Pekelná jízda

Ráno jsem plánoval jít do práce, ale hned po probuzení jsem zjistil, že nervy a stres zdaleka nekončí. Heathrow otevřelo z nepochopitelných důvodů jen jednu dráhu, zbytek prý stále neuklidili od těch 10 cm sněhu co napadlo v pátek v noci. Co to je za bandu diletantů? British Airways chladnokrevně rušily let za letem. Na Twitteru kdosi psal, že byl v posilovně s týpkem co dělá u řízení letů a ten mu tvrdil, že všechny krátké odpolední lety zrušej. Volal jsem do agentury - čekačka 40 minut a tam to vzal nějakej Dave, od poslechu schopnej týpek. Říkal jsem mu, že mám z dobrejch zdrojů informaci, že odpolední lety zrušej. Říkal, že ne, že ten večerní skoro určitě poletí, vždyť už tři dny nesněží a svítí sluníčko. Trval jsem na tom, ať mi to přebookuje. Podíval se do systému a zjistil, že se uvolnilo místo na letu v jedenáct hodin. HURÁ! Že by konečně šance. Přebookoval mě a já se zase bleskově zabalil a s napětím sledoval změny zpoždění na stránkách BA. To, že tam dávali nějaké zpoždění znamenalo, že opravdu planují s tímto letem odletět. Najednou se místo informace o zpoždění objevilo "awaiting update". A DO KELU! Bylo mi jasný, že to znamená konec. Nový telefonát do agentury. Čekačka 50 minut. Než jsem se dovolal byl let zrušen. Chtěl jsem rychle zpátky na večerní let. Už byl plnej. Nejbližší volnej byl až po vánocích, 26.prosince. To ne! To není možný. Já JEDU DO ČECH! Byl jsem naprosto rozhodnutej. Začal jsem zoufale hledat jiné možnosti. Zkusil jsem všechny letecké společnosti, nic, všechno plno. Autobus Student Agency - vyprodáno několik dní. Vlak - vyprodáno do vánoc. Čím dál, tím víc se rýsovala jedna absolutně absurdní možnost: Dojet tam autem. Mělo to několik drobných háčků - auto má jen letňáky a ty jsou v Německu zakázané, já nesmím řídit v Čechách a v Evropě zuřila sněhová bouře. Auto prostě bylo naprosto nesmyslná možnost. S Míšou jsme zvažovali, že by pro mě přijela - naši se dokonce nabídli, že by nám půjčili Toyotu. Ale to znamenalo cca 15 hodin jízdy sem a pak ještě šílenějších 15 hodin jízdy zpátky a neuvěřitelné náklady. Se Šebesťákem jsem začal vymýšlet reálnější alternativu. Že autem překonám jen kanál a z Francie se už nějak dopravím vlakem. Našel jsem už spojení z Dunkirku, které bych měl stihnout. Volal mi ten Dave z agentury, že mě dostal na let z Paříže v osm večer, že se musím jen dostat do Paříže. To znělo docela slibně, ale ukázalo se, že to do osmi do večera nemůžu stihnout a navíc, jediná šance bylo auto a to by znamenalo pak znovu shánět let do Paříže a vracet se. Teď zpětně si říkám, proč jsem to nevzal, třeba nějakej pozdější let. Určitě by to bylo jednodušší, než absolvovat celou cestu autem. Zkoušel jsem řešit ty zimáky. Přes hromadu automatických odpovídačů jsem se dopracoval k jménu člověka, co to má v O2 na starosti. Ukázalo se, že za ty tři poslední zimy, kdy Londýn pokryl pokaždé sníh na více než pár dní udělali obrovský a úctyhodný pokrok. Ještě loni netušili co to zimáky jsou, teď už věděli, že je firemní politika, že je neposkytujou ani v případě služební cesty do země, kde jsou