"Tohle se nám stalo už ve Francii!" prohlásil zkušeně Radek. "Se startuje hrozně snadno, stačí do něj trochu šťouchnout."
Přeci jenom to byl busík jak kráva, tak jsme všichni vyskočili a pořádně zatlačili. Krásně naskočil a jelo se dál. Tohle se opakovalo při každé zastávce.
Německá krajina je doslova hnusná, ale brzy jsme překročili hranice do Holandska, kde už bylo o poznání pěkněji. Joska se začal dožadovat koupele a tak jsem zkusil najít něco na satelitních snímích Google Maps. Našli jsme slibnou vodní plochu a namířili si přímo tam. Bylo to skoro dokonalé, zaplavčili sme si, prohlídli luxusní vesničku a Radek zkusil spravit busíka.
"Já teda doufám, že se mu to nepodaří," pronesl Mrtvočich nahlas společnou myšlenku.
"Viď? By to úplně ztratilo kouzlo," přitakal Digi.
I když jsme jeli maximálně stovkou cesta prostě v takovém počtu ubíhala strašně rychle a za chvilku jsme byli v Amsterdamu. Prohlídli jsme si město, které za denního světla ztratí tak 70% ze svého kouzla, našli hospůdku Old Nickel, kde jsme tak skvěle zakalili s Mrkem a Pratetou loni, když makali v Amsterdamu na brigádě. Hospůdka bez lidí a bez živé hudby působila také takovým chladným dojmem. Dali jsme ale pivko, venku koupili nějaké to hulení. Marně jsem sháněl druh "Mango", což byl nějakej lehkej outdoorek. Všechno co prodávali vypadalo až příliš brutálně na naše potřeby.
Ještě nějaké ty zásoby, roztlačit busíka a jelo se dál. Radek toužil strávit večer u písečných dun. Nějaké jsem přes satelit našel a tak jsme to jeli zkusit. Měli jsme obavy, protože Holandsko je rozparcelované a oplocené kousek po kousku. Duny jsme našli nakonec luxusní, ale všechno oplocené a přísně hlídané. Z parkoviště nás hned vyrazili, že tam v žádným případě nesmíme zůstat přes noc. Zkusili jsme další štaci u nějakého lesíka u letiště. Lesík byl protkanej cestičkama."Tady nemůžem zakempit," prohlásil zkušeně Joska. "Já vím, teď to vypadá opuštěně, těď v noci se zdá, že bychom se tu mohli schovat, ale ráno tady bude lidí jak na jarmarku!"
Vrátili jsme se k autu a dozvěděli se, že už je taky vyhazovali. No nic, jelo se dál. Prý zkusíme nějaké odpočívadlo.
Představa spaní na prochcaném a pokaděném povrchu - protože jinej se u odpočívadel ani nevyskytuje a vedle burácející dálnice mě zrovna nelákala. Zkoušel jsem teda zoufale hledat nějakej jinej flek na mapách. Nebyla to legrace, protože cesta vedla přes šílené aglomerace a mnohastupňové kžížení dálnic, takže ač se Radek původně vyjadřoval o GPS navigaci dost s despektem, tak nyní hlasitě oceňoval její přednosti a vyžadoval její asistenci.
Stále nic a my se blížili hranicím, které jsme s kontrabandem nemohli přejet. Nakonec jsem něco našel. Zdálo se, že tam je i parkoviště a tak jsem zadal cíl. Ještě kilometr před cílem nikdo nevěřil. Les chemiček, továren a snad i jaderná elektrárna s masivní trafostanicí neslibovaly zrovna romantické spočinutí. Pak náhle jako mávnutím kouzelného proutku se zjevil lesík s loukama a parkovištěm. Na jedné louce jakási partička grilovala a brutálně slavila. Zkusili jsme je navštívit, ale zjevně nebyli moc "hipie". Prozkoumali jsme okolí parkoviště a objevili nádherné jezírko s pláží. Tam jsme s sebou pleskli s karimatkama a postupně zalezli do spacáků. Zkusili jsme vykouřit toho jointa, ale byl brutálně silnej a zážitek nic moc. Mrk trochu zahrál na kytaru a za chvilku jsme všichni spali.
Žádné komentáře:
Okomentovat