Měl pravdu, jen nemohl tušit co všechno by se mohlo stát. Už mám být dva dny ve firmě a tenhle zápis píšu stále ještě kdesi v polovině anonymních německých dálnic. Ale to bych předbíhal událostem.
Cesta do Prahy přes převrácené a hořící kamióny neproběhla zrovna snadno a bylo jasné, že už nás nic horšího nemůže potkat. Dva pracovní dny v Praze proběhly v hektickém tempu kdy jsem lítal z jednání na jednání, ale přesto jsme ve čtvrtek stihli večer posedět s Milanem a Jirkou U Kozla – tak skvěle, že Jirka musel spát u nás.
V pátek hurá do Trutnova a první zastávka vedla neomylně do Kotvy, kde jsem potkal Standina, Jiřina, Míru a další a Krakonoš byl zas tak skvělej, jako vždycky v téhle hospůdce. V deset jsem zamířil na Hájenkovskou oslavu Hezounovy promoce. Nejsem blázen, abych jel opilej autem a nejsem tak mladej, abych těch cca 5km šlapal tak, jako za starých časů. Takže s pocitem třídní zrady jsem na Hájenku dorazil taxíkem. Jestli Kotva a včera Kozel byly pohodové akcičky, tak tahle Hájenka to byl teleport do jiné dimenze. Je těžké popsat pocity člověka, který řeší problémy miliard vydělaných nebo prodělaných nadnárodními superkorporacemi, když se najednou ocitne ve světě, kde hlavní problém je, kdo mi vypil to pivo, co jsem před chvíli tady položil. Atmosféra byla naprosto nepopsatelná – oheň hořel, lidi se bavili a tak dobře se bavili. Nic se nerozmlátilo, nikdo se neporval a každej věděl, že tady je mezi svými. Už se tak nevídáme jako dřív, takže se vyprávělo, kecalo a hlavně pilo. Krakonoš má skutečně nějaké hvězdné období, protože byl tak skvělej, jako snad nikdy. Do toho samozřejmě koloval Hezoun tu s absinthem, tu s rumem a Joska se „skvělou zelenou“, která se po třech, čtyřech pořádných locích ukázala být také absinthem.
Ráno mě mile překvapilo, když jsem zjistil, že jsem se probudil ve spacáku v klubovně. Venku už zase, nebo možná ještě stále hořel oheň a u dveří čekal Hezoun s absintem.
Jen sluníčko krásně svítilo a Joska nabíjel vodní dýmku. Ten sen prostě pořád pokračoval a nemělo cenu se budit. Dneska měla ale moje babička oslavu narozenin a tak jsem nerad opustil tento alkoholikův ráj a dorazil na babiččinu oslavu. Jízda s Mácou, který sice (ráno) nepil, ale pletl si levou a pravou byla dobrodružná, ale dovezli mě v pořádku. Oslava u babičky byla výborná a já bavil naše rodinky tak jako kdysi (aspoň takový je můj dojem – žena píše svou verzi deníčku a v názoru na oslavu a mé chování tam se dost zásadně lišíme). Vylekal jsem jen bratránkova syna, během vyprávění příběhu jak mě vyhodili z domu hrůzy, protože jsem příliš vyděsil osazenstvo. Přesto mě bratránek po oslavě hodil zpět na Hájenku. Tam byla zase stará partička a sbíraly se síly na večer. Ten postupně nabral obrátky snad větší, než večer předchozí. Joska nám vynadal za naše zachránářské pudy ze včerejší noci, kdy poté co jsme ho objevili jak usnul venku za chatou ve spacáku na nějakém lehátku, tak jsme ho zodpovědně přenesli do klubovny a položili s lehátkem před krbová kamna. „Vy starostlivý hovada!“ nadával Joska, „tohle byl speciální těžkej vojenskej spacák a já ho chtěl otestovat! Víte co ty kamna dovedou? Ty vytopěj celou chatu. Já když se vzbudil, já z něj nevylez, já z něj normálně vytek!“
„No, ale otestoval jsi ho ne?“
„Ste mě mohli zabít blbouni!“
Řešilo se klasicky všechno - sešla se obrovská parta, mám pocit, že v téhle sestavě jsme se neviděli už mnoho let. Někdy uprostřed noci se stalo, co se stát muselo. Došly sudy. Nás to nezastavilo, kluci zavolali synovi chlapíka co prodával sudy a já zavolal taxíka a požádal jsem ho, aby zajel koupit suda a dovezl nám ho, že mu zaplatíme, až dorazí. Takže pár dní poté co jsem v Londýně nadával na Slough a řešil emise CO2 při cestě letadlem, jsem najednou seděl na asfaltce u lesa a čekal, až nám hodnej pan taxíkář doveze suda. Ten svět je občas fakt fantastickej.
