Počasí nám přeje - to znamená, že neprší. Balíme stan a z blízkého baráčku vylezl nějakej Skot a volá na nás "AYE!!"
Nadšeně ho taky zdravím: "AYEE!"
Ukázalo, se že nás nezdravil. Dost ledovým hlasem pronesl:
"Co tady děláte?! Kdo vám to dovolil?!"
"My už balíme!" ujišťoval jsem ho.
"No to byste radši měli!" vyštěknul na nás a zalezl zase do baráku. Rychle jsem dobalili a přesunuli jsme se zpátky do včerejší hospůdky na snídani. Dali jsme místní pivko nazvané "Statečné srdce" a já na základě doporučení místního chlapíka jsem ochutnal místní specialitu - Hagis. Je to v podstatě ovčí prejt v ovčím žaludku podávanej s kaší z tuřínu, brambor a mrkve. No, nebylo to špatný a nastartuje to den.
Pivovar měl fůrt zavříno a tak jsme vyrazili do distilerky Edradour. Údajně nejmenší distilerka ve Skotksku a ten pivovar byl nejmenší pivovar ve Skotsku.
Distilerka vypadala kouzelně. Kolem potůčku se za dřevěnou bránou rozkládalo několik nabílených budov a všude se linula vůně sladu. Prohlídka zrovna začala, takže jsme se přifařili k zatím jedinému účastníkovi, kterým byla nějaká ženská ve středních letech. Tak padesátiletá průvodkyně nám dala uvítacího panáka, pustila film a pak nás provedla po distilerce. Je to tu všechno příjemně maličké a snaží se tu až úzkostlivě dodržovat všechny původní postupy. Teda, někdy to asi až přehánějí - jako třeba, že do mlýna na obilí kadý den sypou obilí kyblík po kyblíku, tak jako kdysi, místo aby tam prostě nasypali odměřenej pytel. Na druhou stranu to obilí kupujou od firmy, která ho děla pro distilérky (musí se nechat naklíčit, pak se klíčení zastavuje tak, že se pod ním rozdělá oheň atd..). Místo aby si ho dělali sami, tak jako dřív. Ale koukat se na odkrytou chladící jednotku, kde budoucí whisky protéká a ochlazuje se a Rasputinovi tam upadnul vlas, takže za 10 let bude Edradourka s Rasputinovou DNA je docela zajímavej zážitek. Nejlepší hláška průvodkyně byla: "Vodu jsme sto let brali rovnou z tohodle potoka a nikdy jsme nikoho neotrávili, ale teď kvůli novým debilním "health a safety" zákonům jsme museli položit trubku do rašeliniště k prameni." Po prohlídce následovala ta těžší část - co si koupit na památku. S Milanem jsme se shodli, že to je prakticky investice, ale stejně jsme se drželi při zdi a každej sme si koupili jenom desetiletou Edradourkku. Raspa mlsně koukal po specialitce - kouřové 18ti leté Edradource, co zrála v třešňových sudech, ale nakonec ji nekoupil s tím, že takovejch fajnovek ještě cestou uvidíme.
Vrátili jsme se zpátky k pivovaru, ale sládek, který je jediná pracující a také provádějící osoba tam stále nebyl. Po dotazu v hospodě jsme zjistili, že má dovolenou. Nedalo se nic dělat, vyrazili jsme znovu na cesty. Cesta pokračovala po dálnici a Milan vzadu v autě poklidně usnul. Z dálnice jsme sjeli na okresku a pokračovali dále k severu. Rasputin je trochu nervózní řidič. Kamióny v cestě mu vyloženě vadily a tak jakmile byla trochu rovinka, tak sešlápnul plyn Báwa na podlahu a vyrazil kupředu. Motor začal řvát a proti nám se řítil další kamión. Podvědomě jsem se začal vzpírat proti palubce a s napětím v očích jsem sledoval ten závod. Kamión v protisměru nezpomaloval, ten vedle nás jel z kopce a zrychloval, motor řval naplno a tachometr rychle překračoval 100 mil/h (160 km/h) a najednou se za námi ozvalo:
"Ty vole! Ty voleee! Jedééš v protisměru!!!"
