak odpověděl:
"Kolik mi dáš..."
Na koleji jsem vyfásnul zase pokoj mezi studentama. Nevím co to ve mě je, ale kolejní pokoj jsem si prostě zamiloval. Jen člověk vstoupí a cítí tu zvláštní kolejní vůni. Směs pachů, která ho vrhne o mnoho let zpátky, kdy se probouzel, když z repráčků u masivního monitoru na stole hrála písníčka "Living next door to Alice". Nastavil jsem budíka a vzápětí spal.
"Vím o vás," odbyla ho a řešila tam něco s nějakejma Němcema. Po věčnosti vyrazila k baru. Sláva! Ne, ukázalo se, že tam jde řešit nějakou administrativu. Už jsme mysleli, že se na nás fakt vykašlala, když uráčeně to jedno pivo natočila. Neskutečný. A tak to bylo celej večer. No a tvářila se jak kakabus, když jsem jí nechal jen deset korun dýško. Holt jsem tvůj host a né tvůj bankomat.
Po Sladovně jsme si šli spravit chuť ještě do Pubu. Ostatní už mazali domů a tak jsem tam zůstal jen s Digim. Řešili jsme život, vesmír a vůbec a byl to skvělej pokec.
Venku byla naprosto třeskutá zima. Původně jsme chtěli jít pěšky, ale to bysme asi umrzli. Vzal jsem radši taxíka. Byl to pohodovej týpek. Vysadil mě na koleji a když jsem se ho ptal, kolik to stálo, tak odpověděl:
"Kolik mi dáš..."
Na koleji jsem vyfásnul zase pokoj mezi studentama. Nevím co to ve mě je, ale kolejní pokoj jsem si prostě zamiloval. Jen člověk vstoupí a cítí tu zvláštní kolejní vůni. Směs pachů, která ho vrhne o mnoho let zpátky, kdy se probouzel, když z repráčků u masivního monitoru na stole hrála písníčka "Living next door to Alice". Nastavil jsem budíka a vzápětí spal.
Kupujem busíka
Začalo to nevinně. Zaujal mě Beltane fire festival a domluvil se s pár lidičkama, že by na to chtěli přijet. Nakonec jsme to pojali jako roadtrip a Raspa bral svého Transportera, kterým by se jelo. Začalo se hlásit dost lidí a chtělo to ideálně další auto. Já objevil, že by šel půjčit takovej ten Hippie busík tady v Anglii. Řešil jsem to pak s Mrtvočichem, když tu byl na návštěvě a viděli jsme jeden venku. Říkal jsem, že to byl vždycky takovej můj zasunutej sen mít tohle autíčko a cestovat s ním s partičkou po světě. Zůstalo mi to v hlavě a jednou v noci jsem to řešil s Digim a ten mi poslal odkaz na busíka co našel, že někdo prodává v Čechách. Cena byla tak 2x větší, než bych čekal, 135 tis, ale pak jsem zjistil, že se tady v Anglii nebo v Německu prodávaj i za daleko víc. Bylo to ale stejně hodně, takže jsem to spíš neviděl. Když jsem se ale zmínil Míše, tak byla nadšená a že by to bylo super. No když jsou na takovou věc dva, tak to hned jde. Domluvil jsem se s chlapíkem, ten mi dal ještě slevu 10 tis. a já se těšil na autíčko a plánoval co se s ním dá všechno užít. Míša si to ale rozmyslela a pak už ho nechtěla, že to je hodně peněz, že není bezpečný a že by nikdy nedovolila, aby v něm jely naše děti. Parkování, které jsem chtěl mít u našich doma taky padlo a já začal mít nervy. Najednou jsem na to byl zase sám. Měl jsem dost času na rozmyšlenou a bylo to peklo. Na jednu stranu to bylo hodně peněz, na druhou stranu já razím heslo: "Peníze byly a budou, nebo nebudou. To není důležitý - hlavní je umět žít v pohodě!" Řešil jsem to ve dne v noci. V racionálním stavu jsem věděl, že ho koupit nemůžu. Když jsem se napil, svět se zjednodušil a já věděl, že to auto chci a užiju si ho a bude to skvělý, ale pak zas přišlo ráno. Po mnoha dnech a mnoha rozhodnutích jsem se konečně rozhodnul, že ho koupím. Domluvil jsem se s Raspou