Ale ač by se dalo mnoho napsat o nové skvělé hospůdce Horský klub, která je dole pod Matesem, vedle Čínského bistra, našem srazu, kde Joska hrál jak El Mariachi a Míša pila rum, Kubově oslavě u Kousala, nebo večerních dýmkách u nás doma, kdy si Mates spálil pracky o žhavej uhlík, ano byly to krásný vánoce, ale zážitkově všechno spolehlivě přebil konec roku a Silvestr.
Joska mě už před nějakým časem urgoval, jeslti bych dokázal domluvil lesáckej srub vysoko v krkonošskýcho horách, uprostřed lesů, bez vody a bez elektřiny. Kontakty zafungovaly a srub se podařilo zajistit a proto jsme mohli ve čtvrtek, den před Silvestrem zamířit směr Malá Úpa. Sraz byl v jedenáct hodin přesně. Ve tři hodiny jsme se konečně zkoordinovali a dohodli se, že se sejdem na parkovišti v Mladých Bukách. Kolem čtvrté se nám to opravdu podařilo a Joskovo subárko a náš starej, ale pracovitej Opel Caravan zamířily do hor. Už za Maršovem byla cesta jenom sníh a led. Máme sice zimáky, ale už takový unavený a já nemohl řídit, takže Míša si užívala pěkný nervy. Konečně jsme dorazili do Spalenýho Mlýna. Odbočka to už byl hlubokej sníh a bylo jasný, že minimálně Opel nemá šanci. Subárko mělo povolení vjezdu od KRNAPu, ale co to bylo platné, když v cestě byla elektronicky řízená závora. Marně jsme před ní mávali povolením k vjezdu. Marně jsme se ptali nepříjemnýho chlapíka na parkovišti. Lišácky nám radil, ať si počkáme, až někdo pojede a projedem za ním. Přeložili jsme aspoň většinu věcí do subárka a nakonec jsme se dohodli, že vyrazíme pěšky nahoru do Malé Úpy a dohodnem se raději osobně s hajným co a jak. Všichni šli nalehko, nebo nesli baťůžek s pár věcma. Jen šílenej Čerw v neblahém očekávání toho, že to stejně budem muset všechno odnosit odsud si naložil sáně co jsme nafasovali od našich příbuzných vodami, pivem, zkrátka tím nejtěžším co našel. Sáně byly notně zarezlé a táhnout je prázné vyžadovalo poměrně dost námahy. Táhnout je naložené dobrými 30 kily materiálu bylo prakticky nemožné. Přesto je ten hubenej šílenec táhnul za sebou, jako dítě na bobu. Měl jsem z něj smíšené pocity. Na jednu stranu byla naprostá krávovina to táhnout, dokud nebude jisté, že to nepůjde odvézt. Na druhou stranu bylo těžké sledovat kamaráda, jak se dře s tak šíleným nákladem. Kdesi ve třetině kopce jsem se nabídl, že mu pomůžu. Táhl jsem sotva pár set metrů a začaly mi totálně odcházet záda. Přesvědčil jsem ale Mácu, aby to vzal za mě a pak se postupně přidal i Medvěd. Cesta byla vyježděná rolbami. Slunce zapadalo za horami a my šli a šli a šli. Prakticky jenom prudce vzhůru, ostatně jak je v horách všeobecným pravidlem. Komentoval jsem, že Opel by neměl ani nejmenší šanci a asi i Subárko by se stěží mohlo bez řetězů dostat až nahoru.
Už padla tma, když se za náma přiřítilo nějaký auto. Byl to Joska. Nakonec ho Míša vyhecovala a prorazili za někým, kdo projížděl bránou. Nadšeně jsme mu naložili auto věcma a už v pohodě dorazili těch posledních 50 metrů do Malé Úpy.
Ta nás přivítala jako vesnička z pohádky. Všude bylo ticho. Lampy žlutým světlem osvětlovaly roubenky a kostelík dominující vesničce. Vyrazil jsem za hajným, ale doma byly jen děti a ty mi řekli, že je táta v hospodě. V hospodě nikdo jako hajnej nevypadal a tak jsme se zeptali bodré ženy za barem, jestli netuší, kde je hajnej.
"Co mu chcete?" ptala se nedůvěřivě.
"Potřebujem s ním mluvit."
"Tady není!" prohlásila rezolutně.