Ráno jsem si dal budíka na osmou, abychom stihli vyrazit včas a Míša mě nemusela nikde shánět. Vzbudil jsem se a bylo mi dobře, jen vyčerpání bylo nesmírné. Přidal se ke mě Opík, co chtěl vzít do Prahy a jeli jsme nejdřív na autobusový nádraží v Trutnově, kde jsme chtěli nabrat nějaký lidi, přednostně s řidičákem, co by nás odvezli. No nebyla tam ani noha. Sundal jsem si aspoň pončo ať nejsem úplně jasnej a jeli jsme ku Praze. Ani ne za 15 km stáli u Kocbeře policajti. Tak nějak jsem doufal, že nás nezastavěj, ale zastavili a hned se hnali k okýnku s dýchacím přístrojem. Dýchnul jsem a vzpomínal jsem na příběh před mnoha lety, kdy jsem dýchal 6 hodin poté co jsem dal asi deset panáků Jamesona a nenadýchal jsem vůbec nic, ale kluk co mě naboural nadýchal 0.12, protože si dal k obědu desítku.
„Je tam alkohol! 0.96 promile, vystupte si pane řidiči!“
„To není možný!“ vykřil jsem s nefalšovaným překvapením a podíval jsem se vyděšeně na Opíka, který měl v tváři stejně nevěřící výraz, jak kdyby číšník přinesl účet po velmi vydařené noci.
„Počkáme asi pět minut a uděláme ještě jedno meření. Pil jste něco před jízdou?“
„Nepil! Nic!“
„A včera?“
„No, včera jo, to jo, ale žádnej tvrdej!“ – je pravda, že se mi podařilo mnohokrát Hezouna odmítnout, ale zcela vždy to samozřejmě nešlo.
„Kolik piv?“
Ta otázka nebyla tak jednoduchá, záleželo na tom, zda policista myslel piva k snídani, Kozly u babičky, piva večer, nebo ty poslední z toho sudu co nám dovezl ten taxíkář.
„Nevím,“ řekl jsem naprosto upřímně. „Možná osm, možná deset,“ řekl jsem nahlas a v tichosti jsem si pomyslel, že u babičky jich víc skoro určitě nebylo.
„Tak to zkusíme podruhý,“ vyzval mě orgán a já znovu mocně dýchl do přístroje.
„Jestli to bude přes jednu promili, tak je to TČ pane a to by byl vážnej problém! To je na kriminál!“ přidal dobrácky poučení.
‘TČ? To jako trestnej čin?‘ znělo mi v duchu hlavou a poprvé za celou dobu jsem dostal fakt strach. ‚Proč si to ty debile neřekl předtím, než jsem dejchnul?!’ tiše jsem proklínal policistu. Celou dobu jsem byl naprosto smířenej s osudem, prostě se stala věc, která byla předurčená a já neměl ani tu nejmenší šanci ji ovlivnit, ale tohle bylo mimo rozsah mého chápaní. Přístroj intenzívně analyzoval a mě se sevřel žaludek.
„0.69, hmm už vám věřím, že to je zbytkáč, normálně to takhle hodně neskáče,“ řekl policista. Mě se brutálně ulevilo. Dal mi do rukou nějakej papír a řekl mi ať si ho přečtu. Když viděl můj nešťastnej výraz, tak řekl: „důležitej je poslední odstavec.“ Upřímně nevím co všechno jsem jim podepsal a nečetl jsem nic z toho. Nebyl jsem schopen se soustředit na cokoliv. Mozek dostal takovej šok z toho co se děje, že naprosto vysadil. Volal jsem Míše, která přímo zuřila. Jestli jsem to do té doby bral v pohodě, tak po telefonátu s ní mi bylo výrazně hůř.
