Stan v centru je asi tak nečekaná a těžko uvěřitelná věc, že většina lidí, když to vidí, tak to vědomě ignoruje, protože něco takovýho prostě není možný. Sedáme do auta a jedem znovu k pobřeží podívat se na mlčící sochy. Je odliv, takže je jich vidět víc. Je to stejně dobrej úlet. Dávame snídani, sedáme do auta a pokračujem dál na sever. Včera jsem na odpočívadle koupil za tři libry knížku "Od hospody k hospodě - průvodce Velkou Británií", která obsahuje asi 50 tras na různých místech v celé zemi, které vždy vedou od nějaké dobré hospody, k (a občas přes) nějaké další dobré hospody a přitom se nedá vyloučit, že cestou uvidíte některá nejkrásnější místa v zemi. Jedna trasa samozřejmě byla i v Lake District, kde jsem byl v létě s Digim a Mrtvočichem. Zamířili jsme tedy neomylně tam. Knížka nezklamala. Start i cíl byl tentokrát v té samé hospůdce "Britannia Inn", takže jsme si dělali legraci, že tam sednem, dáme pár piv, pár dalších piv, pak obejdem hospodu dokola a můžem pokračovat. Ale to by byl v Lake District fakt hřích. Hospůdka byla nádherná, maličká, ale s typickou atmosférou, krbem pohodlným sezením a starými dřevěnými sudy. Dali jsme pár místních pivek a já si objednal i "signature burger" se speciální náplní z červené cibule. Byla to lahůdka. Posilněni jsme vyrazili na cestu. Po té stravovací smršti zahrnující Lamb pizzu, Fish & Chips a spoustu různých piv se začínaly ve střevech dít nečekané věci."Naštěstí mám skoro všechno dvojmo, takže mě může potkat jakákoliv katastrofa," pochvaloval jsem si, "snad jen terénní boty mám jen jedny."
"No, tak jak bys to dělal, kdyby ses náhodou po..ral?" ptal se Milan.
"Musel bych dát bleskově nohy nahoru!" odvětil jsem chladnokrevně.
Počasí přálo a cesta se vinula krajinkou, která jako by vypadla z ilustrací Hobbitína. Všude samozřejmě byly ovce. V jedné ohradě jsme viděli dva berany, kterak si něco zjevně chvíli vysvětlujou, načež ten jeden najednou udělal několik kroků vzad, rozeběhnul se a brutálně se čelně střetnul s tím druhým. "KŘÁÁÁP!" rozlehlo se jinak tichou krajinou. Ostatní ovce zpozorněly a asi čtyři berani hned vyrazili na místo srážky a udělali chumel kolem útočníka.
"Co tam asi tak teď řešej? Co mu říkaj?" dumal jsem.
"Asi něco ve smyslu: "Karle neblbni, vyser se na něj! Nestojí ti za to!"" smál se Milan.
Diskuze začínala nabírat na obrátkách načež se střetlo několik dalších dvojic.
"Klasika, jdou to tam pořešit a nakonec se to porve všechno!" glosovali jsme to.
Zaujalo nás, že kopce v okolí jsou doslova lemovány a prošpikovány kamennými zídkami. Muselo to zjevně dát strašný práce, navíc někdy byly umístěny na dost nesmyslných a těžko přístupných místech. Milan to dal do souvislosti s naším včerejším pozorováním ohledně atraktivnosti místních žen. Když máš doma něco tak strašnýho tvrdil, tak hledáš důvody proč vypadnout z baráku. Takže řekneš: "Jdu stavět zeď" a jdeš. No a tohle je výsledek. Později jsme teorii rozšířili a vysvětlili tím proč se tam skoro všude pálí whisky - jedinej způsob jak udělat ten život snesitelnějším a na pivo jsou místní ženský moc hnusný, whisky to řeší.
Cesta zpět jsem zkoušel nějakou neotřelou zkratku, která nás zavedla k lavičce na vrcholu hory. Tam jsme litovali, že nemáme nějaké to pivko, které bychom mohli vychutnat u toho nádherného výhledu.
Cesta se nám poněkud ztratila a když jsme objevili mrtvého jezevce, tak už jsme byli trochu nervózní. Navíc on vypadal, jako že to jen hraje. Zpátky v hospůdce jsme dali pivko na rozloučenou, sedli jsme do káry a jelo se dál. Návštěva Lake District trvala o trošku déle, než bylo plánováno, takže bylo jasné, že do cíle dnes už nedorazíme. Ukázali jsme s Raspou náhodně do mapy na město se zvláštním názvem Pitlochry a to jsme zadali do navigace "Marie" jako náš dnešní cíl.Jako první řídil Mílan. Minul jednu odbočku vpravo a Marie jen poťouchle oznámila: "Přepočítávám trasu." Rozhodně se následně musela dusit smíchy. Poštvala nás totiž na nějaké horské stezky, kde i ovce měly co dělat, aby se udržely. Milan se musel protahovat mezi ostrými rohy kamenných zídek, kde bylo místa tak tak na zrcátka.
"Bestie mizerná!" ulevoval si. "Jen kvůli tomu, že jsem ji jednou neposlech, že mám odbočit! Tohle mi dělá naschvál. Se mi teď mstí mrcha!" nadával bez přestání.
Nabrali jsme asi dvacet minut zdržení, ale dali jsme to.
"Fujtajxl, rok života v hajzlu," vydechnul zpocenej Milan, když jsme konečně vyjeli zase na něco, co se dalo nazvat hlavní silnicí.
Setmělo se, my jsme na nějaké objížďce trochu zakufrovali, ale nakonec jsme dorazili do Pitlochry, což byl náš dnešní, náhodně vytyčený cíl. Po chvíli křižování městem jsme objevili docela sympatické parkoviště u kterého byl plac na stan. Nechali jsme tam auto a vyrazili do víru nočního života v Pitlochry. Teda - to byl záměr. Noční život se ukázal být složen z jedné discohospody a jedné restaurace, která měla takovej ten typicky sterilní tuctovej interiér. Bylo tam pár lidí, jinak úplný mrtvo. Dali jsme pivko a Milan zkoumal přes Foursquare, jestli tu není nějaká alternativa. Byl tam tip na hospůdku v B&B na okraji města. Po krátkém váhání jsme vyrazili k autu a přesunuli se. No tahle hospůdka měla aspoň rozhodně atmosféru. Měli i nějaké místní pivka, tak jsme hned ochutnávali. Raspa zamachroval svou znalostí angličtiny a sám si objednal. Skotskej barman, co byl spíš takovej jako ind pochopil, že bude chtít také pivo a natočil mu pintu. Pak se zeptal:
"Anything else?"
Raspa nezaváhal a odpověděl: "Yes!"
Asi tři, čtyři sekundy na sebe s barmanem beze slova zírali, načež barman pronesl:
"Takže to bude, tři libry padesát."
Po pivkách jsem se barmana zeptal co by nám doporučil za whisky. Ač ind, kterej zjevně ve Skotsku dlouho nepobyl, nezaváhal a doporučil nam Edradour - prý je z místní distilérky, která stojí za shlédnutí. Dali jsme si každej skleničku a pak už jsme vyrazili do noci hledat flek na spaní. Nakonec jsme objevili nějakou ohradu pro ovce, kde jsme rozbili stan, ucucli trochu z třílitrové plastovky cideru a šli spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat