Balení jsem klasicky nechal na poslední chvíli a tak jsem ráno zoufale přemejšlel co by se mi tak mohlo hodit na mou výpravu do Paříže. Něco jsem pobalil, naházel to do kufříku na kolečkách a tradá na nádraží. Tyhle kufříky jsou dělány zjevně na mramorové podlahy nádraží a letišť a ne na drsné anglické chodníky. Ve Slough jsem raději zašel do Tesca a koupil si baťoh. V práci klasická panika těsně před odjezdem. V jednu jsem ještě nahrál Pink Floydy do telefonu a vyrazil na autobus. Ten se rozjel úplně opačným směrem, takže po dvaceti minutách jízdy jsem byl znovu u firmy. Ještě že jsem měl tak masivní rezervu. Na nádraží St. Pancras jsem ale nakonec byl s luxusní 1.5 hodinovou rezervou. Prohlídka okolí odhalila sympatickou irskou hospůdku. Vevnitř bylo nesmírně živo. Všichni lili Guinesse, nosili ty jejich klobouky a muzika hrála nějaké irské vypalovačky. Na jasně! Dnes je přece St. Patric's day. Dal jsem Guinesse a přemýšlel jaký je nejkratší možný čas se kterým si mohu dovolit risknout nalodění na vlak Eurostar. Ač se mi nechtělo ven, nakonec jsem to nehrotil a šel na nádraží. S baťohem plným chlastu jsem dorazil k odbavení a zjistil, že všechno scanujou stejně jako na letišti. Hrko ve mě jak ve starých pendlovkách. Může se brát chlast do letadla? Naštěstí se ukázalo, že může. Našel jsem své místo uprostřed vagónu, kde je stoleček, kolem kterého sedí všichni dokola. Naproti mě seděl nějakej typickej francouzskej bohém a umělec a vedle mě nějakej anglickej sportovec. Vytáhl jsem chipsy a Budvara a jakmile se vlak odjel, tak jsem ležerním trhnutím ruky strhnul zátku Budvara. V tu chvíli to pivo doslova vybuchlo. Nevím jestli ho rozvášnila kontrola v rentgenu, nebo pobyt v baťohu, ale nebyl jsem s tím schopen vůbec nic dělat. Strhnul jsem ho jen dolů a zlil si kalhoty a promáčel sedačku durch. Kupodivu jsem zkoupal jenom sebe, své věci a stůl. Spolucestující jen vyděšeně koukali na tu performance a pak hledali nějakej kapesník. Neměli nic. Já nakonec použil noviny co jsem si vezl.
Dopil jsem poslední hlt Budvara co zbyl v lahvi, pokusil se udělat si pohodlí ve zmáčené sedačce a obklopen uklidňující vůní piva jsem spokojeně usnul a probudil se až v Paříži.
Radka byla na cestě k Tomovi a já prohlásil, že se tam dokážu dopravit taky a sám. Je fakt, že nechápu jak se někdo může bát cestovat v západních zemích. Po tom co zvládnete veřejnou dopravu v zemích Jihovýchodní Asie vám přijde cokoliv jiného jako naprostá brnkačka. Za chvíli jsem také vystupoval ve Vincenes. Tom mě zkoušel telefonicky vysvětlit kudy mám jít, ale já se nakonec spolehl raději na pana Googla.
Za chvíli jsem se už vítal s Radkou a Tomem. Radka ocenila, že mám baťoh. Tom si prý myslel, že budu mít kufr, když jedu z toho Londýna. U Toma jsem se ubytoval a zjistil, že je fanda do piva. Hned jsme měli téma na diskuzi, ale výraz Radky naznačil, že bychom měli mluvit i o něčem jiném. Vypili jsme Budvárky, nějaké Senegalské pivo a připili whiskou na zdar tohoto víkendu a šlo se spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat