Bylo mi jasný, komu to je mířený, ale řekl jsem si, že jsou dost v pohodě a Joska umí dobře Anglicky. Najednou další hlášení: „Prosíme pána u odpadkového koše, aby použil kontejner za budovou.“
Zaznamenal jsem, že zmizelo 'laskavě' a tón byl důraznější. Chtěl jsem vyběhnout a říct mu to, ale ještě to nešlo. Při třetím, už poměrně agresivním hlášení: „Pro vyhazování odpadků použijte kontejner za budovou!“ jsem konečně vyrazil ven, ale už jsem jen viděl Josku, jak se vrací od kontejneru.
„Tak se zdá, že z týhle benzínky rychle pojedeme,“ glosoval jsem to, naskákali jsem do busíku a opustili horkou půdu. iPhone poradil, že o víkendu se dá parkovat v zóně za centrema a tak to jdem zkusit. Zastavili jsme luxusně přímo pod Calton Hillem, kde se bude dnešní akce odehrávat. Nakonec parkujem vedle dalšího busíka, takže náš busík má aspoň kamaráda. Jdem nakoupit do outdoor shopu a volá Míša a já ji naviguju kde jsme. V telefonu zní docela normálně a loučí se hezky. Že by bylo jinak? Že by jen měla těžký den a čas to srovnal? V hloubi duše jsem věděl, že si to snažím namluvit a vím, že to asi nebude pravda. Nakoupili jsme a já pak s Radkem šel ještě do Tesca pro vodu a pro pití. Ostatní šli k busíku. Když jsme tam dorazili čekala tam Míša s kamarádkou. Tak tohle byl ten moment, na který jsem se těšil, který jsem si představoval už v tom týdnu, než jsme odjeli. Naivně jsem věřil, že odloučení nám prospěje a každý z nás si bude schopen uvědomit co ztrácí a co chce. Představoval jsem si, jak se setkáme v tom městě daleko na severu, jak se obejmem a políbíme a budem vědět, že je odpuštěno, že chcem oba toho druhého.
Nic z toho se nekonalo. Jen když jsem ji uviděl, proběhl mnou zase ten chlad a zlost z rána. Navíc to jak vypadala, jsem vůbec nechápal. Věděla, že to je takovej hipísáckej festival, kde lidi tančí pomalovaní v bahně a kolem ohňů, věděla v čem jsme jeli my a ona přijela oblečená a nalíčená jako barbína. Byl to strašlivej kontrast k nám všem ostatním. Bylo to úplnej opak toho co jsem si ten týden zamiloval: té jednoduchosti, pokory a radosti z mála. Tady pod Calton Hillem seděl na obrubníku někdo z jiného světa, kam já zjevně nepatřím a ten někdo se mi to tady snažil dát najevo.
Přesto jsem to zkusil, usmál se, radostně pozdravil a nahnul se k ní, abych jí dal pusu. Nezvedla se, neobjala mě. Otočila obličej a nastavila tvář. Cítil jsem se strašně. Přesto jsem se snažil zachovat zdání normálnosti. Šli jsme nahoru na kopec uvařit si jídlo. Nakonec jsme zakempili na krásném trávníčku vedle parku před nějakou mohutnou kamennou budovou. Všichni vytáhli vařiče a začali kuchtit něco k snědku. Čekal jsem, že nás někdo vyhodí, ale kolemjdoucí se jen smáli – holt Skoti, chápou lidi co šetří.
Po obědě jsme se vypravili k přístavu. Bylo to celkem pekelně daleko a cestou jsme začali ztrácet lidi. Mrtvočich s Pratetou se zasekli v obchůdku s vinylovejma deskama a Míša s kamarádkou se kdesi ztratily. Přístav byl poněkud průmyslovější a nepřístupnější, než jsme si slibovali. Prohlídli jsme si nějakou mohutnou loď, zablbli na molu a potom jsme se celkem malebnými přístavními uličkami vrátili na silnici co vedla zpátky k busíku. Cestou jsme ještě doplnili zásoby v Tescu. Nejlevnější krabicové víno, nějaká Tesco Cola a obrovská plastová lahev levného Cideru asi za dvě libry. Takovej hippie nákup. U busíku jsme smíchali alkohol s Colou do plastovejch lahví, abychom to mohli pronést.
Radek zavelel odchod, pozamykal busík a chtěl vyrazit. „Ještě moment!“ vykřikl někdo a hrnul se do busíku. Radek odemknul, dotyčný zjistil, že tu věc má venku a Radek zase zamknul.
„Počkej, ještě ...“ zvolal někdo jiný a dobejval se do kufru. Tohle, nekecám, trvalo hodinu. Radek, jinak celkem pohodovkář, už vykazoval lehkej tik.
„Já vás nechápu,“ pronesl odevzdaně.
Bylo ještě brzo a já potřeboval někde dobít kameru. Prohlásil jsem, že se stavím v hospůdce na pivko, jestli někdo chce obětovat nějakou tu libru a dát si tam jedno se mnou. Všichni byli pro. Hledali jsme tu pravou, stylově skotskou, příjemnou lokální hospůdku. Když tu nám padl zrak na tabuli, kde byly české vlaječky a nápisy jako Plzeň, Staropramen, Budvar. Tabule zvala na návštěvu české hospůdky „Pivo“.
„No tak v hospodě, co by se jmenovala ‘Pivo’ jsem teda ještě nebyl!“ prohlásil Joska a bylo rozhodnuto.
Interiér byl až na jeden českej nápis na zrcadle celkem lokálně skotskej stejně jako obsluha. My už trošku rozjaření z ochutnávek letošního ročníku levného vína jsme tam začali dělat slušnej brajgl.„My jsme Češi,“ řekl jsem barmanovi na vysvětlenou.
„To sem poznal,“ odtušil Anglicky.
Poprosil jsem ho o dobití baterky do kamery.
„My tu nemáme žádnou volnou zásuvku,“ prohlásil aniž by se rozhlídnul.
Zažil jsem už pár diskuzí se Skoty a proto jsem ještě jednou poprosil, jestli by se nemohl podívat, nebo něco odpojit, ale tušil jsem, že nemám šanci. Roznesl jsem piva a šel se podívat po nějaké zásuvce. Před záchody vedl nějakej kablík do zásuvky. Vytáhl jsem ho a bylo slyšet jak utichl nějaký bzukot. Všechno ostatní ale fungovalo, takže jsem spokojeně zapojil dobíječku a šel si připít s ostatníma. Piva chutnala, zábava se rozjela a po nějaké době potřebovali první lidi na záchod.
„Tam je vedro jak v peci!“ nadával Prateta.
„Aha, tak to možná byla klimatizace na záchodě,“ rozesmál jsem se, „pak že tu nemaj volný zásuvky!“
Dorazila i Míša s kámoškou a tak nějak nezávazně se bavily a pak se najednou sbalily, že někam jdou nebo co. Nikdo moc nechápal, ale nikomu to moc nevadilo. Měli tu tupláky (dvoupintový, tj.: 1,13 litru) Plzně za 5 liber a my se stačili docela odstřelit, než jsme konečně vyrazili na Beltane. Ve frontě jsme se poladili levným vínem a Morganem s Colou, takže jsme na kopec přišli dost rozjaření.
„Kde bude hlavní šou?!“ ptali jsme se hlídkující policistky.
„Já nevím, jsem tu poprvé,“ smála se.
Nakonec jsme to našli a vytvořili hlouček kousek od pódia. Tam stále probíhaly nějaký přípravy a nám už byla zima.
„Je nám zima! Zapalte oheň!“ řval Mrtvočich.
„Jak se řekne zima Anglicky?“ obrátil se pak na mě.
„Cold“
„It’s fucking cold here! We want fire!” hulákal rozjařeně.
Konečně nějaké mystické postavy s obrovskou obřadností zapálily nějaký mohutný znaky zavěšený mezi římskými sloupy. Oheň začal pohlcovat a rozsvěcovat jednotlivé části znamení. Publikum stálo, ani nedýchalo a jenom cvakaly spouště fotoaparátů.
„Červenáááá se line záááře,“ začal někdo z naší party.„Hřeje ruuce, barvííí tváááře!“ přidal se okamžitě zbytek.
„Óohéeň, oohéeň!“ řvali jsme procítěně a okolí nechápalo. Přišlo mi, že jim nebylo jasný, jestli si děláme prdel, nebo jestli to je součást nějakého obřadu. Z té písně bylo totiž cítit, že to k věci tak nějak patří a my pak přidali několik hlasů, takže to bylo (myslím) docela působivé. Potlesk nám to nevyneslo, ale ani nám nikdo nedal přes držku.
Bylo jasný, že v tom davu 12 tisíc lidí dlouho nevydržíme pohromadě a proto jsem navrhnul sraz v jedenáct hodin u stánku Fish and chips. Prakticky vzápětí na to nám zmizel Mrtvočich a už jsme ho celej večer neviděli. Pak jsme se nějak všichni začali trhat. Našly nás ale Míša s kámoškou a tak jsme šli s nima k nějaký hořící bráně. Už se setmělo a já chytnul Míšu a poprosil jí, aby šla se mnou stranou. Nechtěla, byla nepříjemná, ale nakonec šla. Drželi jsme se za ruku a našli trochu klidnější místo. Měl jsem stažený hrdlo, když jsem se zeptal na něco, co mi bylo předem jasný: „Takže tohle je konec? Definitivní rozchod?“
„No, asi jo,“ odvětila ležérně.
„Poznal jsem to,“ odpověděl jsem, aniž bych řekl, co všechno jsem poznal.
„Stejně jsem ti chtěl poděkovat za to všechno krásný, co jsme spolu prožili. Nebylo toho zas tak málo, jak si teď oba myslíme.“
„Já vím.“
Ještě chvíli jsme šli mlčky, když jsem se k ní sklonil a řekl:
„Tak aspoň poslední pusu na rozloučenou.“
Odtáhla se, to mě naštvalo.
„Mi nedokážeš dát ani poslední pusu?“
„Kouřila jsem, vím jak moc ti to vadí.“
„Myslím, že u tý poslední pusy to zvládnu.“
Políbili jsme se. Nebylo v tom nic, cítil jsem to, hlavně z její strany.
„Tak snad abysme našli ostatní,“ pronesl jsem.
Volal jsem Pratetovi, ale bylo to jako se bavit s postiženým.
„Jsme dole u pódia v levým dolním rohu,“ řval na mě opakovaně do telefonu.
„KDE, opakuju KDE je to pódium?“ řval jsem já.
„Jsme u pódia v levým dolním rohu, jsou na něm ty čertice,“ mlel fůrt svou.
„VOLE! Já nevím, kde je to pódium! My jsme u těch římskejch sloupů,“ odpovídal jsem.
„Jsme v levým DOLNÍM rohu!“
A takhle to šlo dokola a já podrážděnej z rozchodu jsem to už přestal dávat a začal jsem bejt sprostej: „Debile! Dej mi prosímtě někoho kdo má mozek!“
Konečně mi předal Míšinu kámošku, který jsem řekl naší pozici a ona byla do minuty u nás.
Já ji nechal odejít s Míšou a sám jsem se ztratil. Cítil jsem, že teď vůbec nechci být nikde poblíž ní. Volal jsem Digimu kde jsou. Našel jsem ho se Ženou.
„Tak je definitivně konec,“ hlesl jsem na uvítanou a měl jsem slzy v očích. Žena mě objala a šli jsme dolů po cestě a zastavili jsme se na jednom fleku, odkud byl nádhernej výhled na noční Edinburgh.
