Podzemní řeka

V sedm ráno mě probudil řev kohoutů všude kolem.
"Opíku, je sedm, musíme jít na ten jungle trail," zamumlal jsem se slepenou pusou.
"Ses posral," zamručel Opík a spali jsme dál.
Vymotali jsme se kolem desáté, dali snídani a pár pivek v naší plážové restauraci. S výbornou náladou jsme pak vyrazili do džungle. Vedro a vlhkost byly ubíjející. Místní, když nás viděli motat se s lahváčema v ruce směrem k džungli, tak jen vrtěli hlavami.

"Jsem rád, že jsme si včera tak hezky přitakávali, že to chce jít jindy, než v plným poledním žáru," prohlásil jsem utíraje si neustále řeky potu z čela ručníkem.
"No teoreticky jsme to měli zmáklý dokonale, to nemůžeš popřít," odpověděl Opík.
Potáceli jsme se džunglí a tu a tam nás dohnal takovej namakanej brit s filipínskou přítelkyní.
"Na to, jak se motáme, má kluk co dělat, aby s náma držel krok," prohlásil jsem při jedné zastávce. Pak jsem se znovu zamyslel a dodal: "Nebo spíš nás vlastně neustále dohání ta holka."

Džungle jinak byla fantastická. Zelené peklo všude kolem nás. Liány visely ze zelených korun stromů ve kterých vřískaly a proháněly se opice.

Konečně jsme došli k podzemní řece. Fronta na lodičky čítala snad šestset lidí. Nadávali jsme, co je to za bordel a jak to nemaj filipínci vůbec zorganizovaný. Pak nám někdo řekl, že to je tím, že dneska většina kapitánů lodiček nedorazila vůbec do práce. Pojali jsme neblahé tušení. Sabang je opravdu, opravdu maličkatá vesnička. Poté co se v průběhu odpoledne jeden objevil s obvázanou hlavou se naše podezření potvrdilo. Byl to borec z tý absinthový party.
"Mám pocit, že trochu ohýbáme realitu kolem nás," prohlásil jsem.
Pro ukrácení čekání jsme si šli zaplavat do moře. Neměli jsme plavky a tak jsme tam skočili nazí. Připojil se k nám i ten brit s tou filipínkou, která se decentně ráchala asi sto metrů od nás.
"Jak jdete zpátky?" zeptal jsem se ho.
"No já hrozně rychle poběžím," odpověděl.
"A ona poběží ještě rychlejc?" kývnul jsem hlavou směrem k filipínce.
"Ne, ona pojede na lodi."
Čekání nás nebavilo a tak jsme rozpoutali zmatky u nástupu na lodičky. Nejdřív jsme se pokusili přimíchat do nějaký čínský party, ale ženská co to organizovala nás nějakou záhadou odhalila a zcela rasisticky nás vyhodila a vyžádala si naše číslo. To bylo 68. Podruhý jsme za ní přišli, že máme 58, ale naši kamarádi (amík s přítelkyní ze včerejška) mají 60 a tak jestli můžem jet s nima? Šli jsme na tu koupačku a když jsme se vrátili jela zrovna 58, kde spokojeně seděl amík s přítelkyní a pro nás tam už nebylo místo. Ženská co to organizovala nás už poznala a začala hledat v papírech jaký je naše opravdový číslo, načež nás znovu vyrazila. Šli jsme si lehnout na lavičky u rangerů a když jsme se vrátili bylo 71.
"Kde jste byli?!" vyjela po nás organizátorka.
"Koupit vodu," odpověděli jsme.
"V Sabangu?"

Konečně jsme jeli na lodičce do podzemní krápníkové jeskyně, prohlídka to byla pěkná, ale že by to stálo za ty cca 4 hodiny čekání, to asi ne. Měli jsme strašlivej hlad a tak jsme se vrátili jednou z lodí, které tam parkovaly. Borec nás vzal oba za 150 pesos.
V Sabangu v naší restauraci potkáváme naše čechy co jsme potkali už včera odpoledne a tak sedáme k nim, dáváme večeři a příjemně vychlazeného San Miguela. Večer se rozjíždí, kecáme, vyprávíme naše příběhy a padesátník Jirka to komentuje památnými slovy:
"Vy dva máte obrovský štěstí, že jste se potkali. To co vy vyvádíte, by někoho mohlo přivést do slušnýho stresu a zkazit mu klidně celou dovolenou."
Martinovi jsme zabavili mobily, protože nás iritovalo, že s nima fůrt něco řeší.
 "Dostaneš je na konci školního roku," oznámili jsme mu, "tady seš na dovolený."
Klasicky jsme vypili všechny zásoby piva v hospodě a postupně i všechny zásoby San Miguela v přilehlých obchůdcích, kam obsluha horlivě běhala doplňovat zásoby. Vyrazil jsem do jednoho ze vzdálenějších a tam jsem koupil Red Horse strong beer. Majitelům vůbec nevadilo, že si ho dáváme u nich v restauraci a nekonzumujeme vůbec nic jinýho. Dokonce v jeden moment přišli a omlouvali se, že se bude vypínat elektřina a jestli nám nevadí, když nám na stole zapálí svíčky. Je to tu prostě opravdu jeden z posledních rájů na zemi. Jirka s Mirkem odpadli a my s Martinem jsme vyrazili na místní disco. Bohužel nám taxíkáři oznámili, že už je zavřený a tak jsme našli nějakou jinou hopůdku, která byla narvaná místníma. Přisedli jsme k jednomu stolu s tím, že se budem družit jako včera, ale místní se během chvíle mačkali u vedlejšího a náš byl prázdnej. Já vyčerpáním usnul. Opík s Martinem zkoušeli balit jednu sympatickou filipínku. Po zavíračce jsme se zvedli a motali se zpátky k chatičce.
"Nechceš spát u nás? Máme tam místo," navrhli jsme Martinovi.
"Rád, v tý tmě bych se někde zabil," děkoval Martin, kterej už si stačil rozbít ksicht o kameny u cestičky.
 Na několikátej pokus jsme se dostali do chatky. Tam nás vítala párty švábů, kteří byli na podlaze, na stole, na postelích, prostě všude. Když jsem vstoupil na záchod, měl jsem pocit, že jsem vešel do filmu Mumie. Proudy švábů se mi rozeběhly od nohou. Vyklepali jsme matrace a roztáhli moskytiéru, já vypnul Martinovy mobily, aby nás nebudily a za chvilku jsme spali.

