Daytime! Nighttime!

Ani nevím jak jsme ráno vstávali, ale poměrně rychle jsme došli k rozhodnutí, že si půjdem zasáňkovat. Původní plány zahrnovaly saunu a tak jsem přesvědčil Josku, kterej chtěl jet směrem do Albeřic, abychom zamířili do Úpy, kde dáme sauničku a pak můžem jít naproti Milanovi. Partička nadšeně vyrazila ven a vrhla se dolů z kopce směrem na Cestník. V půlce cesty jsme potkali nějakýho divnýho Rusáka, ze kterýho se vyklubal Zátka ve vaťáku a v ušandě. Byl na pokraji kolapsu. Přátelsky jsme mu sdělili, že jsme zrovna na odchodu, ale že nás může dohnat. A hurá dolů a směrem do Úpy. Ze včerejší noci jsem si pamatoval tu prudce stoupající cestu na cestník po které se teď tak skvěle pojede dolů.
Nejelo. Ukázalo se, že cesta je přesně tak rovná, jak jsem si jí pamatoval dřív. Je záhadou, že včera tak prudce stoupala. Více došli než dojeli jsme na Sokolskou boudu, kde jsme dali obídek a pár piv. Snažil jsem se dovolat kvůli té sauně, ale nic jsem nesehnal. Milan psal také, že dorazí až kolem čtvrté. Joska mezitím vyhecoval partu, že se půjde sáňkovat směrem do Albeřic. Nakonec jsme vyrazili všichni společně. V půlce cesty byl vidět nádhernej západ slunce a pod cestou byl průsek plný hlubokého sněhu. Máca se rozeběhnul a za aplausu ostatních to střemhlav napálil do závějí.
"To bylo dost odvážný, na to, že tam můžou bej pařezy," komentoval to Zátka.
"To mě vůbec nenapadlo!" lekl se Máca a všechny další skoky byly sice dobrý, ale ten "no fear" status měl fakt jen ten první, co ho nestačily zachytit kamery.
Po skokanské pauze jsme dorazili až na Cestník, kde nás čekalo překvapení. Někdo nechal v lyžařské stopě postavenou lahev, ve které bylo dole ještě pěkných pár doušků. Nápis na zátce hlásal "Boušova slivovice". S nedůvěrou jsme hleděli na náš nález, ale Míša to rozštípla tím, že se hned napila. To byl signál a tak si statně přihnuli i všichni ostatní. Čekali jsme na Medvěda, který se zdržel s Terkou kdesi vzádu, abychom mu dali psa, ale ani po půl hodině se neobjevili. Nakonec se Zátka nabídnul, že půjde na srub a Montyho vezme s sebou. My teda mohli vyrazit. Cesta první kilometr nebyla o moc lepší, než cesta do Úpy. Pak dokonce začala stoupat. Když už jsem začal Joskovi pokládat dotěrné dotazy, kde už konečně bydou ty slibované sjezdy, tak se to konečně rozjelo. Jel jsem s Čerwem a už byla zase skoro tma, takže jsem vůbec netušil kam. Cestou jsme málem smetli nějaké turisty a nad Albeřicemi jsem nechal pokračovat Čerwa samotnýho, protože nebylo jasný, jestli Míša na bobu omylem nezabočila do Polska. Jen co Čerw zmizel za obzorem objevila se Míša. Ve dvou to na bobu už fakt nejde, takže jsme s Míšou zvolili náhradní program v blízkém lesíku. Kluci se zanedlouho vydrápali zpátky a tak jsme všichni vyrazili na srub. Lysečinská bouda v půlce cesty se sice přímo nabízela k posezení u piva, ale dnes zavírali ve čtyři a všichni stejně chtěli na srub, takže se šlo dál. Cesta zpět mi trošičku připomínala včerejšek. Zejména závěrečný výstup na srub byl znovu bojem se silami a sám se sebou. Jen co jsme promáčení a unavení dosedli za stůl, psal Milan, že jsou v Malé Úpě a jestli jim někdo nepůjde naproti, že ty dvě kila masa, dvě kila cibule a další věci co jsme si objednali nechaj tam. Míša chtěla jít, ale nikdo další se nepřidával. Na to jsme byli příliš vyčerpaní. Joska se dal do vaření jakéhosi mletého masa s rejží a my ostatní jsme konečně začali trochu pít. Po večeři psal znovu Milan, že už jsou na cestě na srub. Joska prohlásil, že jim půjde naproti. Posilněn jídlem, pitím a odpočinkem jsem se přidal. Navrhnul jsem zkusit takzvanou Medvědí zkratku, ale Joska šel raději prověřenou cestou. Domluvili jsme se, že se potkáme a já zkusil cestu, co doporučoval Medvěd. Pravda, byla kratší, ale jak to glosoval Joska poté co jsme se setkali: "Ani tak bys ji nedoporučil viď?"
Sotva jsme se potkali objevily se v dáli světla, která se ukázala být Milanem a Jitkou. Nebyli zjevně vybaveni na výstup na srub. Každý táhnul hromadu tašek, spacák, kabelku, kabelu, baťoh. Vypadali dost vyčerpaně. Pomohli jsme jim a pak už jsme se jen skvěle bavili při výstupu z Cestníku nahoru. Ano, ten kopec spolehlivě oddělal každýho. Zhruba 20m před odbočkou jsem navrhl zastávku, což Milan nadšeně uvítal a dosažení tohoto klíčového bodu bylo oslaveno několika doušky slivovice. Na srubu byla velká vítačka, popíjelo se a bavili jsme se a bylo dobře. Hitem večera bylo "Daytime", "Nightime". Zátka viděl v televizi pořad BBC, kde jsou dabované záběry zvířátek (odkaz). Obzvláště se mu líbil černej pták, kterej chodí rákosem a schovává svou hlavu pod křídla, přičemž říká hlubokým hlasem: "Daytime", "Nighttime!" a tak fůrt dokola. Zátka k tomu používal svou ruskou bernaici a zakrýval a odkrýval si výhled, nadšeně vykříkujíc: "Daytime!" "Nighttime". Bylo to chytlavé, takže za chvíli takhle blbli všichni. Jak se přiblížila půlnoc, tak se celá parta nabalila a vyrazili jsme nahoru na vyhlídku. Cesta od srubu byla stejně krutá a prudká jako ta na srub. Všichni jsme v sobě měli dost alkoholu a výstup nám brutálně rozproudil krev, takže nahoře jsme byli všichni dost grogy. Zátka ovšem zdaleka vedl. Byl akční jak gumoví medvídci. Než se kdo nadál, vyskákal jak veverka na smrk stojící u cesty a zavěšen za jeho špičku nám nadšeně mával. Každej, úplně každej v tu chvíli tušil, co bude následovat a začali jsme rvát foťáky z kapes. Nebyli jsme dost rychlí. Ozvalo se zapraštění a Zátka, držíce se křečovitě té špičky letěl dolů i s ní. Sníh byl hlubokej, takže se mu skoro nic nestalo, za chvíli se vyhrabal a smál se drže špici smrku jako vánoční stromeček. Bylo štěstí a malej zázrak, že se nepotloukl víc.
Konečně udeřila půlnoc a v údolí před náma se rozpoutala doslova válka. Výbuchy a záblesky se ozývaly odevšad. Přímo pod náma bylo údolí zalité hustou mlhou, kterou občas prorazila světlice co vybuchla v záplavě světel. No byla to prostě paráda. Když jsme dost promrzli, vyrazili jsme na cestu zpět. Na srubu jsme ještě pořádně zakalili a šlo se spát.

Sem auta nesmí

Tak jo, bude to zmatené, stejně jako mé vzpomínky, ale je to pár dní, které by neměly zůstat zapomenuty. Vánoce, až na divoký odjezd z Anglie byly naprosto suprové. Velkou měrou k tomu jistě přispělo to, že po zkušenosti z loňských vánoc jsem si raději koupil byt v Trutnově, takže jsme teď měli zázemí a základnu a mohli jsme si vánoce skutečně užít jako svátky klidu a míru. Po mnoha letech jsem porušil jednu z vánočních tradic - tento rok jsem se 24.prosince nebudil v bytě u Drgiho rodičů, Marcelka nám ráno nechystala snídani a já neochutnal jejich salát, pašovaný v noci nenápadně k Drgymu do pokoje. Drgy tam už ostatně ani nebydlí, takže by to asi bylo dost divný.
Ale ač by se dalo mnoho napsat o nové skvělé hospůdce Horský klub, která je dole pod Matesem, vedle Čínského bistra, našem srazu, kde Joska hrál jak El Mariachi a Míša pila rum, Kubově oslavě u Kousala, nebo večerních dýmkách u nás doma, kdy si Mates spálil pracky o žhavej uhlík, ano byly to krásný vánoce, ale zážitkově všechno spolehlivě přebil konec roku a Silvestr.
Joska mě už před nějakým časem urgoval, jeslti bych dokázal domluvil lesáckej srub vysoko v krkonošskýcho horách, uprostřed lesů, bez vody a bez elektřiny. Kontakty zafungovaly a srub se podařilo zajistit a proto jsme mohli ve čtvrtek, den před Silvestrem zamířit směr Malá Úpa. Sraz byl v jedenáct hodin přesně. Ve tři hodiny jsme se konečně zkoordinovali a dohodli se, že se sejdem na parkovišti v Mladých Bukách. Kolem čtvrté se nám to opravdu podařilo a Joskovo subárko a náš starej, ale pracovitej Opel Caravan zamířily do hor. Už za Maršovem byla cesta jenom sníh a led. Máme sice zimáky, ale už takový unavený a já nemohl řídit, takže Míša si užívala pěkný nervy. Konečně jsme dorazili do Spalenýho Mlýna. Odbočka to už byl hlubokej sníh a bylo jasný, že minimálně Opel nemá šanci. Subárko mělo povolení vjezdu od KRNAPu, ale co to bylo platné, když v cestě byla elektronicky řízená závora. Marně jsme před ní mávali povolením k vjezdu. Marně jsme se ptali nepříjemnýho chlapíka na parkovišti. Lišácky nám radil, ať si počkáme, až někdo pojede a projedem za ním. Přeložili jsme aspoň většinu věcí do subárka a nakonec jsme se dohodli, že vyrazíme pěšky nahoru do Malé Úpy a dohodnem se raději osobně s hajným co a jak. Všichni šli nalehko, nebo nesli baťůžek s pár věcma. Jen šílenej Čerw v neblahém očekávání toho, že to stejně budem muset všechno odnosit odsud si naložil sáně co jsme nafasovali od našich příbuzných vodami, pivem, zkrátka tím nejtěžším co našel. Sáně byly notně zarezlé a táhnout je prázné vyžadovalo poměrně dost námahy. Táhnout je naložené dobrými 30 kily materiálu bylo prakticky nemožné. Přesto je ten hubenej šílenec táhnul za sebou, jako dítě na bobu. Měl jsem z něj smíšené pocity. Na jednu stranu byla naprostá krávovina to táhnout, dokud nebude jisté, že to nepůjde odvézt. Na druhou stranu bylo těžké sledovat kamaráda, jak se dře s tak šíleným nákladem. Kdesi ve třetině kopce jsem se nabídl, že mu pomůžu. Táhl jsem sotva pár set metrů a začaly mi totálně odcházet záda. Přesvědčil jsem ale Mácu, aby to vzal za mě a pak se postupně přidal i Medvěd. Cesta byla vyježděná rolbami. Slunce zapadalo za horami a my šli a šli a šli. Prakticky jenom prudce vzhůru, ostatně jak je v horách všeobecným pravidlem. Komentoval jsem, že Opel by neměl ani nejmenší šanci a asi i Subárko by se stěží mohlo bez řetězů dostat až nahoru.
Už padla tma, když se za náma přiřítilo nějaký auto. Byl to Joska. Nakonec ho Míša vyhecovala a prorazili za někým, kdo projížděl bránou. Nadšeně jsme mu naložili auto věcma a už v pohodě dorazili těch posledních 50 metrů do Malé Úpy.
Ta nás přivítala jako vesnička z pohádky. Všude bylo ticho. Lampy žlutým světlem osvětlovaly roubenky a kostelík dominující vesničce. Vyrazil jsem za hajným, ale doma byly jen děti a ty mi řekli, že je táta v hospodě. V hospodě nikdo jako hajnej nevypadal a tak jsme se zeptali bodré ženy za barem, jestli netuší, kde je hajnej.
"Co mu chcete?" ptala se nedůvěřivě.
"Potřebujem s ním mluvit."
"Tady není!" prohlásila rezolutně.
"Ale děti nám řekly, že chlastá v hospodě!"
"Já jsem hajná. Co potřebujete?!"
"Aha. Hmm. Ehm.. Teda, my no. Není tady hajnej?"
"Není, co potřebujete."
"My jedem na srub, jen jestli je otevřeno a tak."
"Jo to jste vy? Jo, klíče máme ve schránce u hájenky!"
Poděkovali jsme a vypravili se znovu k hájence. Klíče tam nebyly. Nechtěli jsme s hajnou řešit auto a zda třeba může zajet až na Cestník, protože nám přišla dost přísná a hajnej vypadal podle popisu víc v pohodě. Vrátili jsme se do hospody a meldovali, že klíče nejsou a hajnýmu se stále nedá dovolat. Jel prý pro někoho na skůtru. Míša přes psa navázala docela přátelskej hovor s hajnou a tak jsme opatrně propašovali informaci, zda můžem zajet ke srubu, nebo nechat aspoň auto u nich před barákem.
"Sem auta nesmí!" prohlásila rozhodně.
"My máme povolení!" bránili jsme se.
"To ale v zimě neplatí!"
"To je zvláštní, je na něm přesný datum," nechápali jsme.
"No oni to možná změnili, ale auta tady teď stejně neprojedou!"
"Tohle vyjelo bez řetězů ze spalenýho mlýna. Je to malý subárko a po tom sněhu se jen nese."
"No mně to je jedno. Dohodněte se s manželem," uzavřela debatu hajná.
Šli jsme před hospodu a řešili co dál. Neměli jsme odvahu jet dál bez povolení. Najednou kolem nás projel na skůtru chlapík, co musel bejt hajnej. Dohnali jsme ho u hospody. Představili se a požádali ho o pomoc s naším problémem s autem. Ukázalo se, že hajná byla ještě dobračka. Byl docela tvrdej. Prohlásil, že auto nemá šanci se tam dostat, že prakticky nemá šanci dostat se až sem - což bylo obzvláště silné prohlášení na to, že auto parkovalo kus za hospodou. A že bychom ho rozhodně měli odklidit, nebo nás sejmou městský, Začali jsme panikařit. Šance dopravit něco přes 200 kg materiálu alespoň na cestník autem vzala rychle za svý. Prošli jsme Malou Úpu a hledali místo, kam auto zaparkovat. Nevěřili byste tomu, ale při zhruba metru a půl sněhu taková místa prakticky neexistují. Všude by vypadalo jako pěst na oko. Došli jsme k nutnému závěru, že auto musí pryč a ten matroš odtáheme těch posledních pár možná i set metrů holt na sáňkách, bobech a v kletrech. Naložili jsme naše dopravní prostředky. Čerw obnovil svůj soumarský náklad. Já naložil bob a na záda snad 30ti kilovej kletr a vyrazili jsme. Joska s Míšou jeli s autem dolů a museli se modlit, že se nějak dostanou skrz bránu zpátky. Ač nám všichni
jasně řekli, že hajnej krabičku na otevření brány má, tak hajnej s tvrdým pohledem prohlásil, že jí nedisponuje a máme se ven dostat tak, jak jsme se dostali dovnitř. No, nehádali jsme se.
Partička s Mácou a Medvědem vyrazila se sáněmi napřed a já s Čerwem jsme se plazili pomalu za nima. Ten cestník byl proklatě dál než jsem si pamatoval. Nebylo to pár set metrů, ale pár kilometrů. Navíc ta cesta nebyla ani tak rovná, jak jsem si jí pamatoval, ale dost krutě stoupala. Kolaboval jsem a kamarádsky nabízel pomoc Čerwovi, ač mi bylo jasné, že pod váhou jeho saní bych tak akorát zkolaboval. Konečně se dalo jet z kopce. Teda já mohl jet. Čerwovy rezavé sáně se ani nehly. Dojel jsem na cestník a začal stoupat nahoru. Ano, pamatoval jsem si, že ten poslední úsek je proklatě prudkej. Ale asi nikdy jsem ho nešel skoro ve dvou metrech sněhu. Každej krok se pod vahou 30ti kilového kletru na zádech bořil po kolena ve sněhu a ke srubu to bylo ještě proklatě daleko. Z bobu mi začaly padat věci. Nejdřív spacák, pak i soudky s pivem. Bylo mi to jedno, naprosto jedno. Těch 500 metrů kolmo vzhůru vypadalo stejně naprosto nepřekonatelně. Krok sun krok jsem se drápal nahoru. Plival krev a proklínal partičku co šla napřed, že se aspoň jeden z nich nevrátil nám pomoct. Nemohl jsem najít odbočku ke srubu. Šel jsem potmě, ale i tak jsem čekal, že to bude prošlápnuté, ale nikde nic. Bylo tam pár stop stranou, ale ty byly starší a přede mnou měli jít tři lidi a dvoje sáně! Nakonec mi bylo jasné, že jsem srub musel už přejít. Nastartoval jsem telefon a zjistil jsem, že jsem bez signálu. V Google maps jsem naštěstí měl načtenou satelitní mapu cestníku a srubu a GPS pozice fungovala i bez signálu telefonu. Zaměřil jsem srub, vrátil se a za chvíli jsem byl u něj. Cestou jsem se skoro zabil přes nějaký záhadný propady ve sněhu. Srub byl odemčenej, ale temnej a prázdnej. Čekal jsem odkud na mě vybafnou Máca a spol, ale nikde nikdo. Došel jsem k závěru, že ti nešťastníci museli zabloudit. Začal jsem jim odpouštět to, že mi nepřišli naproti. Rychle jsem nadělal dřevo a roztopil v krbu. Ve srubu bylo tak -15 stupňů. Vyrazil jsem naproti pomoct Čerwovi. Toho jsem chytnul kus pod odbočkou. O druhé skupině neměl žádných zpráv a měl radost, že žiju.
"Sem šel za tebou a najednou koukám, že se ve sněhu u cesty válí spacák," vyprávěl mi. "No spacák by nezahodil, říkal jsem si. Musí tady asi někde sedět a tak jsem tě hledal, ale ty nikdy. O pár metrů dál jsem našel sud s pivem. To už jsem si byl jistej, že tam někde odpočíváš, protože sud s pivem, bys tam určitě nenechal! No a když jsem našel bob se zbytkem věcí, tak mi jen blesklo hlavou: 'Ten bojuje o život! To je jasný!'" Čerw dorazil taky bez saní, protože kopec byl prostě příliš zničující na to, aby ho šlo dát na první pokus. Vypravil se zpátky a já zatím zatopil i v kamnech a chtěl jsem proházet cestu od srubu k cestě. Vyházel jsem metr hlubokou jámu před srubem a bylo jasné, že stále nejsem na dně. A stejně tak jsem pochopil, že takovejhle výkop nějakých 50 metrů k cestě nemám šanci proházet. Nechal jsem jámu jámou a šel jsem proházet alespoň záhadnej sněhovej zával v půlce cesty. Ukázalo se, že to jsou jakési polomy a naházeno kmeny a tím, že jsem odházel svrchní sešlapanou a zmrzlou krustu jsem z toho udělal smrtící past hrozící zlomeninou nohy. Ano, výsledek nebyl podle předpokladu, přesto jsem cítil určitý pokus zadostiučinění, že jsem udělal co bylo v mých silách, abych ostatním zjednodušil přístup ke srubu. Čerw se vrátil s komplet skupinou. Ukázalo se, že MnM parta zakempovala v přístřešku u cestníku a tam se poradila s flaškou rumu. Hlavní bylo, že ale dotáhli všechny věci a mohli jsme začít.
Krb vesele praskal, kamna hořely, ale ve srubu bylo stále pod bodem mrazu. Klepali jsme se v zimních bundách kolem stolu a bavili se vypouštěním mráčků páry z úst. Kromě toho, že byla zima všeobecně, tak odevšad přímo sálal chlad. Joska si postupně vybudoval z peřin téměř domeček ve kterém se již cítil dobře. Míša se klepala pod vojenským spacákem a stěžovala si na zimu. Všichni jí radili známou skutečnost, že jestli se chce ohřát, tak se musí svléknout. Zkusila to a k překvapení všech to fungovalo. Mrazivý večer proběhl docela poklidně a my se odebrali spát nahoru na postele. Vzal jsem si raději vojenský spacák, protože mému spácáku "extrém +5" jsem moc nevěřil. Byla to chyba. Srub se ohřál a já v noci nejprve sklepal vojenskej spacák a poté otevřel i ten můj řídkej spacáček.

