Ani nevím jak jsme ráno vstávali, ale poměrně rychle jsme došli k rozhodnutí, že si půjdem zasáňkovat. Původní plány zahrnovaly saunu a tak jsem přesvědčil Josku, kterej chtěl jet směrem do Albeřic, abychom zamířili do Úpy, kde dáme sauničku a pak můžem jít naproti Milanovi. Partička nadšeně vyrazila ven a vrhla se dolů z kopce směrem na Cestník. V půlce cesty jsme potkali nějakýho divnýho Rusáka, ze kterýho se vyklubal Zátka ve vaťáku a v ušandě. Byl na pokraji kolapsu. Přátelsky jsme mu sdělili, že jsme zrovna na odchodu, ale že nás může dohnat. A hurá dolů a směrem do Úpy. Ze včerejší noci jsem si pamatoval tu prudce stoupající cestu na cestník po které se teď tak skvěle pojede dolů.
Nejelo. Ukázalo se, že cesta je přesně tak rovná, jak jsem si jí pamatoval dřív. Je záhadou, že včera tak prudce stoupala. Více došli než dojeli jsme na Sokolskou boudu, kde jsme dali obídek a pár piv. Snažil jsem se dovolat kvůli té sauně, ale nic jsem nesehnal. Milan psal také, že dorazí až kolem čtvrté. Joska mezitím vyhecoval partu, že se půjde sáňkovat směrem do Albeřic. Nakonec jsme vyrazili všichni společně. V půlce cesty byl vidět nádhernej západ slunce a pod cestou byl průsek plný hlubokého sněhu. Máca se rozeběhnul a za aplausu ostatních to střemhlav napálil do závějí.
"To bylo dost odvážný, na to, že tam můžou bej pařezy," komentoval to Zátka.
"To mě vůbec nenapadlo!" lekl se Máca a všechny další skoky byly sice dobrý, ale ten "no fear" status měl fakt jen ten první, co ho nestačily zachytit kamery.
Po skokanské pauze jsme dorazili až na Cestník, kde nás čekalo překvapení. Někdo nechal v lyžařské stopě postavenou lahev, ve které bylo dole ještě pěkných pár doušků. Nápis na zátce hlásal "Boušova slivovice". S nedůvěrou jsme hleděli na náš nález, ale Míša to rozštípla tím, že se hned napila. To byl signál a tak si statně přihnuli i všichni ostatní.
Čekali jsme na Medvěda, který se zdržel s Terkou kdesi vzádu, abychom mu dali psa, ale ani po půl hodině se neobjevili. Nakonec se Zátka nabídnul, že půjde na srub a Montyho vezme s sebou. My teda mohli vyrazit. Cesta první kilometr nebyla o moc lepší, než cesta do Úpy. Pak dokonce začala stoupat. Když už jsem začal Joskovi pokládat dotěrné dotazy, kde už konečně bydou ty slibované sjezdy, tak se to konečně rozjelo. 
Jel jsem s Čerwem a už byla zase skoro tma, takže jsem vůbec netušil kam. Cestou jsme málem smetli nějaké turisty a nad Albeřicemi jsem nechal pokračovat Čerwa samotnýho, protože nebylo jasný, jestli Míša na bobu omylem nezabočila do Polska. Jen co Čerw zmizel za obzorem objevila se Míša. Ve dvou to na bobu už fakt nejde, takže jsme s Míšou zvolili náhradní program v blízkém lesíku. Kluci se zanedlouho vydrápali zpátky a tak jsme všichni vyrazili na srub. Lysečinská bouda v půlce cesty se sice přímo nabízela k posezení u piva, ale dnes zavírali ve čtyři a všichni stejně chtěli na srub, takže se šlo dál. Cesta zpět mi trošičku připomínala včerejšek. Zejména závěrečný výstup na srub byl znovu bojem se silami a sám se sebou. Jen co jsme promáčení a unavení dosedli za stůl, psal Milan, že jsou v Malé Úpě a jestli jim někdo nepůjde naproti, že ty dvě kila masa, dvě kila cibule a další věci co jsme si objednali nechaj tam. Míša chtěla jít, ale nikdo další se nepřidával. Na to jsme byli příliš vyčerpaní. Joska se dal do vaření jakéhosi mletého masa s rejží a my ostatní jsme konečně začali trochu pít. Po večeři psal znovu Milan, že už jsou na cestě na srub. Joska prohlásil, že jim půjde naproti. Posilněn jídlem, pitím a odpočinkem jsem se přidal. Navrhnul jsem zkusit takzvanou Medvědí zkratku, ale Joska šel raději prověřenou cestou. Domluvili jsme se, že se potkáme a já zkusil cestu, co doporučoval Medvěd. Pravda, byla kratší, ale jak to glosoval Joska poté co jsme se setkali: "Ani tak bys ji nedoporučil viď?"
Sotva jsme se potkali objevily se v dáli světla, která se ukázala být Milanem a Jitkou. Nebyli zjevně vybaveni na výstup na srub. Každý táhnul hromadu tašek, spacák, kabelku, kabelu, baťoh. Vypadali dost vyčerpaně. Pomohli jsme jim a pak už jsme se jen skvěle bavili při výstupu z Cestníku nahoru. Ano, ten kopec spolehlivě oddělal každýho. Zhruba 20m před odbočkou jsem navrhl zastávku, což Milan nadšeně uvítal a dosažení tohoto klíčového bodu bylo oslaveno několika doušky slivovice. Na srubu byla velká vítačka, popíjelo se a bavili jsme se a bylo dobře. Hitem večera bylo "Daytime", "Nightime". Zátka viděl v televizi pořad BBC, kde jsou dabované záběry zvířátek (odkaz). Obzvláště se mu líbil černej pták, kterej chodí rákosem a schovává svou hlavu pod křídla, přičemž říká hlubokým hlasem: "Daytime", "Nighttime!" a tak fůrt dokola. Zátka k tomu používal svou ruskou bernaici a zakrýval a odkrýval si výhled, nadšeně vykříkujíc: "Daytime!" "Nighttime". Bylo to chytlavé, takže za chvíli takhle blbli všichni. Jak se přiblížila půlnoc, tak se celá parta nabalila a vyrazili jsme nahoru na vyhlídku. Cesta od srubu byla stejně krutá a prudká jako ta na srub. Všichni jsme v sobě měli dost alkoholu a výstup nám brutálně rozproudil krev, takže nahoře jsme byli všichni dost grogy. Zátka ovšem zdaleka vedl. Byl akční jak gumoví medvídci. Než se kdo nadál, vyskákal jak veverka na smrk stojící u cesty a zavěšen za jeho špičku nám nadšeně mával. Každej, úplně každej v tu chvíli tušil, co bude následovat a začali jsme rvát foťáky z kapes.
Nebyli jsme dost rychlí. Ozvalo se zapraštění a Zátka, držíce se křečovitě té špičky letěl dolů i s ní. Sníh byl hlubokej, takže se mu skoro nic nestalo, za chvíli se vyhrabal a smál se drže špici smrku jako vánoční stromeček. Bylo štěstí a malej zázrak, že se nepotloukl víc.
Konečně udeřila půlnoc a v údolí před náma se rozpoutala doslova válka. Výbuchy a záblesky se ozývaly odevšad. Přímo pod náma bylo údolí zalité hustou mlhou, kterou občas prorazila světlice co vybuchla v záplavě světel. No byla to prostě paráda. Když jsme dost promrzli, vyrazili jsme na cestu zpět. Na srubu jsme ještě pořádně zakalili a šlo se spát.
Nejelo. Ukázalo se, že cesta je přesně tak rovná, jak jsem si jí pamatoval dřív. Je záhadou, že včera tak prudce stoupala. Více došli než dojeli jsme na Sokolskou boudu, kde jsme dali obídek a pár piv. Snažil jsem se dovolat kvůli té sauně, ale nic jsem nesehnal. Milan psal také, že dorazí až kolem čtvrté. Joska mezitím vyhecoval partu, že se půjde sáňkovat směrem do Albeřic. Nakonec jsme vyrazili všichni společně. V půlce cesty byl vidět nádhernej západ slunce a pod cestou byl průsek plný hlubokého sněhu. Máca se rozeběhnul a za aplausu ostatních to střemhlav napálil do závějí.
"To bylo dost odvážný, na to, že tam můžou bej pařezy," komentoval to Zátka."To mě vůbec nenapadlo!" lekl se Máca a všechny další skoky byly sice dobrý, ale ten "no fear" status měl fakt jen ten první, co ho nestačily zachytit kamery.
Po skokanské pauze jsme dorazili až na Cestník, kde nás čekalo překvapení. Někdo nechal v lyžařské stopě postavenou lahev, ve které bylo dole ještě pěkných pár doušků. Nápis na zátce hlásal "Boušova slivovice". S nedůvěrou jsme hleděli na náš nález, ale Míša to rozštípla tím, že se hned napila. To byl signál a tak si statně přihnuli i všichni ostatní.
Čekali jsme na Medvěda, který se zdržel s Terkou kdesi vzádu, abychom mu dali psa, ale ani po půl hodině se neobjevili. Nakonec se Zátka nabídnul, že půjde na srub a Montyho vezme s sebou. My teda mohli vyrazit. Cesta první kilometr nebyla o moc lepší, než cesta do Úpy. Pak dokonce začala stoupat. Když už jsem začal Joskovi pokládat dotěrné dotazy, kde už konečně bydou ty slibované sjezdy, tak se to konečně rozjelo. 
Jel jsem s Čerwem a už byla zase skoro tma, takže jsem vůbec netušil kam. Cestou jsme málem smetli nějaké turisty a nad Albeřicemi jsem nechal pokračovat Čerwa samotnýho, protože nebylo jasný, jestli Míša na bobu omylem nezabočila do Polska. Jen co Čerw zmizel za obzorem objevila se Míša. Ve dvou to na bobu už fakt nejde, takže jsme s Míšou zvolili náhradní program v blízkém lesíku. Kluci se zanedlouho vydrápali zpátky a tak jsme všichni vyrazili na srub. Lysečinská bouda v půlce cesty se sice přímo nabízela k posezení u piva, ale dnes zavírali ve čtyři a všichni stejně chtěli na srub, takže se šlo dál. Cesta zpět mi trošičku připomínala včerejšek. Zejména závěrečný výstup na srub byl znovu bojem se silami a sám se sebou. Jen co jsme promáčení a unavení dosedli za stůl, psal Milan, že jsou v Malé Úpě a jestli jim někdo nepůjde naproti, že ty dvě kila masa, dvě kila cibule a další věci co jsme si objednali nechaj tam. Míša chtěla jít, ale nikdo další se nepřidával. Na to jsme byli příliš vyčerpaní. Joska se dal do vaření jakéhosi mletého masa s rejží a my ostatní jsme konečně začali trochu pít. Po večeři psal znovu Milan, že už jsou na cestě na srub. Joska prohlásil, že jim půjde naproti. Posilněn jídlem, pitím a odpočinkem jsem se přidal. Navrhnul jsem zkusit takzvanou Medvědí zkratku, ale Joska šel raději prověřenou cestou. Domluvili jsme se, že se potkáme a já zkusil cestu, co doporučoval Medvěd. Pravda, byla kratší, ale jak to glosoval Joska poté co jsme se setkali: "Ani tak bys ji nedoporučil viď?"Sotva jsme se potkali objevily se v dáli světla, která se ukázala být Milanem a Jitkou. Nebyli zjevně vybaveni na výstup na srub. Každý táhnul hromadu tašek, spacák, kabelku, kabelu, baťoh. Vypadali dost vyčerpaně. Pomohli jsme jim a pak už jsme se jen skvěle bavili při výstupu z Cestníku nahoru. Ano, ten kopec spolehlivě oddělal každýho. Zhruba 20m před odbočkou jsem navrhl zastávku, což Milan nadšeně uvítal a dosažení tohoto klíčového bodu bylo oslaveno několika doušky slivovice. Na srubu byla velká vítačka, popíjelo se a bavili jsme se a bylo dobře. Hitem večera bylo "Daytime", "Nightime". Zátka viděl v televizi pořad BBC, kde jsou dabované záběry zvířátek (odkaz). Obzvláště se mu líbil černej pták, kterej chodí rákosem a schovává svou hlavu pod křídla, přičemž říká hlubokým hlasem: "Daytime", "Nighttime!" a tak fůrt dokola. Zátka k tomu používal svou ruskou bernaici a zakrýval a odkrýval si výhled, nadšeně vykříkujíc: "Daytime!" "Nighttime". Bylo to chytlavé, takže za chvíli takhle blbli všichni. Jak se přiblížila půlnoc, tak se celá parta nabalila a vyrazili jsme nahoru na vyhlídku. Cesta od srubu byla stejně krutá a prudká jako ta na srub. Všichni jsme v sobě měli dost alkoholu a výstup nám brutálně rozproudil krev, takže nahoře jsme byli všichni dost grogy. Zátka ovšem zdaleka vedl. Byl akční jak gumoví medvídci. Než se kdo nadál, vyskákal jak veverka na smrk stojící u cesty a zavěšen za jeho špičku nám nadšeně mával. Každej, úplně každej v tu chvíli tušil, co bude následovat a začali jsme rvát foťáky z kapes.
Nebyli jsme dost rychlí. Ozvalo se zapraštění a Zátka, držíce se křečovitě té špičky letěl dolů i s ní. Sníh byl hlubokej, takže se mu skoro nic nestalo, za chvíli se vyhrabal a smál se drže špici smrku jako vánoční stromeček. Bylo štěstí a malej zázrak, že se nepotloukl víc.Konečně udeřila půlnoc a v údolí před náma se rozpoutala doslova válka. Výbuchy a záblesky se ozývaly odevšad. Přímo pod náma bylo údolí zalité hustou mlhou, kterou občas prorazila světlice co vybuchla v záplavě světel. No byla to prostě paráda. Když jsme dost promrzli, vyrazili jsme na cestu zpět. Na srubu jsme ještě pořádně zakalili a šlo se spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat