„Vstávejte! Je osm hodin, bude půl devátý!“ huláká a burcuje všechny. Jsem jak přejetej parním válcem. Nohy rozstřílený z paintballu a po tom včerejším výstupu vůbec nevím jak budu moct dneska ještě chodit. Motám se ze stanu a hledám něco k snídani. Už si vařím, když mi vypadnul mobil a když jsem ho zvedal všiml jsem si časového údaje.
„Josko?!“
„Ano?“
„Osm hodin říkáš? Skoro půl deváté?! Víš, že tu je posunutej čas!?“
„No, jo, vím.“
„Je 6 hodin 55 minut ty hovado!“
„Je možný, že sem se trošku splet.“
No nic, byli jsme nějak vzhůru a nechtěli jsme aby nás tam někdo vyhmát, tak nakonec balíme a sestupujeme dolů k jezerům. Je to brutální sestup.
„Tohle, kdyby někdo po mě chtěl, abych šel nahoru, tak bych se asi i bránil!“ komentuje téměř kolmé kamenné stěny Joska.
„No nekřič, myslím, že tam někde na nás ještě čekaj,“ odttušil jsem.
Cesta vedla mezi pár farmami a potom podél křišťálově čistého jezera.
„Jak jsou na tom v Anglii s nudismem?“ zeptal se se zájmem Joska. „Myslíš na koupačku co? Vždyť tady stejně nikdo není,“ máchl jsem rukou široko kolem sebe ukazujíce na prázdnou pešinku, kamenitou pláž a nehybnou hladinu jezera.
A byla to pravda. Během chvilky jsme já, Joska, Mrtvočich a Digi naskákali nazí do jezera. Voda byla ostře ledová, ale nesmírně osvěžující. Rychle jsme se poráchali a hurá ven.
V tu chvíli, ale v tu chvíli se odnikud vynořili dva kajakisti, nějaká katolická školka na vycházce a lidi venčící psa. Vidět to ve filmu, tak tomu nevěřím. Brali to ale všichni s humorem. Stezkou podél vody jsme se dostali až do vesničky, kde byla hospůdka The Fisher. Vešel jsem dovnitř a ocenil jsem nabídku několika lokálních piv.„Můžete mi dát ochutnat ty lokální piva?“ zeptal jsem se staršího hostinského.
„Chcete od každého pintu?“ zeptal se protáhlým skotským přízvukem.
„Ne, jen ochutnat, abych si vybral.“
„Můžu vám dát půl pinty.“
„Já chci jen ochutnat, koupím pak šest pint toho, co mi bude chutnat!“
„Ne.“
„Ok, tak pintu od každýho,“ rezignoval jsem.
„Dáte mi mísu hranolek? Řekněte cenu. Zkusil jsem dojednat ještě jídlo.“
„Hranolky jsou jen k jídlu.“
„Ale já chci mísu, pro nás šest, zaplatím kolik si řeknete.“
„Ne.“
Vzal jsem tedy piva a dál nic nezkoušel. Byly to docela dobrý 'Ale', který celkem šmakovaly i těm držkám zmlsaným po ležáku. Před odchodem jsem se ještě nabídnul, že zkusím sehnat všem vodu na doplnění. Na záchodě to nešlo, takže jsem musel znovu za hostinským. Kupodivu celkem bez řečí vyhověl. Vrátil jsem se k partě, rozdal vody a vzal baťoh. Přišel mi nějakej těžší než předtím. Měl jsem pár piv a tělo si odpočinulo, rozleželo se, bylo rozlámaný, tak asi je to jen dojem, říkal jsem si. Přesto jsem po pár minutách zastavil a podrobil baťoh průzkumu. Věci byly narovnaný tak jak jsem je tam dal já, dole taky nic nebylo, jen v přídavném baťůžku byl mokrý ručník, kterej jsem dával Mrtvočichovi. Byl jsem přesvědčenej, že díky nevhodnému těžišti malého baťůžku to bylo ono. Vytáhl jsem ho ven a doběhl ostatní. Za chvíli jsme opustili silnici a vydali se do prudkého výstupu na nejbližší horu. Baťoh vrzal jak blázen, svaly na nohou se napínaly k prasknutí. Nechápal jsem co se děje. Zkusil jsem pořádně zabrat a dělat delší kroky. Šlo to, ale ostatní byli daleko rychlejší.