Napadlo mě, že bych se mohl nechat odvézt ještě na krev, abych dal metabolismu organismu ještě šanci, ale to bychom dneska už ten trajekt fakt nestihli, takže jsem to už dál nechtěl řešit a raději být už pryč od toho všeho.
„Může si Opík dejchnout, abychom věděli, zda může jet?“ ptal jsem se policistů. Chvíli se dohadovali, ale pak přepli přístroj na nějaký orientační režim a přikázali Opíkovi ať do něj pořádně foukne. Opík foukal všude kolem.
„Nic to neukazuje,“ oznamoval policista.
„Možná by bylo lepší, kdyby dejchal přes ten náústek,“ navrhnul jsem snaživě.
„Já mu můžu dát ten svůj, ať nemsíte tahat novej,“ podával jsem jim ho.
Opík se na mě podíval pohledem, že blbců viděl hodně, ale takovýho debila potkal fakt poprvé. Policajt nasadil náústek a přikázal Opíkovi znovu dejchnout – ani podruhé nenadýchal, ač si ráno – na rozdíl ode mě – loknul piva.
„Nic tam není, můžete jet.“
Hned jak jsme sedli do auta, tak se na mě Opík obrátil:
„Co to bylo proboha za akci s tím naústkem? Já foukal všude kolem a ty mě takhle potopíš!“
„Sorry, mě to došlo hned jak ses na mě podíval,“ omlouval jsem se.
„No já viděl, že to neděláš naschvál, že se snažíš pomoct. Ale co bysme tam dělali, kdybychom oba nemohli řídit?!“
„No nic horšího se už asi nemůže stát,“ vydechl jsem odevzdaně.
Bezpečně jsme dorazili do Prahy, kde jsme se potkali s Míšou. Ta ale o víkendu onemocněla a její stav se výrazně zhoršil. Měla horečky a začala zvracet. Cesta do Anglie nepřipadala v úvahu ani kdybych mohl řídit. Zuřivě jsem řešil co teď. Šéf měl vypnutej telefon, tak jsem mu psal, že kvůli Míšině nemoci zůstávám v Praze a zítra budu řešit co dál. Trajekt odjel z Dunkirku o půlnoci bez nás. Já proklínal svého anděla, kterej měl zjevně jeden ze svých záseků. To jsem netušil, že pohár hořkosti ještě nebyl vypit do dna.
Ráno bylo Míše lépe a tak jsme se rozhodli vyrazit. Trajekt jsem raději nekoupil a chtěl jsem ho koupit až cestou, podle toho jak nám to půjde. Napsal jsem šéfovi, že budu pracovat „z auta“ a že už jsme na cestě. Míša řídila, zastavili jsme se v Plzni v Olympii na nákupy a hnusný oběd u Číňanů a jeli jsme dál. Kluci ani moc nezlobili a v Německu vykouklo sluníčko, takže nálada začala stoupat s každým ujetým kilometrem. Po asi 500 km jsme udělali zastávku u McDonalda na kafe a něco na zub pro děcka. Kluci si hráli na skuzavce, sluníčko svítilo a já u venkovního stolku vytáhl notebook, abych se připojil na net a objednal ten trajekt.
‘Zvolte zemi ve které byl vydán cestovní doklad’ hlásalo jedno z políček, které jsem musel vyplnit. Zamyslel jsem se, že pas s sebou nemám, takže jedu na občanku. V tu chvíli mě polilo strašné horko. Vybavil jsem si z paměti záběr, jak mi policajt vrací doklady od auta a občanku a já to všechno ukládám do kastlíku v autě. Zuřivě jsem vytáhl peněženku a stále jsem nevěřil tomu, že by tam občanka nebyla. No, nebyla. Zachvátila mě naprostá panika – co teď?!
Prohledal jsem peněženku, tašku na notebook, všechno ještě jednou, protože tohle se nedělo, to nemohla být pravda.
"Co se děje?" ptala se Míša.
"Jsem bez dokladů," hlesl jsem naprosto odevzdaně.