a Joskou, že pojedou se mnou, dohodl jsem se s chlapíkem a zkusil získat požehnání od Míši. To nepřišlo. V sobotu ráno jsme vyrazili. Nejdřív jsme absolvovali martýrium s pokusem vybrat peníze z Raiffaisen bank. Neměl jsem u sebe mobil s aplikací a oni mi odmítli vydat moje peníze na dva průkazy totožnosti. Požádal jsem tedy o novou aplikaci, kterou jsme nejdřív chtěli nahrát na Joskovu SIMku, tu to ale odmítlo a tak potom na Raspovu. Ta koza nám až ke konci řekla, že si tam můžu nastavit jenom posílání SMS a žádná aplikace není potřeba. Konečně vše nastaveno. Prý nám ale ty peníze stejně nedají. Až 24 hodin po změně aplikace. To už vypadalo jako zlej sen. Banka inspirovaná klienty - ti klienti jsou asi úplní kreténi. Ukecával jsem medovým hlasem pokladního a bojoval s vnitřní zuřivostí. Prej nám ty prachy nedá, mohl by z toho mít problémy. Koza nakonec zavolala řediteli pobočky a ten zcela vyjímečně nám dovolil vybrat peníze. Ty kráso! Ten účet hned ruším, tohle byla fakt poslední kapka. Se 125 tisíci jsme vyrazili do Tábora. Chlapík už čekal a busík taky. A ve mě se odehrávala poslední fáze vnitřního boje. Interiér byl víc busíkovskej a míň obytnej, než jsem teda čekal. Ale auto bylo jinak dost v pohodě. Chlapík byl takovej ten typ muzikantskýho hipíka. Fůrt něco nadšeně vypravoval. Jak je to auto v pohodě, jak jim například cestou do Francie chcíplo a oni ho celou cestu zpátky roztlačovali, ale jak to bylo jednoduchý, že ho roztlačili i do kopce. Až v Čechách zjistili, že to byl jen uvolněnej kablík. Oprava zadarmo. Tohle, to se rozbilo, oprava 200 korun, tohle, no to bylo asi za 3 kila. Je to prostě pohoda. Zas něco vyprávěl a pak řekl: "Já do toho narval 300 tisíc, nečekám, že to dostanu zpět." To mě rozsekalo. Jen pro pochopení, on koupil vrak vojenskýho busíku ze Švýcarska a nechal ho dát celej dokupy.Vzali jsme i jednu stopařku, Raspa řídil (já nemohl) a udělali jsme takovej menší okruh. Po návratu přišel moment rozhodnutí. Jeronýmkovi byla zima a tak jsem ho vzal do restaurace u parkoviště, kde jsem se s ním domluvil, že počká, než se dohodnem a koupil jsem mu džus. Zkusil jsem se zeptat na názory Raspy, Josky i Mácy. Ani jeden mě nakonec nepodpořil - nerozmlouvali mi to, ale ani mě nepřesvědčovali. Étot tvoje dielo. Naznačil jsem Radkovi, že teda asi ne, ale ještě jsme to stále řešili. Radek navrhnul, že zajdem dolů do takový výborný hospůdky. To byl nápad! Už jsem se těšil na dobré pivečko, při kterém se hned líp přemejšlí a nadšeně vyrazil.
"Hele neměl jsi dítě?" zazněla nevinná otázka.
"JERONÝM! Já ho zapomněl v hospodě!" chytnul jsem se za hlavu a utíkal zpátky. Jeroušek tam poctivě čekal u dopitého džusu. Přesunuli jsme se dolů a řešili dál nákup. Chlapík byl výbornej. Naznačil jsem mu, že bych to auto hrozně moc chtěl, ale že bych z toho asi měl dost problémů a on mě začal normálně přemlouvat, ať ho nekupuju. Že ten busík musí dělat radost, jinak to nemá cenu. Po dvou pivech jsem už zas věděl, že ho chci. Šel jsem ven zavolat Míše. Překvapilo jí, že jsme ještě v Táboře a naznačila opět, že auto teda ne. Ta cesta zvenku zpátky byla asi nejhorší. 'K čemu mi jsou peníze, když si je nemůžu užít?!' běželo mi hlavou. Ještě cestou jsem se několikrát rozhodnul, že do toho jdu a pak to zase zamítnul. Po návratu jsem musel říct finální ortel. Zněl nakonec "ne". Všichni to chápali. Všichni, až na mě. Nedokázal jsem žít svůj sen a to strašně bolelo.