Tou dobou se už Raspa prosmýknul před kamión a vše dobře dopadlo.
"Jo. Takhle. Aha." vydechoval Milan vzadu svůj šílenej budíček. Já jsem vybuchnul smíchy. Opadnul ze mě stres z toho manévru a představil jsem si, co to muselo bejt pro Milana, kterej poklidně spal a najednou ho vzbudil řev motoru a když otevřel oči viděl jen brutálně rozjetej kamión v protisměru, proti kterému jsme stále zrychlovali.
"Ty vole, další rok života v hajzlu," nadával Milan a já se smál.
"Ty se tomu směješ, ale já si málem musel dát nohy nahoru!" dodal. Přiblížila se odbočka a Raspa sešlápnul brzdu. V tu chvíli nás málem smetl kamión co jsme zrovna předjeli.
"Jo aha, toho vítězství jsme si užili celou minutu!" kveruloval Milan vzadu. Konečně jsme byli u cíle naší cesty. Městečko Dufftown slibovalo sedm distilerek jenom ve městě a dalších asi deset v blízkém okolí. Původní plán byl odstavit auto a prošlápnout asi 10km cestu pěšky, ale bylo jasné, že jsem to časově neodhadnul. Zaparkovali jsme teda rovnou před Glenfiddichem - jak se časem ukázalo na parkovišti pro zaměstnance a vyrazili jsme na další prohlídku. Mladík v pravém skotském kiltu nás provedl výrazně průmyslovějším komplexem. Některé momenty mi připomínaly Svěrákovské scény vypravěče ve mlýně. Chlapík něco povídal silným skotským přízvukem v takovém hluku, že jediné co člověk na konci mohl říct bylo: "To je zajímavej příběh, to nám budete muset někdy říct ještě jednou."
Prohlídka v Glenfiddichovi byla zadarmo a zakončena zcela stylově kdy nás usadili ke stolkům plným skleniček a postupně nás nechali ochutnávat 12ti, 15ti a 18ti letou whisky. Chlapík se během ochutnávek zeptal, zda má někdo nějaký dotaz.
Inu, zeptal jsem se. Otázka byla prostá: "A vydělává vám to?"
Chlapík na chvilku ztratil řeč. Zadíval se z okna na upravené živé ploty a luxusní trávníky, sklouzl okem na luxusní interiéry a zastavil se tvrdým pohledem na mě ve špinavé mikině a kožené bundě, kterak tam popíjím 18ti letou whisky, co mi právě zdarma nalili:
"Konkurenti nahoře právě investovali 50 miliónů liber do rozšíření výroby. Ano, řekl bych, že to docela vydělává," pronesl konečně.
Už bylo pět večer a všude měli zavřeno. Prohlídky jsme tedy pro dnešek ukončili a rozhodli se strávit večer v nějaké stylové skotské hospůdce, kde možná se večer rozjede tak jako to umí Irové, což jsme viděli ve filmu o Titanicu. Nechtěli jsme si moc slibovat, ale taková kalbička s místními skoty, s dudy a písničkami, to bychom si určitě dali líbit.
Zaparkovali jsme u něčeho, co se dalo při slušné dávce dobré vůle nazvat náměstím. Nebo aspoň hlavní křižovatkou. Bylo sychravo, nebe šedivé a město vypadalo trochu mrtvé na to, aby tam byl nějaký extenzivní noční život.
"Kde je tu nejlepší hospoda?" zeptal jsem se staříka co kamsi spěchal.
"AYE?! Hospoda? Tady? No slušnej podnik je tady za rohem. Maj tam docela dobrý pivo," odpověděl děda.
Zašli jsme za roh. Slušná hospoda připomínala něco jako takovou Sparťanskou hernu s barem. Nabídka piv se omezovala na globalní skotské značky. Dali jsme pivko, dobili jsme telefony a vyrazili dál. Tohle zjevně nebyl podnik hýřící nočním životem. Došli jsme až k hospůdce, která se honosila nápisy: "Nejlepší stejky na světě!".
