Na festival ohňů Beltane v Edinburgu jsem padl náhodou po naší loňské návštěve tohoto fantastického města. Záběry obrovských ohňů a mnoha mladých, často spoře oděných lidí tančících kolem v bahně rozhodly. Chtěl jsem to zažít. Poslal jsem na Facebook nějaká videa z youtube a hned se hlásilo spousta dalších lidí. S Raspou jsme se nakonec dohodli, že on veme transportera, vyrazíme týden předem a uděláme pořádnej roadtrip. Začalo se hlásit tolik lidí, že transportér nestačil. Napadlo mě půjčit takovej ten klasickej hipísackej busík, ale bylo to pekelně drahý. Náhoda tomu chtěla, že se objevil jeden v Čechách na prodej. Skoro jsem ho koupil, protože Míša byla taky pro a já plánoval, jak s ním budem s rodinkou vyrážet na cesty a klidně v něm i spát. Jenže Míša se rozmyslela a já sice jel do Tábora s penězma v kapse, ale odjel jsem bez busíku. Radek - majitel, mě v podstatě ukecal, ať si ho nekupuju. Že to je auto, co musí přinášet radost, že nemá cenu, abych měl kvůli němu problémy.
Nakonec jsem ho ale oslovil, jestli by nám ho nepůjčil a nebo nechtěl jet s námi. Prohlásil, že s námi rád pojede.
Všechno vypadalo skvěle, ale pak se to začalo sypat. Postupně odpadali jednotliví účastníci. Nakonec i Raspa začal mluvit o tom, že neví, zda to jeho "Hanz" dá, že to je daleká cesta a on nemá na servis. Pak už nás bylo jen osm a tak jsme se rozhodli jet jenom busíkem. Dva týdny před odjezdem to vzdal i Raspa, takže nás zbylo sedm statečných. Místo plánování a příprav jsem ale musel řešit rodinnou krizi. Snad se někdy rozepíšu o tom celém, ale teď je příliš bolestivé na to jen myslet. Přesto je třeba to říct, aby šlo pochopit proč Beltane nakonec pro mě byl tím, čím byl. Digi vymyslel, že pojedem v hipísackejch hadrech, takže jsem ještě poslední večer před odjezdem trávil s dětma batikováním oblečení.
Žádné komentáře:
Okomentovat