Vyrazili jsme na cestu zpět a já s Mácou jsme vzadu likvidovali zásoby Guardsmanů a Plzní. Jeroušek začal hrozně zlobit. Cesta ho nebavila a kňučel, že chce mámu a když jsem usínal, tak mě stále budil a vadilo mu, že spím. Pak si začal stěžovat, že má hroznej hlad. Zastavili jsme v hospodě U Krokodýla, kde maj fakt živýho krokodýla a dali jsme oběd a pak zas jeli dál. Podle navigace jsme měli bejt asi za 3 hoďky doma, ale Máca znal zkratky. Po slabejch pěti hodinkách jsme konečně byli v Trutnově. Cestou jsme se ještě domluvili, že pojedem večer s Raspou na koncert. Oslavu u babičky jsem už nestihl. Máca mě hodil do Markoušovic odevzdat Jeronýmka a pak mě vyhodil doma v Trutnově. Raspa se začal cukat, že nás nakonec neveme, protože Míra bere nějaký kámoše, z čehož Raspa nemá radost, ale prostě řekl, že je veme a tak nás neveme. Nakonec teda, že nás veme, ale jen do zavazadlovýho prostoru. Ten den toho na mě už prostě bylo trochu moc a reagoval jsem asi zbytečně emotivně, ale já si fakt prošel vlastním emočním peklem, takže už jsem nebyl schopen normálně fungovat. No nakonec jsme jeli v tom kufru, ale byl to docela luxus, lepší asi než vevnitř.
Koncert se konal v jakési totálně zapadlé vesnické knajpě. U vstupu mě i Mácu dost zaskočilo, že po nás chtěj 150. Raspa se o tomhle detailu vůbec nezmínl a mně to přišlo na nějakejch pár dost pochybnejch kapel fakt jako dost peněz. Za ty prachy jsme mohli Raspu klidně zvát celej večer u Matese, kdyby nám zahrál. Chvíli jsme se tam dohadovali, ale nakonec mě dostali tím, že akceptovali libry se slovy "že v librách jim ještě nikdy nikdo v životě nezaplatil".
Večer to byl dobrej, dali jsme pivka, fotbálek, byla pohoda. Jen jsme se trošku zmasakrovali a Raspu si už snad vůbec nepamatuju. Oni stejně hrajou divný věci a pořádnou Ďabovku nebo Krylovku od něj na koncertě člověk neuslyší. Cesta zpátky byla nějakej pochybnej teleport. Pamatuju si Mácu, jak se vrávorá u nás před barákem a pak mě překvapilo, že jsem se ráno probudil doma v posteli a se všema věcma.
Wizzairem do Prahy
V rámci úspory firemních peněz, kterou nikdo nikdy neocení, jsem zkusil tentokrát letět nízkonákladovým Wizzairem. No, jako bylo dobrý, zkusil sem to, ale finální úspora nebyla tak markantní a za ty nervy to asi nestojí. Jak už jsem se kdysi zmínil letiště London (Luton), je něco asi jako letiště Praha (Liberec). Taxík by stál přes 60 liber jen jedním směrem a to by už totálně zlikvidovalo všechny úspory. Proto jsem jel autem. Je to 45 minut ostré jízdy po dálnici M25 po které se ale ostrou jízdou v pátek večer rozhodně jet nedá. Dal jsem si dvouhodinovou rezervu a vyrazil. Rádio okamžitě hlásilo, že na M25 je to naprostej masakr. Nebyl čas na hrdinství a tak jsem si raději zaplatil za 3 libry na měsíc dopravní informace do TomToma v iPhonu. Fungovalo to dokonale. Okamžitě mě to vzalo úplně mimo M25 a hlásilo to, že za hodinu budu na místě. Jel jsem vesničkama co jsem nikdy nepoznal, ale cesta fakt ubíhala. Ke konci těsně před St.Albans mě to stáhlo zpátky na dálnici. Volal jsem zrovna s kolegou z Čech a tak se stalo, že jsem omylem odbočil o sjezd dřív. Těsně předtím navigace hlásila asi 8 minut do cíle. Po mé chybě se nervově zhroutila, hlásila katastrofu, stacionární provoz a bouchla tam asi 28 minut a fůrt to nabývalo. Chvíli jsem stál v zácpě, ale viděl jsem, že za 2 míle je sjezd. Čas už byl neúprosný. Vzal jsem to přes odstavnej pruh a za chvíli sjížděl. Snad mě nevzaly žádný mizerný kamery. V St. Albans jsem nabral Kapitána a ten mě znavigoval do nějaký ulice, kde se možná může parkovat zadarmo. Týdenní parkování by totiž stálo taky asi 100 liber, takže úspory za levnou letenku by byly v kýblu. Vlakem za 15 liber jsme byli za chvilku na Lutonu. Měli jsme zaplaceno přednostní odbavení, takže v letadle jsme byli rychle. Petr se pohodlně usadil na sedadla u Emergency exitu, ale já zjistil, že webmaster Wizzairu je diletant a nastavil na stránce, že když zaškrnu více místa pro nohy a potom přednostní odbavení, tak to více místa pro nohy zruší. Proč? To ví asi jen on sám. Seděl jsem na sedadle, kde se fakt nedaly srovnat nohy. Přede mne si sednul nějakej tlustej chlapík a začal si sklápět sedadlo. Vyjeknul sem a prosil jsem ho, ať to nedělá, že mi skřípnul nohy.
"Já si to zaplatil!" odbyl mě neurvale. Letadlo bylo narvaný a Petr to glosoval přesně: služby podobný, letadla možná i lepší, ale ty lidi, ty lidi jsou jiní. V letadle byl bordel, lidi byli dost neurvalí, no prostě to není něco na co se těšíte po týdnu, kdy jsem si musel už posunout čas na hodinkách protože vstávat v šest ráno do práce by mě zabilo.
V Praze jsem už nešaškoval a vzal si taxíka domů.
"Já si to zaplatil!" odbyl mě neurvale. Letadlo bylo narvaný a Petr to glosoval přesně: služby podobný, letadla možná i lepší, ale ty lidi, ty lidi jsou jiní. V letadle byl bordel, lidi byli dost neurvalí, no prostě to není něco na co se těšíte po týdnu, kdy jsem si musel už posunout čas na hodinkách protože vstávat v šest ráno do práce by mě zabilo.
V Praze jsem už nešaškoval a vzal si taxíka domů.
středa 2. března 2011
Je to snadné?
Teď trochu odbočka. Vyhýbám se už psaní svých současných názorů na současné dění, protože s odstupem času poznávám jak těžké je hodnotit věci v současnosti a skálopevné přesvědčení o něčem se snadno změní v čase na naivní výkřik do tmy. Přesto mi nedá napsat o jednom fenoménu naší doby.
Tím je bezesporu Steve Jobs. Nenapadá mě nikdo další, kdo by během poslední doby dokázal soustavně měnit svět kolem nás s takovou dávkou vizionářství a génia jako on. Nenapadá mě žádná firma, která by si dokázala vydobít tak masovou oblibu a především uznání zákazníků jako Apple. Microsoft si vydobyl určitou oblibu, ale zároveň často nenávist od samotných uživatelů. U Applu je ta nenávist téměř výhradně na straně těch, kteří jeho výrobky nepoužívají a v drtivé většině nikoliv proto, že by s nimi měli tak špatné zkušenosti, ne většinou jde o princip. Výrobek Applu by nikdy nepoužili protože tisíc důvodů a hlavně nechtějí být nějaký hloupý ovce. Nenávistně koukají na spokojené uživatele a zesměšňují, útočí kdykoliv mohou. Pokud náhodou objeví výrobek téměř srovnatelný, tak všude nadšeně hlásají jak Apple nepotřebují, protože ta a ta věc dokáže všechno stejně dobře a některé věci, které často vůbec nevyužijí, ještě daleko líp. Majitelé iVěcí také nadšeně a rádi předvádějí své miláčky, ale všiml jsem si, že většinou prostě ukazují z čeho jsou nadšení, nesnaží se porovnávat, schazovat, zdůrazňovat proč by měli mít něco o tolik lepší.
