Sociální dávky

A když už by to v Sabangu mohla pomalu začít bejt nuda, tak přišel náš poslední den. Vstáváme dost pozdě a původní plán byl vyrazit kolem poledne, abychom v klidu stíhali letadlo v šest večer. Jen cesta na letiště trvá přes dvě hodiny. Poslední pessos jsme ale utratili za snídani a pár piv a tak jdeme na přátelskou návštěvu k našim českejm kamarádům. Je na ně smutnej pohled. Tři trosky leží v chatičce, kterou Opík trefně nazval „lágrem“. Zatuchlina a smrad nás vytlačily na verandu.
„Vstávejte chlapi! Jste na dovolený,“ snažíme se je motivovat.
„Já nikam nejdu,“ zabručel Jirka a lehl si na druhej bok. Ostatní nejeví také žádné známky aktivity.
„Setkání s námi může některejm lidem zkazit celou dovolenou,“ prohlásil Opík zasmušile.
„Martine, prosímtě dej nám aspoň nějaký peníze!“ zcela otevřeně žebráme, „potřebujem aspoň čtyři stovky na autobus. Jede nám to za půl hodiny.“
Dostali jsme litra za kterej jsme poděkovali a vrhli se hned ke stánku s pivem. S otevřeným San Miguelem v ruce na pláži jsme vše začali vidět z jiný perspektivy.
„Kdy se zas dostanem na pláž?“ ptám se Opíka, kterej jedinej zná itinerář.
„Noooo,“ protahuje Opík, „možná v Pataye, ale tam ta pláž prej nestojí za nic.“
„Hele vono něco jede ještě ve tři. Tam budem v pět, bysme to letadlo měli stihnout,“ pronáším hříšnou myšlenku.
„Si taky myslím, dem si užít moře!“ zavelel Opík a šli jsme řádit do vln.
Martin se jako první vymotal z lágru někdy ve dvě odpoledne a když nás našel s pivem na pláži, tak se nestačil divit: „Netvrdili jste, že vám jede autobus za půl hodiny?“
„Jo, jel, jenže pak jsme nafasovali sociální dávky a tak jsme se je rozhodli propít.“
„Kdy vám to letí?“
„V šest.“
„Jak to chcete stihnout? To snad ani nejde.“
„To budem řešit, až to bude problém.“
Dali jsme ještě pořádnej oběd a pár dalších piv, takže nám už rozhodně nezbejvalo na soukromý taxi. Opík balil a já šel sehnat odvoz. Autobus prý už nejede, ale ukecal jsem nějakej minbus za 200 na osobu. Prej tam bude za hodinu a půl. Vyrážíme ve tři odpoledne a minibus jede neomylně na druhou stranu, než jsme přijeli. Rozpoutáváme šílenou paniku a řveme, že jsme špatně. Řidič i místní nás uklidňujou, že do Puerto Princess taky jedem.
„Za hodinu a půl?“
„Jo, za hodinu a půl.“
„OK,“ a usnuli jsme.
V Puerto Princess nás vyhodili dost daleko od letiště. Už neblbnem, berem prvního tuktuka a řítíme se na letiště. Odbavili jsme se a hned po nás dali ceduli „CLOSED“.
„To bylo těsný, ty vole,“ komentuju to.
Zakempili jsme na podlaze, dali nějakou podivnou polívku v plastovým kelímku a zanedlouho jsme už seděli v letadle směr Manilla. Tam byly šílený fronty u imigračního, ale my si sedli za žlutou čáru s nápisem „překročení zakázáno“ a otevřeli jsme dvě plechovky piva. Nikdo nás nebuzeroval a tak jsme se po dopití zvedli a vyšli na druhé straně imigrační zóny. Dáváme večeři na stejném místě jako minule a pak už se checkujem na let do Bangkoku.
Přilétáme v noci a jediná možnost je taxík, tak ho berem. Opík našel nějakej skvělej hostel na hostelsworld.com, kterej má ty nejlepší hodnocení. Taxík nás podezřele vyhazuje kdesi na okraji Bangkoku. Po chvíli hledání mezi okolními ruinami nacházíme něco co by spíš měl být čtyřhvězdičkovej hotel. Mramor všude, designový věci. Cena mě vyděsila. Platíme 1000 bathů za noc a dostali jsme pokoj, kde je jen manželská postel.
"Opíku, mám pocit, že na Hostelsworld.com dost kecaj," nadhodil jsem, když jsem se díval na depresivní výhled z našeho okna.
Poptáváme se, jestli se dá někam vyrazit, ale zjišťujem, že je všude zavřeno. Zašli jsme aspoň na chvilku do společenské místnosti, kde jsou nějaký nadějný Němky, ale za chvíli jdou všichni spát. Jdem taky.

Na Discu

Ráno vstávám kolem desáté. Opík s Martinem ještě tvrdě spí a tak jdu na snídani. Vychutnávám rybu s rýží a ranního San Miguela, když se najednou přižene Mirek a vystresovaným hlasem mi říká: "Neviděl jsi někde Martina?"
"Jo, spí u nás," odpovídám bohorově.
"No ty vole, no uff, ježišmarjá, ty si nedovedeš představit, co jsme prožili. Jirka vykouřil už dvě krabky cigaret, klepe se a měl málem další infarkt. My vůbec nespali, hledali jsme ho celou noc, my už šli na policajty, že ho někdo zabil," chrlil ze sebe.
Ukázal jsem mu naší chatku a on se nadšeně vrhnul k Martinovi:
"Martinéé, to sem rád, že žiješ, to sem rád, že jsem tě našel, já tě hledal v noci, málem jsem se zabil, psi na mě doráželi, my měli o tebe hroznej strach!"
"To proto, že jste čůráci," zabručel ještě opilej Martin a obrátil se na druhej bok.
Mirek stále konsternovanej vyrazil oznámit tu radostnou novinu Jirkovi. Později jsme se Jirkovi smáli a připomněli mu jeho vlastní slova: "Jiné lidi by setkání s vámi mohlo vystresovat, nebo jim zkazit celou dovolenou."
Dali jsme oběd a šli jsme zevlit na pláž a pak jsme si šli zaplavat. Všude tam jsou cedule, že tam jsou silné zpětné proudy a že se nesmí plavat daleko. Já už dříve zkusil zaplavat k jedné ze zaparkovaných lodí a měl jsem co dělat, abych to uhrabal zpátky. Teď jsme vyplavali s Opíkem. Ve strašné dálce se rýsovaly dva zaparkované katamarany.
"Plavem k nim?" nadhodil jsem z legrace.
"Jasně!" souhlasil Opík. A tak jsme plavali. Moc to neutíkalo, vlny byly vysoký a my museli docela makat. V jeden moment, kdy jsme byli už daleko od pobřeží jsme uslyšeli mohutný pískot.
"Myslíš, že to je na nás?" zeptal jsem se.
"Těžko," odvětil Opík.
Bylo to na nás. Plavčíci začali panikařit, ale pak narazili na Martina co relaxoval v restauraci na pláži a ptali se ho:
"Jsou to dobrý plavci?"
"Jo, jo, sou," potvrdil Martin a všiml si, že občas mizíme za vlnama, "ale je dost možný, že se topěj," dodal spíš pro sebe.
Když jsme byli asi ve třičtvrtě cesty, tak jsem se začal strašně smát, že jsem se málem utopil.
"Myslím, že jsme právě objevili odpověď na naší otázku Co budem dělat celé odpoledne," chechtal jsem se, "protože jestli zpátky to bude těžší než tam..."
Doplavali jsme úplně vyflusaní ke katamaranu, na kterej jsme vylezli a dali relax a pak se odhodlali na cestu zpět. Ukázalo se, že v tuto denní dobu byl proud opačný, takže jsme za chvilku byli u břehu.
Večer jsme šli zase na pár pivek do naší oblíbené plážové restuarace. Přidali se k nám Mirek s Martinem, protože Jirka stále v chatce vydejchával včerejší kalbu a stres. Mirek brzo odpad a tak jsme jen s Martinem vyrazili na místní disco. Bylo to daleko, takže jsme domluvili tuktukáře, kterej nás tam za malý obnos dovezl. Disco bylo opravdu místní. Jakási barabizna, která zela naprostou prázdnotou. Dřevěné rozbité stoly, zaprášený jukebox a sympatická filipínka za barem. Majitel s vizáží a chováním skřeta nás lísavě uvítal a pustil barevnou kouli u stropu, abychom viděli, že tady to uměj roztočit. Pak se zručností dohazovače nám nasměroval barmanku ke stolu. Koupili jsme jí drink a s radostí kvitovali, že si objednala San Miguel light, což je asi nejlevnější co tam je. Barmanka usrkávala svýho San Miguela, my do sebe lili plnotučný a česky kecali o všem možným.
„Hele neměli bysme se třeba bavit i s ní?“ nadhodil jsem opatrně.
„No jo, ale o čem?“
„Já nevím, Petříček na tyhle první kroky není,“ pokrčil jsem rameny a bavili jsme se dál česky. Holčina dala asi tři drinky, když se Opík odhodlal zjistit od skřeta, jak to tady chodí.
„Tak co?“ ptali jsme se zvídavě.
„Nechcete to slyšet,“ odvětil Opík.
„Nech toho.“
„Ne, vážně, nechcete to slyšet,“ trval na svém a chtěl se bavit o něčem jiným, ale my jsme doráželi tak dlouho, až nám to řekl.
„Ty drinky, stojej třikrát tolik co naše piva a je to forma dýška, která jde do kapsy tý holce, když chceš s ní něco mít, tak to je za 1500.“
„Ty vole, proč jsi nám to říkal? Tohle jsme fakt nechtěli slyšet!“
„Ste kreténi.“
Holčina pochopila, že s náma nic moc nebude a tak se omluvila, že musí jít domů a přesunula se k druhému stolu, který mezitím zaplnila parta místních diskařů všech věků.
Jestli do té doby bylo celé místo bezútěšné a tak trochu zoufalé, tak v porovnání s dobou před jejich příchodem to byl příjemnej klubík. Zpívali karaoke tak strašně, že by smetli hvězdnou pěchotu jakékoliv země. Snášeli jsme to asi hodinu, než jsme definitivně prohlásili tuto akci za neúspěch a vyrazili pěšky zpátky domů.