Byla to krása, moře světel ze kterých se tyčily kamenné věže a v dáli moře na kterém svítily lodě. Úchvatná podívaná, ale mně se v tu chvíli zhroutil svět. Rekapituloval jsem celou naši historii. Měl strach co bude s dětma, dostával ze sebe nenávist i lásku. Digi seděl tiše vedle nás a občas mi podal lahev s pitím. Jak ubíhal čas, ja se postupně vzpamatovával. Žena mě držela za ruku a hladila mě a já ucítil, že mě dokáže mít někdo zase rád a dával jsem se dohromady. „Nakonec, tohle je úžasný místo na rozchod,“ prohlásil sem a rozhlédl se po té kráse. Nechápal jsem náklonost Ženy, která dny předtím spíše dávala najevo sympatie Joskovi a já se dny předtím snažil nedávat najevo žádné sympatie. Napadlo mě, že třeba jen čekala, jak to dopadne mezi mnou a Míšou. Jak jsem se ale vzpamatovával a začínal zase chladně uvažovat došlo mi to:
„Ty mě jenom utěšuješ viď?“ podíval jsem se na ní smutnýma očima.
„Jo. Vadí ti to?“ řekla po chvilce odmlky.
„Nevadí,“ usmál jsem se po chvíli, „můžem to nechat až do chvíle, kdy se vrátíme k busíku?“ řekl jsem a objal ji kolem ramen. Seděli jsme tam tak chvíli v tichu a dívali se na to moře světel pod námi.
Digi seděl vedle nás a zamyšleně popíjel z lahve cideru.
...
Zvedli jsme se a šli se ještě porozhlídnout po festivalu. Kdesi v dáli hořel obrovskej oheň.
Dorazili jsme k němu a potkali Pratetu. Postavili jsme se přímo po větru, takže do zad nám padala záplava rozpálených jisker. Kolem nás lidi křičeli a přesunovali se a jen my stáli klidně. Já měl na sobě své pončo z lamí vlny a pronesl jsem:„Když jsem nechyt do teď, tak je to asi nehořlavý, nemusíme panikařit.“
„No já myslím, že kdybys přes to zkusil skočit, tak bys asi chytnul!“ komentoval Prateta obrovitánskou hořící hromadu, kde jen dřevo sahalo nad hlavy přítomných.
„Já myslel, že budou skákat srabi! Ale voni tu maj samý zábrany a bezpečáky!“ rozčiloval jsem se.
„Tohle by nikdo nepřeskočil!“ smál se Prateta.
„Tady máš kameru a sleduj!“ vrazil jsem mu do ruky kameru a začal se prodírat davem na druhou stranu. Z druhé strany to bylo z kopce a bylo tam volněji. Rozeběhl jsem se co jsem mohl, chytnul se nějakých lidí u zábrany a zdvihl se jim na ramenou, dopadl jsem kousek před bezpečáky, kteří se nestačili ani pohnout, pamatuji si ještě, jak sem se jich chytil taky za ramena a mohutně se odrazil. Mám pocit, že jsem se musel ještě jednou odrážet od hořící hromady, ale to už si nepamatuju. Vybavuje se mi jen ta zátarasa, bezpečáci a potom něco nepopsatelného. Bílá hořící stěna, neskutečný pocit adrenalinu, který mi zaplavil tělo už tím skokem přes zátaras. V momentě skoku přes oheň jsem už nevnímal. Na to nejsou slova, pamatuju si jen vejšku, stojící lidi okolo, to že jsem vyletěl z toho ohně a mohutnej aplaus přihlížejících. Několika skoky jsem přeletěl zátaras na naší straně. Lidi stojící kolem nás vykřikovali nějaká obdivná slova:
„Padáme! Než nás tu někdo vyhmátne!“ vykřikl jsem ještě stále se třesouc pod návalem adrenalinu.
