Deset, dvacet Hobbit

Náš stan obývaný mnou, Mrtvočichem a Pratetou se standardně probouzí jako poslední. Všichni už posnídali a my nemůžem ani dostat Mrtvočicha ven ze stanu. Dávám si bagetu s Marmitem, balíme a jdeme na cestu zpět. Nějak jsme to vzali zkratkou a ztratili jsme se v roklích mezi rašelinou. Někde to pekelně jezdilo. Nakonec nabíráme správnej směr a vycházíme u další přehrady. Tam vaříme oběd a já poprvé testuji svůj mikropřenosný vařič na pevnej líh. V silném větru jsem rád, že jsem si jídlo aspoň ohřál na pokojovou teplotu. Všichni narvali odpadky do jedný tašky a nikdo se nemá k tomu, aby to vzal.
„Dejte do toho šutr a hoďte to do vody. Nejsme prasata, abychom to nechávali válet na břehu,“ zahlaholil Radek. Myslím, že to byl Prateta, kdo ho nakonec odnesl.
Busík nás poslušně čekal na místě, kde jsme ho nechali a tak jsme za chvilku už znovu uháněli po M6 směrem na Kesswick. Žena si přesedla dopředu mezi Radka a Josku. Radek po chvíli něco rajbloval s řadící pákou a tím svým nakřáplým hlasem tak krásně řekl:
"Hele, prosímtě, kdybys náhodou měla pocit, že ti v jednom kuse šahám na levý stehno, tak je to proto, že ti v jednom kuse šahám na levý stehno."
Joska chtěl vidět pořádný hory a tak je naším cílem Honnister pass. Ty hory maj teda maximálně 600 – 800 m, takže jsme si od nich moc neslibovali. Skutečnost předčila očekávání. Silničkou se sklonem asi 75 stupnu se busík s vypětím sil vyškrábal nahoru pod Honnister pass. Venku jsme se nadlábli, zabalili a rozloučili s Radkem, který si chtěl dát těch pár dní samostatnou toulačku.
Na mapě jsme naplánovali trasu končící v jakémsi lesíku, které tu jsou doslova vzácnost a zamířili jsme si to přímo nahoru na vrchol před námi. Při těch prvních stoupacích metrech člověk zuřivě rekapituluje obsah kletru a slibuje si, že příště si toho veme míň. Sluníčko ale svítilo, kolem nás byly úchvatné scenérie, takže člověk otřel pot a zabral a ono to zase šlo. Prošli jsme kolem lomu břidlice a pak dál až na úplnej vrchol. Tam bylo tak krásně, že nikdo nenamítal proti Joskovu návrhu zakempit rovnou tady a na les se vykašlat. Viděli jsme tam sestupovat nějakýho týpka, kterýho jsme tipli na Němce a pojmenovali Helmut.
„Helmut tam bude mít za chvíli tmu a zimu a my si tady vychutnáme západ slunce,“ argumentoval Joska.
„Helmut tam může mít ale taky oheň,“ namítl jsem, ale byl jsem taky pro ten západ.
Vychutnávali jsme výhledy do obrovských dálek a Digi se smíchem navrhnul, že bychom si mohli zahrát na schovku. Všichni se toho hned chytli a nadšeně začali diskutovat pravidla, která si každej pamatoval z dětství už jen velmi matně. Digi hrát něchtěl a tak se šel někam schovat. Zbytek se vrhnul do hry.
Zapomněl jsem, jak plná napětí, zvratů, honiček a smíchu je tahle stará hra. Jednou, když Joska vylosoval, že bude počítat jen do deseti jsem se vrhnul k baťohům a chtěl z nich bleskově vytvořit úkryt. Zjistil jsem, že všichni si do batohu museli zabalit půl hračkárny chrástítek, protože jinak to nebylo možný. Bylo mi jasný, že Joska stojící snad pět metrů ode mě musel tu cimbálovku slyšet a tak jsem tam ležel za tou hromadou a hýkal smíchy. Joska v klidu dopočítal a řekl:
„Deset dvacet Hobbit za baťohama!“
„Mě nemůžeš vidět!“ řechtal sem se.
„Kouká ti noha,“ odpověděl.
Po mnoha kolech jsme se konečně vyřádili a dali jsme se do vaření. Já zjistil, že vřes úžasně hoří a hřeje líp než ten líh a tak jsem přikládal větvičky na ten svůj minivařič. Mrtvočich vida oheň za chvíli nadšeně přitáhl otep vřesu. Řekli jsme mu, že jsme tu jak na střelnici, že si větší oheň fakt nemůžem dovolit a navíc ten vřes, co tak krásně hoří je všude kolem, takže bychom taky mohli skončit uprostřed slušnýho horskýho požáru. Zklamaně teda otýpku zahodil.
K našemu tábořišti přišlo pár ovcí, které upřeně hleděly na to co tam děláme.
„Koukej jak nás pozorujou. Kdo ví co maj za lubem?“ upozornil jsem Josku.
„Já sem spíš přesvědčenej, z toho jak to tady v Anglii pozoruju, že ty ovce jsou součástí kamerového systému,“ prohlásil Joska přesvědčeně.
Oba jsme se znovu podívali na ten nehybnej pohled ovčích očí a já si představil, jak kdesi někdo sedí a dívá se na obrazovku, odkud na něj zrovna koukáme my.
Slunce začalo zapadat a do té doby krásná scenérie se změnila v něco co se těžko popisuje slovy. Okolní zelené vrcholky táhnoucí se zdánlive do nekonečna se prokresily prodlužujícími se stíny. Hladina jezer pod námi se zklidnila a les ztmavnul. V dáli se mezi horami rýsovalo moře a slunce pomalu sestupovalo k jeho hladině. My byli vysoko nad tím vším. Mladí a svobodní s životem před námi. Vybalil jsem jointa, co jsem loni zapomněl v kalhotech a omylem propašoval z Amsterdamu. Bylo to dvojče toho jointa, kterýho jsme si dali s Mrtvočichem a Pratetou tehdy sedíce v noci na okraji vodního kanálu. Chutnal fantasticky. Nedělal už skoro nic, ale v tu chvíli a v ten moment to byla přesně ta správná věc.
Po západu slunce jsme postavili stany a pak jsme se sesedli do kruhu a Mrtvočich začal brnkat na kytaru. Setmělo se, všude bylo naprosté ticho a jen tóny kytary a tichej zpěv se nesly do dáli. Možná až k tomu moři.