Podzemní řeka

V sedm ráno mě probudil řev kohoutů všude kolem.
"Opíku, je sedm, musíme jít na ten jungle trail," zamumlal jsem se slepenou pusou.
"Ses posral," zamručel Opík a spali jsme dál.
Vymotali jsme se kolem desáté, dali snídani a pár pivek v naší plážové restauraci. S výbornou náladou jsme pak vyrazili do džungle. Vedro a vlhkost byly ubíjející. Místní, když nás viděli motat se s lahváčema v ruce směrem k džungli, tak jen vrtěli hlavami.

"Jsem rád, že jsme si včera tak hezky přitakávali, že to chce jít jindy, než v plným poledním žáru," prohlásil jsem utíraje si neustále řeky potu z čela ručníkem.
"No teoreticky jsme to měli zmáklý dokonale, to nemůžeš popřít," odpověděl Opík.
Potáceli jsme se džunglí a tu a tam nás dohnal takovej namakanej brit s filipínskou přítelkyní.
"Na to, jak se motáme, má kluk co dělat, aby s náma držel krok," prohlásil jsem při jedné zastávce. Pak jsem se znovu zamyslel a dodal: "Nebo spíš nás vlastně neustále dohání ta holka."

Džungle jinak byla fantastická. Zelené peklo všude kolem nás. Liány visely ze zelených korun stromů ve kterých vřískaly a proháněly se opice.