Pekelná jízda

Ráno jsem plánoval jít do práce, ale hned po probuzení jsem zjistil, že nervy a stres zdaleka nekončí. Heathrow otevřelo z nepochopitelných důvodů jen jednu dráhu, zbytek prý stále neuklidili od těch 10 cm sněhu co napadlo v pátek v noci. Co to je za bandu diletantů? British Airways chladnokrevně rušily let za letem. Na Twitteru kdosi psal, že byl v posilovně s týpkem co dělá u řízení letů a ten mu tvrdil, že všechny krátké odpolední lety zrušej. Volal jsem do agentury - čekačka 40 minut a tam to vzal nějakej Dave, od poslechu schopnej týpek. Říkal jsem mu, že mám z dobrejch zdrojů informaci, že odpolední lety zrušej. Říkal, že ne, že ten večerní skoro určitě poletí, vždyť už tři dny nesněží a svítí sluníčko. Trval jsem na tom, ať mi to přebookuje. Podíval se do systému a zjistil, že se uvolnilo místo na letu v jedenáct hodin. HURÁ! Že by konečně šance. Přebookoval mě a já se zase bleskově zabalil a s napětím sledoval změny zpoždění na stránkách BA. To, že tam dávali nějaké zpoždění znamenalo, že opravdu planují s tímto letem odletět. Najednou se místo informace o zpoždění objevilo "awaiting update". A DO KELU! Bylo mi jasný, že to znamená konec. Nový telefonát do agentury. Čekačka 50 minut. Než jsem se dovolal byl let zrušen. Chtěl jsem rychle zpátky na večerní let. Už byl plnej. Nejbližší volnej byl až po vánocích, 26.prosince. To ne! To není možný. Já JEDU DO ČECH! Byl jsem naprosto rozhodnutej. Začal jsem zoufale hledat jiné možnosti. Zkusil jsem všechny letecké společnosti, nic, všechno plno. Autobus Student Agency - vyprodáno několik dní. Vlak - vyprodáno do vánoc. Čím dál, tím víc se rýsovala jedna absolutně absurdní možnost: Dojet tam autem. Mělo to několik drobných háčků - auto má jen letňáky a ty jsou v Německu zakázané, já nesmím řídit v Čechách a v Evropě zuřila sněhová bouře. Auto prostě bylo naprosto nesmyslná možnost. S Míšou jsme zvažovali, že by pro mě přijela - naši se dokonce nabídli, že by nám půjčili Toyotu. Ale to znamenalo cca 15 hodin jízdy sem a pak ještě šílenějších 15 hodin jízdy zpátky a neuvěřitelné náklady. Se Šebesťákem jsem začal vymýšlet reálnější alternativu. Že autem překonám jen kanál a z Francie se už nějak dopravím vlakem. Našel jsem už spojení z Dunkirku, které bych měl stihnout. Volal mi ten Dave z agentury, že mě dostal na let z Paříže v osm večer, že se musím jen dostat do Paříže. To znělo docela slibně, ale ukázalo se, že to do osmi do večera nemůžu stihnout a navíc, jediná šance bylo auto a to by znamenalo pak znovu shánět let do Paříže a vracet se. Teď zpětně si říkám, proč jsem to nevzal, třeba nějakej pozdější let. Určitě by to bylo jednodušší, než absolvovat celou cestu autem. Zkoušel jsem řešit ty zimáky. Přes hromadu automatických odpovídačů jsem se dopracoval k jménu člověka, co to má v O2 na starosti. Ukázalo se, že za ty tři poslední zimy, kdy Londýn pokryl pokaždé sníh na více než pár dní udělali obrovský a úctyhodný pokrok. Ještě loni netušili co to zimáky jsou, teď už věděli, že je firemní politika, že je neposkytujou ani v případě služební cesty do země, kde jsou povinné. Prý tam v tom případě nemám jezdit, ale letět. Ano, uznávají, že je možné, že tahle politika má ještě jednu nebo dvě mouchy. Docela jsem se rozzuřil a napsal jsem ještě tomu týpkovi maila. Něco ve smyslu, že obdivuji jejich způsob uvažování a že jsem rád, že máme na stolech plastové pítka, abychom neplýtvali zbytečně plastovými kelímky, že to určitě zachrání jeden až dva stromy, ale že bychom se v rámci naší kampaně Think Big mohli zamyslet nad tím, jestli by nestálo za to zachránit jeden, nebo dva lidské životy a to tím, že bychom v zimě dávali na auta zimní pneumatiky, protože i bez sněhu je v teplotě kolem nuly na suché silnici rozdíl v brzdné stopě cca 5m, což je rozdíl mezi živým a mrtvým dítětem na přechodu. Zakončil jsem to prohlášením, že jedu, protože jinou možnost nemám a že jestli se mi něco stane, tak ho za to činím osobně zodpovědným. Odeslání e-mailu mě uklidnilo, ač jsem zcela jistě věděl, že tohle jen tak neprojde. Lidé mi vždycky říkají: "Ale tímhle nikomu nepomůžeš." Mýlí se. Mně to pomohlo ohromně. Začal jsem zuřivě balit. Auto mi dávalo jiné možnosti, než jen jeden kufr. Doprostřed balícího stresu mi volal ten týpek kvůli těm gumám. Prý jsem ho urazil - namítal jsem, že jsem si téměř jistej, že jsem nepoužil slovo blbec ani jednou. Začal bejt trochu agresivní a vyhrožoval, komu všemu ten mail přepošle. Začal jsem ho utěšovat a vysvětloval jsem mu, v jaký jsem situaci. Intenzivní diplomacií jsem ho přesvědčil, nejen, že si nemyslím, že je blbec, ale dokonce, že věřím tomu, že on je ten, který by to mohl změnit. Začali jsme fakt řešit, že by se nad tím firma měla zamyslet. Nabídnul jsem, že mu sepíšu oficiální návrh včetně všech argumentů a on to bude moct přeposlat všem těm lidem co jmenoval. Shodli jsme se, že to tak bude lepší, protože tenhle původní mail nebyl úplně napsanej tak, aby to bylo čteno bez emocí. Dokonce mi dovolil si na auto za svý prachy koupit zimáky. Stránky našich autorizovaných servisů ale hlásaly, že žádný zimáky nemaj. Co se dá dělat, budu to muset dát na těch letňácích. Snad to nějak půjde. Dvacet minut zdržení, ale konečně jsem mohl vyrazit. Motor báva zaržál, já sešlápl plyn a zjistil jsem, že to bude přeci jenom o něco těžší. Kola se točila, ale auto se ani nehlo. I ta trocha sněhu před barákem mu zjevně dělala obrovské problémy. Snažil jsem se ho rozhoupat a podařilo se mi aspoň srazit popelnici. Nemohl jsem ho otočit ale tak, abych mohl vyjet. Požádal jsem Claire, aby vyjela se svým autem a já se mohl otočit přes opačnou stranu. Konečně jsem vyjel. Zkusil jsem cvičně brzdy na zasněžené silnici před domem. Kontrolky všech asistentů řízení se rozblikaly jak diskotéka, auto drželo směr, ale jelo dál. No, to bude veselá cesta. Rádio hystericky hlásilo přicházející sněhovou bouři, ale navigace trvala na tom, že na trase nejsou žádná zpoždění. Za chvíli už jsem uháněl po M25. Sluníčko svítilo a já začal mít fantastickou náladu. Konečně po tom šíleném stresu jsem se začal blížit svému cíli. Bylo mi jedno, že jsem spal asi jen pět hodin, že mě čeká odhadem 15 hodin jízdy, jel jsem a to bylo hlavní.
Na Facebooku se rozpoutala akce na mojí podporu. Kamarádi založili skupinu, kde mi vyjadřovali podporu a také posílali cenné informace o počasí a stavu dálnic na cestě. Joska s Mácou se nabídli, že mi pojedou naproti na hranice, aby mi pomohli se závěrečnými kilometry do Prahy, protože Česká republika je pro mě stále zakázaná zóna.
Na trajektu se sešla slušná partička lidí "z Heathrow", takže jsme si pěkně zanadávali. Já si zaplatil VIP lounge, abych se vyspal. Je tam klidová zóna, kde jsou velká pohodlná křesla s opěráky na nohy a kde si člověk může krásně zdřímnout během těch dvou hodinek plavby. Sedělo tam už pár starších lidí, kteří pochrupovali s páskami přes oči. Nejdřív jsem tam dělal trochu bordel s pivem a pak jsem si chtěl udělat pohodlí v křesílku. Trochu jsem neodhadnul hranici jak moc se na něm mohu zhoupnout dozadu, takže za strašnýho rachotu křesla a pivní lahve jsem se zřítil zadním kotoulem na zem. Staříčci pozvedli klípce na očích, podívali se na mě výrazem "co je tohle zase za debila" a spokojeně spali dál. Já porovnal křesílko a konečně jsem taky usnul. Do Francie jsem vyjel už za tmy. Silnice byly ale suché, takže se jelo pěkně i když hned od začátku jsem se potkal s nesmyslně agresivníma kamioňákama.
Belgie už ubíhala pomaleji, ale stále se jelo fajn. Průběžně jsem do sebe lil energy drink Lucozade a později Redbully. Při každé zastávce na benzínce jsem si dal kafe. Přemýšlel jsem o tom jak to uhrát v Německu, kde je zakázano jezdit s letními pneumatikami. Můj německej šéf mi ale říkal, že to definovali dost vágně a je tam napsáno, že to platí jen když je na silnicích sníh nebo led, ale nikdo přesně nedefinoval, co znamená, že je na silnicích sníh nebo led. Silnice byla suchá a prava na okrajích a uprostřed bylo hafo ledu a sněhu. Počítal jsem s tím, že to budu zkoušet nějak ukecat.
Tyhle všechny teorie však vzaly rychle za své v momentě, kdy jsem vjel do Německa. Začala brutální sněhová bouře a během chvilky leželo na dálnici dobrých 5cm sněhu. Únava si začala vybírat svou daň a já postupně zpomaloval a zpomaloval. Němci mi však pomohly, protože se všude na bránách rozsvítilo omezeni na 60km/h. Byl jsem však zjevně jedinej kdo to dodržoval. Kamiony se kolem mě řítily dobrou devadesátkou, vždycky mě nejdřív vysvítily, pak dost brutálně předjely, přičemž za sebou zvedly obrovské množství sněhu. Malým zadostiučiněním mi bylo, že cca co 50km byl v příkopě u dálnice vysekanej kamion. Naštěstí žádný z nich nezastavil dopravu. Příjemná cesta domů se pomalu, ale jistě začala měnit v peklo. Sněhu přibývalo. Původní plán, že jakmile začne chumelit, tak zastavím a přečkám jsem vzdal, protože jsem se bál, že tohle jen tak neobnoví a ráno to může skončit nesmírným masakrem a nekonečnými zácpami a také proto, že kluci už byli na cestě mě naproti. Únava se stupňovala a já zrychloval příděl Redbullů a kafí. Měl jsem šílenej strach. V jeden moment jsem byl vkliněnej mezi kamion přede mnou za mnou a vedle mě, když ten přede mnou šlápnul na brzdy. Udělal jsem to samé. Kontrolky všemožných asistetů se rozblikaly jak světla na diskotéce, ale auto se řítilo dál vpřed stejnou rychlostí. Rovně, bez smyku, ale stejnou rychlostí. Kamión naštěstí přestal brzdit a já nechal trochu zpomalit motor. Některé úseky německých dálnic jsou neuvěřitelně prudké. Pochopil jsem, že už dávno neřídím BMW, ale tunové sáňky na sáňky na sjezdovce mezi kamióny. Nejhorší moment přišel, když jsme dojeli sněžný pluh. Dostal jsem se do sevření mezi kamióny a jen jsem se modlil, aby žádný z nich nezabrzdil. Původně jsem se chtěl držet za pluhem, ale když jsem viděl jak riskantními manévry kamióny předjíždějí pluh v pruhu, kde už bylo přes 10 cm sněhu a při najetí do něj kamión vždy nebezpečně zakolísal, bylo mi jasné, že havárie v této sestavě je jen otázkou času. Sebral jsem odvahu a vrhnul se také do závějí v levém pruhu. Stres a strach mě drželí posledních několik set kilometrů, ale po předjetí pluhu a uklidnění dopravní situace jsem cítil, že ani dva Lukozady, ani osm redbullů, ani čtyři kafe mě už dále neudrží vzhůru. Problém byl, že jakmile jsem si to uvědomil, udeřila únava neskutečnou silou. Chtěl jsem co nejdříve zastavit, ale nebyla šance. Sjezdy k odpočívadlům byly zablokovaný kamióny. Jel jsem už jak ve snu, zpomalil jsem snad na 50 km/h. Nárazově jsem si uvědomoval, že jsem úseky cesty vůbec nevnímal. Jel jsem už jen jak robot a zoufale vyhlížel benzínku.
Konečně se jedna objevila! Okamžitě jsem tam zabočil. S posledním vypětím sil jsem poslal zprávu, že už nemůžu ani metr dál. Nastavil telefon na 45 minut a zavřel oči. V tu chvíli jsem prožil neskutečnej stav. Uvědomil jsem si, že mi srdce buší neskutečným tempem a hlava mi bzučela a cítil jsem se úplně mimo realitu. Chvilkama mnou probíhaly šoky a já prudce otvíral oči, protože si mozek myslel, že usínám během řízení. Popravdě i když jsem se probral, jsem si vůbec nebyl jistej, jestli fakticky stojím na benzínce a můžu zase usnout, nebo jestli to je jen falešnej sen a já stále řídím. Energy drinky se mnou zjevně slušně zamávaly. Přesto jsem během pár minut spal.
Probudil mě budík na telefonu. Bušení srdce i bzučení v hlavě byly pryč. Promnul jsem si obličej a zjistil jsem, že jsem překvapivě odpočinutej. S prokluzujícími koly jsem se vysmýkal z parkoviště u benzínky a vrátil se na provoz na dálnici. Odpočinek byl znát. Byl jsem znovu soustředěnej, oteplilo se a na silnici už byla jenom břečka. Já mohl řídit 130km/h, takže jsem snadno nahnal čas, který jsem strávil spánkem. Kluci hlásili, že jsou už na cestě z Prahy na hranice. Joska akorát hlásil, že si zapomněl všechny doklady, takže nemůže nikam přes čáru. To ale nevadilo, protože já byl konečně schopen bez problému dorazit na hranice. Potkali jsme se skoro na minuty přesně. Joska převzal řízení Báva a vyrazili jsme ku Praze. Já si konečně mohl s klidným svědomím otevřít plechovku piva, protože mě hřála jistota, že v Čechách za žádných okolností rozhodně nebudu řídit. Myslel jsem, že hned usnu, ale vydržel jsem až do Prahy.
Doma jsme se uvítali s rodinkou a zašli jsme všichni společně na oběd do Mexické restaurace. Tam na mě dopadla únava a já nebyl schopen ani sníst jídlo. Tak, tak jsem se doplazil domů, kde jsem to zalomil a kluci taky. Dorazili jsme v pořádku a to bylo hlavní! Mimochodem všechny lety včera i dnes byly zrušeny.

Jste v pořadí

Ve čtyři zazvonil mobil. Jedna nová SMS. "Váš let v 7.05 byl zrušen." OK. Tohle jsem tak nějak čekal. První telefon na British Airways - sorry, moc lidí a položili. Stránky - nelze změnit online, volejte. Agenturní číslo hlásilo, že funguje jen v pracovní hodiny. Věděl jsem, že na agenturu, ale existuje ještě jedno emergency číslo. Našel jsem ho a volal. "Moc lidí, omlouváme se, jste v pořadí, čekejte." Čekal jsem a čekal, dal jsem si hovor na sluchátka a aspoň si udělal čaj a nasnídal se. Najednou mi přišla SMS, že taxík je před domem. Já na něj úplně zapomněl! Běžel jsem ven. Tam to vypadalo jak na Ladovském obrázku. Napadlo dobrých dvacet čísel sněhu. Vyběhl jsem do něj jen v bačkorách a pyžamu a nešťastným hlasem taxíkáři řekl, že mi zrušili let. Ten byl úplně v pohodě, přál mi hodně štěstí, rozloučil se a odjel. Po 47 minutách mi to konečně zvedli. Nějaká ženská, co sotva mluvila anglicky. Vysvětlil jsem jí o co jde. Řekla mi, že mě to spojilo do Amsterdamu a že ona by musela pustit jinej systém, ale že už otevřeli v Anglii, tak jestli si nechci zavolat tam. "Čekal jsem skoro hodinu, než jsem se dovolal vám. To nebudu riskovat!" trval jsem na tom, aby to pořešila ona. Nahodila teda druhej systém a oznámila mi, že poletím až v pondělí večer. Všechny další lety jsou plně obsazené. V to pondělí večer tam je poslední volné místo v business class. Nechal jsem ho zabookovat a zkusil volat ještě na anglické hlavní číslo. Tam mi ale jen potvrdili, že nic není volné. Oni teď už viděli první volná místa až v uterý. Bylo jasné, že budu okraden minimálně o pár dní, které jsem měl být s rodinkou. Včera jsme ještě koukali na Wizzair, nebo na Student Agency a byly tam nějaký místa. Projel jsem oba weby, ale první volná místa byla až v pondělí. To už nemělo cenu - to už BA budou určitě lítat. A když nebude lítat Heathrow, tak těžko ostatní menší letiště. Smířil jsem se postupně se skutečností, že strávím ještě tři dny ve Windsoru a znovu usnul.Vstal jsem znovu po jedenácté. Zkusil jen tak cvičně zavolat na BA, ale známá hláška a položení telefonu. Web taky nic pořádně nehlásil. Byly tam reklamy, jak úžasné zážitky dokážou British Airways zprostředkovat. Kouzlo nechtěného. Stránky Heathrow na tom nebyly líp. Gratuloval jsem si, že máme tu cestovní agenturu. Lidi co jsou odkázáni jenom na služby BA, byli efektivně naprosto v prdeli. Jako nebylo tak hrozný, že zrušili pár letů, kvůli sněhu. Hrozný bylo způsob jak to řešili. Pošlou jen zprávu (později ani to ne), že let je zrušen. A pak vás dostanou do deadlocku smyčkou "jděte na web" "tady to nejde" "zavolejte" "volá vás moc, jděte na web". Nikde žádné informace, ani náznak kdy by situaci mohli vyřešit, v čem je vůbec problém, zda je šance, že to vyřeší někdy brzo.
Spolubydlové psali, že jsou v hospodě a tak jsem první den strávil ve Windsorských hospůdkách, nebylo to zlé, vůbec ne, ale neměl jsem tu být. Ne dnes. V neděli jsem si udělal výšlap a splnil jedno ze svých To-do. Prošel jsem si Longwalk od hradu až ke koni a zpátky. A jako bonus jsem to dal na sněhu, což je tady vážně vzácnost.
Vycházku jsem stylově zakončil v hospůdce na začátku Longwalku. Anglické hospůdky v období vánoc mají opravdu neuvěřitelné kouzlo. Večer se mě začala zmocňovat nervozita. Na stránkách Heathrow psali, že dnes jsou celý den uzavřeni, aby se stihli připravit na velkolepé znovuotevření v pondělí. To mi dávalo naději, že bych zítra večer konečně mohl letět. Objevil jsem konečně kouzlo a smysl Twitteru. Sledoval jsem všechny Tweety s příznakem Heathrow nebo British Airways a konečně jsem se tak dostával k cenným informacím. Tak mě to chytlo, že jsem šel spát až ve dvě ráno.

Flight cancelled

Tak zas jeden příběh, co se prostě normálním lidem nestává. Tenhle týden přiletěla Míša bez dětí, takže jsem si vyrazili do Londýna na muzikál, dali skvělej vánoční oběd u Bexley arms, udělali pár nákupů a stihli dokonce prohlídku místního pivovaru. Dozvěděli jsme se, že tu je teprve od jara, vlastněj a pracujou v něm v podstatě dva týpci a jsou to neuvěřitelný nadšenci. Jeden z nich nám všechno ukazoval a všechno dával ochutnat, já se docela zmazal, protože nám dával velký skleničky a Míša to nepila, takže já musel těch dvakrát tři vzorky dát sám.
Ve druhé polovině týdne začala Míša panikařit, co když se nedostane zpátky do Prahy, že má chumelit, že má bejt zima a co když nebudou lítat a fůrt něco. Trpělivě jsem jí vysvětloval, že nemusí panikařit, že žádný blizzardy se nečekaj a všechno normálně lítá a lítalo i loni a maximálně bude mít pár hodin zpoždění. No ve čtvrtek večer už měla slušný nervy. V pátek v pět jsme vyrazili na Luton. Jelo se luxusně a byli jsme tam včas. Letadlo přiletělo na čas, ale zasekli se jim pásy na zavazadla. Nakonec měli zpoždění tři hodiny, ale letěli, takže všechno dobře dopadlo. Já byl už v sedm ráno zpátky v práci. Vyřídil jsem všechnu nezbytnou administrativu konce roku a dodělal nějaký materiály. Po poledni se strhla krátká sněhová přeháňka. Napadlo tak tři čísla sněhu, ale tu paniku jste měli vidět. Všichni začali pobíhat po firmě jak splašní vrabci. Šéf odvolal všechny odpolední meetingy a hromada lidí v panice vyrazila domů. Já se jen usmíval britské neschopnosti zvládat tu trošku sněhu a odpoledne jsem si zavolal taxíka a vyrazil raději s předstihem na Heathrow. Už jsme byli skoro na letišti, když jsem zjistil, že se zhroutila mobilní síť. Předestřelo mě temné tušení. V terminálu bylo strašnejch lidí - to nebylo dobrý. Až jsem se bál podívat na ceduli odletů. BA858 PRAGUE CANCELLED. 
"A sem v prdeli," projelo mi hlavou. Tušil jsem, že tohle je zlý. Moc zlý. V noci měla přijít brutální chumelenice a napadnout hafo sněhu. Zítra už to asi nebude o chvilkovém zpoždění. Navíc jsme plánovali jít na rybí hody do Trutnova, těšil jsem se na rodinku, na kluky, na kamarády. Fronty na letišti vypadaly naprosto nevystojitelně. Nahodil jsem notebook a našel číslo na BA. Po vytočení to jen řeklo: "Sorry, volá moc lidí, změnte si to na stránkách" a spojení se přerušilo. Na webu mi to napsalo: "Sorry, tehnhle let nelze změnit online. Zavolejte nám!". Prohledal jsem maily a našel číslo na naší cestovní agenturu. Hned to tam zvednul pohodovej chlapík. Nejdřív mi tvrdil, že poletím, ale pak se mu to pod rukama taky objevilo, že let je zrušen. Podařilo se mě přebookovat na první let v sobotu ráno. V sedm. Zjišťoval jsem, jestli mám nárok aspoň na proplacení taxíka, ale protože jsem let teprve začínal neměl jsem nárok vůbec na nic. Mohl jsem si jen gratulovat a nezávidět těm tisícům lidí, co se zoufale snažili někam dovolat a stáli nekonečnou frontu. Zavolal jsem si taxíka a jel zpátky domů. Volal jsem Míše a shodli jsme se na jednom - měla pravdu a ve vší tý smůle je hlavní, že  jí se podařilo odletět a tak mohla přebrat děti, protože jedna babička onemocněla a už toho měly plný kecky. Teď už zbývalo se jen modlit, abych ráno odletěl. Chtěl jsem jít do hospůdky, ale nakonec jsem zůstal doma a šel brzo spát. Zítra musím zase ve čtyři vstávat. Objednal jsem si ještě na pátou taxíka a usnul.

Yet another day in Strategy

Pár hlášek co jsem si poznamenal z mého každodenního života manažera strategie:

Discussing numbers received from  Telefónica  Group:
/planning manager: This means...this means..so, this means...
/director: This means that whatever they have been smoking lately gets stronger this year!

Diskuze nad čísly Telefónica Group:
/plánovač: To znamená...to ale znamená...to teda znamená...
/ředitel: To znamená, že ať doteď hulili cokoliv, sehnali silnější model!
**
Discussing numbers from one OB:
/director: That numbers are terrible, they are just terrible!
/strategy manager: To be honest, they seems realistic to me. For the first time.
/director: Yeah, maybe they don't have anything left to smoke, so they start to see the reality.

Diskuze nad čísly operátora z jedné země:
/ředitel: Ta čísla jsou strašná. Jsou prostě strašná!
/stratég: Abych byl upřímný, mně přijdou poprvý opravdu realistická.
/ředitel: Jo, asi jim došlo hulení a začali vidět realitu.
**
/strategy manager: They said, that they will send the presentation till midnight.
/director: Did they mention the time zone?
/strategy manager: No, and as far as I know them, it will be French Guayana

/stratég: Slíbili poslat tu prezentaci do půlnoci.
/ředitel: Zmínili jakou myslej časovou zónu?
/stratég: Ne, a na to jak je znám, tak to bude Francouzská Guayana.
**
Vicepresident of one division announcing proudly: "This we put together during one afternoon drinking coffe."
/director: Next time try decaf.

Viceprezident jedné divize pyšně oznamuje: "Tohle jsme dali dokupy nad kafem během jediného odpoledne
/ředitel: Příště si dejte kafe bez kofeinu.
**
/director: Did Pillar saw this numbers?
/planning manager: You didn't hear that roar from boarding room this morning?!

/ředitel: Viděla Pillar ty čísla?
/plánovač: Tys neslyšel ten řev ze zasedačky dneska ráno?
**
/planning manager: I have good and bad news for you.
/director: Tell us first the good one.
/planning manager: It's the same as the bad one. Madrid finally sent their budget expectations.

/plánovač: Mám pro vás doboru a špatnou zprávu.
/ředitel: Nejdřív tu dobrou.
/plánovač: Je stejná jako ta špatná. Madrid konečně poslal jejich představu, jak má vypadat rozpočet.
**
/director: Their market share is going rapidly down!
/planning manager: They already announced that they will change the market sizing.
/director: Yes, well, obviously this is the easiest way to solve that problem.

/ředitel: Ale jejich tržní podíl prudce klesá!
/plánovač: Už oznámili, že upraví velikost trhu.
/ředitel: Jo, jasně, to je nejjednodušší řešení toho problému.
**
/director: They will dramatically cut down the investement, lower the operational cost while rapidly increasing number of subscribers AND increase the ARPU.
Find out where they get the stuff they are smoking and get me some!

/ředitel: Prudce sníží investice a provozní náklady, přičemž výrazně zvýší počet zákazníků a příjem na zákazníka. Zjistěte mě, kde sháněj ten matroš co hulej a kupte mi nějakej!
**
Discussing market forecasts:
/director: If they see the market developing this way, we should maybe sell everything and find ourselves new career in some other business! What do you think?
/strategy manager: I think that resignation of our Business planning manager and himself starting new career far away from telco business should be our first clue.

Diskuze nad předpovědí vývoje trhu:
/ředitel: Pokud si fakt myslí, že trh půjde tímhle směrem, tak bysme asi měli všechno prodat a začít si hledat kariéru někde jinde, nemyslíš?
/stratég: Myslím, že fakt, že hlavní plánovač dal výpověď a začíná kariéru jako učitel tělovýchovy mluví sám za sebe.
**
/director: The numbers are quite depressing.
/strategy manager: That's why they want to change it.
/director: Yeah, when reality does not fit, smoke something stronger.

/ředitel: Ty čísla jsou docela depresivní.
/stratég: Proto je chtěj změnit.
/ředitel: Jasně, když realita nevyhovuje začněte hulit něco silnějšího.