Nadával jsem, že toho táhnu stejně moc, že bez baťohu by se šlo krásně.„Kdepak, s baťohem je to daleko lepší,“ ujišťoval mě Prateta, „člověk je pak takovej vyváženější.“
Pomyslel jsem si něco nepěkného, zatnul zuby a šlapal dál. Na prvním vrcholku se o mě pokoušel kolaps. Všichni už zas hnali dopředu a já zůstaval vzadu a doháněla mě Žena. To se předtím nikdy nestalo. Nechápal jsem to.
„Pomůžu ti nahoru, když pak zůstaneš se mnou vzadu,“ nabídla mi při jedné odpočinkové pauze mezi vrcholy, když jsem si protahoval bolestivá záda. „Všichni vždycky zdrhnete a já pak jdu úplně sama.“
„Jak mi chceš pomoct?“
„Máš v batohu obrovskej šutr, dali ti ho tam když jsi šel pro tu vodu v hospodě.“
„Ty kurvy!“
V obrovské boční kapse batohu byl dobře 50cm velkej, podlouhlej a nesmírně těžkej šutr. Vyhodil jsem ho ven a splnil slib a zůstával vzadu se Ženou. Musel jsem to dělat tak, že jsem vždycky popoběhnul a čekal, protože bez toho kamenu se mi po těch horách chtělo doslova lítat.
Čekal jsem, kdy mi to ti parchanti řeknou. Když navíc uviděj, že jsem fůrt vzádu. Neřekli. Ani slovo, ani náznak. Nejdřív jsem byl dost rozzuřenej a vymejšlel jsem pomstu, pak jsem se zklidnil a pak jsem se tomu musel strašně smát. A měl jsem sám ze sebe skvělej pocit.
Na jednom kopečku jsme dali šlofíka a šlo se dál. Výhledy byly dechberoucí, člověk měl skvělej pocit po každém zdolaném vrcholu, zkrátka to byla paráda. Byli jsme strašně rychlí. Trasu jsme proběhli pomalu za dopoledne a tak jsme zvažovali co dál. Směrem k civilizaci se nám už moc nechtělo, daleko za ní bychom se nedostali a tak jsme nakonec zacílili na jedno horské sedlo. Doplnili jsme vody z jakési tůňky co smrděla rašelinou a stoupali znovu vzhůru. Skupinka se oddělila a šla zas na nějakej vrchol. Ukázalo se, že Joska myslel jiný sedlo. Já to stočil do toho co jsem myslel já a odmítal se otočit. Nakonec se ostatní zastavili a Joska doběhl za mnou. A dobře tak. Objevil se tam luxusní plácek na stany na okraji hlubokého údolí kolem kterého se tyčily dvě obrovské hory. Když se člověk postavil na okraj srázu tak měl pocit, že mu patří svět. Zvedl jsem ruce a zařval.
„Jsem viděl na Zélandu u jedněch frantíků fotku přesně takovýho údolí. Stál před ním ve stejný póze – akorát nahatej a měli to vylepený v autě. Říkal jsem si, že jsou nějaký divný,“ komentoval to Joska.
„Na tady máš foťák,“ podal jsem mu iPhona svlékaje si oblečení.
Po fotovložce dorazili ostatní a shodli jsme se, že to je „ten“ plac. Hladovej Mrtvočich hned začal kuchtit něco k snědku. Digi, který si řešil nějaké své trápení zmizel zase kdesi v horách a Joska se tam rozplácnul na zemi a postupně somroval jídlo od všech. Po večeři Mrk tradičně vytáhl kytaru a údolím se nesly písničky. Poslední kolemjdoucí to kvitovali s úsměvem. My leželi na karimatkách, choulili se pod spacák a sledovali sluníčko, které mizelo za hranu hory.„Hele my už jsme ale fakt vopravdový socky,“ smál se na mě Joska. „My už ani ty stany nestavíme, prostě s sebou někde fláknem a tam zevlíme.“
Skoro na tmu jsme postavili ty stany a už tradičně se zmáčkli v Digiho stanu a ještě chvíli kecali a hráli.
Žádné komentáře:
Okomentovat