Konečně jsme došli k podzemní řece. Fronta na lodičky čítala snad šestset lidí. Nadávali jsme, co je to za bordel a jak to nemaj filipínci vůbec zorganizovaný. Pak nám někdo řekl, že to je tím, že dneska většina kapitánů lodiček nedorazila vůbec do práce. Pojali jsme neblahé tušení. Sabang je opravdu, opravdu maličkatá vesnička. Poté co se v průběhu odpoledne jeden objevil s obvázanou hlavou se naše podezření potvrdilo. Byl to borec z tý absinthový party.
"Mám pocit, že trochu ohýbáme realitu kolem nás," prohlásil jsem.
Pro ukrácení čekání jsme si šli zaplavat do moře. Neměli jsme plavky a tak jsme tam skočili nazí. Připojil se k nám i ten brit s tou filipínkou, která se decentně ráchala asi sto metrů od nás.
"Jak jdete zpátky?" zeptal jsem se ho.
"No já hrozně rychle poběžím," odpověděl.
"A ona poběží ještě rychlejc?" kývnul jsem hlavou směrem k filipínce.
"Ne, ona pojede na lodi."
Čekání nás nebavilo a tak jsme rozpoutali zmatky u nástupu na lodičky. Nejdřív jsme se pokusili přimíchat do nějaký čínský party, ale ženská co to organizovala nás nějakou záhadou odhalila a zcela rasisticky nás vyhodila a vyžádala si naše číslo. To bylo 68. Podruhý jsme za ní přišli, že máme 58, ale naši kamarádi (amík s přítelkyní ze včerejška) mají 60 a tak jestli můžem jet s nima? Šli jsme na tu koupačku a když jsme se vrátili jela zrovna 58, kde spokojeně seděl amík s přítelkyní a pro nás tam už nebylo místo. Ženská co to organizovala nás už poznala a začala hledat v papírech jaký je naše opravdový číslo, načež nás znovu vyrazila. Šli jsme si lehnout na lavičky u rangerů a když jsme se vrátili bylo 71.
"Kde jste byli?!" vyjela po nás organizátorka.
"Koupit vodu," odpověděli jsme.
"V Sabangu?"

Konečně jsme jeli na lodičce do podzemní krápníkové jeskyně, prohlídka to byla pěkná, ale že by to stálo za ty cca 4 hodiny čekání, to asi ne. Měli jsme strašlivej hlad a tak jsme se vrátili jednou z lodí, které tam parkovaly. Borec nás vzal oba za 150 pesos.
V Sabangu v naší restauraci potkáváme naše čechy co jsme potkali už včera odpoledne a tak sedáme k nim, dáváme večeři a příjemně vychlazeného San Miguela. Večer se rozjíždí, kecáme, vyprávíme naše příběhy a padesátník Jirka to komentuje památnými slovy:
"Vy dva máte obrovský štěstí, že jste se potkali. To co vy vyvádíte, by někoho mohlo přivést do slušnýho stresu a zkazit mu klidně celou dovolenou."
Martinovi jsme zabavili mobily, protože nás iritovalo, že s nima fůrt něco řeší.
 "Dostaneš je na konci školního roku," oznámili jsme mu, "tady seš na dovolený."
Klasicky jsme vypili všechny zásoby piva v hospodě a postupně i všechny zásoby San Miguela v přilehlých obchůdcích, kam obsluha horlivě běhala doplňovat zásoby. Vyrazil jsem do jednoho ze vzdálenějších a tam jsem koupil Red Horse strong beer. Majitelům vůbec nevadilo, že si ho dáváme u nich v restauraci a nekonzumujeme vůbec nic jinýho. Dokonce v jeden moment přišli a omlouvali se, že se bude vypínat elektřina a jestli nám nevadí, když nám na stole zapálí svíčky. Je to tu prostě opravdu jeden z posledních rájů na zemi. Jirka s Mirkem odpadli a my s Martinem jsme vyrazili na místní disco. Bohužel nám taxíkáři oznámili, že už je zavřený a tak jsme našli nějakou jinou hopůdku, která byla narvaná místníma. Přisedli jsme k jednomu stolu s tím, že se budem družit jako včera, ale místní se během chvíle mačkali u vedlejšího a náš byl prázdnej. Já vyčerpáním usnul. Opík s Martinem zkoušeli balit jednu sympatickou filipínku. Po zavíračce jsme se zvedli a motali se zpátky k chatičce.
"Nechceš spát u nás? Máme tam místo," navrhli jsme Martinovi.
"Rád, v tý tmě bych se někde zabil," děkoval Martin, kterej už si stačil rozbít ksicht o kameny u cestičky.
 Na několikátej pokus jsme se dostali do chatky. Tam nás vítala párty švábů, kteří byli na podlaze, na stole, na postelích, prostě všude. Když jsem vstoupil na záchod, měl jsem pocit, že jsem vešel do filmu Mumie. Proudy švábů se mi rozeběhly od nohou. Vyklepali jsme matrace a roztáhli moskytiéru, já vypnul Martinovy mobily, aby nás nebudily a za chvilku jsme spali.