Strom

Tak zas jeden zápis shrnující jak tu dny krásně plynou. Se spolubydlícíma to ještě byla trochu kovbojka. Podivín James potvrdil můj prvotní nejistej dojem o něm. Přišel, dal mi asi 30 liber, co měl u sebe s tím, že zbytek hned druhej den pošle bankovním převodem. No nevyhodíte týpka s kufrem ven, když to pošle hned druhej den že jo. No ale druhej den peníze nepřišly. Tak jasný, mohl to posílat z jiný banky, přesto jsem ho upozornil. Prý to zkontroluje. Zapomněl, tak další den. Banka udělal chybu. Byl víkend. Pak se ukázalo, že mu prý firma neposlala peníze na účet. Řešil to. Každým dnem to bude vyřešený. Zase víkend. Tak si prej bere půjčku od firmy. Už skoro schválená. Prý to chtělo moc lídí. Víkend. Bere si půjčku od banky. Do středy bude. Nejpozději do pátku. O víkendu jsme odjeli s klukama do Skotska a James se už nikdy neukázal. Nechal tady jen nějakou levnou čínskou TV a anténu a bohžel nevrátil ani klíče od baráku. Na druhou stranu, skutečnost, že mi tam zůstaly všechny věci považuju za bonus. Ještě když u nás bydlel jsem začal jsem hledat náhradu, protože mi to bylo úplně jasný. Stala se jí asi padesátiletá španělka co tu dělala zdravotní sestru. Zaplatila hotově měsíční depozit a jeden měsíční nájem. Byla fajn. Nenáročná, dlouho do večera v práci a pak zmizela v pokoji. Jako by tu nebyla. Pobyla u nás aůe sotva měsíc a odjela kvůli rodinným důvodům zpátky do Španělska. Nechala tu měsiční deposit, protože nestihla podat výpověď. Celkem obratem se podařilo najít náhradu. Kluk s holkou původem z Glasgow. On teď dělá pro Amazon ve Slough. Protože jsou dva, tak platí 800, takže ve výsledku Španělka zaplatila za Jamese a budu teď dostávat ještě daleko víc. Takže všechno se zase k dobrýmu obrátilo a můžu bejt rád, že kvůli tomu, že jsem čekal na vyjádření od Jamese jsem nevzal Bélu Kalmána. Gavin a Claire dorazili včera a hned jsme zašli na pár pivek do hospůdky za barákem. Byli nadšení, že je tu všechno tak blízko. Bydleli předtím v takový díře mezi Maidenheadem a Slough a nejbližší hospodu měli 3 km. Je s nima sranda a pohoda.
Ráno jsme posnídali a oni plánovali nákupy. Já se oblíknul a šel jsem prostříhat jabloň na zahradě. Po odstřihnutí pár větví jsem ale zlomil štípací nůžky, takže smůla. Napadlo mě, že už tu jsem několik měsíců a ještě jsem nezkusil vylézt na ten obrovskej cedr co máme na konci zahrady. Vyšplhal jsem se na spodní větve a byl jsem tak uprostřed, když na mě Gavin zavolal ze zahrady. Překvapilo ho, že mu odpovídám ze stromu. Tvářil se fakt nechápavě. Řekli, že dou do města a že pračka fůrt pere, řekl jsem že to je v pohodě a pořešili jsme ještě pár organizačních věcí. Popřál jsem jim pěknej den a on mě ať se nezabiju. Vyručkoval jsem až úplně na vrchol a udělal fotku z iPhonu. No, není to jako když jsem byl dítě. Teď jsem měl docela seriózní strach a to se výšek vůbec nebojím, ale člověka tak napadá, co kdyby sklouzla ruka... Přesto jsem tam chvíli poseděl a vychutunával ten pocit. Škoda, že tu kluci nebudou vyrůstat. Byl by to "jejich strom".
Odpoledne jsem si zašel do fitka a do sauničky. Dneska to byla paráda. Co teď chodím pravidelně, tak už cejtím, že vydržím víc, jak ve fitku, tak v sauně. Večer jsem dlouho telefonoval s Míšou přes facetime - no překvapivě funkční technologie. Nevěřil jsem moc ve videocally, ale ukazuje se, že to může mít své opodstatnění. Organizuju věci na týden co tu bude Míša se mnou bez dětí a taky jsem pomáhal Pratetovi řešit zapeklitosti holandského pracovního práva. Teď je půlhodina po půlnoci, já dopisuju deníček a mažu spát.

Klice

Ráno jsem trochu zaspal, asi kvůli tomu časovýmu posunu. Zaspání tady ale znamená, že jsem v práci až na devátou, místo na osmou. Ráno dělám komentáře k business plánu pro rok 2011. Sarkasticky to zakončuji větou: "Just everything is possible in the world of 'Why not'."
V poledne navrhuje náš nový šéf oběd a tak si beru bundu a čekám klasickou návštěvu Mark and Spencer, kde koupíme nějakej polotovar, kterej si v kantýně ukuchtíme jako vždycky. Šéf však trochu nečekaně zamířil rovnou do kantýny a tak jej všichni loyálně následovali. Dnes jsou dny světové chuti a tak mají nějakou specialitku - jakési pečené mleté maso s cibulí a jáhly. Na pohled to nevypadá zle, ale znám naši kantýnu. Dalším nečekaným krokem je, že šéf zamířil ven. Well, já mám aspoň bundu. U oběda řešíme výsledky německého e-plus. Jídlo bylo ještě horší, než jsem se obával. Fakt hnus fialovej a za čtyři libry. Znovu mám novej respekt k polotovarům z MaS. Odpoledne dělám na analýze CDMA a 3G sítí a konečně jsem se dostal k objednání letenek na workshop příští týden. Sakra, lety jsou plný. Musím letět v neděli v noci - Míša z toho není nadšena a já taky ne. V Praze budu o půlnoci. To je totálně na houby. Jen co mi přišlo potvrzení o vystavení letenek přišel Michael, že se workshop zrušil. No to je paráda. Snažíme se to přebookovat na jiný dny. Tak uvidíme.
Večer ještě kupuju v Tescu věci, abych mohl zítra překvapit Míšu. V rámci udržení pozornosti zákazníků přeházeli všechny věci v obchodě jinam. Jako gesto dobré vůle tam postavili pár muslimek v žlutém tričku a s obrovskými cedulemi "NEED HELP? ASK ME!" Zeptal jsem se jí, kde najdu mořské řasy. To slovo slyšela zjevně poprvé. Ani napsané jí přiliš nepomohlo. Zkusil jsem se teda zeptat, kde seženu věci na "sushi". 
"Sósidž?"(uzenina) zaradovala se dívčina, že zaslechla známé slovo.
"No, sushi - japaneese food?!"
Výraz v její tváři mluvil za vše. Zeptala se kolegyně a ta mě s rozhodným výrazem zavedla mezi mražáky.
"Já chci mořskou řasu!"
"Ta je uprostřed," prohlásila s přehledem a odešla.
Nebyl jsem tak pitomej, abych zkoušel hledat sušenou mořskou řasu v mražáku mezi hranolkama. Po dalších deseti minutách průzkumu jsem ji našel v třetí uličce "world food". Ukázal jsem jí holčině s cedulí a řekl jsem ji, ať tu ceduli dá pryč, že tím dost mate lidi, kteří si fakt myslej, že by jim mohla pomoct.
Zdržel jsem se tam víc, než jsem chtěl, takže sprint na vlak. Stihl jsem to krásně. Akorát jsem ho viděl odjíždět. Odevzdaně jsem počkal na další a ten už mě odvezl do Windsoru. Jen jsem vystoupil došlo mi, že nemám klíče od bytu. Vzhledem k tomu, že když se něco nedaří, tak se to sere, mi bylo jasné, že ani María dnes nebude doma. Zamíříl jsem proto radši k číňanům a vzal jsem si kuře kung po a hůlky. Měl jsem v batohu klíčky od auta, takže jsem si říkal, že si to v klidu sním v autě. Dle očekávání doma nikdo a já bohužel pečlivě zamykám i zadní vchody o čemž jsem se poté co jsem v obleku přelezl dvou a půl metrová špinavá vrata taky přesvědčil. Klíče od auta mi byly k ničemu, protože mi nedošlo, že auto je vlastně u práce. Sednul jsem si na studenej schod přede dveřma a dal jsem se do číny. Chytal jsem tu domáci wi-fi, takže jsem si k tomu mohl pustit na telefonu aspoň Big Bang Theory. Promrzlej jsem se zvednul a rozhodl se, že půjdu do sauny. Neměl jsem ručník ale co, tak tam budu ve slipech no. María psala, že má noční a dorazí po desátý. No to akorát vyjde.
V Leisure centru se to začalo k lepšímu obracet. Na recepci prodávali super ručníky a v sauně, kde normálně bejvá pár postarších britů nebo ošklivej ind byl snad dneska sjezd Miss. Luxusní kočky zabíraly většinu místa. Jsem ženatý muž, takže o jiné ženy už ani pohledem nezavadím, ale přesto byla atmosféra tak nějak lepší, než normálně. :D
Pro zakončení perfektního večera jsem zašel do blízké hospůdky Duke of Connaugh, kde jsem dal Windsorské ale, kterému jsem zatraceně přišel na chuť. Kdyby tu nestálo tolik, tak mi už to český pivo ani tolik nechybí. Hrají tu dneska na kytary, hořej svíčky a obsluha vypadá jak kdyby vylezla z hrobky. Asi je Halloween. Dopisuju poslední slova a razím dom. Snad už je spolubydlící doma.

