Tři piva v Plzni

Týden v Praze letěl jako blázen. Myslel jsem si, co toho za ten týden ve firmě stihnul, ale byl to docela masakr. Vtipně jsou teď rozházení ve dvou budovách, takže polovinu času jsem běhal mezi Gammou a Vyskočilkou. Večery jsem poctivě rozdělil mezi rodinku, jeden večer v Plzni, kde jsme narazili na úplně šílený servírky ve Staré Sladovně. Jak hrozné to bylo demonstruji na jediném čísle: já za ten večer snad jen tři piva. Seděli jsme prakticky před barem, ale ony měly snad speciální výcvik, aby i při rozhlídnutí se nezavadily okem o hosty v hospodě. Na konci už vysadily úplně. Prateta šel za číšnicí, že bychom jako fakt ještě chtěli pivo.
"Vím o vás," odbyla ho a řešila tam něco s nějakejma Němcema. Po věčnosti vyrazila k baru. Sláva! Ne, ukázalo se, že tam jde řešit nějakou administrativu. Už jsme mysleli, že se na nás fakt vykašlala, když uráčeně to jedno pivo natočila. Neskutečný. A tak to bylo celej večer. No a tvářila se jak kakabus, když jsem jí nechal jen deset korun dýško. Holt jsem tvůj host a né tvůj bankomat.
Po Sladovně jsme si šli spravit chuť ještě do Pubu. Ostatní už mazali domů a tak jsem tam zůstal jen s Digim. Řešili jsme život, vesmír a vůbec a byl to skvělej pokec.
Venku byla naprosto třeskutá zima. Původně jsme chtěli jít pěšky, ale to bysme asi umrzli. Vzal jsem radši taxíka. Byl to pohodovej týpek. Vysadil mě na koleji a když jsem se ho ptal, kolik to stálo, tak odpověděl:
"Kolik mi dáš..."
Na koleji jsem vyfásnul zase pokoj mezi studentama. Nevím co to ve mě je, ale kolejní pokoj jsem si prostě zamiloval. Jen člověk vstoupí a cítí tu zvláštní kolejní vůni. Směs pachů, která ho vrhne o mnoho let zpátky, kdy se probouzel, když z repráčků u masivního monitoru na stole hrála písníčka "Living next door to Alice". Nastavil jsem budíka a vzápětí spal.