Párty s místníma

Budík začal řvát v šest ráno. Kolem nás pobíhal chlapík s mopem.
"Hele, hotelová služba," komentoval jsem to lakonicky. "Jako medik výpravy doporučuju, abysme ze zdravotních důvodů dali každej panáka slivovice," zamumlal jsem a šahal do lékárničky.
Posilněni slivovicí jsme se odbavili a sedli do dalšího letadla.
Letiště v Puerto Princess bylo dost punkový. Z letadla se vystupovalo rovnou ven na letištní dráhu, kde si každej šel po svým. V něčem, co šlo při spoustě dobré vůle označit letištní halou jsme slovili náš baťoh. Opík se zatím skamarádil s nějakým amíkem a jeho ošklivou přítelkyní a řešil s nima, jak se dostat do Sabangu.
"Autobusy jely v sedm a v devět," konstatoval Amík. A stály by jen 200 na jednoho.
Venku se na nás sesypali dopravci a vnucovali se nám se soukromejma dodávkama “jen” za 3000.
"Dáme ti litra, ani o dolar víc," prohásili jsme svěřepě.
Rozpoutal se křik a nadávky, ale nakonec zlevnili na 1500. Amíci to chtěli vzít.
"No way, jsme jasně řekli litra a i tak vás přeplácíme, my chcem jet busem za 200!" trvali jsme s Opíkem na svým. Nakonec jeden filipínec ztratil nervy a prohlásil, že nás veme za litra.
"OK, tak dem," souhlasili jsme, jenže než jsme došli k jeho autu, sesypali se na něj ostatní a když zjistili cenu začali něco řvát. Nemuseli jsme rozumět, abysme pochopili, že ho obviňují z likvidace trhu. Omluvil se nám, že teda asi nic nebude. Už jsme šli pryč, když pro nás najednou zase doběhnul a ptal se, jestli by nám vadilo, že budem nabírat ještě spoustu lidí.
"Ne, vůbec," usjistili jsme ho poté co potvrdil, že cena bude dohonutejch 1000 pesos.
Ukázalo se, že lhal. Nikoho jsme nenabírali. Byl to jen trik, aby ho nezabili. Opík ho ještě šéfovsky donutil zajet k obchoďáku, kde jsme si nakoupili a potom najít banku s bankomatem, kde jsem si já vybral peníze. Amíci jen s respektem sledovali praktiky českých cestovalů.
"Voni se nás snažej vojebat, ale to je jako by učili orly lítat," prohlásil Opík sebevědomě.
Chlapík zastavil na benzínce, vzal benzín za litra a poprosil nás, abysme zaplatili. Já už tahal peníze, ale Opík mě zarazil.
"No ani náhodou! Nic mu nedávej! Teprve až v Sabangu. To známe tyhle triky!"
Nakonec byl ochotnej dát mu 500 teď a 500 v cílí. Chlapík jen nešťastně mávnul rukou a prohlásil, že to je dobrý, že mu to dáme všechno až v Sabangu. Až později jsme zjistili, že ta cena byla neuvěřitelná a bylo to jen o málo více, než ho stál benzín tam a zpátky. Na té benzínce jsem si ale říkal, jak to má Opík zmáklý.
Krajina kolem byla dechberoucí, ale my byli na konci sil, takže jsme za chvilku spali. O necelé tři hodiny později jsme zastavili v Sabangu, kde jsme řidičovi dali tvrdě vydělaných 1000 pesos. Vedro bylo smrtící, ale měl jsem pocit, že jsme vystoupili v ráji. Blankytně modré moře s bílými vlnkami omývalo pustou pláž jemného žlutého písku stíněného kokosovými palmami. V dáli se rýsovaly hory a za palmami byly bambusové restaurace a dřevěné chatičky se střechama pokrytýma palmovými listy. Ta dokonalost byla naprosto omračující. Ještě před pár dny jsem byl v hlubokých depresích kdesi ve studené a vlhké Anglii. Tenhle víkend bude zjevně trochu jinej, než většina ostatních. Všechen stres posledních dnů byl v jediném momentě pryč.

V prvních chatkách po nás chtěli 800 za celou chatku pro dva. To byla polovina, než jsme slyšeli od lidí, kteří tu byli před námi.
"Ber to!" nabádal jsem Opíka.
"Hele je to první věc, co jsme viděli, dem se podívat dál," prohlásil a amík souhlasně přikyvoval.
Šli jsme dál a potili se v dlouhých kalhotách s těžkým báglem na zádech. Všude chtěli buď násobky ceny, nebo měli plno.
"Dem zpátky a vemem to, já už se chci fláknout na pláž," prosil sem Opíka.
"Tak di na pláž a já to projdu," trval na svým a já šel dál za ním. Amíci to vzdali o něco dřív a my došli až na konec, abysme zjstili, že ty první chatky byly to nejlepší, co můžem dostat. Vrátili jsme se zpátky a amíci už nás vítali ubytování v “naší” chatce. Ukázalo se, že to byla taky jediná volná chatka. V tu chvíli jsem začal zase propadat lehké depresi. Chlapík z resortu nás posílal do jakéhosi betonového hotelu u silnice. Tam jsme za žádnou cenu nechtěli. Nakonec nám ukázal obrovskou chatku tak pro čtyři lidi, že prej za 1500. Bylo mi jasný, že tohle skončí draze, ale nechěl jsem to vzdát.
"Ses zbláznil, my jsme dva. Dáme ti 800," trvali sme na původní ceně. Chlapík pokrčil rameny a šli jsme dál. Pak tam byly takový menší chatky. Vlezli jsme dovnitř a bylo tam spaní pro tři.
"Co tahle?"
"Za 1000 je to pro tři, máte tu větrák a tak."
"No nedáme, řekli jsme jasně 800."
"Sorry, sir," omlouval se chlapík.
"Zavolej nám šéfa!" zavelel Opík. Chlapík odběhl a venku se rozpoutala menší hádka. Nakonec přišel nějakej mladej černoušek a říkal, že za 800 to nemůžeme mít.
"Ty si šéf?" prohlédl si ho Opík podezřívavě.
"Ne."
"Zavolej nám šéfa!" Kluk odběhl a za chviličku se vrátil, že prej teda jen pro nás za 800. Radostně jsme se ubytovali. Chatička byla super s koupelnou, s větrákem, se vším. Opík zkusil zapnout větrák a nic se nestalo.
"Nejde nám větrák," stěžoval si černouškovi.
"Elektřina jde jen od šesti do desíti, máme jenom generátor," prohlásil kluk chladnokrevně.
"Sem rád, že sme vás nepřeplatili," komentoval to Opík. Skočili jsme do plavek a vyrazili si užívat do moře a na pláž.

Moře kromě letákově dokonalého vzhledu mělo naprosto perfektní teplotu a bylo úžasně čistý. Stále jsem nemohl uvěřit našemu štěstí.
"Je ti jasný vole, že chybělo 5 minut a byli bysme ještě na letišti v Taipei," smál se Opík, "já myslím, že naši andělé se spojili, aby nás sem dostali." dodal.
"Jo, úplně je vidím, jak tam chudáci drželi ten Skytrain a my kreténi neuměli ani otevřít dveře."
Po koupačce jsme dali výbornej oběd za 89 pesos (40 Kč) a zajistili si povolení na cestu džungli k podzemní řece na další den za 150.
"Hele, ale to by chtělo vyrazit tak o půl osmý ráno, než bude tohle pekelný vedro," navrhoval Opík.
"No jasný, vyrážel bych radši klidně v sedm," přikyvoval jsem horečnatě.
Po obědě jsme usnuli vysílením. Vstali jsme v sedm večer a byli jak zmlácení.
"Musíme se porozhlídnout po nočním životě! " prohlásili jsme odhodlaně a vymotali se z chatky. Noční život tu žádný nebyl. Restaurace zely prázdnotou. Dali jsme v jedné večeři a zjistili, že z náboženských důvodů nám tu po setmění nedaj ani pivo. Dovolili nám ale kupovat si ho v krámku o 200 m dál a nosit sem. Babču co ho prodávala jsme vycvičili, že ho musí mít dobře vychlazený. Po večeři jsme vyšli ještě na obhlídku. U silnice před jedním krámkem seděla skupina místních, jedli nějaký jídlo, popíjeli pivko a povídali si spolu. Prošli jsme dvakrát kolem a já pak prohlásil: "Nezkusíme se k nim připojit?"
"No jestli máš odvahu," odpověděl Opík.
Filipínci nás viděli a pokynuli nám, ať se připojíme a hned nám uvolnili dvě místa. Koupili jsme si pivko a začali konverzovat. Bylo to úžasný, vyprávěli nám jak žijou, my zase jim, prostě jsme si ohromě rozuměli. Nechápali jakou rychlosti do sebe lijeme to supersilný 8% pivo. Kolem desáté se začali rozcházet, ale jeden z nich nám řekl, že jdou na velkou párty k šéfovi, kterej slaví čtvrtý výročí svatby.
"Chcete jít s náma? Já se ho ptal a prej ste zvaný," nabídl nám.
"No jasně!" souhlasili jsme nadšeně.
"Nemusíte se bát, nic se vám tam nestane," ujišťoval nás.
"No my se popravdě vůbec nebojíme a slibujem, že snad ani nic neprovedem," smáli jsme se.
Šlo se dál do vnitrozemí do jednoho obrovskýho domu, kde byly venku stoly a posezení.
"Jak je to tu s pitím, můžem si koupit nějaký pivo nebo tak?" ptali jsme se.
"Piva tu máme spoustu," ukázali na přepravku s ledem a pivem. "A na placení zapomeňte. Jen řekněte lidem o tom, jak jsou filipínci pohostinní!" a nalil do skleničky s ledem pivo. "Pijem tu z jedný skleničky, ale nemusíte se bát, my nemáme žádný nemoci," prohlásil vážně.
"To se máte, my snad taky ne," smáli jsme se a přijali nabízenou skleničku. Pivo teklo proudem a neustále nám nabízeli nějaké jídlo, různé grilované ryby, prasečí líčka s rejží a potom žebra, které byly ale prakticky jenom kosti.
"My jíme ty kosti," sdělil mi chlapík co nás přived.
"Jasně, ten byl dobrej zajíci. Na tohle mě nedostaneš," smál jsem se a ostatní se smáli taky a pilo se dál. Po chvíli jsem ale uviděl jednu holku, jak spokojeně křoupe tu kost.
"Hele! Vy musíte něco ochutnat!" prohlásil jsem když už nás sedělo venku asi jenom deset a vyrazil jsem zpátky do chatky pro Absinth. Měl obrovskej úspěch, akorát místní nezvyklí asi na 70% alkohol se ztřískali během chvilky a šéf si nás pozval abysme seděli u něj a vyprávěli mu o nás.

Zlili jsme se tam svorně se všema a zbytek Absinthu jsme šéfovi na jeho žádost podepsali a nechali tam. On nám zase ukázal škorpióny, které nalovil. "Asi tu moskytiéru začnu používat," prohlásil sem.
Někdy po druhé hodině ráno jsme kličkovali zpátky k chatkám a ani nevím jak jsme zapadli do postelí, se vzpomínkou na škorpióny rozhodili přes sebe moskytiéry a spali jak zabití.

