Pohovor

Ráno v devět máme Staff meeting. Klasicky se scházíme asi o půl desáté. Někdo mi fůrt volá, ale je to neznámé číslo, tak to ignoruji. Najednou přišla SMSka, že tam je ten člověk z Anglie a už půl hodiny na mě čeká. Nechápu jak je to možné, v kalendáři to mám až od dvanácti ale letím dolů. Vůbec jsem si nestihnul vzít oblek, kravatu, nic, prostě jsem tam přiletěl, tak jak jsem byl s notebookem v podpaží. Pohovor byl docela fajn. Příjemnej neformální týpek, co mě trochu pokoupal otázkami ohledně strategií, ale většinu času jsme spíše mluvili o svém vnímání světa a firmy a vůbec. Celkově jsem z toho neměl špatnej pocit. Pohovor končil tím, že bych se měl sejít ještě s jeho šéfem, aby mě také viděl. Na podmínky jsem se zeptal, ale netušil vůbec nic. Jsem pěkně nérvózní. Jdu na rychlý oběd s Petrem K., ale myšlenkama jsem úplně jinde. Čekám kdy se ozve Javier, že mě chce také vidět. Potkal jsem ho cestou z oběda a domluvili jsme se na třetí hodinu. Nejsem schopen se na nic soustředit, takže víceméně jen přečkávám čas do tří hodin. Bavil jsem se ještě s Markem a ten mi řekl, že už s Javierem o penězích mluvil a že jejich očekávání bylo zhruba na úrovni mého současného platu, ale že je překvapilo, že mám rodinu a dvě děti a tak to zkusí nějak pošéfovat. Na pohovor jdu až o půl čtvrté. Opět příjemné popovídání s člověkem se kterým jsem si prostě hned od začátku „sednul“. Pobavilo mě, když na konci říkal, že ho ten pohovor dost uklidnil. Ptal jsem se proč. Prý protože Markovo doporučení bylo tak dobré, že jsem musel být buď tak dobrej, nebo a to je častější případ, tak neschopnej, že se mě chtěl zbavit. Na závěr se sám zmínil o podmínkách, že mají více kandidátů a že očekávali, že tu pozici obsadí někým z UK za místních podmínek, které jsou pro mě asi neakceptovatelné. V duchu mě napadlo, že je fakt úžasný jak hodně naše země za ta léta poskočila kupředu. Slíbil mi, že zkusí přes HR zajistit rozumnější podmínky a něco co nazval „relocation package“ – soubor podmínek usnadňujících mé přemístění. Takže to mám za sebou, uvidíme jak to dopadne. Vnitřně mám výborný pocit z pohovorů, ale strach z podmínek. Strašně bych si přál jet do Anglie a zkusit si práci tam a být tam nějakou dobu i s celou rodinkou, ale mám strach, abychom si nezhoršili životní úroveň, což by rodinka těžko nesla. Navíc Míša se začala cukat a mluví o tom, že tam asi nehodlá být se mnou. Takže celý večery a noci slušnej stres. Jaký budou podmínky, co Míša, co rodinka? Dopadne to? A když jo, jak to budem zvládat?!
Večer je schůze výboru, kde jsem jim oznámil, že se může stát, že brzy skončím. Jinak se řešily běžné věci – neplatiči, úklid silnice atd. Volal mi Marek a říkal, že jsem prý zapůsobil, takže mám slušnou naději. Zmínil, že je dost možné, že dostanu částku, která je sice více než teď, ale nebyla by adekvátní pro pokrytí nákladů. Takže mě spíš zase rozhodil.