povinné. Prý tam v tom případě nemám jezdit, ale letět. Ano, uznávají, že je možné, že tahle politika má ještě jednu nebo dvě mouchy. Docela jsem se rozzuřil a napsal jsem ještě tomu týpkovi maila. Něco ve smyslu, že obdivuji jejich způsob uvažování a že jsem rád, že máme na stolech plastové pítka, abychom neplýtvali zbytečně plastovými kelímky, že to určitě zachrání jeden až dva stromy, ale že bychom se v rámci naší kampaně Think Big mohli zamyslet nad tím, jestli by nestálo za to zachránit jeden, nebo dva lidské životy a to tím, že bychom v zimě dávali na auta zimní pneumatiky, protože i bez sněhu je v teplotě kolem nuly na suché silnici rozdíl v brzdné stopě cca 5m, což je rozdíl mezi živým a mrtvým dítětem na přechodu. Zakončil jsem to prohlášením, že jedu, protože jinou možnost nemám a že jestli se mi něco stane, tak ho za to činím osobně zodpovědným. Odeslání e-mailu mě uklidnilo, ač jsem zcela jistě věděl, že tohle jen tak neprojde. Lidé mi vždycky říkají: "Ale tímhle nikomu nepomůžeš." Mýlí se. Mně to pomohlo ohromně. Začal jsem zuřivě balit. Auto mi dávalo jiné možnosti, než jen jeden kufr. Doprostřed balícího stresu mi volal ten týpek kvůli těm gumám. Prý jsem ho urazil - namítal jsem, že jsem si téměř jistej, že jsem nepoužil slovo blbec ani jednou. Začal bejt trochu agresivní a vyhrožoval, komu všemu ten mail přepošle. Začal jsem ho utěšovat a vysvětloval jsem mu, v jaký jsem situaci. Intenzivní diplomacií jsem ho přesvědčil, nejen, že si nemyslím, že je blbec, ale dokonce, že věřím tomu, že on je ten, který by to mohl změnit. Začali jsme fakt řešit, že by se nad tím firma měla zamyslet. Nabídnul jsem, že mu sepíšu oficiální návrh včetně všech argumentů a on to bude moct přeposlat všem těm lidem co jmenoval. Shodli jsme se, že to tak bude lepší, protože tenhle původní mail nebyl úplně napsanej tak, aby to bylo čteno bez emocí. Dokonce mi dovolil si na auto za svý prachy koupit zimáky. Stránky našich autorizovaných servisů ale hlásaly, že žádný zimáky nemaj. Co se dá dělat, budu to muset dát na těch letňácích. Snad to nějak půjde. Dvacet minut zdržení, ale konečně jsem mohl vyrazit. Motor báva zaržál, já sešlápl plyn a zjistil jsem, že to bude přeci jenom o něco těžší. Kola se točila, ale auto se ani nehlo. I ta trocha sněhu před barákem mu zjevně dělala obrovské problémy. Snažil jsem se ho rozhoupat a podařilo se mi aspoň srazit popelnici. Nemohl jsem ho otočit ale tak, abych mohl vyjet. Požádal jsem Claire, aby vyjela se svým autem a já se mohl otočit přes opačnou stranu. Konečně jsem vyjel. Zkusil jsem cvičně brzdy na zasněžené silnici před domem. Kontrolky všech asistentů řízení se rozblikaly jak diskotéka, auto drželo směr, ale jelo dál. No, to bude veselá cesta. Rádio hystericky hlásilo přicházející sněhovou bouři, ale navigace trvala na tom, že na trase nejsou žádná zpoždění. Za chvíli už jsem uháněl po M25. Sluníčko svítilo a já začal mít fantastickou náladu. Konečně po tom šíleném stresu jsem se začal blížit svému cíli. Bylo mi jedno, že jsem spal asi jen pět hodin, že mě čeká odhadem 15 hodin jízdy, jel jsem a to bylo hlavní.