Startovní panika

Airplane mode – on. Je to tady, jedinej dotyk prstu a spojení s celým světem je ukončeno. Nepřijdou žádné zprávy, dobré ani špatné. A zkušenost velí, že dobré zprávy nechodí. Být měsíc bez internetu je prý jako být měsíc bez chlastu. Není. Chlast přináší často úlevu a svět je s ním hezčí. Internet, zejména když jste v depresích nic neulehčuje. Nikdo nechce poslouchat jak si fůrt stěžujete, lidi na vás kašlou a vůbec všechno je temnější. Takže jo, je to zvláštní, práznej pocit. Okamžitě citím, že mi něco chybí, ale hluboko dole leží úleva. Pár dní mi bude trvat, než si zvyknu, že je zbytečný tahat telefon z kapsy nebo se na něj koukat. Funguje jenom jako foťák a poznámkovej blok. A člověk může konečně naplno vnímat svět a lidi kolem. Netěším se, a to je dobře. Posledních 23 dní bylo pekelných a tak doufám, že už bude jenom líp. Jsem opilej a strašně unavenej, na dnešek sem spal jen čtyři hodiny. Takže za chvilku usnu a probudím se možná až za 17 hodin v Hong Kongu.

Stačil jsem odkoukat ještě dva filmy, než jsem definitivně unsul. Před chvíli jsme přelétali Irkutsko a za hodinu a něco už budem v Hong Kongu. Je úžasný jakou mají vzdálenosti moc. Doslova cítím, jak všechny trable zůstávaj daleko, daleko za mnou a těším se, až potkám Opíka a vyrazíme na tuhle šílenou cestu.