"Vida! Celej život to hledám a ono to je právě tady!" pronesl Milan překvapeně. Takovou příležitost jsme si nemohli nechat ujít.
Interiér byl spíše rodinného typu. Opět to nebyla hospoda, která by dýchla skotskem, kde by člověk věděl, že prožije večer který nezapomene. Přesto se ukázalo, že obsluha udělá co bude v jejich silách, abychom si je pamatovali.
Objednali jsme další z globálních pivek a jali se vybírat jídlo. Raspa s Milanem srabácky zvolili nějakou bezpečnou volbu, ale já si nechal doporučit číšníkem, kterým byl asi 14ti letej kluk.
"Tenhle signature stejk je fakt vynikající věc!" prohlásil chlapec bez zaváhání.
Inu musel být, neměli tam už nic dražšího. Objednali jsme a já napjatě čekal nejlepší stejk mého života.
Konečně jsem se dočkal. Vedle mastných masivních hranolek z opravdu hnusnejch brambor se krčil po pepřovou omáčkou takovej stejčík. No stejčík. Flaksa to byla a pořádná. Měli jsme jen standardní příbory, takže jsem nebyl schopnej ani uříznout porci. Zubama jsem kus urval a bylo to hnusný, tuhý a fakt hnusný.
"To se nedá ani ukrojit!" demonstroval jsem číšníkovi, který šel zrovna kolem.
"Hluboce se omlouvám, hned to napravíme!" prohlásil chlapec a talíř odnesl. Následně jsme z kuchyně slyšeli několik ran a tříštění nádobí.
"Teď jsi kuchaře slušně nasral!" smál se Milan.
Asi po deseti minutách mi chlapec přinesl talíř zpět. Bylo na něm všechno tak jak jsem to nechal (a kdo ví, zda i něco navíc) flaksa, hranolky, omáčka. Ovšem na kraji talíře se skvěl nový ostrý nůž.
Milan propadl záchvatu smíchu: "Sis stěžoval, že to nejde uříznout! Tak to vyřešili! Tomu říkám skotskej přístup!!"
Neměl jsem sílu to dál řešit. Popadl jsem ostrý nůž a odhodlaný se za svých 14 liber aspoň najíst jsem postupně sežvejkal tu podrážku. Dojedli jsme, zaplatili a plánovali co dál. Najedou jsem zjistil, že mi někdo šlohnul půlku piva co jsem měl na stole.
"Vy jste mi odnesl pivo?!" zeptal jsem se už zle dítěte-číšníka.
"Asi ano, omlouvám se, moment," pronesl zmateně a odešel.
Příšel asi za pět minut a řekl: "Chcete nové?!"
"Samozřejmě!" odpověděl jsem a obdržel nové pivo. Přišel starší chlapík co nás původně vítal uvnitř - asi majitel.
"Pochutnali jste si na našem stejku?" ptal se se zájmem.
"Děláte si ze mě prdel?!" odpověděl jsem překvapeně.
Chlapík nic neřekl a zase zmizel v kuchyni.
Konečně jsme vypadli z téhle pasti na turisty.
"Ten děda měl nakonec pravdu! Ta zoufalá herna byla nejlepší podnik ve městě!" vykřikoval jsem.
Milan zkoumal Foursquare a tvrdil, že dole v ulici je nějakej zajímavej podnik. Zamířili jsme teda tím směrem. Odměnou nám byla časem zapomenutá putyka, kde byl cítit v extrémní koncentraci CO2 z dost pochybného krbu. Jinak tam bylo pár rozbitejch židlí, plastový stolky, masívní plazma a ošuntělej kulečník.
"Na Foursquare psali, že to je nejlepší podnik ve městě," omlouval se Milan.
"Ale teď když tak o tom přemejšlím, tak ten barman vypadá ale na chlup stejně jako ten chlapík co to tam doporučoval!"