"Ale děti nám řekly, že chlastá v hospodě!"
"Já jsem hajná. Co potřebujete?!"
"Aha. Hmm. Ehm.. Teda, my no. Není tady hajnej?"
"Není, co potřebujete."
"My jedem na srub, jen jestli je otevřeno a tak."
"Jo to jste vy? Jo, klíče máme ve schránce u hájenky!"
Poděkovali jsme a vypravili se znovu k hájence. Klíče tam nebyly. Nechtěli jsme s hajnou řešit auto a zda třeba může zajet až na Cestník, protože nám přišla dost přísná a hajnej vypadal podle popisu víc v pohodě. Vrátili jsme se do hospody a meldovali, že klíče nejsou a hajnýmu se stále nedá dovolat. Jel prý pro někoho na skůtru. Míša přes psa navázala docela přátelskej hovor s hajnou a tak jsme opatrně propašovali informaci, zda můžem zajet ke srubu, nebo nechat aspoň auto u nich před barákem.
"Sem auta nesmí!" prohlásila rozhodně.
"My máme povolení!" bránili jsme se.
"To ale v zimě neplatí!"
"To je zvláštní, je na něm přesný datum," nechápali jsme.
"No oni to možná změnili, ale auta tady teď stejně neprojedou!"
"Tohle vyjelo bez řetězů ze spalenýho mlýna. Je to malý subárko a po tom sněhu se jen nese."
"No mně to je jedno. Dohodněte se s manželem," uzavřela debatu hajná.
Šli jsme před hospodu a řešili co dál. Neměli jsme odvahu jet dál bez povolení. Najednou kolem nás projel na skůtru chlapík, co musel bejt hajnej. Dohnali jsme ho u hospody. Představili se a požádali ho o pomoc s naším problémem s autem. Ukázalo se, že hajná byla ještě dobračka. Byl docela tvrdej. Prohlásil, že auto nemá šanci se tam dostat, že prakticky nemá šanci dostat se až sem - což bylo obzvláště silné prohlášení na to, že auto parkovalo kus za hospodou. A že bychom ho rozhodně měli odklidit, nebo nás sejmou městský, Začali jsme panikařit. Šance dopravit něco přes 200 kg materiálu alespoň na cestník autem vzala rychle za svý. Prošli jsme Malou Úpu a hledali místo, kam auto zaparkovat. Nevěřili byste tomu, ale při zhruba metru a půl sněhu taková místa prakticky neexistují. Všude by vypadalo jako pěst na oko. Došli jsme k nutnému závěru, že auto musí pryč a ten matroš odtáheme těch posledních pár možná i set metrů holt na sáňkách, bobech a v kletrech. Naložili jsme naše dopravní prostředky. Čerw obnovil svůj soumarský náklad. Já naložil bob a na záda snad 30ti kilovej kletr a vyrazili jsme. Joska s Míšou jeli s autem dolů a museli se modlit, že se nějak dostanou skrz bránu zpátky. Ač nám všichnijasně řekli, že hajnej krabičku na otevření brány má, tak hajnej s tvrdým pohledem prohlásil, že jí nedisponuje a máme se ven dostat tak, jak jsme se dostali dovnitř. No, nehádali jsme se.
Partička s Mácou a Medvědem vyrazila se sáněmi napřed a já s Čerwem jsme se plazili pomalu za nima. Ten cestník byl proklatě dál než jsem si pamatoval. Nebylo to pár set metrů, ale pár kilometrů. Navíc ta cesta nebyla ani tak rovná, jak jsem si jí pamatoval, ale dost krutě stoupala. Kolaboval jsem a kamarádsky nabízel pomoc Čerwovi, ač mi bylo jasné, že pod váhou jeho saní bych tak akorát zkolaboval. Konečně se dalo jet z kopce. Teda já mohl jet. Čerwovy rezavé sáně se ani nehly. Dojel jsem na cestník a začal stoupat nahoru. Ano, pamatoval jsem si, že ten poslední úsek je proklatě prudkej. Ale asi nikdy jsem ho nešel skoro ve dvou metrech sněhu. Každej krok se pod vahou 30ti kilového kletru na zádech bořil po kolena ve sněhu a ke srubu to bylo ještě proklatě daleko. Z bobu mi začaly padat věci. Nejdřív spacák, pak i soudky s pivem. Bylo mi to jedno, naprosto jedno. Těch 500 metrů kolmo vzhůru vypadalo stejně naprosto nepřekonatelně. Krok sun krok jsem se drápal nahoru. Plival krev a proklínal partičku co šla napřed, že se aspoň jeden z nich nevrátil nám pomoct. Nemohl jsem najít odbočku ke srubu. Šel jsem potmě, ale i tak jsem čekal, že to bude prošlápnuté, ale nikde nic. Bylo tam pár stop stranou, ale ty byly starší a přede mnou měli jít tři lidi a dvoje sáně! Nakonec mi bylo jasné, že jsem srub musel už přejít. Nastartoval jsem telefon a zjistil jsem, že jsem bez signálu. V Google maps jsem naštěstí měl načtenou satelitní mapu cestníku a srubu a GPS pozice fungovala i bez signálu telefonu. Zaměřil jsem srub, vrátil se a za chvíli jsem byl u něj. Cestou jsem se skoro zabil přes nějaký záhadný propady ve sněhu. Srub byl odemčenej, ale temnej a prázdnej. Čekal jsem odkud na mě vybafnou Máca a spol, ale nikde nikdo. Došel jsem k závěru, že ti nešťastníci museli zabloudit. Začal jsem jim odpouštět to, že mi nepřišli naproti. Rychle jsem nadělal dřevo a roztopil v krbu. Ve srubu bylo tak -15 stupňů. Vyrazil jsem naproti pomoct Čerwovi. Toho jsem chytnul kus pod odbočkou. O druhé skupině neměl žádných zpráv a měl radost, že žiju.
"Sem šel za tebou a najednou koukám, že se ve sněhu u cesty válí spacák," vyprávěl mi. "No spacák by nezahodil, říkal jsem si. Musí tady asi někde sedět a tak jsem tě hledal, ale ty nikdy. O pár metrů dál jsem našel sud s pivem. To už jsem si byl jistej, že tam někde odpočíváš, protože sud s pivem, bys tam určitě nenechal! No a když jsem našel bob se zbytkem věcí, tak mi jen blesklo hlavou: 'Ten bojuje o život! To je jasný!'" Čerw dorazil taky bez saní, protože kopec byl prostě příliš zničující na to, aby ho šlo dát na první pokus. Vypravil se zpátky a já zatím zatopil i v kamnech a chtěl jsem proházet cestu od srubu k cestě. Vyházel jsem metr hlubokou jámu před srubem a bylo jasné, že stále nejsem na dně. A stejně tak jsem pochopil, že takovejhle výkop nějakých 50 metrů k cestě nemám šanci proházet. Nechal jsem jámu jámou a šel jsem proházet alespoň záhadnej sněhovej zával v půlce cesty. Ukázalo se, že to jsou jakési polomy a naházeno kmeny a tím, že jsem odházel svrchní sešlapanou a zmrzlou krustu jsem z toho udělal smrtící past hrozící zlomeninou nohy. Ano, výsledek nebyl podle předpokladu, přesto jsem cítil určitý pokus zadostiučinění, že jsem udělal co bylo v mých silách, abych ostatním zjednodušil přístup ke srubu. Čerw se vrátil s komplet skupinou. Ukázalo se, že MnM parta zakempovala v přístřešku u cestníku a tam se poradila s flaškou rumu. Hlavní bylo, že ale dotáhli všechny věci a mohli jsme začít.
Krb vesele praskal, kamna hořely, ale ve srubu bylo stále pod bodem mrazu. Klepali jsme se v zimních bundách kolem stolu a bavili se vypouštěním mráčků páry z úst. Kromě toho, že byla zima všeobecně, tak odevšad přímo sálal chlad.
Joska si postupně vybudoval z peřin téměř domeček ve kterém se již cítil dobře. Míša se klepala pod vojenským spacákem a stěžovala si na zimu. Všichni jí radili známou skutečnost, že jestli se chce ohřát, tak se musí svléknout. Zkusila to a k překvapení všech to fungovalo. Mrazivý večer proběhl docela poklidně a my se odebrali spát nahoru na postele. Vzal jsem si raději vojenský spacák, protože mému spácáku "extrém +5" jsem moc nevěřil. Byla to chyba. Srub se ohřál a já v noci nejprve sklepal vojenskej spacák a poté otevřel i ten můj řídkej spacáček.
Žádné komentáře:
Okomentovat