V Hong Kongu přistáváme do mlhy, takže z něj nemám nic. Letiště je dost chaotické a já unavený a tak jsem si prostě jen našel let na Taiwan po šesté hodině a spokojeně se usadil u brány. Až když jsme nastupovali jsem zjistil, že sem u úplně špatného letu. Chvilka paniky, ale naštěstí ten můj letěl pozdějc. Přebíhám na správnou gate a už bez dalších dobrodružství nastupuju. V druhém letu se výrazně posilňuju pivem a zanedlouho už přistáváme v Taipei. Beru baťoh a těším se na Opíka s cedulí, protože na mě s cedulí snad ještě nikdy nikdo nečekal. Na imigračním se mě ptají, kde budu na Taiwanu. "Budu tu jen jednu noc a budu u kamaráda," odpovídám.
"Kde bydlí?"
"To nevím, on tu na mě čeká."
"My si to můžem ověřit," prohlásí přísně úředník.
"Klidně, on tu na mě opravdu čeká!" horlivě ho ujišťuju.
Nikdo na mě nečekal. Letiště je to maličké a tak ho za chvíli prozkoumám celé a Opík nikde. Bojuju s nutkáním prostě zapnout telefon a zjistit co se stalo. Čekám ještě čtvrt hodiny a pak jsem šel do bankomatu. Vůbec nevím kurzy místní měny a tak vybírám nejnižší nabízenou částku. 1000 čehosi. V bance to měním na drobné. Bankovní úředník úzkostlivě přepočítává vydané drobné a pomáhá si i kalkulačkou. To by mě fakt zajímalo kolik jsem vybral. S drobnejma jdu k automatu a volám číslo co mi Opík kdysi dal. Zvedá to naštěstí Opík a je prej na špatném terminálu. No nevím, na vysokoškoláka je to dost slabej výkon. Dělám si z ručníku podložku a dopisuju deníček. Teď už se jen rozhlížím a čekám, kde se objeví. Hovor stál 3 místní koruny, takže mám ještě 997 na útratu dnešní večer, kdy má být párty s američankama a vůbec Opíkovíma kamarády ze školy. Pokud jsou tady hovory drahé jako u nás, tak to bude velkolepá párty. Moc se těším.
Opík slíbil, že dorazí za deset minut. Po půlhodině jsem se vydal znovu k automatu, ale už to nezvedal. Šel jsem na novej průzkum a konečně ho potkal s nějakou Taiwanskou přítelkyní. Nadšeně se zdravíme a já se hned ptám, jak se dostaneme na slibovanou párty v Taipei a doufám, že není moc pozdě.
"Co blázníš, vždyť nám to letí za čtyři hodiny. Si sednem někde tady na pár piv," zchladil mě najednou Opík.
"Cože?! Ale co američanky?" vyhrknul sem nevěřícně a rozhlédl se po tom nejneutěšenějším místě na světě, co jsem zatím viděl. Nebylo tam nic a mělo to rozměry menšího vesnického nádraží. Tady, tady se kalit rozhodně nemohlo. "Myslíš, tady někde kolem letiště?" zeptal jsem se se slábnoucí nadějí v hlase.
"Ne, zajdem třeba do 7-11 tady na letišti.“
"Cože?"
"Jo, tady to není jako v Americe, tady v 7-11 normálně koupíš pivo."
Nenamítal jsem už, že mi zas nešlo tolik o koupení piva, jako o atmosféru taiwanského baru a odevzdaně se vydal za nima. Po okružní cestě po letišti a výletu skytrainem jsme našli něco, co vypadalo přesně jak jsem si představoval 7-11. Prostě obchůdek, kde měli v ledničkách pivo a na regálech pečivo jednotlivě balené v igelitu. Koupili jsme dvě plechovky taiwanského zázraku a já si koupil nějaké podivné místní speciality plovoucí v oleji. Jedno z toho prý byla rýže s krví.
Usedli jsme k prefabrikovanému stolečku s výhledem na letištní halu a začali popíjet a povídat. Po první plechovce mě Opík vyzval, abych vyndal Absinth a já přidal i slivovici. Párty ve třech se docela rozjela.
"Musíme tak o půlnoci na odbavení," staral se Opík.
"Houby, hodina bude bohatě stačit, prohlásil sem bohorově a pokračovali jsme v konzumaci Absinthu a slivovice. I Amy se s náma docela rozjela a čas nějak zrychlil. Opík si po jednom napití mohutně říhnul a prohlásil: „Tady je výhoda, že si můžeš říhnout a oni to považují za znak dobrýho vychování.“ Díval jsem se na něj poněkud nevěřícně, protože zvuk co vydal se těžko dal považovat za něco takového. „No řekni mu to,“ obrátil se Opík na Amy.
„My si myslíme, že to je prasárna, ale u tebe jsme si už zvykli,“ rozštípla to Amy.
Šel jsem koupit ještě dvě plechovky na cestu a vyrazili jsme k odbavení. Jenže to bylo na terminálu 1. Přeci jenom to bylo stále nějakých 55 minut a my byli ve stavu, kdy nám nic nepřišlo moc vážný a tak jsme se ještě smáli, když nám ujel SkyTrain před nosem, protože jsme nepřišli na to, že si dveře musíme otevřít tlačitkem. V dalším jsme si hráli na netopýry, věšeli se za nohy a pak sbírali věci popadané na zemi. 25 minut před odletem jsem jako první dorazil k check-inům, kde bylo podezřele prázdno. Odchytil jsem tam nějaký holčiny a ptal se, kde se máme checknout do Manilly. Ukázaly mi na partu třech taiwanek, které už zjevně balily domů. Doběhl jsem k nim a dramatickým hlasem jim sděloval, že letíme do Manily. Chtěly letenku, ale tu měl Opík a ten se někde seknul s Amy. Konečně dobíhal. Vysmátí jsme jim podali letenku a pasy a já dal na váhu baťoh. Holčina naťukala něco do počítače a ozval se zvuk, který lze popsat pouze jako "ta da dam dam". Bylo jasný, že je něco špatně. Volala šéfku, která přišla, zkoukla počítač, naše letenky a komisním hlasem nám oznámila: "Tento let právě dokončil boarding, check-in byl uzavřen před dvaceti minutami. Je mi líto." V ten moment, jak kdybychom to předchozí tři hodiny cvičili, jsme oba s Opíkem nasadili dokonalý psí oči a já to doplnil trojtým, srdceryvným: "Please, please, please." Následoval dlouhý souboj pohledů. Bylo úplně cejtit, jak její tvrdé taiwanské srdce taje pod sílou našich prosebně smutných očí. Povzdechla si a šla k telefonu a něco řešila. Vracela se s pozvbuzujícím výrazem, ale my raději drželi naše psí výrazy.
"Jak tam dostanou ten baťoh?" ptal se nejistě Opík.
"Vemou s náma, to už mám vyzkoušený," ujišťoval jsem ho. Šéfová začala něco zuřivě bušit do počítače. Nevypadalo, že by něco zadávala, ale spíš se zdálo, že se to snaží hacknout. Udržet psí výrazy, nebyla žádná legrace.
"Vemte si ten baťoh, já pobežím s vámi!" zavlela nakoenec. Já popadl baťoh a běželi jsme ke gatům. Na imigračním už nikdo nebyl a tak jsme běželi dál. Doběhli jsme k bezpečnostní kontrole, kde stál další chlapík, co to zjevně už taky balil. Hodil jsem na pás baťoh, serval pásek z kalhot, ale on jen mávnul ať popadnem věci a běžíme dál. Běžel jsem chodbama ke gatům a v půlce cesty stála další taiwanka připravená s přepravním košíčkem. Rvala mi ho, ať si tam dám baťoh. Odmítal jsem, ale ona s ním bežela podél mě a tak jsem ho tam nakonec hodil a dál sem bežel tlačíc košík s baťohem. Tím jsem získal náskok před ostaními. Doběhl jsem na vršek jakéhosi vysokého schodiště. Popadl sem baťoh, nechal košík a běžel dolů. Krev bušila ve spáncích, soustředil jsem se jenom na běh, když sem za sebou uslyšel zvuk, který zněl zlověstněji než skřípání schodů v nočním domě. Něco jako „drc, křak, drc...“. Špatně zaparkovanej košík se vydal na svou vlastní pouť dolů po schodech. Odhodil jsem baťoh, ručník a kameru a běžel zpátky po schodech, že ho chytím, ale košík nabral brutální rychlost a v mezipatře se roztříštil na součátky. Běžel jsem dál, že posbírám aspoň trosky košíku a dám ho aspoň nahoru. V momentě, kdy jsem doběhl k troskám tak kalhoty nespoutané páskem povolily a spadly. Přesně v ten moment doběhl na vršek schodiště Opík se šéfovou.
"Ty vole, to bylo neuvěřitelný," vykládal později Opík, "tys tam stál v půlce schodů bez kalhot, kolem tebe všude trosky košíku a kamera ležela o tři patra níž. Tys přitom měl ten nejdokonalejší 'já za to vážně nemůžu' výraz, co jsem kdy viděl."
Šéfová se zlomila smíchy v pase a dál už nebežela, jen řvala smíchy na vršku schodů a v záchvatech smíchu něco vykřikovala do vysílačky. My posbírali věci a sprintovali dál. V běhu se na mě Opík zadýchaně obrátil: "Můžu se tě na něco zeptat?"
"Jestli na to, zda takhle, žiju, tak odpověď je ano, tohle je můj život v kostce," odpověděl jsem.
"Už se neptám," řekl Opík a přidali jsme na rychlosti. Doběhli jsme ke gatu a chodbou pro business class jsme vlítli do letadla. Tam stála letuška v záchránné vestě a rozmachovala rukama, aby ukázala únikové východy.
"S dovolením, jenom proklouznem," protáhli jsme se kolem překvapené letušky a usedli na naše místa, kde jsme si se smíchem vykládali zážitky posledních minut.
"Vidíš vole, 25 minut bohatě stačí," smál jsem se.
"No ty krávo, že to dáš ještě se striptýzem, to sem nečekal, ale když jsem tě viděl stát v těch slipech nad troskama košíku, pochopil sem, že moje dovolená právě začala," vykřikoval Opík.
"Buďte potichu!" okřikla nás ženská o dvě řady dál.
"Madam, tohle je potichu, nepřejte si, abysme začali dělat bordel."
Dali jsme pivka a za chvilku jsme přistávali v Manille.
"Kde budem spát?" ptal sem se Opíka.
"Jak to myslíš? Vždyť nám to letí za pět hodin," opáčil překvapeně.
"Nechceš mi tvrdit, že jediný co z Manilly uvidím, bude zase jenom letiště?" ptal jsem se nešťastně.
"Ty vole, tys nečetl itinerář, nebo co?"
"No já ne, ale Milan ho četl a tvrdil mi, blázínek, že s náma nepoletí, že to není roadtrip po Asii, ale jenom výprava po letištích. To je taková škoda, že tu není, já bych se asi strašně bavil tím, že měl pravdu."
Rezignoval jsem. Pochopil jsem, že tahle cesta je prostě úplně o něčem jiným. Dali jsme si cosi s rejží v jednom bufetu a pak jsme si našli luxusní plácek pod schody, kde jsme hodili deky na mramorovou podlahu, připili si Absintem, nařídili budíka a za chvíli spali.