Na Facebooku se rozpoutala akce na mojí podporu. Kamarádi založili skupinu, kde mi vyjadřovali podporu a také posílali cenné informace o počasí a stavu dálnic na cestě. Joska s Mácou se nabídli, že mi pojedou naproti na hranice, aby mi pomohli se závěrečnými kilometry do Prahy, protože Česká republika je pro mě stále zakázaná zóna.
Na trajektu se sešla slušná partička lidí "z Heathrow", takže jsme si pěkně zanadávali. Já si zaplatil VIP lounge, abych se vyspal. Je tam klidová zóna, kde jsou velká pohodlná křesla s opěráky na nohy a kde si člověk může krásně zdřímnout během těch dvou hodinek plavby. Sedělo tam už pár starších lidí, kteří pochrupovali s páskami přes oči. Nejdřív jsem tam dělal trochu bordel s pivem a pak jsem si chtěl udělat pohodlí v křesílku. Trochu jsem neodhadnul hranici jak moc se na něm mohu zhoupnout dozadu, takže za strašnýho rachotu křesla a pivní lahve jsem se zřítil zadním kotoulem na zem. Staříčci pozvedli klípce na očích, podívali se na mě výrazem "co je tohle zase za debila" a spokojeně spali dál. Já porovnal křesílko a konečně jsem taky usnul. Do Francie jsem vyjel už za tmy. Silnice byly ale suché, takže se jelo pěkně i když hned od začátku jsem se potkal s nesmyslně agresivníma kamioňákama.
Belgie už ubíhala pomaleji, ale stále se jelo fajn. Průběžně jsem do sebe lil energy drink Lucozade a později Redbully. Při každé zastávce na benzínce jsem si dal kafe. Přemýšlel jsem o tom jak to uhrát v Německu, kde je zakázano jezdit s letními pneumatikami. Můj německej šéf mi ale říkal, že to definovali dost vágně a je tam napsáno, že to platí jen když je na silnicích sníh nebo led, ale nikdo přesně nedefinoval, co znamená, že je na silnicích sníh nebo led. Silnice byla suchá a prava na okrajích a uprostřed bylo hafo ledu a sněhu. Počítal jsem s tím, že to budu zkoušet nějak ukecat.
Tyhle všechny teorie však vzaly rychle za své v momentě, kdy jsem vjel do Německa. Začala brutální sněhová bouře a během chvilky leželo na dálnici dobrých 5cm sněhu. Únava si začala vybírat svou daň a já postupně zpomaloval a zpomaloval. Němci mi však pomohly, protože se všude na bránách rozsvítilo omezeni na 60km/h. Byl jsem však zjevně jedinej kdo to dodržoval. Kamiony se kolem mě řítily dobrou devadesátkou, vždycky mě nejdřív vysvítily, pak dost brutálně předjely, přičemž za sebou zvedly obrovské množství sněhu. Malým zadostiučiněním mi bylo, že cca co 50km byl v příkopě u dálnice vysekanej kamion. Naštěstí žádný z nich nezastavil dopravu. Příjemná cesta domů se pomalu, ale jistě začala měnit v peklo. Sněhu přibývalo. Původní plán, že jakmile začne chumelit, tak zastavím a přečkám jsem vzdal, protože jsem se bál, že tohle jen tak neobnoví a ráno to může skončit nesmírným masakrem a nekonečnými zácpami a také proto, že kluci už byli na cestě mě naproti. Únava se stupňovala a já zrychloval příděl Redbullů a kafí. Měl jsem šílenej strach. V jeden moment jsem byl vkliněnej mezi kamion přede mnou za mnou a vedle mě, když ten přede mnou šlápnul na brzdy. Udělal jsem to samé. Kontrolky všemožných asistetů se rozblikaly jak světla na diskotéce, ale auto se řítilo dál vpřed stejnou rychlostí. Rovně, bez smyku, ale