Edinburg clubbing

Ráno prší, tak dospáváme a třeba to přejde. Přešlo, tak jsme si ještě schrupli a začlo zase lejt. No nakonec lezem ven a balíme. Kupujem nějakou snídani ve měste a jdeme do další distillerky. Vypadá to tu o řád průmyslověji, než ve všech co jsme dosud byli. Procházíme brankou s nápisem "Pozor jsou zde zabijáčtí hlídací psi. V případě napadení volejte ...". Nikde nikdo. V areálu nás nakonec odchytil nějakej týpek a poslal nás na recepci. Tam nám dali leták a řekli nám, že nejsou přístupní veřejnosti. Od pohledu se tu whiska vyrábí výrazně průmyslovějším způsobem. Nebo tu prostě nemaj prostory, kde by mohli turistům ukazovat, jak dodržujou všechny prastarý postupy, zatímco v budově za rohem se průmyslově pálí ostošest.
Jedem už víceméně zpátky na jih, ale zajíždíme k Aberlouru, tam jsme přijeli bohužel pozdě a další prohlídka je až za dvě hodiny. Chlapík ve visitor centru nás posílá do Straithsie (home of Chivas Regal). V rámci jeho skotského žvatlání jsme pochopili, že to je blízko a stojí to za to. Bylo to daleko, fakt daleko, ale stálo to za to. Prohlídka prý začne až za půl hodiny, tak nás zatím uvedli do čekacího salónku luxusně zařízeného koženými gauči, čalouněnými křesly a prastarými dubovými stolky a nalili nám 12ti letu Chivasku, aby nám to čekání lépe utíkalo. Ano, za takových podmínek jsem ochoten počkat. Prohlídka byla jednoznačně vrcholem všech prohlídek. Postarší ženská kolem padesáti let, která si dnes už asi jednu, dve sklenky dala, nám udělala tak zasvěcenou prohlídku, že nám konečně zapadly do sebe ty střípky informací, co jsme obdrželi doposud. Ochutnávali jsme různé druhy obilí, dozvěděli se spoustu detailů a hlavně: "že whisky je vyrobena, aby se vypila!" Nebála se nám říct, že ne všechno je podle starých postupů a pravidel. Typicky:
"To obilí je místní?"
"No tohle náhodou jo, ale jinak ne, to se tahá odevšad."
Ve skladech sudů ožila. Vyprávěla příběh kdejakého sudu. Chivas dělá speciální whisky pro speciální příležitosti. Chivaska je blended whisky, což není sprosté slovo, naopak single maltky můžou být různé u blended se dosahuje vyrovnané kvality právě tím mícháním. Je tam prej parta alkoholiků, která se specializuje jen na to správné namíchání z různých single malt. Ve skladu mají sudy skoro z celého Skotska, ze kterých vzniká ta pravá, luxusní Chivaska. Maj tam sud, který se udělal ku příležitosti korunovace královny. Maj tam sud, který zraje na příští korunovaci. Maj tam sud, který byl připraven v den, kdy se narodil princ William a bude stočen do lahví, až udělá něco významného. Zatím prej nic takovýho neudělal, takže už je to fakticky stará whisky. Dostali jsme taky tip, že v obchůdku maj blend ze 100 whisek připravený k výročí firmy. K tomu se vázala jedna klasická příhoda:
Udělali tuhle exkluzivní whisky a vyrobili asi 200 lahví. Ty prodávali za nějakou cenu na trhu (tuším kolem 500 liber). No, ale pak zjistili, že si jich nechali málo a chtěli jich víc. Tak jich koupili několik zpátky. Jednu asi za 10 tisíc liber. No a pak zjistili, že prodali lahev s pořadovým číslem 1 a tu chtěli taky. Tak ji koupili asi za 26 tisíc liber. No prostě ve všech firmách to funguje úplně stejně. Na rozloučenou jsme dostali ještě 15ti a 18ti letou Chivasku a 18ti letou Strathsiu - víc nám prej nedaj, abychom mohli ještě řídit. Já tuhle zem prostě miluju, tenhle jejich přístup!
Po tomhle příjemným závěru jsme otočili káru na jih a vyrazili zpátky k domečku ve Windsoru. Raspa si chtěl ještě koupit tu spešl whisky v Edradource, protože se ukázalo, že zas tolik fajnovek jsme neobjevili a tahle byla fakt luxusní. Zadali jsme tedy do Marie znovu Pitlochry a jelo se. Řídil Raspa. Má ten nepříjemnej zlozvyk, že v poklidu řeší jiné věci než řízení a to i v zatáčkách. Měl jsem brutální výcvik po Digim a Čerwovi, ale Raspa mi dával slušnou čočku. Snažil jsem se nekřičet, ale nervům jsem se neubránil. V momentě, kdy vzal zatáčku přímo do příkopa a já tam na své straně vymetal pangejt, jsem už zařval:
"coto, to, HEEEJ! KURVA CO TO BYLO?!" Po prvním hééj to strhnul ještě víc do příkopa a pak to srovnal. Tep jsem měl asi 400, pět let života v hajzlu a vydejchával jsem to. Raspa se na mě uraženě podíval a řekl:
"Já sem nejvíc ve stresu z toho jak jsi na mě křičel!"
Já nebyl schopen slov. "Ty vole, vždyť jsi nás málem obrátil!"
"No tak hrozný to zas nebylo," bránil se Raspa.
"Bylo, já si dal nohy nahoru," zamručel zezadu Milan.
Přesto na Raspovu čest je třeba uvést, že pak odřídil většinu štreky a nezabil nás. Přesto si myslím, že jeho další havárka je jen otázka času. Jeli jsme do Pitochry a cesta se postupně začala měnit na závod s časem. Díky kamerám se nedá překračovat rychlost na dálnicích, takže největší závod se odehrával spíše v teoretické rovině. Raspa začal být unavený a já přebral řízení. Na okreskách u Pitlochry už jsem to docela krosil a u Edradourky jsem zastavoval skoro smykem přímo u vchodu.
"Tak utíkej!!!" pobízel jsem zjevně nespěchajícího Raspu. Ten zatím prohledával auto a něco brumlal.
"Ty kráso, mazej, já se tam chci taky mrknout!" začal jsem být nervozní.
"No teď už se to nezblázní!" hudroval Raspa.
"Vždyť zavíraj za pět minut!" nechápal jsem.
"No tak před nosem nám to nezabouchnou," prohlásil přesvědčeně. Konečně vyrazil a my mohli zaparkovat a vyběhli jsem za ním. Našli jsme ho na baru v návštěvnickém centru, kde bylo možné ochutnat většinu prodávaných whisek. Bar za barmankou byl ale zatažený roletou. Raspa tam s ní něco živě diskutoval.
"Vy jste tu nedávno byli, že?!" ptala se mě barmanka radostně, když mě zahlédla.
"Jo, to jsme my!" odpověděl jsem.
"Vysvětlete mu prosím, že záchody jsou už zavřený," poprosila mě.
Podíval jsem se nevěřícně na Raspu, kterej si sem šel koupit whisky. "Ty jsi chtěl na záchod?!"
"Ne, já chtěl objednat whisky!"
"On by chtěl ochutnat whisky, co chce koupit," hlásil jsem barmance.
"Tak to je smůla. Teď jsme zavřeli," prohlásila zklamaně ač bylo jasné, že zavření spočívalo v zatažení rolety.
"My sem jeli přes půl Skotska, jen abysme to stihli!"
"No a nestihli jste to o pět minut. To je smůla co?! Přijďtě zítra!"
"Oni zítra odlétají z Londýna!"
"No tak to je fakt smůla!" prohlásila barmanka zúčastněně. Pochopil jsem, že v chování Skotů je určitý vzorec. Běželi jsme honem do obchůdku. Ten byl ještě otevřený, ale u dveří stál postarší chlapík ve skotském kiltu. My se vrhli k vitríně s whiskama a Raspa se rozmýšlel kterou a my přemýšleli, jestli si něco taky nekoupíme.
"Chlapci, zavíráme!" naléhal chlapík.
"My sem jedem přes půl Skotska, on si chce koupit whisky a my taky vybíráme," informoval jsem ho.
"Tak přijďte zítra!"
"Oni zítra odlétají z Londýna!"
"To se nedá nic dělat, my taky chcem domů. Zavíráme!"
Raspa rychle popadnul jednu z whisek a my teda nic nekoupili. Není mi už záhadou, proč je Skotsko celkem chudý kraj. Tady není sranda utratit peníze ani kdybyste chtěli.
Po úspěšném nákupu jsme udělali zastávku na sváču nad Pitlochry, kde jsme se kochali západem slunce. Jako další cíl jsme si vytyčili Edinburg. Díky mizernému signálu jsem skoro celou cestu hledal nějakej rozumnej hostel. Na stanování už začínala bejt dost bezohledná zima a stan byl celej mokrej. Objevil jsem jeden, co vřele doporučovali. Raspa se spaní na hostelu trochu bál.
“Ty jo, na tom hostelu to budou samí bezdomovci a tak?” ptal se nejistě.
“To ani ne, většinou sou to samí slušní lidi. Studenti, baťůžkáři a tak," uklidňoval ho Milan.
"Když tak o tom teď přemejším, tak jsem tam vždycky já dělal ten největší bordel,” pokračoval zamyšleně.
"To je fakt! To můžu potvrdit! Samí slušný lidi a pak my no," smál jsem se.
Navigace nás protáhla Edinburgem a dovedla až k nějakému domu co nevypadal jako hostel. Při detailní prohlídce jsem objevil zbytky železného zvonku s názvem hostelu. V roce 2006 ho ale zrušili. Google maps nám dal pár dalších tipů, takže jsem zkoušel namátkově volat. Objevili jsme nějakej skoro v centru, hned pod hradem. Měli volno a noc stála jen 14 liber i se snídaní. To vypadalo příliš dobře na to, aby to byla pravda. Leč zázraky se občas stávají. http://castlerockedinburgh.com/ byl prostě nepopsatelnej. Od super pohodovkářů na recepci, kteří nás hned zaskočili anketou, jestli preferujeme Beatles nebo Rolling Stones, přes stylovou výzdobu chodeb až po luxusní interiéry. Od kluků na recepci jsme dostali tip na nejlepší hospůdky pro nás a vydali se na průzkum města. Bylo už pozdě večer, ale město nás naprosto uchvátilo. Masivní kamenné budovy. Stylové hospůdky s úžasnou atmosférou a nejvíc nás překvapilo několikaúrovňové křížení místních chodníků. Zastavili jsme na pivko v jedné klasické hospůdce a pak jsme pokračovali do centra podle instrukcí. Cestou jsme dali kebab co byl hned vedle jedné z doporučovaných hospůdek. Byla to přesně ta stylovka. Malé útulné prostory. Obrovská nabídka whisky a vzadu muzikanti co hráli takový ty klasický skotský písničky. No prostě paráda. Seděli jsme tam prakticky až do zavíračky. Raspa to vzdal dřív, protože byl už moc unavenej a chtěl bejt fit na řízení. My s Milanem klasicky začali ještě prozkoumávat co nabízí místní noční život. Šli jsme za nějakou partičkou co zabočila do nějakýho klubíku. Zdrželi jsme se minutku u ochranky, která nás jen zdravila a když jsme vlezli dovnitř, tak jsme zjistili, že ti lidé zmizeli. Klub nebyl nic moc. Spíš takovej bar, hrála tam hudba a byly tam všude sedačky a stoly. Pátrali jsme po tý partě a objevili jsme, že to vede dál do podzemí. V dalším patře číhaly velryby a vypadalo to tu ještě o něco hůř. Unikly jsme útoku kytovců a zjistili, že to vede ještě o patro níž. Tam už byl klub jak má být. Hrála hudba, tančilo se mezi kamennými sloupy a obrovskej bar byl zavalenej lidmi. Byli jsme příliš vyčerpaní na nějakou performance, takže jsme si koupili pivko a usedli v rohu parketu na gauč a pozorovali cvrkot. Pobyli jsme asi dvě pivka a vyrazili jsme na hostel. Zjistili jsme, že se dá jít ještě o patro níž. Tam už byl takovej nic moc klub a hlavně a to nás překvapilo: východ ven. Poté co jsme z chodníku vešli do klubu, sešli 4 patra do podzemí jsme zase vylezli na chodníku. Tahle mimoúrovňová architektura dokáže bejt dost matoucí. O kus dál se ozývala hudba a smích, tak jsme se rozhodli ještě nakouknout i tam. Z největšího klubu v Edinburgu jsme se ocitli v tom nejmenším. Byla tu taková rodinná atmosféra. Všichni už byli dost opilí a blbli například s podlejzáním provazu a dělali jiné podobné vylomeniny. Dali jsme ještě jedno pivko na dobrou noc a pak už jsme fakticky vyrazili spát. Byly asi čtyři ráno.

Tak to zmrznete!

Noc byla krušná. Rasputinovi místní strava zjevně nedělá dobře a nám nedělala dobře noc s Rasputinem. Dvakrát jsme se s Milanem probudili a jak se vyjádřil Milan - to až vhánělo slzy do očí.
Počasí nám přeje - to znamená, že neprší. Balíme stan a z blízkého baráčku vylezl nějakej Skot a volá na nás "AYE!!"
Nadšeně ho taky zdravím: "AYEE!"
Ukázalo, se že nás nezdravil. Dost ledovým hlasem pronesl:
"Co tady děláte?! Kdo vám to dovolil?!"
"My už balíme!" ujišťoval jsem ho.
"No to byste radši měli!" vyštěknul na nás a zalezl zase do baráku. Rychle jsem dobalili a přesunuli jsme se zpátky do včerejší hospůdky na snídani. Dali jsme místní pivko nazvané "Statečné srdce" a já na základě doporučení místního chlapíka jsem ochutnal místní specialitu - Hagis. Je to v podstatě ovčí prejt v ovčím žaludku podávanej s kaší z tuřínu, brambor a mrkve. No, nebylo to špatný a nastartuje to den.
Pivovar měl fůrt zavříno a tak jsme vyrazili do distilerky Edradour. Údajně nejmenší distilerka ve Skotksku a ten pivovar byl nejmenší pivovar ve Skotsku.
Distilerka vypadala kouzelně. Kolem potůčku se za dřevěnou bránou rozkládalo několik nabílených budov a všude se linula vůně sladu. Prohlídka zrovna začala, takže jsme se přifařili k zatím jedinému účastníkovi, kterým byla nějaká ženská ve středních letech. Tak padesátiletá průvodkyně nám dala uvítacího panáka, pustila film a pak nás provedla po distilerce. Je to tu všechno příjemně maličké a snaží se tu až úzkostlivě dodržovat všechny původní postupy. Teda, někdy to asi až přehánějí - jako třeba, že do mlýna na obilí kadý den sypou obilí kyblík po kyblíku, tak jako kdysi, místo aby tam prostě nasypali odměřenej pytel. Na druhou stranu to obilí kupujou od firmy, která ho děla pro distilérky (musí se nechat naklíčit, pak se klíčení zastavuje tak, že se pod ním rozdělá oheň atd..). Místo aby si ho dělali sami, tak jako dřív. Ale koukat se na odkrytou chladící jednotku, kde budoucí whisky protéká a ochlazuje se a Rasputinovi tam upadnul vlas, takže za 10 let bude Edradourka s Rasputinovou DNA je docela zajímavej zážitek. Nejlepší hláška průvodkyně byla: "Vodu jsme sto let brali rovnou z tohodle potoka a nikdy jsme nikoho neotrávili, ale teď kvůli novým debilním "health a safety" zákonům jsme museli položit trubku do rašeliniště k prameni." Po prohlídce následovala ta těžší část - co si koupit na památku. S Milanem jsme se shodli, že to je prakticky investice, ale stejně jsme se drželi při zdi a každej sme si koupili jenom desetiletou Edradourkku. Raspa mlsně koukal po specialitce - kouřové 18ti leté Edradource, co zrála v třešňových sudech, ale nakonec ji nekoupil s tím, že takovejch fajnovek ještě cestou uvidíme.
Vrátili jsme se zpátky k pivovaru, ale sládek, který je jediná pracující a také provádějící osoba tam stále nebyl. Po dotazu v hospodě jsme zjistili, že má dovolenou. Nedalo se nic dělat, vyrazili jsme znovu na cesty. Cesta pokračovala po dálnici a Milan vzadu v autě poklidně usnul. Z dálnice jsme sjeli na okresku a pokračovali dále k severu. Rasputin je trochu nervózní řidič. Kamióny v cestě mu vyloženě vadily a tak jakmile byla trochu rovinka, tak sešlápnul plyn Báwa na podlahu a vyrazil kupředu. Motor začal řvát a proti nám se řítil další kamión. Podvědomě jsem se začal vzpírat proti palubce a s napětím v očích jsem sledoval ten závod. Kamión v protisměru nezpomaloval, ten vedle nás jel z kopce a zrychloval, motor řval naplno a tachometr rychle překračoval 100 mil/h (160 km/h) a najednou se za námi ozvalo:
"Ty vole! Ty voleee! Jedééš v protisměru!!!"
Tou dobou se už Raspa prosmýknul před kamión a vše dobře dopadlo.
"Jo. Takhle. Aha." vydechoval Milan vzadu svůj šílenej budíček. Já jsem vybuchnul smíchy. Opadnul ze mě stres z toho manévru a představil jsem si, co to muselo bejt pro Milana, kterej poklidně spal a najednou ho vzbudil řev motoru a když otevřel oči viděl jen brutálně rozjetej kamión v protisměru, proti kterému jsme stále zrychlovali.
"Ty vole, další rok života v hajzlu," nadával Milan a já se smál.
"Ty se tomu směješ, ale já si málem musel dát nohy nahoru!" dodal. Přiblížila se odbočka a Raspa sešlápnul brzdu. V tu chvíli nás málem smetl kamión co jsme zrovna předjeli.
"Jo aha, toho vítězství jsme si užili celou minutu!" kveruloval Milan vzadu. Konečně jsme byli u cíle naší cesty. Městečko Dufftown slibovalo sedm distilerek jenom ve městě a dalších asi deset v blízkém okolí. Původní plán byl odstavit auto a prošlápnout asi 10km cestu pěšky, ale bylo jasné, že jsem to časově neodhadnul. Zaparkovali jsme teda rovnou před Glenfiddichem - jak se časem ukázalo na parkovišti pro zaměstnance a vyrazili jsme na další prohlídku. Mladík v pravém skotském kiltu nás provedl výrazně průmyslovějším komplexem. Některé momenty mi připomínaly Svěrákovské scény vypravěče ve mlýně. Chlapík něco povídal silným skotským přízvukem v takovém hluku, že jediné co člověk na konci mohl říct bylo: "To je zajímavej příběh, to nám budete muset někdy říct ještě jednou."
Prohlídka v Glenfiddichovi byla zadarmo a zakončena zcela stylově kdy nás usadili ke stolkům plným skleniček a postupně nás nechali ochutnávat 12ti, 15ti a 18ti letou whisky. Chlapík se během ochutnávek zeptal, zda má někdo nějaký dotaz.
Inu, zeptal jsem se. Otázka byla prostá: "A vydělává vám to?"
Chlapík na chvilku ztratil řeč. Zadíval se z okna na upravené živé ploty a luxusní trávníky, sklouzl okem na luxusní interiéry a zastavil se tvrdým pohledem na mě ve špinavé mikině a kožené bundě, kterak tam popíjím 18ti letou whisky, co mi právě zdarma nalili:
"Konkurenti nahoře právě investovali 50 miliónů liber do rozšíření výroby. Ano, řekl bych, že to docela vydělává," pronesl konečně.