Nejčastějším argumentem protiApplistů je, že se ovce nechaly zmámit marketingem. Ano marketing má velkou sílu, ale není všemocný, marketing je zesilovač, hlásná trouba, ale pokud chybí výrobek, sebelepší marketing dlouhodobě nepomůže. Můžete někoho nachytat jednou, dvakrát, ale nemůžete trvale měnit trh. Nemůžete NIKDY dosáhnout toho, aby se více jak 90% zákazníků rozhodlo, že příští výrobek bude zase od vás, pokud by produkt vychvalovaný marketingem nebyl opravdu tak dobrý.
Samozřejmě, že to není marketing a ti lidé nejsou ovce. Steve Jobs řekl kdysi jednu památnou větu. Když dával dohromady první Mac, tak mu kamarádi řekli: "Co blbneš? Lidi co si kupujou počítače, si chtěj koupit jednotlivé komponenty podle potřeby. Jsou to nadšenci, nikdo jinej si počítač nepořizuje." A on odpověděl: "Na každýho nadšence existuje 1000 lidí, co by ho chtěli jen používat a já je to naučím." A od té doby vidíme jen repliky toho samého. Málokdo si pamatuje, že světu vládly walkmany a přenosné CDpřehrávače s antivibračníma technologiema a MP3 přehrávače byly jen pro nadšence, protože dostat hudbu do takového přehrávače znamenalo ji pracně někde ukrást, nebo ještě pracněji kopírovat z média do přehrávače. Pak přišel iPod a iTunes a změnily svět hudby a přehrávačů jednou provždy. Když spouštěl iTunes, tak se ho ptali, proč v době, kdy si nikdo už nebude chtít kupovat hudbu spouští portál s prodejem hudby. A on jim odpověděl, že když to bude jednoduché a levné, tak si ji lidi rádi koupí a oni mu dovolili prodávat písničku za dolar.
Když přišel iPhone, tak smartphony používalo pár manažerů a počítačovejch nadšenců co se nadšeně snažili trefit pisátkem do maličkého čtverečku, protože nějakej programátorskej idiot jen vzal rozhranní z PC a zmenšil ho na plochu telefonu. iPhone změnil svět smartphonů opět jednou provždy. Dnes už máme pocit, že takové jako jsou dnes byly smartphony vždycky. Ale nebyly. Věře mi. Já jeden měl.
Když před rokem přišel na trh s iPadem, tak se všichni smáli, ukazovali fotky čtyř slepených iPhonů a vykřikovali: "Vždyť to je jen zvětšenej iPhone." I u nás v práci tomu nikdo moc nechtěl věřit. Tehdy už jsem tušil zradu a řekl jsem: "No ale to je přeci geniální." Na iPhonu se dalo neuvěřitelně dobře browsovat po webu, ale přeci jenom dispej byl příliš malej. Stačilo ho zvětšit a geniální výrobek byl na světě. Jestli iPhone konkurence kopírovala jen pomalu, tak u iPadu nezaváhali. Nechce se ani věřit, že to je teprve rok tomu, co jsme netušili co to je tablet. Jen ti zdatnější věděli, že to je ta věcička ke které je speciální tužka a kreslí se s ní do počítače. Dneska jsou tablety samostatnou výrobkovou řadou válcující trhy. A zase slyším: "Proč bych si kupoval ten šmejd, když Motorola umí daleko lepší tablety?" Já na to odpovím: "Dokud bude žít Jobs, koupím si raději tablet od něj. Kdyby ho ta Motorola tak skvěle uměla, tak by to byli oni co by definovali trh. Ale zatím jsem od nich neviděl ani použitelnej telefon. Proč mám věřit tomu, že by se najednou zvetili s tabletem?"
