neděle 13. března 2011

Kupujem busíka

Začalo to nevinně. Zaujal mě Beltane fire festival a domluvil se s pár lidičkama, že by na to chtěli přijet. Nakonec jsme to pojali jako roadtrip a Raspa bral svého Transportera, kterým by se jelo. Začalo se hlásit dost lidí a chtělo to ideálně další auto. Já objevil, že by šel půjčit takovej ten Hippie busík tady v Anglii. Řešil jsem to pak s Mrtvočichem, když tu byl na návštěvě a viděli jsme jeden venku. Říkal jsem, že to byl vždycky takovej můj zasunutej sen mít tohle autíčko a cestovat s ním s partičkou po světě. Zůstalo mi to v hlavě a jednou v noci jsem to řešil s Digim a ten mi poslal odkaz na busíka co našel, že někdo prodává v Čechách. Cena byla tak 2x větší, než bych čekal, 135 tis, ale pak jsem zjistil, že se tady v Anglii nebo v Německu prodávaj i za daleko víc. Bylo to ale stejně hodně, takže jsem to spíš neviděl. Když jsem se ale zmínil Míše, tak byla nadšená a že by to bylo super. No když jsou na takovou věc dva, tak to hned jde. Domluvil jsem se s chlapíkem, ten mi dal ještě slevu 10 tis. a já se těšil na autíčko a plánoval co se s ním dá všechno užít. Míša si to ale rozmyslela a pak už ho nechtěla, že to je hodně peněz, že není bezpečný a že by nikdy nedovolila, aby v něm jely naše děti. Parkování, které jsem chtěl mít u našich doma taky padlo a já začal mít nervy. Najednou jsem na to byl zase sám. Měl jsem dost času na rozmyšlenou a bylo to peklo. Na jednu stranu to bylo hodně peněz, na druhou stranu já razím heslo: "Peníze byly a budou, nebo nebudou. To není důležitý - hlavní je umět žít v pohodě!" Řešil jsem to ve dne v noci. V racionálním stavu jsem věděl, že ho koupit nemůžu. Když jsem se napil, svět se zjednodušil a já věděl, že to auto chci a užiju si ho a bude to skvělý, ale pak zas přišlo ráno. Po mnoha dnech a mnoha rozhodnutích jsem se konečně rozhodnul, že ho koupím. Domluvil jsem se s Raspou a Joskou, že pojedou se mnou, dohodl jsem se s chlapíkem a zkusil získat požehnání od Míši. To nepřišlo. V sobotu ráno jsme vyrazili. Nejdřív jsme absolvovali martýrium s pokusem vybrat peníze z Raiffaisen bank. Neměl jsem u sebe mobil s aplikací a oni mi odmítli vydat moje peníze na dva průkazy totožnosti. Požádal jsem tedy o novou aplikaci, kterou jsme nejdřív chtěli nahrát na Joskovu SIMku, tu to ale odmítlo a tak potom na Raspovu. Ta koza nám až ke konci řekla, že si tam můžu nastavit jenom posílání SMS a žádná aplikace není potřeba. Konečně vše nastaveno. Prý nám ale ty peníze stejně nedají. Až 24 hodin po změně aplikace. To už vypadalo jako zlej sen. Banka inspirovaná klienty - ti klienti jsou asi úplní kreténi. Ukecával jsem medovým hlasem pokladního a bojoval s vnitřní zuřivostí. Prej nám ty prachy nedá, mohl by z toho mít problémy. Koza nakonec zavolala řediteli pobočky a ten zcela vyjímečně nám dovolil vybrat peníze. Ty kráso! Ten účet hned ruším, tohle byla fakt poslední kapka. Se 125 tisíci jsme vyrazili do Tábora. Chlapík už čekal a busík taky. A ve mě se odehrávala poslední fáze vnitřního boje. Interiér byl víc busíkovskej a míň obytnej, než jsem teda čekal. Ale auto bylo jinak dost v pohodě. Chlapík byl takovej ten typ muzikantskýho hipíka. Fůrt něco nadšeně vypravoval. Jak je to auto v pohodě, jak jim například cestou do Francie chcíplo a oni ho celou cestu zpátky roztlačovali, ale jak to bylo jednoduchý, že ho roztlačili i do kopce. Až v Čechách zjistili, že to byl jen uvolněnej kablík. Oprava zadarmo. Tohle, to se rozbilo, oprava 200 korun, tohle, no to bylo asi za 3 kila. Je to prostě pohoda. Zas něco vyprávěl a pak řekl: "Já do toho narval 300 tisíc, nečekám, že to dostanu zpět." To mě rozsekalo. Jen pro pochopení, on koupil vrak vojenskýho busíku ze Švýcarska a nechal ho dát celej dokupy.