stejnou rychlostí. Kamión naštěstí přestal brzdit a já nechal trochu zpomalit motor. Některé úseky německých dálnic jsou neuvěřitelně prudké. Pochopil jsem, že už dávno neřídím BMW, ale tunové sáňky na sáňky na sjezdovce mezi kamióny. Nejhorší moment přišel, když jsme dojeli sněžný pluh. Dostal jsem se do sevření mezi kamióny a jen jsem se modlil, aby žádný z nich nezabrzdil. Původně jsem se chtěl držet za pluhem, ale když jsem viděl jak riskantními manévry kamióny předjíždějí pluh v pruhu, kde už bylo přes 10 cm sněhu a při najetí do něj kamión vždy nebezpečně zakolísal, bylo mi jasné, že havárie v této sestavě je jen otázkou času. Sebral jsem odvahu a vrhnul se také do závějí v levém pruhu. Stres a strach mě drželí posledních několik set kilometrů, ale po předjetí pluhu a uklidnění dopravní situace jsem cítil, že ani dva Lukozady, ani osm redbullů, ani čtyři kafe mě už dále neudrží vzhůru. Problém byl, že jakmile jsem si to uvědomil, udeřila únava neskutečnou silou. Chtěl jsem co nejdříve zastavit, ale nebyla šance. Sjezdy k odpočívadlům byly zablokovaný kamióny. Jel jsem už jak ve snu, zpomalil jsem snad na 50 km/h. Nárazově jsem si uvědomoval, že jsem úseky cesty vůbec nevnímal. Jel jsem už jen jak robot a zoufale vyhlížel benzínku.
Konečně se jedna objevila! Okamžitě jsem tam zabočil. S posledním vypětím sil jsem poslal zprávu, že už nemůžu ani metr dál. Nastavil telefon na 45 minut a zavřel oči. V tu chvíli jsem prožil neskutečnej stav. Uvědomil jsem si, že mi srdce buší neskutečným tempem a hlava mi bzučela a cítil jsem se úplně mimo realitu. Chvilkama mnou probíhaly šoky a já prudce otvíral oči, protože si mozek myslel, že usínám během řízení. Popravdě i když jsem se probral, jsem si vůbec nebyl jistej, jestli fakticky stojím na benzínce a můžu zase usnout, nebo jestli to je jen falešnej sen a já stále řídím. Energy drinky se mnou zjevně slušně zamávaly. Přesto jsem během pár minut spal.
Probudil mě budík na telefonu. Bušení srdce i bzučení v hlavě byly pryč. Promnul jsem si obličej a zjistil jsem, že jsem překvapivě odpočinutej. S prokluzujícími koly jsem se vysmýkal z parkoviště u benzínky a vrátil se na provoz na dálnici. Odpočinek byl znát. Byl jsem znovu soustředěnej, oteplilo se a na silnici už byla jenom břečka. Já mohl řídit 130km/h, takže jsem snadno nahnal čas, který jsem strávil spánkem. Kluci hlásili, že jsou už na cestě z Prahy na hranice. Joska akorát hlásil, že si zapomněl všechny doklady, takže nemůže nikam přes čáru. To ale nevadilo, protože já byl konečně schopen bez problému dorazit na hranice. Potkali jsme se skoro na minuty přesně. Joska převzal řízení Báva a vyrazili jsme ku Praze. Já si konečně mohl s klidným svědomím otevřít plechovku piva, protože mě hřála jistota, že v Čechách za žádných okolností rozhodně nebudu řídit. Myslel jsem, že hned usnu, ale vydržel jsem až do Prahy.
Doma jsme se uvítali s rodinkou a zašli jsme všichni společně na oběd do Mexické restaurace. Tam na mě dopadla únava a já nebyl schopen ani sníst jídlo. Tak, tak jsem se doplazil domů, kde jsem to zalomil a kluci taky. Dorazili jsme v pořádku a to bylo hlavní! Mimochodem všechny lety včera i dnes byly zrušeny.