Párty s místníma

Budík začal řvát v šest ráno. Kolem nás pobíhal chlapík s mopem.
"Hele, hotelová služba," komentoval jsem to lakonicky. "Jako medik výpravy doporučuju, abysme ze zdravotních důvodů dali každej panáka slivovice," zamumlal jsem a šahal do lékárničky.
Posilněni slivovicí jsme se odbavili a sedli do dalšího letadla.
Letiště v Puerto Princess bylo dost punkový. Z letadla se vystupovalo rovnou ven na letištní dráhu, kde si každej šel po svým. V něčem, co šlo při spoustě dobré vůle označit letištní halou jsme slovili náš baťoh. Opík se zatím skamarádil s nějakým amíkem a jeho ošklivou přítelkyní a řešil s nima, jak se dostat do Sabangu.
"Autobusy jely v sedm a v devět," konstatoval Amík. A stály by jen 200 na jednoho.
Venku se na nás sesypali dopravci a vnucovali se nám se soukromejma dodávkama “jen” za 3000.
"Dáme ti litra, ani o dolar víc," prohásili jsme svěřepě.
Rozpoutal se křik a nadávky, ale nakonec zlevnili na 1500. Amíci to chtěli vzít.
"No way, jsme jasně řekli litra a i tak vás přeplácíme, my chcem jet busem za 200!" trvali jsme s Opíkem na svým. Nakonec jeden filipínec ztratil nervy a prohlásil, že nás veme za litra.
"OK, tak dem," souhlasili jsme, jenže než jsme došli k jeho autu, sesypali se na něj ostatní a když zjistili cenu začali něco řvát. Nemuseli jsme rozumět, abysme pochopili, že ho obviňují z likvidace trhu. Omluvil se nám, že teda asi nic nebude. Už jsme šli pryč, když pro nás najednou zase doběhnul a ptal se, jestli by nám vadilo, že budem nabírat ještě spoustu lidí.
"Ne, vůbec," usjistili jsme ho poté co potvrdil, že cena bude dohonutejch 1000 pesos.
Ukázalo se, že lhal. Nikoho jsme nenabírali. Byl to jen trik, aby ho nezabili. Opík ho ještě šéfovsky donutil zajet k obchoďáku, kde jsme si nakoupili a potom najít banku s bankomatem, kde jsem si já vybral peníze. Amíci jen s respektem sledovali praktiky českých cestovalů.
"Voni se nás snažej vojebat, ale to je jako by učili orly lítat," prohlásil Opík sebevědomě.
Chlapík zastavil na benzínce, vzal benzín za litra a poprosil nás, abysme zaplatili. Já už tahal peníze, ale Opík mě zarazil.
"No ani náhodou! Nic mu nedávej! Teprve až v Sabangu. To známe tyhle triky!"
Nakonec byl ochotnej dát mu 500 teď a 500 v cílí. Chlapík jen nešťastně mávnul rukou a prohlásil, že to je dobrý, že mu to dáme všechno až v Sabangu. Až později jsme zjistili, že ta cena byla neuvěřitelná a bylo to jen o málo více, než ho stál benzín tam a zpátky. Na té benzínce jsem si ale říkal, jak to má Opík zmáklý.
Krajina kolem byla dechberoucí, ale my byli na konci sil, takže jsme za chvilku spali. O necelé tři hodiny později jsme zastavili v Sabangu, kde jsme řidičovi dali tvrdě vydělaných 1000 pesos. Vedro bylo smrtící, ale měl jsem pocit, že jsme vystoupili v ráji. Blankytně modré moře s bílými vlnkami omývalo pustou pláž jemného žlutého písku stíněného kokosovými palmami. V dáli se rýsovaly hory a za palmami byly bambusové restaurace a dřevěné chatičky se střechama pokrytýma palmovými listy. Ta dokonalost byla naprosto omračující. Ještě před pár dny jsem byl v hlubokých depresích kdesi ve studené a vlhké Anglii. Tenhle víkend bude zjevně trochu jinej, než většina ostatních. Všechen stres posledních dnů byl v jediném momentě pryč.

V prvních chatkách po nás chtěli 800 za celou chatku pro dva. To byla polovina, než jsme slyšeli od lidí, kteří tu byli před námi.
"Ber to!" nabádal jsem Opíka.
"Hele je to první věc, co jsme viděli, dem se podívat dál," prohlásil a amík souhlasně přikyvoval.
Šli jsme dál a potili se v dlouhých kalhotách s těžkým báglem na zádech. Všude chtěli buď násobky ceny, nebo měli plno.
"Dem zpátky a vemem to, já už se chci fláknout na pláž," prosil sem Opíka.
"Tak di na pláž a já to projdu," trval na svým a já šel dál za ním. Amíci to vzdali o něco dřív a my došli až na konec, abysme zjstili, že ty první chatky byly to nejlepší, co můžem dostat. Vrátili jsme se zpátky a amíci už nás vítali ubytování v “naší” chatce. Ukázalo se, že to byla taky jediná volná chatka. V tu chvíli jsem začal zase propadat lehké depresi. Chlapík z resortu nás posílal do jakéhosi betonového hotelu u silnice. Tam jsme za žádnou cenu nechtěli. Nakonec nám ukázal obrovskou chatku tak pro čtyři lidi, že prej za 1500. Bylo mi jasný, že tohle skončí draze, ale nechěl jsem to vzdát.
"Ses zbláznil, my jsme dva. Dáme ti 800," trvali sme na původní ceně. Chlapík pokrčil rameny a šli jsme dál. Pak tam byly takový menší chatky. Vlezli jsme dovnitř a bylo tam spaní pro tři.
"Co tahle?"
"Za 1000 je to pro tři, máte tu větrák a tak."
"No nedáme, řekli jsme jasně 800."
"Sorry, sir," omlouval se chlapík.
"Zavolej nám šéfa!" zavelel Opík. Chlapík odběhl a venku se rozpoutala menší hádka. Nakonec přišel nějakej mladej černoušek a říkal, že za 800 to nemůžeme mít.
"Ty si šéf?" prohlédl si ho Opík podezřívavě.
"Ne."
"Zavolej nám šéfa!" Kluk odběhl a za chviličku se vrátil, že prej teda jen pro nás za 800. Radostně jsme se ubytovali. Chatička byla super s koupelnou, s větrákem, se vším. Opík zkusil zapnout větrák a nic se nestalo.
"Nejde nám větrák," stěžoval si černouškovi.
"Elektřina jde jen od šesti do desíti, máme jenom generátor," prohlásil kluk chladnokrevně.
"Sem rád, že sme vás nepřeplatili," komentoval to Opík. Skočili jsme do plavek a vyrazili si užívat do moře a na pláž.

Moře kromě letákově dokonalého vzhledu mělo naprosto perfektní teplotu a bylo úžasně čistý. Stále jsem nemohl uvěřit našemu štěstí.
"Je ti jasný vole, že chybělo 5 minut a byli bysme ještě na letišti v Taipei," smál se Opík, "já myslím, že naši andělé se spojili, aby nás sem dostali." dodal.
"Jo, úplně je vidím, jak tam chudáci drželi ten Skytrain a my kreténi neuměli ani otevřít dveře."
Po koupačce jsme dali výbornej oběd za 89 pesos (40 Kč) a zajistili si povolení na cestu džungli k podzemní řece na další den za 150.
"Hele, ale to by chtělo vyrazit tak o půl osmý ráno, než bude tohle pekelný vedro," navrhoval Opík.
"No jasný, vyrážel bych radši klidně v sedm," přikyvoval jsem horečnatě.
Po obědě jsme usnuli vysílením. Vstali jsme v sedm večer a byli jak zmlácení.
"Musíme se porozhlídnout po nočním životě! " prohlásili jsme odhodlaně a vymotali se z chatky. Noční život tu žádný nebyl. Restaurace zely prázdnotou. Dali jsme v jedné večeři a zjistili, že z náboženských důvodů nám tu po setmění nedaj ani pivo. Dovolili nám ale kupovat si ho v krámku o 200 m dál a nosit sem. Babču co ho prodávala jsme vycvičili, že ho musí mít dobře vychlazený. Po večeři jsme vyšli ještě na obhlídku. U silnice před jedním krámkem seděla skupina místních, jedli nějaký jídlo, popíjeli pivko a povídali si spolu. Prošli jsme dvakrát kolem a já pak prohlásil: "Nezkusíme se k nim připojit?"
"No jestli máš odvahu," odpověděl Opík.
Filipínci nás viděli a pokynuli nám, ať se připojíme a hned nám uvolnili dvě místa. Koupili jsme si pivko a začali konverzovat. Bylo to úžasný, vyprávěli nám jak žijou, my zase jim, prostě jsme si ohromě rozuměli. Nechápali jakou rychlosti do sebe lijeme to supersilný 8% pivo. Kolem desáté se začali rozcházet, ale jeden z nich nám řekl, že jdou na velkou párty k šéfovi, kterej slaví čtvrtý výročí svatby.
"Chcete jít s náma? Já se ho ptal a prej ste zvaný," nabídl nám.
"No jasně!" souhlasili jsme nadšeně.
"Nemusíte se bát, nic se vám tam nestane," ujišťoval nás.
"No my se popravdě vůbec nebojíme a slibujem, že snad ani nic neprovedem," smáli jsme se.
Šlo se dál do vnitrozemí do jednoho obrovskýho domu, kde byly venku stoly a posezení.
"Jak je to tu s pitím, můžem si koupit nějaký pivo nebo tak?" ptali jsme se.
"Piva tu máme spoustu," ukázali na přepravku s ledem a pivem. "A na placení zapomeňte. Jen řekněte lidem o tom, jak jsou filipínci pohostinní!" a nalil do skleničky s ledem pivo. "Pijem tu z jedný skleničky, ale nemusíte se bát, my nemáme žádný nemoci," prohlásil vážně.
"To se máte, my snad taky ne," smáli jsme se a přijali nabízenou skleničku. Pivo teklo proudem a neustále nám nabízeli nějaké jídlo, různé grilované ryby, prasečí líčka s rejží a potom žebra, které byly ale prakticky jenom kosti.
"My jíme ty kosti," sdělil mi chlapík co nás přived.
"Jasně, ten byl dobrej zajíci. Na tohle mě nedostaneš," smál jsem se a ostatní se smáli taky a pilo se dál. Po chvíli jsem ale uviděl jednu holku, jak spokojeně křoupe tu kost.
"Hele! Vy musíte něco ochutnat!" prohlásil jsem když už nás sedělo venku asi jenom deset a vyrazil jsem zpátky do chatky pro Absinth. Měl obrovskej úspěch, akorát místní nezvyklí asi na 70% alkohol se ztřískali během chvilky a šéf si nás pozval abysme seděli u něj a vyprávěli mu o nás.

Zlili jsme se tam svorně se všema a zbytek Absinthu jsme šéfovi na jeho žádost podepsali a nechali tam. On nám zase ukázal škorpióny, které nalovil. "Asi tu moskytiéru začnu používat," prohlásil sem.
Někdy po druhé hodině ráno jsme kličkovali zpátky k chatkám a ani nevím jak jsme zapadli do postelí, se vzpomínkou na škorpióny rozhodili přes sebe moskytiéry a spali jak zabití.