Už bylo pět večer a všude měli zavřeno. Prohlídky jsme tedy pro dnešek ukončili a rozhodli se strávit večer v nějaké stylové skotské hospůdce, kde možná se večer rozjede tak jako to umí Irové, což jsme viděli ve filmu o Titanicu. Nechtěli jsme si moc slibovat, ale taková kalbička s místními skoty, s dudy a písničkami, to bychom si určitě dali líbit.
Zaparkovali jsme u něčeho, co se dalo při slušné dávce dobré vůle nazvat náměstím. Nebo aspoň hlavní křižovatkou. Bylo sychravo, nebe šedivé a město vypadalo trochu mrtvé na to, aby tam byl nějaký extenzivní noční život.
"Kde je tu nejlepší hospoda?" zeptal jsem se staříka co kamsi spěchal.
"AYE?! Hospoda? Tady? No slušnej podnik je tady za rohem. Maj tam docela dobrý pivo," odpověděl děda.
Zašli jsme za roh. Slušná hospoda připomínala něco jako takovou Sparťanskou hernu s barem. Nabídka piv se omezovala na globalní skotské značky. Dali jsme pivko, dobili jsme telefony a vyrazili dál. Tohle zjevně nebyl podnik hýřící nočním životem. Došli jsme až k hospůdce, která se honosila nápisy: "Nejlepší stejky na světě!".
"Vida! Celej život to hledám a ono to je právě tady!" pronesl Milan překvapeně. Takovou příležitost jsme si nemohli nechat ujít.
Interiér byl spíše rodinného typu. Opět to nebyla hospoda, která by dýchla skotskem, kde by člověk věděl, že prožije večer který nezapomene. Přesto se ukázalo, že obsluha udělá co bude v jejich silách, abychom si je pamatovali.
Objednali jsme další z globálních pivek a jali se vybírat jídlo. Raspa s Milanem srabácky zvolili nějakou bezpečnou volbu, ale já si nechal doporučit číšníkem, kterým byl asi 14ti letej kluk.
"Tenhle signature stejk je fakt vynikající věc!" prohlásil chlapec bez zaváhání.
Inu musel být, neměli tam už nic dražšího. Objednali jsme a já napjatě čekal nejlepší stejk mého života.
Konečně jsem se dočkal. Vedle mastných masivních hranolek z opravdu hnusnejch brambor se krčil po pepřovou omáčkou takovej stejčík. No stejčík. Flaksa to byla a pořádná. Měli jsme jen standardní příbory, takže jsem nebyl schopnej ani uříznout porci. Zubama jsem kus urval a bylo to hnusný, tuhý a fakt hnusný.
"To se nedá ani ukrojit!" demonstroval jsem číšníkovi, který šel zrovna kolem.
"Hluboce se omlouvám, hned to napravíme!" prohlásil chlapec a talíř odnesl. Následně jsme z kuchyně slyšeli několik ran a tříštění nádobí.
"Teď jsi kuchaře slušně nasral!" smál se Milan.
Asi po deseti minutách mi chlapec přinesl talíř zpět. Bylo na něm všechno tak jak jsem to nechal (a kdo ví, zda i něco navíc) flaksa, hranolky, omáčka. Ovšem na kraji talíře se skvěl nový ostrý nůž.
Milan propadl záchvatu smíchu: "Sis stěžoval, že to nejde uříznout! Tak to vyřešili! Tomu říkám skotskej přístup!!"
Neměl jsem sílu to dál řešit. Popadl jsem ostrý nůž a odhodlaný se za svých 14 liber aspoň najíst jsem postupně sežvejkal tu podrážku. Dojedli jsme, zaplatili a plánovali co dál. Najedou jsem zjistil, že mi někdo šlohnul půlku piva co jsem měl na stole.
"Vy jste mi odnesl pivo?!" zeptal jsem se už zle dítěte-číšníka.
"Asi ano, omlouvám se, moment," pronesl zmateně a odešel.
Příšel asi za pět minut a řekl: "Chcete nové?!"
"Samozřejmě!" odpověděl jsem a obdržel nové pivo. Přišel starší chlapík co nás původně vítal uvnitř - asi majitel.
"Pochutnali jste si na našem stejku?" ptal se se zájmem.
"Děláte si ze mě prdel?!" odpověděl jsem překvapeně.
Chlapík nic neřekl a zase zmizel v kuchyni.
Konečně jsme vypadli z téhle pasti na turisty.
"Ten děda měl nakonec pravdu! Ta zoufalá herna byla nejlepší podnik ve městě!" vykřikoval jsem.
Milan zkoumal Foursquare a tvrdil, že dole v ulici je nějakej zajímavej podnik. Zamířili jsme teda tím směrem. Odměnou nám byla časem zapomenutá putyka, kde byl cítit v extrémní koncentraci CO2 z dost pochybného krbu. Jinak tam bylo pár rozbitejch židlí, plastový stolky, masívní plazma a ošuntělej kulečník.
"Na Foursquare psali, že to je nejlepší podnik ve městě," omlouval se Milan.
"Ale teď když tak o tom přemejšlím, tak ten barman vypadá ale na chlup stejně jako ten chlapík co to tam doporučoval!"
Dali jsme pivko a rundu whisky, ale pak jsme šli dál za štěstím. Tohle přeci není možný. Google doporučoval nějakou hospůdku daleko na okraji města. Byli jsme odhodlaní dorazit tam za každou cenu. Takhle přece nemůžou vypadat hospody na tom skotském severu, kde žijou jen ti ošlehaní dudáci, co každej večer kalej a zpívaj ve své oblíbené hospodě.
Šlapali jsme noční mlhou a mrazivým vzduchem, ale město vypadalo čím dál tím mrtvější. Najednou jsme ale zaslechli hudbu. Co hudbu. Celej orchestr. Harmoniky, housle, flétny. Šli jsme za hudbou jako krysy za píšťalkou a došli jsme k něčemu co se jmenovalo The Royal British Legion.
"Asi dobrej podnik!" pomysleli jsme si a vtrhli dovnitř. Vchod vypadal spíše jako recepce na koleji, než vchod do hospody. Tušili jsme, že jsme špatně. Došli jsme ke dveřím, kterými šlo nahlédnout dovnitř a zahlédli jsme sraz asi 200letých lidí, uprostřed kterých seděl symfonický orchestr a ostatnní je sledovali a popíjeli pivko.
"To bude asi uzavřená společnost," prohlásil Milan a hrnuli jsme se ven. Ze dvěří vyběhla jakási stařenka a mávla na nás: "Pojďte dál! Nestyďte se!"
Tak jsme šli. Na baru jsme si dali pivko a sedli do koutku a pozorovali. Orchestr se činil. Hrál takové ty skotské motivy. Celé to vypadalo jako neuvěřitelnej sen. Bohužel to trvalo asi jen čtvrt hodiny, než skončili a měli se všichni k odchodu. Dali jsme se s nima do řeči a prozradili jsme jim, že Raspa je taky muzikant. Trvali na tom, že jim musí zahrát. Vyrazili jsme k autu, které jsme přeparkovali a Raspa si přinesl harmoniku. Mezitím většina orchestru i diváků odešla, ale přesto zbylo takové to zdravé jádro a jeden chlapík s harmonikou. Raspa začal hrát, chlapík doprovázel a my občas zazpívali. Po písničce jsme vždycky vysvětlovali o čem ta písníčka vlastně byla a odkud jsme a jaké jsou naše světonázory. Dozvěděli jsme se co jsme věděli - že Skotové Angličany nesnášej a taky co jsme nevěděli - že maj docela rádi Francouze. My jim zas vysvětlili, že nejsme Rusáci a že Rusáky zase my moc nemusíme. Zkrátka dvě hodinky úžasného sdílení a porozumění. Dokonce, když Raspa rozlil moje pivo po koberci, tak se barmanka jenom smála a natočila mi nové. Po dvou hodinách družby jsme se začali rozcházet.
"Kde spíte kluci?" zeptali se naši noví přátelé.
"Ještě nevíme, někde venku, máme stan!" prohlásil jsem mlsně koukaje po dllouhých vlasech koberce v jejich klubu.
"Ve stanu?! Co blázníte! Tam zmrznete!" zalekli se naši noví přátelé, "jdětě raději do nějakého Bed & Breakfast."
"Na to my nemáme peníze!" pronesl jsem smutně.
"Tak to zmrznete!" pronesl chlapík rezolutně.
Pochopili jsme, že skutečnost, že "skotská pohostinnost" není ustáleným rčením má svůj důvod.
Nedalo se nic dělat. Jakožto chudí klucií z východu jsme sedli do našeho nového BMW a vyjeli smrti vstříc. Už odpoledne nás zaujal hrad přímo nad palírnou GlenFiddich a tak jsme neomylně zamířili tím směrem. Raspa prohlašoval, že tam je luxusní místečko ve vodním příkopu.
Nelhal. Bylo tam naprosto luxusní místo, kde jsme postavili stan přímo pod hradbami starodávného hradu, hned vedle palírny ze které se stále linula jedinečná vůně sladu.
"Kdepak, jestli chceš poznat palírnu, tak u ní musíš strávit noc!" prohlašoval Milan přesvědčeně. A měl pravdu. Na Gelnfiddicha a spaní "na hradu" nikdy nezapomeneme.