Another morning

Budí mě nějaké zvuky venku. Rozespale koukám na hodinky. TŘIČTVRTĚ NA DESET! No jasně, já si nenastavil budík! Najednou si uvědomuju, že jsem si ale ani neposunul čas na hodinkách. Takže se by se to dalo stihnout. A od tý doby jsem si připadal jak chirurg s perfektně vycvičeným operačním týmem.
Potřebuju se rychle obléct! Zjišťuju, že mám na sobě bundu, kalhoty i boty. Done. Potřebuju hudbu. Zjišťuju, že sluchátka mám stále v uších, stačí je odpojit z iPadu na kterým jsem spal a zapojit do iPhonu. Je vybitej. Šahám do kapsy a tam je baterka i s kabelem. Sbíhám dolů. Kartu do práce! Leží na stole. Klíče! Jsou na věšáčku. Popadnu kolo, pouštím náhodně něco z playlistu a šlapu do pedálů. Je nádhernej den. Svítí sluníčko a já sem našlapanej energií. Do sluchátek hraje Cat Stevens „Another Saturday night I have some money and I just got laid Now, how I wish I had someone to talk to..“ a já šlapu do pedálů tak, že chvílema zvedám přední kolo, projíždím kaluže středem, zpívám nahlas, míjím labutě na Temži a zatáčky beru náklonem. „Another fellow told me he had a sister who looked just fine“ zní mi do sluchátek a já se chechtám a sem naprosto šťastnej a ignoruju veškerou realitu světa kolem. Skáču s kolem z chodníků na cestu, přes retardéry a kolem zábrany a vjíždím do garáží v práci. Schodiště beru po dvou. Je 9:05. Like a boss! Dávám ledovou sprchu beru čistou košili a plním maté do kalabasy. Vím, že tohle vyprchá, ale zkusím něco udělat dokud sem takhle nakopnutej.

Link: Another Saturday Night - YouTube

Motivační dopis

Pozor pozor pozor, dou k vám kuřátka!

…o deset minut později, když jsme se přestali tlemit tomu, jak vtipnej jsme vymysleli nadpis. Bychom rádi zdůraznili pár věcí, bez kterých se nepochybně neobejdete nenakonci netohodle neroku. Co dál? Já bych to nechal, to je celý. Jsme jim chtěli něco říct.
…o dvě minuty později, kdy jsme se přestali smát tomu, že sme tak krásně rozvedli nadpis a NEZAPOMNELI, ze sme vám chtěli něco říct.
Vemte si všechno, co je na seznamu níže, ten jsme totiž psali ještě předtím
Světla – cožéééé? Jaký světla?
Přezůvky – jo ty vemte
Čaje – ne černej, prostě čaje do čajovny
Dýmku – vodní vole
Tabáky – do vodní vole
Karimatku – podvodní vole
Teď jsme si vzpomněli. V chatě se nesmí kouřit cigarety. Jako vážně, není to pojištěný a ani to není prdel. Ti, kterým přijde normální platit za takovou ruinu bez ničeho dvě kila za noc by z toho mohli bejt hořký.
Spacák – ber vole
Přezůvky – jsou natolik důležitý, že jsme je zjevně uvedli dvakrát
Půllitr – na pivo a Chateu Nuef Di Pap
Boby – hlavně ne s bejby, bejby vem si cokoliv na sníh, nebo na bláto
Hlavně dobrou náladu a bratrského ducha. Hele já mám pocit, že tam byly nějaký věci jako koho volat, kam jít a tak, ale voni na to přijdou. Sme na foursquare.
Jo prachy. Vemte si 7 stovek a měli byste bejt sajf. Jinak 200 ubytko, 100 zradlo VSICHNI, 50 záloha na úklid, 300 na pivo.
Je to někde v Nový Rokytníku asi 1.5km kolem, abyste neřekli, že sme svině.
RACHEJTLE každej aspoň jednu.
Vemte si dýmku i na zelenej tabáček. Fakt tam není voda, ale sou tam záchody. To byla fáma, že tam nejsou.
...o pět minut později, když sme se přestali smát vzpomínce na ruinu bez ničeho. Záchody sou v lese, ale je tam trojkombo, takže si můžete povídat. A jo, elektřina, tak ta tam taky není. A signál taky ne. Jinak je to pohádková chaloupka z vašich snů. Jo a čtyřicet lidí se tam nevejde ani za zlatý prase. Ale bude jim to jedno. Každej bude vyděšenej maximálně hodinu. Než to zabere. Garance vrácení peněz.

Jedu na koncert

Bob Dylan hraje Eternal Circle, vedle mě stojí plechovka s pivem a z okýnka vidím nekonečné moře mraků ozářené sluncem. Bylo to šílený, ale právě proto.
Ráno jsem zaspal, ale né moc drasticky, takže rychlý pobalení věcí do kletru, naskočit na kolo a hurá podél Temže, přes Eton Wick, pastviny, nadjezdem přes M4ku, kolem školy ve Slough a do práce. Všude je bahno, ale jede se dobře. Je dvacátého prosince.
V práci dělám na projektu „Fixing the basics“, kterej se sype pod rukama jako většina věcí, která potřebuje investice pro něco pro telekomunikace tak chimérického jako spokojenost zákazníků. Opík potvrdil termíny návštěvy u něj na Taiwanu a tak objednávám letenky. Čtvrt hodiny se hádám se nějakým indem na telefonu, že letenka má být o deset liber levnější. Stejně mě třída „Economy Super Saver“ trochu děsí. Odpoledne mám telekonferenci s chlapíkem z Irska ohledně další šílenosti, kterou nesmíme ani naznačovat. Půl hodiny poslouchám mrtvolné ticho jakožto jediný účastník konference. Pak dostávám zprávu, že mají požární poplach, nebo výpadek elektřiny nebo co a prostě, že to už nestíhá. Odpoledne sedíme s Grahamem a řešíme zákaznickou zkušenost v rámci FtB. Nikdo nehýří optimismem. Projekty co měly financovat tyhle iniciativy se použijou na zalepení děr v rozpočtu, takže skoro nic nezbyde. Největší španělskej projekt nikdo nemonitoruje. Jako jedinej světlej bod pracovního dne se mi podařilo dohodnout rozlučkovej oběd se starým týmem a prohlídku pivovaru. Dělám check-in na zejtřejší let, dodělávám podklady pro Patricii a o půl šestý balím, sedám na kolo a v mírném dešti a naprosté tmě jedu domů.
Potřebuju dorazit zásoby jídla a tak si dělám luxusní krutí stejky s brusinkovou omáčkou a k tomu dojídám včerejší brambory. Ledabyle balím, protože zítra večer odlítám. Uvažuju o bazénu nebo pivovaru. Dobalím stejně až ráno, protože na balení potřebuju stres. Zapojuju počítač a kontroluju facebook. Petr Prateta Husák jde na CIGISTOCK Pod Lampou. Klikám o co jde. Playlist mě dostal. Adolpho & Band, které jsem poprvé slyšel téměř přesně před rokem mi strašně přirostli k srdci. Sehnal jsem si všechno co kdy nahráli. Zrovna před týdnem jsem se o nich s Pratetou bavil a on říkal, že je škoda, že už nehrajou. A najednou jde na koncert a ani se nezmíní. Hned mu píšu, proč mi neřek. No ve stručnosti proto, že je úplně blbej. Jsem totálně naštvanej. Šlo to zařídit, mohl sem tam být, mohl jsem letět o den dřív. Stačila jediná zmínka. Chvíli mu nadávám a pak se koukám, jestli čirou náhodou není třeba ještě nějakej let. Čirou náhodou je. V sedm ráno. To by znamenalo být v pět na letišti. Bylo tak devět večer. Ne, tohle by bylo moc šílené. Nemám vůbec zabaleno. Chtěl jsem ještě nakoupit dárky ve Slough. Zítra mám plno meetingů v Londýně, na pátou mi nic nejede. Let už nejde změnit, protože jsem udělal check-in. Na a i kdyby, tak co? Dorazím naproto mrtvej a vůbec si to neužiju. Bude chaos všechno přeorganizovat, ráno nevstanu. Navíc mám půlku věcí v práci, to by znamenalo někdy ve tři ráno jet do práce a zabalit to. Jasně a tisíc a jeden důvod, proč je to naprosté šílenství. Zatímco jsem si vyjmenovával všechny proti, tak jsem bezděky naklikal objednávku letu. Chtělo to už jen heslo. Nezadal jsem ho. Hlavou mi bežely všechny ty problémy, co to bude znamenat. Ale stejně jsem věděl, jak to skončí. Zapřísáhl jsem Pratetu ať mlčí, protože z mýho statusu „udělat něco šílenýho nebo ne“ pochopil, že přiletím. Zatímco jsem to usilovně řešil bušil mi spolubydla na dveře jestli něco nepeču.
„Klobásy!“ zařval jsem zoufale a vyběhl ven. Bylo potřeba je sdělat a tak jsem je dal péct, že si je vemu zítra do práce. Vytáhl jsem už jen ohořelá torza. Vrátil jsem se nahoru a odbouchnul heslo. Tím to bylo zpečetěno a odteď už jsem musel vyřešit všechno ostatní. Zrušíl, či přesunul jsem všechna jednání a začal překotně balit. Bylo asi jedenácat v noci. Najednou slyším z kuchyně křik. Bíba objevila slimáka co zalezl za sklo ve dveřích mikrovlnky. Dal jsem se do demontáže dvířek. Když nevíte co kde máte povolit, je to vždycky strašlivej porod. Moc jsem se s tím nemazlil a chvílema to vypadalo, že to skončí nákupem nový mikrovlnky, ale nakonec sem slavil úspěch. Bylo dvanáct, já zpocenej jsem pokračoval v balení. Nezapomenout na nic, když jedete domů na vánoce a na Silvestra, to snad ani nejde. Kolem jedný jsem měl dobalíno a omdlel na postel se strašnou předtuchou, že mě budík nevzbudí.