Vzali jsme i jednu stopařku, Raspa řídil (já nemohl) a udělali jsme takovej menší okruh. Po návratu přišel moment rozhodnutí. Jeronýmkovi byla zima a tak jsem ho vzal do restaurace u parkoviště, kde jsem se s ním domluvil, že počká, než se dohodnem a koupil jsem mu džus. Zkusil jsem se zeptat na názory Raspy, Josky i Mácy. Ani jeden mě nakonec nepodpořil - nerozmlouvali mi to, ale ani mě nepřesvědčovali. Étot tvoje dielo. Naznačil jsem Radkovi, že teda asi ne, ale ještě jsme to stále řešili. Radek navrhnul, že zajdem dolů do takový výborný hospůdky. To byl nápad! Už jsem se těšil na dobré pivečko, při kterém se hned líp přemejšlí a nadšeně vyrazil.
"Hele neměl jsi dítě?" zazněla nevinná otázka.
"JERONÝM! Já ho zapomněl v hospodě!" chytnul jsem se za hlavu a utíkal zpátky. Jeroušek tam poctivě čekal u dopitého džusu. Přesunuli jsme se dolů a řešili dál nákup. Chlapík byl výbornej. Naznačil jsem mu, že bych to auto hrozně moc chtěl, ale že bych z toho asi měl dost problémů a on mě začal normálně přemlouvat, ať ho nekupuju. Že ten busík musí dělat radost, jinak to nemá cenu. Po dvou pivech jsem už zas věděl, že ho chci. Šel jsem ven zavolat Míše. Překvapilo jí, že jsme ještě v Táboře a naznačila opět, že auto teda ne. Ta cesta zvenku zpátky byla asi nejhorší. 'K čemu mi jsou peníze, když si je nemůžu užít?!' běželo mi hlavou. Ještě cestou jsem se několikrát rozhodnul, že do toho jdu a pak to zase zamítnul. Po návratu jsem musel říct finální ortel. Zněl nakonec "ne". Všichni to chápali. Všichni, až na mě. Nedokázal jsem žít svůj sen a to strašně bolelo.
Vyrazili jsme na cestu zpět a já s Mácou jsme vzadu likvidovali zásoby Guardsmanů a Plzní. Jeroušek začal hrozně zlobit. Cesta ho nebavila a kňučel, že chce mámu a když jsem usínal, tak mě stále budil a vadilo mu, že spím. Pak si začal stěžovat, že má hroznej hlad. Zastavili jsme v hospodě U Krokodýla, kde maj fakt živýho krokodýla a dali jsme oběd a pak zas jeli dál. Podle navigace jsme měli bejt asi za 3 hoďky doma, ale Máca znal zkratky. Po slabejch pěti hodinkách jsme konečně byli v Trutnově. Cestou jsme se ještě domluvili, že pojedem večer s Raspou na koncert. Oslavu u babičky jsem už nestihl. Máca mě hodil do Markoušovic odevzdat Jeronýmka a pak mě vyhodil doma v Trutnově. Raspa se začal cukat, že nás nakonec neveme, protože Míra bere nějaký kámoše, z čehož Raspa nemá radost, ale prostě řekl, že je veme a tak nás neveme. Nakonec teda, že nás veme, ale jen do zavazadlovýho prostoru. Ten den toho na mě už prostě bylo trochu moc a reagoval jsem asi zbytečně emotivně, ale já si fakt prošel vlastním emočním peklem, takže už jsem nebyl schopen normálně fungovat. No nakonec jsme jeli v tom kufru, ale byl to docela luxus, lepší asi než vevnitř.
Koncert se konal v jakési totálně zapadlé vesnické knajpě. U vstupu mě i Mácu dost zaskočilo, že po nás chtěj 150. Raspa se o tomhle detailu vůbec nezmínl a mně to přišlo na nějakejch pár dost pochybnejch kapel fakt jako dost peněz. Za ty prachy jsme mohli Raspu klidně zvát celej večer u Matese, kdyby nám zahrál. Chvíli jsme se tam dohadovali, ale nakonec mě dostali tím, že akceptovali libry se slovy "že v librách jim ještě nikdy nikdo v životě nezaplatil".
Večer to byl dobrej, dali jsme pivka, fotbálek, byla pohoda. Jen jsme se trošku zmasakrovali a Raspu si už snad vůbec nepamatuju. Oni stejně hrajou divný věci a pořádnou Ďabovku nebo Krylovku od něj na koncertě člověk neuslyší. Cesta zpátky byla nějakej pochybnej teleport. Pamatuju si Mácu, jak se vrávorá u nás před barákem a pak mě překvapilo, že jsem se ráno probudil doma v posteli a se všema věcma.

1 komentář:

  1. Objevte eToro, největší sociální investiční síť na světě, kde miliony klientů vydělávají kopírováním obchodních rozhodnutí našich nejlepších obchodníků.

    Kolektivní rozum Obchodníci, kteří využívají eToro's CopyTrader™, mají o 60 % větší šance na výhru

    Otevřené obchody na eToro - 227,651,647

    OdpovědětVymazat