A jsme zpátky u Jobse. Ano je to tak, Apple to je Jobs, bez něj půjdou do kytek. Pomalu, ale jistě. Ano vybudoval neuvěřitelnou firmu - dvakrát. Né všichni ví, že po fantastickém startu Apple Macintosh a nastartování firmy z ní celkem ve zlém odešel, aby se vrátil, když byli těsně před krachem a vybudoval z ní opět jednu z nejmocnějších technologických firem. Aby se mezitím co byl pryč nenudil, koupil za pár miliónů dolarů firmičku "The Graphic Group", kterou časem přejmenoval na Pixar a zreplikoval to co všude. Ač Holywood zásadně všechny filmy dělal na smlouvy a projekty, což znamená, že až když mají scénář a peníze, tak shánějí grafiky, herce, režiséry atd. tak Jobs začal najímat všechny tyto profese - scénaristy, grafiky, režiséry jako trvalé zaměstnance. Všichni říkali, že potřebuje sehnat dobré filmy a k nim pak ty nejlepší lidi co rozpočet dovolí. On prohlásil, že sežene nejlepší lidi a ty budou produkovat jen ty nejlepší filmy. No možná jste slyšeli o filmech jako "Hledá se Nemo", "Příběh hraček" nebo třeba "Vzhůru do oblak". Vždycky chtěl nejlepší lidi a vždycky chtěl nejlepší produkty. Je posedlý dokonalostí. Původní sadu iPodů nechal stáhnout od novinářů a přeďelávat, protože zjistil, že konektor od sluchátek nezapadne "s uspokojitelným kliknutím". Pixar je ukázkou toho, že firma kterou vybuduje dokáže dobře fungovat i bez něj. Jenže tam on nikdy nezasahoval příliš do samotné produkce a toho co se bude produkovat. Na to si sehnal lidi. V Applu to je jinak. Tam má všechny lidi až na toho člověka, co říká co to bude. Tím je on sám. Má firmu plnou skvělejch lidí s báječnými nápady. Ale on je ten co říká co z těch nápadů se udělá a co ne. Drží firmu odshora dolů. Lidi si údajně vybírá tak, že při prezentaci projektu chce mít přítomné všechny co na něm pracovali, nejen manažera co za to zodpovídal a všech se ptá. Občas se někoho zeptá na jméno a to si poznamená. Většinou ten člověk časem šéfuje věci, které rozumí. Taky snadný co? Ve které firmě jste to zažili? Až odejde, tak firma ještě setrvačností poběží nějakou dobu dál. Je to fakt, zdá se, parta skvělejch lidí. Ale začnou vyrábět takové ty Motoroly - věci nabušené technologií ale nepromyšlené, věci zářící parametry, ale bez ekosystému za nimi. Když se vracel do Applu zděsil se, když viděl plakát "vyberte si svůj Apple" kde byl složitý diagram umožňující zákazníkům snadno si vybrat Apple právě pro sebe. Přišel, rozdělil A4ku křížem na čtyři díly a tam napsal: Amatéři/Profíci a Desktop/Notebook. A prohlásil: "Tohle mi uděláte. Čtyři výrobky. Všechno ostatní zrušte." a dál už to znáte.