Dali jsme pivko a rundu whisky, ale pak jsme šli dál za štěstím. Tohle přeci není možný. Google doporučoval nějakou hospůdku daleko na okraji města. Byli jsme odhodlaní dorazit tam za každou cenu. Takhle přece nemůžou vypadat hospody na tom skotském severu, kde žijou jen ti ošlehaní dudáci, co každej večer kalej a zpívaj ve své oblíbené hospodě.
Šlapali jsme noční mlhou a mrazivým vzduchem, ale město vypadalo čím dál tím mrtvější. Najednou jsme ale zaslechli hudbu. Co hudbu. Celej orchestr. Harmoniky, housle, flétny. Šli jsme za hudbou jako krysy za píšťalkou a došli jsme k něčemu co se jmenovalo The Royal British Legion.
"Asi dobrej podnik!" pomysleli jsme si a vtrhli dovnitř. Vchod vypadal spíše jako recepce na koleji, než vchod do hospody. Tušili jsme, že jsme špatně. Došli jsme ke dveřím, kterými šlo nahlédnout dovnitř a zahlédli jsme sraz asi 200letých lidí, uprostřed kterých seděl symfonický orchestr a ostatnní je sledovali a popíjeli pivko.
"To bude asi uzavřená společnost," prohlásil Milan a hrnuli jsme se ven. Ze dvěří vyběhla jakási stařenka a mávla na nás: "Pojďte dál! Nestyďte se!"
Tak jsme šli. Na baru jsme si dali pivko a sedli do koutku a pozorovali. Orchestr se činil. Hrál takové ty skotské motivy. Celé to vypadalo jako neuvěřitelnej sen. Bohužel to trvalo asi jen čtvrt hodiny, než skončili a měli se všichni k odchodu. Dali jsme se s nima do řeči a prozradili jsme jim, že Raspa je taky muzikant. Trvali na tom, že jim musí zahrát. Vyrazili jsme k autu, které jsme přeparkovali a Raspa si přinesl harmoniku. Mezitím většina orchestru i diváků odešla, ale přesto zbylo takové to zdravé jádro a jeden chlapík s harmonikou. Raspa začal hrát, chlapík doprovázel a my občas zazpívali. Po písničce jsme vždycky vysvětlovali o čem ta písníčka vlastně byla a odkud jsme a jaké jsou naše světonázory. Dozvěděli jsme se co jsme věděli - že Skotové Angličany nesnášej a taky co jsme nevěděli - že maj docela rádi Francouze. My jim zas vysvětlili, že nejsme Rusáci a že Rusáky zase my moc nemusíme. Zkrátka dvě hodinky úžasného sdílení a porozumění. Dokonce, když Raspa rozlil moje pivo po koberci, tak se barmanka jenom smála a natočila mi nové. Po dvou hodinách družby jsme se začali rozcházet.
"Kde spíte kluci?" zeptali se naši noví přátelé.
"Ještě nevíme, někde venku, máme stan!" prohlásil jsem mlsně koukaje po dllouhých vlasech koberce v jejich klubu.
"Ve stanu?! Co blázníte! Tam zmrznete!" zalekli se naši noví přátelé, "jdětě raději do nějakého Bed & Breakfast."
"Na to my nemáme peníze!" pronesl jsem smutně.
"Tak to zmrznete!" pronesl chlapík rezolutně.
Pochopili jsme, že skutečnost, že "skotská pohostinnost" není ustáleným rčením má svůj důvod.
Nedalo se nic dělat. Jakožto chudí klucií z východu jsme sedli do našeho nového BMW a vyjeli smrti vstříc. Už odpoledne nás zaujal hrad přímo nad palírnou GlenFiddich a tak jsme neomylně zamířili tím směrem. Raspa prohlašoval, že tam je luxusní místečko ve vodním příkopu.
Nelhal. Bylo tam naprosto luxusní místo, kde jsme postavili stan přímo pod hradbami starodávného hradu, hned vedle palírny ze které se stále linula jedinečná vůně sladu.
"Kdepak, jestli chceš poznat palírnu, tak u ní musíš strávit noc!" prohlašoval Milan přesvědčeně. A měl pravdu. Na Gelnfiddicha a spaní "na hradu" nikdy nezapomeneme.
Žádné komentáře:
Okomentovat