Do té chvíle jsem bojoval, do té chvíle jsem věřil, že se všechno v dobré obrátí, ale tímhle momentem jsem najednou ztratil veškerou víru. Svět kolem mě najednou přestal být reálný. Přiběhl Mates, že ho nějaká holčička na skluzavce bouchla, ale já ho nevnímal. Nemělo to cenu, protože svět kolem mě neexistoval. Nemohl existovat a já tu nemohl být. Protože kdyby takový svět existoval a já tu byl, tak bych se asi na místě zbláznil. Nedovedete si ani představit ten nával stresu a šoku. Co teď? V práci si myslí, že zítra ráno příjdu jako normálně. Už dva dny se snažím dostat do tý prokletý Anglie. To musí jít, to přeci proboha nějak musí jít!! Začal jsem zoufale prohledávat auto, kdyby tam náhodou někde byl zapadlý pas a přemýšlel jsem nad jakýmkoliv jiným řešením. Pustí mě bez dokladů? Asi ne. Ale to přece nemůžou, nebo jo? Co teď? Dalo by se to nějak poslat? Doručit? Nedalo, těžko něco může být rychlejšího než auto. Řeknu, že jsem je ztratil. Jasně, to je nápad. V Bruselu mi vydají náhradní doklad ne? Byly tři hodiny. Našel jsem si stránky velvyslanectví, ale ani jsem tam nevolal, nemohli jsme se tam dostat včas. Přespat někde nemělo cenu. Stále znovu a znovu se vracela ta nejlogičtější možnost - vrátit se těch 500 km zpátky do Prahy.
"Co kdybych tě zarovnala dozadu mezi ty piva?"
"To by asi neprošlo, kontrolujou kufry," odvětil jsem po chvíli, během které jsem zcela vážně tuhle možnost zvažoval.
Nakonec jsme udělali to co bylo nevyhnutelné. Sbalili jsme se a otočili auto zpět ku Praze. Postupně jsem se dostával z toho šíleného šoku a začal jsem o tom vtipkovat.
"Po osmihodinovém letu na Brusel, jsme skončili díky silnému protivětru zase v Praze," updatoval jsem svůj status na Facebooku. Míše se během dne zase udělalo špatně a stoupla jí horečka. Navíc Mates začal mít 38. Nevypadalo to, že se ještě někdy do Londýna podívám. Napadlo mě, že můj anděl je asi mrtvej. Zvažoval jem možnost, že bych jel sám, ale i bez rizika jízdy bez řidičáku je to pro mě příliš náročné. V pohybujících se prostředcích usínám - v letadle, ve vlaku, v autě i na motorce. Má to svou výhodu - že usnu v čemkoliv. Ale má to i svou zásadní nevýhodu - že usnu v čemkoliv. Dlouhé štreky zvládám dobře zejména jako spolujezdec. Nakonec jsem napsal na Facebook, že sháním řidiče, kterej mě odveze do Anglie. Zpáteční letenku platím. Cíl totiž byl jasný, dostat vše do původních kolejí. Pokud tam nemohu dostat rodinku i s autem, tak aspoň sebe i s autem. Pokud bych zpátky letěl a auto zůstalo v Praze, tak tenhle šílenej sen pokračuje a já se z něj chtěl dostat, chtěl jsem zlomit tu neuvěřitelnou sérii smůly. Až budu sedět v hospůdce The Horse and Groom pod hradem a popíjet Guardsmana, tak se svět zase bude točit na správnou stranu - doleva.
Vědel jsem, že mám za kamárady spoustu šílenců, ale nevěděl jsem jak moc velkejch. To, že nakonec se mnou jeli Digi s Čerwem dokazuje, že opravdu velkejch. Ale to už je další příběh o našem Road Tripu a o tom jak se anděl vrátil. A o tom zas příště děti.
Šéfovi jsem napsal, že Míše se udělalo zase zle a že jsme se vrátili a zítra podnikám třetí pokus na kterej si beru dovolenou. Což byla prava a jenom pravda. Nehodlal jsem ho zatěžovat dalšími podružnými detaily.
---
Epilog: V Anglii mi vydali na základě existence českého řidičáku britskej řidičák na kterej můžu jezdit po celém světě vyjma ČR, kde mám zákaz. Po mém srdceryvném dopisu popisujícím mou situaci se úředníci slitovali a vyfásl jsem nejnižší možnej trest 10 tis. Kč a 10 měsíců zákaz řízení v ČR, přičemž mi rovnou řekli, že když jim za pět měsiců napíšu, tak mi ho hned vrátěj, protože jsem nikdy neměl ani pokutu za parkování.
Žádné komentáře:
Okomentovat