Nepřipomíná vám to něco? (PS: A to jsou jen paušály pro jednotlivce.) Ale myslíte si, že někdo má tu vizi a sílu přijít s tou A4kou? Ne, dneska už se nedělají plakáty. Dnešní technologie vám umožňují nechat si za draho naprogramovat interaktivního průvodce výběrem tarifů. A ještě z toho mít radost
Tím je bezesporu Steve Jobs. Nenapadá mě nikdo další, kdo by během poslední doby dokázal soustavně měnit svět kolem nás s takovou dávkou vizionářství a génia jako on. Nenapadá mě žádná firma, která by si dokázala vydobít tak masovou oblibu a především uznání zákazníků jako Apple. Microsoft si vydobyl určitou oblibu, ale zároveň často nenávist od samotných uživatelů. U Applu je ta nenávist téměř výhradně na straně těch, kteří jeho výrobky nepoužívají a v drtivé většině nikoliv proto, že by s nimi měli tak špatné zkušenosti, ne většinou jde o princip. Výrobek Applu by nikdy nepoužili protože tisíc důvodů a hlavně nechtějí být nějaký hloupý ovce. Nenávistně koukají na spokojené uživatele a zesměšňují, útočí kdykoliv mohou. Pokud náhodou objeví výrobek téměř srovnatelný, tak všude nadšeně hlásají jak Apple nepotřebují, protože ta a ta věc dokáže všechno stejně dobře a některé věci, které často vůbec nevyužijí, ještě daleko líp. Majitelé iVěcí také nadšeně a rádi předvádějí své miláčky, ale všiml jsem si, že většinou prostě ukazují z čeho jsou nadšení, nesnaží se porovnávat, schazovat, zdůrazňovat proč by měli mít něco o tolik lepší.
Nejčastějším argumentem protiApplistů je, že se ovce nechaly zmámit marketingem. Ano marketing má velkou sílu, ale není všemocný, marketing je zesilovač, hlásná trouba, ale pokud chybí výrobek, sebelepší marketing dlouhodobě nepomůže. Můžete někoho nachytat jednou, dvakrát, ale nemůžete trvale měnit trh. Nemůžete NIKDY dosáhnout toho, aby se více jak 90% zákazníků rozhodlo, že příští výrobek bude zase od vás, pokud by produkt vychvalovaný marketingem nebyl opravdu tak dobrý.
Samozřejmě, že to není marketing a ti lidé nejsou ovce. Steve Jobs řekl kdysi jednu památnou větu. Když dával dohromady první Mac, tak mu kamarádi řekli: "Co blbneš? Lidi co si kupujou počítače, si chtěj koupit jednotlivé komponenty podle potřeby. Jsou to nadšenci, nikdo jinej si počítač nepořizuje." A on odpověděl: "Na každýho nadšence existuje 1000 lidí, co by ho chtěli jen používat a já je to naučím." A od té doby vidíme jen repliky toho samého. Málokdo si pamatuje, že světu vládly walkmany a přenosné CDpřehrávače s antivibračníma technologiema a MP3 přehrávače byly jen pro nadšence, protože dostat hudbu do takového přehrávače znamenalo ji pracně někde ukrást, nebo ještě pracněji kopírovat z média do přehrávače. Pak přišel iPod a iTunes a změnily svět hudby a přehrávačů jednou provždy. Když spouštěl iTunes, tak se ho ptali, proč v době, kdy si nikdo už nebude chtít kupovat hudbu spouští portál s prodejem hudby. A on jim odpověděl, že když to bude jednoduché a levné, tak si ji lidi rádi koupí a oni mu dovolili prodávat písničku za dolar.
Když přišel iPhone, tak smartphony používalo pár manažerů a počítačovejch nadšenců co se nadšeně snažili trefit pisátkem do maličkého čtverečku, protože nějakej programátorskej idiot jen vzal rozhranní z PC a zmenšil ho na plochu telefonu. iPhone změnil svět smartphonů opět jednou provždy. Dnes už máme pocit, že takové jako jsou dnes byly smartphony vždycky. Ale nebyly. Věře mi. Já jeden měl.
Když před rokem přišel na trh s iPadem, tak se všichni smáli, ukazovali fotky čtyř slepených iPhonů a vykřikovali: "Vždyť to je jen zvětšenej iPhone." I u nás v práci tomu nikdo moc nechtěl věřit. Tehdy už jsem tušil zradu a řekl jsem: "No ale to je přeci geniální." Na iPhonu se dalo neuvěřitelně dobře browsovat po webu, ale přeci jenom dispej byl příliš malej. Stačilo ho zvětšit a geniální výrobek byl na světě. Jestli iPhone konkurence kopírovala jen pomalu, tak u iPadu nezaváhali. Nechce se ani věřit, že to je teprve rok tomu, co jsme netušili co to je tablet. Jen ti zdatnější věděli, že to je ta věcička ke které je speciální tužka a kreslí se s ní do počítače. Dneska jsou tablety samostatnou výrobkovou řadou válcující trhy. A zase slyším: "Proč bych si kupoval ten šmejd, když Motorola umí daleko lepší tablety?" Já na to odpovím: "Dokud bude žít Jobs, koupím si raději tablet od něj. Kdyby ho ta Motorola tak skvěle uměla, tak by to byli oni co by definovali trh. Ale zatím jsem od nich neviděl ani použitelnej telefon. Proč mám věřit tomu, že by se najednou zvetili s tabletem?"