„Sem to pořádně nenatočil, sem to zmáčknul pozdě,“ vracel mi Prateta kameru. Něco jsem mu zanadával a prohlásil, že teď už to budou hlídat pořádně, že už to znovu nepůjde. Vůbec jsem si tehdy neuvědomoval co se pořádně stalo. Když jsem druhý den viděl fotky a videa, tak jsem nechápal. Prateta se nám někde ztratil, stejně jako Digi a já šel se Ženou sám městem a hledali jsme busíka. Poděkoval jsem jí za všechno. Volal Joska a ptal se, kdo tam je se mnou. Chvilku jsem kličkoval, ale pak jsem řekl, že jsem jen se Ženou. Odvětil něco neutrálního, ale cítil jsem, že je překvapenej a zmatenej. Chvíli jsme bloudili, našli jsme Pratetu a hláškou, že to je gay jsem mu zkusil přihrát holky se kterýma se zrovna bavil. Nějak to nevyšlo. Nadával nám, že čekal od jedenácti u Fish and Chips a nikdo tam nepřišel.
Dorazili jsme k busíku, kde už byl Radek, Digi a Joska. Žena vešla do busíku a hned chytla Josku za ruku. Viděl jsem napětí v jeho tváři, když jsme přicházeli a dobře jsem viděl jak se mu na tváři rozlil výraz „šťastnýho mončičáka“, když přišla k němu. Je to strašně silnej pocit, vidět blízkýho kamaráda, kterej taky dostal od života pěkně přes držku, jak je zase šťastnej.
Chyběl už jenom Mrtvočich. Měli jsme strach, protože naposled byl pěkně rozjetej a neměl u sebe telefon, takže jediná šance byla, že nás dokáže najít v tom stavu úplně sám v noci v úplně cizím městě. Cejtil jsem průšvih, když tu najednou se odněkud vynořil se psem a ještě s nějakým týpkem. Přišli k autu, sedli si na chodník, Mrtvočich muchloval psa a něco si nadšeně vykládali. Všichni jsme měli strašnou radost, že ho vidíme a smáli jsme se tomu celýmu výjevu. Radek pak vyrazil, že už ho naloží. Mrtvočich padnul do auta a začal nesouvisle chrlit svůj příběh:
„Hobbite vole já sem třičtvrtě hodiny hledal cestu na tuhle silnici, já byl úplně v prdeli! Já viděl policajty. Řekl jsem ji vole, hej cops! I just need to ask you do you have an access to the facebook. I have money. Všichni na mě srali! Já nechápu jak jsem se sem dostal. Já tomu vůbec nevěřil, že jsem to našel. Mně bylo všechno jedno vole. London street. Poslední šance vole. Pak jdu na fízly a řeknu: Policajti vole dejte mi facebook vole a já zavolám Hobbitovi a to se z toho pos*rete.”
“Ani nevíš, jak oceňujem to, že jsi to dokázal!“
„Všichni, všichni na mě srali. Sem jim říkal, mám dvacet liber. I have money! Já nevěděl, já nevěděl jak se jmenuju. Já nevěděl kde sem. No way! I just need an access to the facebook! A všichni fuck off!“ mlel si Mrtvočich fůrt svou.
Radek zavelel, my vyskákali a roztlačili busíka a jelo se. Digi dělal závozníka a Mrtvočich dál a dál vyprávěl svou storku o tom jak nás nemohl najít a všichni se ohromně bavili. Jeli jsme nonstop až do Windsoru. Všichni postupně odpadli. Pozice v autě se vystřídaly a já se vzbudil, když už bylo světlo. Na ramenou mi spali Mrtvočich s Pratetou, vepředu seděl šťastnej Joska se ženou, Radek si řídil svého busíka a Digi se na mě otočil a krátce jsme se na sebe usmáli. V tu chvíli se mi v duši rozlil neuvěřitelnej klid. Dostal jsem sílu, věděl jsem, že dokážu jít dál a že život stojí za to a bude skvělej. Věděl jsem, že stále mám kolem sebe úžasný kamarády. Prošel jsem si za poslední týdny a měsíce strašným peklem, kdy život přestával dávat smysl, ale znovu jsem ho našel. Vzal jsem telefon a vyfotil jsem se. Musel jsem tu chvíli mít vepsanou ve tváři a chtěl jsem mít možnost si ji připomenout až zas přijdou horší chvíle...
K tomu neni co dodat... Zijem jen jednou! ;)
OdpovědětVymazat