Mrk

Ráno mě buděj kluci na gauči. Nasnídal jsem se, zabalil se do Plzně, vyžehlil košili a vyrazil jsem do práce. Cestou jsem se ještě stavil na úřadě pro novou občanku. V práci dělám na jednom projektu za kterej bych nejradši vyházel lidi co ho jen navrhli. Protože to udělat nemůžu, tak pracuju na jeho realizaci. Odpoledne absolvuji telekonferenci s mým asi ještě šéfem /nikdo teď po našem zrušení neví, jak to s náma je a pro koho a co vlastně máme dělat/. Protáhlo se to a vlak odjížděl za 15 minut. Prakticky bylo vyloučeno, abych to stihnul. Anděl se ale překonával. Všechno jezdilo přesně v momentě kdy jsem dobíhal na zastávku a na nádraží jsem byl minutu před odjezdem vlaku.
"Prosíme ukončete na druhé koleji nástup do vlaku číslo 5120 směrem do Klatov. Vlak je připraven k odjezdu," hřímal nádražní rozhlas v momentě, kdy jsem rozrážel stojící lidi na pojízdných schodech. Stihl jsem to opravdu v momentě, kdy se začal rozjíždět. 
V Plzni jsem neměl žádný plány a chtěl jsem původně dát věci k Pratetovi, ale nakonec jsem skončil v hospůdce Klub malých pivovarů kousíček od nádraží. Pivka měli vynikjící a po chvíli dorazil Prateta a Čerw a večer příjemně utíkal. Později se k nám přidal ještě Smrček a končili jsme někdy kolem půlnoci. Všichni razili domů, ale já prohlásil, že jdu ještě do Hifáče. Tam jsem hned u baru vrazil do Billa a do Bivoje, které jsem znal ještě z první Maškarády. Nadšeně jsme se zdravili a začali sme spolu kecat. Najednou mě někdo chytil za rameno a slyšel jsem:
"Nazdáááár! Co tady děláš?!" 
Byl to Mrtvočich. Rozzářenej, radostnej, tak jak jsem si ho pamatoval z dobrejch dob. Bylo to pro mě strašný překvapení. Tím, že mě vymazal ze svého života, aniž bych tušil proč, mě neuvěřitelně zasáhnul. Byla to ta poslední věc, která mě poslala na naprostý dno, ze kterýho jsem se neuměl zvednout. Když jsem pak ještě slyšel, že prohlásil, že mě vůbec nezná, že pro něj neexistuju a pak vyjmenoval výčet věci, které mě na mě taky strašně serou, bylo to ještě horší. Ten večer jsem vypil půl lahve whisky a byl jsem v totálních sračkách. Druhej den se ta bolest změnila v nezměrný vztek. Chtěl jsem mu prostě rozbít hubu. Nebyl jsem jedinej komu tohle provedl. Chtěl sem mu prostě dát najevo, že lidi nejsou hračky, které tu jsou pro jeho pobavení. Téhle myšlenky jsem se nakonec chytnul a upnul jsem se k ní. Vztek ale postupně vyprchal, já se začal soustředit na jiný věci. Dostal jsem se přes to všechno, ale stejně jsem si podržel to rozhodnutí natáhnout mu pěstí, až se uvidíme u Pratety na plese. Dal jsem si i podmínku, že  nebudu pít do doby, než to udělám, abych to dělal s plným vědomím a čistou hlavou.
No a teď jsem stál v Hifáči, slušně opilej a přede mnou Mrtvočich připomínající rozzářený štěně. 
"Všechno v pohodě kámo?!" ptal se.
"Ne, není všechno v pohodě," odpověděl jsem a adrenalin mi začal pumpovat celým tělem a já cejtil, že se třesu.
"Co je? Co se děje?" zeptal se a zvážněl.
V tu chvíli jsem se pokusil ho udeřit, ale bylo to fakt jako kopnout do štěněte. V úderu nebyla žádná sila, přesto tam byl. Pěstí jsem ho zasáhl do obličeje a prudce stáhnul ruku, jak kdybych se sám bál toho, co sem udělal.
"Co děláš? Ty seš úplnej kretén! Ty prostě musíš mít vždycky pocit, že seš nad ostatníma. Seš debil!" vychrlil zmatenej Mrtvočich a otáčel se k odchodu.
"Sorry, cos kurva čekal? Že přiběhnu vrtící ocáskem, až se ty zase rozhodneš mě zavolat?!" vyštěkl jsem po něm.
Zatřásl hlavou a zmizel na chvíli vedle, ale během chvilky se vrátil a chytnul mě kolem ramen.
"Ty vole díky kámo. Ty vole, tys mi dal do držky. Asi sem to potřeboval," hlaholil zmateně a já se marně snažil poznat, zda to myslí vážně, nebo sarkasticky. 
"Pojď dáme panáka," navrhoval.
Šli sme na panáka a pak jsme si sedli vedle k nějaký partičce se kterou tam byl. Zeptal se mě jak se daří a tak, klasické zdvořilostní fráze, ale neměl jsem úplně pocit, že mě poslouchá. Měl jsem strašně smíšený pocity. Radost vidět ho, s kytarou, zdánlivě v pohodě a na druhou stranu zmatenost a nejistotu. Nevím co se mu honí hlavou a je těžké mu věřit.
Když jsem šel pro další pivo vrazil jsem znovu do Billa a zakecali jsme se u něj u stolu. Když jsme skončili byl Mrtvočich i s partou už pryč. Dorazil za to Sopouch, klasicky v obleku a tak jsme sedli na bar a začali si povídat. O všem, o životě, o holkách, o pivu. V momentě, kdy jsem mu rozčileně říkal, jak mě naštvalo, že o mě Mrk prohlásil, že moc piju, jsem nějak moc živě gestikuloval a zlil jsem ho chudáka pivem.
"No, upřímně, asi chápu proč to řekl," prohlásil utirajíce si oblek.
Zakecali jsme se snad do čtyř do rána. Venku jsme se rozloučili a Sopouch mě ještě nasměroval směrem k Pratetovi, protože já původně vyrazil opačným směrem. Na Klatovský mi zastavil taxikář, že kam jdu. Tak jsem mu to řekl a on mě za pade svezl. Byl jsem dost opilej, když jsem na zadním sedadle probíral peněženku a hledal padíka. Zaplatil jsem, vystoupil a taxík na to šlápnul a byl pryč. Já najednou dostal hrozně špatnej pocit. Začal jsem si zuřivě prohmatávat kapsy a nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem zjišťoval. Peněženka je v hajzlu! To už je snad potřetí za tři měsíce. Zas mě to úplně odrovnalo. Stále dokola jsem si prohmatával kapsy a nadával jakej jsem debil a litoval, že jsem nešel pěšky. Jsou v ní všechny karty a nová občanka. Zoufale jsem přemejšlel co s tím a jak bych mohl toho taxíkáře najít. To zas bude zkaženej den. Najednou se v dáli objevily světla a rychle se blížilo nějaké auto.
'To není možný, to nemůže bejt von,' běželo mi hlavou, zatímco jsem nemohl uvěřit svýmu štěstí. Auto zastavilo a taxíkař stočil okýnko:
"Mladej, tys mi tu nechal peněženku co?" prohlásil podávaje mi můj ztracený inventář.
Radostně jsem děkoval a dal mu poslední dvě kila co v ní byly.
"Neboj, nevzal bych ti ji, vím co to je za voser to pak řešit," dodal ještě taxíkář, poděkoval za dvoukilčo a zmizel v dáli. Já zavolal Pratetovi a ten mě znavigoval až k němu do pokojíku. Ještě jsme chvíli seděli na postelích a kecali o tom co se stalo od té doby co odešel. Pak už jsem na sebe natáhl deku jeho mladšího bráchy, která mi byla tak po kolena a vzápětí usnul.