A jsme zpátky u Jobse. Ano je to tak, Apple to je Jobs, bez něj půjdou do kytek. Pomalu, ale jistě. Ano vybudoval neuvěřitelnou firmu - dvakrát. Né všichni ví, že po fantastickém startu Apple Macintosh a nastartování firmy z ní celkem ve zlém odešel, aby se vrátil, když byli těsně před krachem a vybudoval z ní opět jednu z nejmocnějších technologických firem. Aby se mezitím co byl pryč nenudil, koupil za pár miliónů dolarů firmičku "The Graphic Group", kterou časem přejmenoval na Pixar a zreplikoval to co všude. Ač Holywood zásadně všechny filmy dělal na smlouvy a projekty, což znamená, že až když mají scénář a peníze, tak shánějí grafiky, herce, režiséry atd. tak Jobs začal najímat všechny tyto profese - scénaristy, grafiky, režiséry jako trvalé zaměstnance. Všichni říkali, že potřebuje sehnat dobré filmy a k nim pak ty nejlepší lidi co rozpočet dovolí. On prohlásil, že sežene nejlepší lidi a ty budou produkovat jen ty nejlepší filmy. No možná jste slyšeli o filmech jako "Hledá se Nemo", "Příběh hraček" nebo třeba "Vzhůru do oblak". Vždycky chtěl nejlepší lidi a vždycky chtěl nejlepší produkty. Je posedlý dokonalostí. Původní sadu iPodů nechal stáhnout od novinářů a přeďelávat, protože zjistil, že konektor od sluchátek nezapadne "s uspokojitelným kliknutím". Pixar je ukázkou toho, že firma kterou vybuduje dokáže dobře fungovat i bez něj. Jenže tam on nikdy nezasahoval příliš do samotné produkce a toho co se bude produkovat. Na to si sehnal lidi. V Applu to je jinak. Tam má všechny lidi až na toho člověka, co říká co to bude. Tím je on sám. Má firmu plnou skvělejch lidí s báječnými nápady. Ale on je ten co říká co z těch nápadů se udělá a co ne. Drží firmu odshora dolů. Lidi si údajně vybírá tak, že při prezentaci projektu chce mít přítomné všechny co na něm pracovali, nejen manažera co za to zodpovídal a všech se ptá. Občas se někoho zeptá na jméno a to si poznamená. Většinou ten člověk časem šéfuje věci, které rozumí. Taky snadný co? Ve které firmě jste to zažili? Až odejde, tak firma ještě setrvačností poběží nějakou dobu dál. Je to fakt, zdá se, parta skvělejch lidí. Ale začnou vyrábět takové ty Motoroly - věci nabušené technologií ale nepromyšlené, věci zářící parametry, ale bez ekosystému za nimi. Když se vracel do Applu zděsil se, když viděl plakát "vyberte si svůj Apple" kde byl složitý diagram umožňující zákazníkům snadno si vybrat Apple právě pro sebe. Přišel, rozdělil A4ku křížem na čtyři díly a tam napsal: Amatéři/Profíci a Desktop/Notebook. A prohlásil: "Tohle mi uděláte. Čtyři výrobky. Všechno ostatní zrušte." a dál už to znáte.
Nepřipomíná vám to něco? (PS: A to jsou jen paušály pro jednotlivce.) Ale myslíte si, že někdo má tu vizi a sílu přijít s tou A4kou? Ne, dneska už se nedělají plakáty. Dnešní technologie vám umožňují nechat si za draho naprogramovat interaktivního průvodce výběrem tarifů. A ještě z toho mít radost
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)