Krakonoš v rašelině

Ráno nikdo nechápe, jak jsme mohli za jedinej večer udělat tak strašlivej bordel. Uklízíme, balíme a chystáme se k odjezdu. Ještě nákup v Tescu ve Slough a už hurá na sever. Likvidujem pet lahve se zbytky Guardsmana a později doplňujeme zásoby o nějaké ležáky. Atmoška v autě je výborná a kytara zase hraje. Děláme krátkou pauzu na benzíně, kde jsem si odskočil na záchod. V klidu si tak sedím, moc mi to nešlo, když se najednou u mě v kabince ozve hlas: „Až to bude možné, otočte se.“ Uvědomil jsem si, že to je navigace co mi mluví z kapsy u kalhot, ale stejně jsem se skoro bál otočit a jak se mi sevřel žaludek bylo hned hotovo.
Konečně sjíždíme s dálnice a nacházíme luxusní flek na zastavení. Jsme v severní části národního parku The Peak District. Zpětně jsem viděl fotky z parku (Joska totiž trval na tom, že nechce dopředu fotky vidět) a zjistil jsem, že jsme opravdu našli nejneutěšenější a nejopuštěnější cíp tohoto luxusního parku. Stavíme busíka u silnice a vyrážíme směrem nazdařbůh.
Široko daleko kolem nás se rozkládají rašeliniště. Dlouho ale nepršelo, tak jsou vyschlé a dá se po nich chodit, ač se nohy boří do sypkého podkladu. Objevili jsme přehradu z počátku devatenáctého století a poté i kamenitou pěšinku po které se jde daleko rychleji. Jdem tak rychle, až jsme skoro narazili na silnici co park protíná. Obrátili jsme se a hledáme nějakej flek na spaní. Nakonec se na nás usmálo štěstí v jakémsi korytu mezi obrovskými rašelinovými valy.
„Nevím, odborník nejsem, ale mám pocit, že se jedna nebo dvě příručky nějak vágně zmiňujou o tom, že spát v korytu není ten nejlepší nápad. Zejména, když tak fouká a zatahuje se jako tady,“ vyjádřil jsem své pochybnosti.
Ostatní mávli rukou a Joska vybalil pětilitrovej soudek Krakonoše, kterej nesl sebou. Uznal jsem sílu argumentů a postavili jsme stany. Byla kosa a tak jsme se všichni namačkali do stanu k Digimu, pili Krakonoše z ešusu a Mrtvočich hrál na kytaru. A bylo nám zase fajn.