Nohy nahoru

Ráno se budíme ve stanu před univerzitou v centru Liverpoolu. Kupodivu nás nikdo nepřišel vyhodit. Stan v centru je asi tak nečekaná a těžko uvěřitelná věc, že většina lidí, když to vidí, tak to vědomě ignoruje, protože něco takovýho prostě není možný. Sedáme do auta a jedem znovu k pobřeží podívat se na mlčící sochy. Je odliv, takže je jich vidět víc. Je to stejně dobrej úlet. Dávame snídani, sedáme do auta a pokračujem dál na sever. Včera jsem na odpočívadle koupil za tři libry knížku "Od hospody k hospodě - průvodce Velkou Británií", která obsahuje asi 50 tras na různých místech v celé zemi, které vždy vedou od nějaké dobré hospody, k (a občas přes) nějaké další dobré hospody a přitom se nedá vyloučit, že cestou uvidíte některá nejkrásnější místa v zemi. Jedna trasa samozřejmě byla i v Lake District, kde jsem byl v létě s Digim a Mrtvočichem. Zamířili jsme tedy neomylně tam. Knížka nezklamala. Start i cíl byl tentokrát v té samé hospůdce "Britannia Inn", takže jsme si dělali legraci, že tam sednem, dáme pár piv, pár dalších piv, pak obejdem hospodu dokola a můžem pokračovat. Ale to by byl v Lake District fakt hřích. Hospůdka byla nádherná, maličká, ale s typickou atmosférou, krbem pohodlným sezením a starými dřevěnými sudy. Dali jsme pár místních pivek a já si objednal i "signature burger" se speciální náplní z červené cibule. Byla to lahůdka. Posilněni jsme vyrazili na cestu. Po té stravovací smršti zahrnující Lamb pizzu, Fish & Chips a spoustu různých piv se začínaly ve střevech dít nečekané věci.
"Naštěstí mám skoro všechno dvojmo, takže mě může potkat jakákoliv katastrofa," pochvaloval jsem si, "snad jen terénní boty mám jen jedny."
"No, tak jak bys to dělal, kdyby ses náhodou po..ral?" ptal se Milan.
"Musel bych dát bleskově nohy nahoru!" odvětil jsem chladnokrevně.
Počasí přálo a cesta se vinula krajinkou, která jako by vypadla z ilustrací Hobbitína. Všude samozřejmě byly ovce. V jedné ohradě jsme viděli dva berany, kterak si něco zjevně chvíli vysvětlujou, načež ten jeden najednou udělal několik kroků vzad, rozeběhnul se a brutálně se čelně střetnul s tím druhým. "KŘÁÁÁP!" rozlehlo se jinak tichou krajinou. Ostatní ovce zpozorněly a asi čtyři berani hned vyrazili na místo srážky a udělali chumel kolem útočníka.
"Co tam asi tak teď řešej? Co mu říkaj?" dumal jsem.
"Asi něco ve smyslu: "Karle neblbni, vyser se na něj! Nestojí ti za to!"" smál se Milan.
Diskuze začínala nabírat na obrátkách načež se střetlo několik dalších dvojic.
"Klasika, jdou to tam pořešit a nakonec se to porve všechno!" glosovali jsme to.
Zaujalo nás, že kopce v okolí jsou doslova lemovány a prošpikovány kamennými zídkami. Muselo to zjevně dát strašný práce, navíc někdy byly umístěny na dost nesmyslných a těžko přístupných místech. Milan to dal do souvislosti s naším včerejším pozorováním ohledně atraktivnosti místních žen. Když máš doma něco tak strašnýho tvrdil, tak hledáš důvody proč vypadnout z baráku. Takže řekneš: "Jdu stavět zeď" a jdeš. No a tohle je výsledek. Později jsme teorii rozšířili a vysvětlili tím proč se tam skoro všude pálí whisky - jedinej způsob jak udělat ten život snesitelnějším a na pivo jsou místní ženský moc hnusný, whisky to řeší.
Cesta zpět jsem zkoušel nějakou neotřelou zkratku, která nás zavedla k lavičce na vrcholu hory. Tam jsme litovali, že nemáme nějaké to pivko, které bychom mohli vychutnat u toho nádherného výhledu. Cesta se nám poněkud ztratila a když jsme objevili mrtvého jezevce, tak už jsme byli trochu nervózní. Navíc on vypadal, jako že to jen hraje. Zpátky v hospůdce jsme dali pivko na rozloučenou, sedli jsme do káry a jelo se dál. Návštěva Lake District trvala o trošku déle, než bylo plánováno, takže bylo jasné, že do cíle dnes už nedorazíme. Ukázali jsme s Raspou náhodně do mapy na město se zvláštním názvem Pitlochry a to jsme zadali do navigace "Marie" jako náš dnešní cíl.
Jako první řídil Mílan. Minul jednu odbočku vpravo a Marie jen poťouchle oznámila: "Přepočítávám trasu." Rozhodně se následně musela dusit smíchy. Poštvala nás totiž na nějaké horské stezky, kde i ovce měly co dělat, aby se udržely. Milan se musel protahovat mezi ostrými rohy kamenných zídek, kde bylo místa tak tak na zrcátka.
"Bestie mizerná!" ulevoval si. "Jen kvůli tomu, že jsem ji jednou neposlech, že mám odbočit! Tohle mi dělá naschvál. Se mi teď mstí mrcha!" nadával bez přestání.
Nabrali jsme asi dvacet minut zdržení, ale dali jsme to.
"Fujtajxl, rok života v hajzlu," vydechnul zpocenej Milan, když jsme konečně vyjeli zase na něco, co se dalo nazvat hlavní silnicí.
Setmělo se, my jsme na nějaké objížďce trochu zakufrovali, ale nakonec jsme dorazili do Pitlochry, což byl náš dnešní, náhodně vytyčený cíl. Po chvíli křižování městem jsme objevili docela sympatické parkoviště u kterého byl plac na stan. Nechali jsme tam auto a vyrazili do víru nočního života v Pitlochry. Teda - to byl záměr. Noční život se ukázal být složen z jedné discohospody a jedné restaurace, která měla takovej ten typicky sterilní tuctovej interiér. Bylo tam pár lidí, jinak úplný mrtvo. Dali jsme pivko a Milan zkoumal přes Foursquare, jestli tu není nějaká alternativa. Byl tam tip na hospůdku v B&B na okraji města. Po krátkém váhání jsme vyrazili k autu a přesunuli se. No tahle hospůdka měla aspoň rozhodně atmosféru. Měli i nějaké místní pivka, tak jsme hned ochutnávali. Raspa zamachroval svou znalostí angličtiny a sám si objednal. Skotskej barman, co byl spíš takovej jako ind pochopil, že bude chtít také pivo a natočil mu pintu. Pak se zeptal:
"Anything else?"
Raspa nezaváhal a odpověděl: "Yes!"
Asi tři, čtyři sekundy na sebe s barmanem beze slova zírali, načež barman pronesl:
"Takže to bude, tři libry padesát."
Po pivkách jsem se barmana zeptal co by nám doporučil za whisky. Ač ind, kterej zjevně ve Skotsku dlouho nepobyl, nezaváhal a doporučil nam Edradour - prý je z místní distilérky, která stojí za shlédnutí. Dali jsme si každej skleničku a pak už jsme vyrazili do noci hledat flek na spaní. Nakonec jsme objevili nějakou ohradu pro ovce, kde jsme rozbili stan, ucucli trochu z třílitrové plastovky cideru a šli spát.

Velryby v Liverpoolu

V práci do sedmi, pak jedu pro kluky. Volají, že se sekli na Evropské a tou dobou už otevřeli gate. Byly to nervy, ale dorazili. Raspa to odřídil do Windsoru. Hned jsme zaběhli do mé oblíbené hospůdky pod hradem – Raspa si stejně jako já oblíbil místní pivo Guardsman.
Ráno vstáváme dost pozdě. Ležérně balíme. Stěhuju půl baráku do auta, není tam už žádné místo. Vyražíme. Střída se Raspa s Milanem. Milan řídí hooodně opatrně. Plán byl podívat se na sochy v moři u Liverpoolu a pak pokračovat na Lake District.
Čas dojezdu se prodlužuje a my diskutujem o tom, jakou závěrku mám mít připravenou na foťáku, abych stihnul aspoň jednu fotku západu slunce. Dorazili jsme a Milan prohlásil, že s velkou dávkou optimismu můžem tohle označit za západ slunce. Je tma, když rekapitulujem co dál. Chci pokračovat, ale Raspa chce zakalit v nějaké přístavní hospůdce v Liverpoolu. Ideálně v té, kde Jack Dawson hrál poker před tím, než nastoupil na Titanic. Parkujem náhodně někde u centra a vyrážíme. Google via beerintheevening.com doporučil hospodu „Post office“, která dostala 7.4 z deseti. Našli jsme ji hned a byli jsme trochu otřeseni. Smrděly tam záchody, dole byli dost zvláštní důchodci a nahoře dost pochybné disco. Raději dem dál s vědomím, že jestli tohle dostalo 7.4 z deseti, tak jak asi může vypadat zbytek. Objevili jsme místní „Stodolní ulici“. Ulička narvaná puby a kluby. Rachot, hromada lidí, kotvíme v irském pubíku – je super, stylovka, dobrá atmoška. Dáváme pivko a pokračujem směr doky abychom našli tu přístavní hospůdku. Zjistili jsme dvě věci. Za prvé doky se od roku 1912 dost zásadně změnily. Teď je to přístavní čtvrť plná luxusních loftů a ještě luxusnějších barů a restaurací. Za druhé se ukázalo, že Liverpool je mimo jiné známý tím, že jako jedno z mála anglických měst nemá s Titanicem skoro nic společného.
Vracím se do centra a u Stodolní nacházíme hospůdku White Star Line zařízenou stylově výzdobou s tématikou Titanicu. Dáváme pár pivek a vyrážíme dál. Chci zpátky do irského pubíku, ale kluci zkoumají klubovou scénu. Je tam nějaký zjevně prestižní klub, kam se v našem oblečení a botách ani nepokoušíme dostat. Naproti přes ulici je Music bar stejného jména. Děláme si legraci, že tohle je verze klubu pro ošklivé a jdem tam. Rychle zjišťujem, že to tak skutečně je. Jsme tři největší fešáci na parketu a to počítám i holky. Některé dvakrát až třikrát, protože mají rozměry menších velryb. Hudba není ale zlá a tak dáváme dvě pivka a trochu paříme. Vzpamatovat se jdeme do irského pubíku. Objevili jsme v jeho podzemí další prostor, kde hrál nějakej chlapík na kytaru takové ty popovější věcičky a všichni na to pařili. Usadili jsme se u stolu na kraji a pozorujem cvrkot. Verlyby i tady nebezpečně operují a zjevně jsou ochotný vzít za vděk čímkoliv. Rozvíjíme teorii, že v Čechách buď nejsou, nebo nemaj odvahu chodit do takovejdlech podniků. Web popisující noční život v Liverpoolu inzeruje dve luxusní kočandy a pod nima nápis "Expect nothing less." Ten slogan se stává heslem večera. Místní kluci se podle hesla „každá hoka je pěkná, jen my málo chlastáme!“ zlejvají na baru co to jde. I když už zjevně sotva drží rovnováhu, tak přesto raději objímají kámoše, než by se přiblížili k verlybě. Některá z nich ale občas nečekaně zaútočí a uloví některého méně pozorného samečka, kterej je už zjevně v alternativní realitě. Když se náhodou na parketu objevila pěkná holka, tak si jí její kluk držel jak blázen. Přesto ho dva odlákali a následně se jich několik slétlo k té holčině. Velryby to sledovaly poměrně chladnokrevně. Věděly, že takového ohrožení tu není mnoho a že si na své stejně přijdou.
Jeden z kluků šel na pódium a překvapivě dobře zazpíval nějakou skotskou odrhovačku, která nikdy nekončí. Když už načínal několikátou opakovačku vrhly se na něj dvě velryby a uchvátily ho.
Pubík zavírá a venku stoupl hluk a množství lidí. Policajti i s velkými dodávkami jsou na každém rohu. Prohlížíme ještě dvě technoscény, ale pak už míříme k autu. Naše pokusy sehnat hostel selhaly – všude bylo obsazeno. Spíme buď v autě, nebo někde ve stanu. Obhlížíme okolí centra. Liverpool je zřejmě dost takové betonové město. Kde není beton jsou dlaždice – dokonce i kolem stromů.
S Milanem prozkoumáváme jakési temější parkoviště, před kterým stojí hromada lidí co vyběhli z budovy, kam zrovna naskákali požárníci.
„Tady by to mohlo bejt dobrý. Všichni koukaj na zásah požárníků, tak si ani nevšimnou, že za nima stavíme stan,“ meditujem s Milanem, ale zjistili jsme, že nikde není ani kousek bez asfaltu či dlažby. Mlsně pokukujem po trávníčku na kruháči a nakonec objevujem jakýsi miniparčík před místní univerzitou. Je rozhodnuto, jdem pro stan a pro věci. Koupili jsme si parkovací lístek a připevnili ho na stan. Jsme připraveni tvrdit policistům, že v naší zemi je povoleno stanovat do 100 m od auta, pokud si člověk koupí parkovací lístek. Kolem nás ještě stále pulzuje sobotní noc ve velkoměstě a my usínáme.