Ráno vstáváme dost pozdě. Ležérně balíme. Stěhuju půl baráku do auta, není tam už žádné místo. Vyražíme. Střída se Raspa s Milanem. Milan řídí hooodně opatrně. Plán byl podívat se na sochy v moři u Liverpoolu a pak pokračovat na Lake District.
Čas dojezdu se prodlužuje a my diskutujem o tom, jakou závěrku mám mít připravenou na foťáku, abych stihnul aspoň jednu fotku západu slunce.
Dorazili jsme a Milan prohlásil, že s velkou dávkou optimismu můžem tohle označit za západ slunce. Je tma, když rekapitulujem co dál. Chci pokračovat, ale Raspa chce zakalit v nějaké přístavní hospůdce v Liverpoolu. Ideálně v té, kde Jack Dawson hrál poker před tím, než nastoupil na Titanic. Parkujem náhodně někde u centra a vyrážíme. Google via beerintheevening.com doporučil hospodu „Post office“, která dostala 7.4 z deseti. Našli jsme ji hned a byli jsme trochu otřeseni. Smrděly tam záchody, dole byli dost zvláštní důchodci a nahoře dost pochybné disco. Raději dem dál s vědomím, že jestli tohle dostalo 7.4 z deseti, tak jak asi může vypadat zbytek. Objevili jsme místní „Stodolní ulici“. Ulička narvaná puby a kluby. Rachot, hromada lidí, kotvíme v irském pubíku – je super, stylovka, dobrá atmoška. Dáváme pivko a pokračujem směr doky abychom našli tu přístavní hospůdku. Zjistili jsme dvě věci. Za prvé doky se od roku 1912 dost zásadně změnily. Teď je to přístavní čtvrť plná luxusních loftů a ještě luxusnějších barů a restaurací. Za druhé se ukázalo, že Liverpool je mimo jiné známý tím, že jako jedno z mála anglických měst nemá s Titanicem skoro nic společného. Vracím se do centra a u Stodolní nacházíme hospůdku White Star Line zařízenou stylově výzdobou s tématikou Titanicu. Dáváme pár pivek a vyrážíme dál. Chci zpátky do irského pubíku, ale kluci zkoumají klubovou scénu. Je tam nějaký zjevně prestižní klub, kam se v našem oblečení a botách ani nepokoušíme dostat. Naproti přes ulici je Music bar stejného jména. Děláme si legraci, že tohle je verze klubu pro ošklivé a jdem tam. Rychle zjišťujem, že to tak skutečně je. Jsme tři největší fešáci na parketu a to počítám i holky. Některé dvakrát až třikrát, protože mají rozměry menších velryb. Hudba není ale zlá a tak dáváme dvě pivka a trochu paříme. Vzpamatovat se jdeme do irského pubíku. Objevili jsme v jeho podzemí další prostor, kde hrál nějakej chlapík na kytaru takové ty popovější věcičky a všichni na to pařili.
Usadili jsme se u stolu na kraji a pozorujem cvrkot. Verlyby i tady nebezpečně operují a zjevně jsou ochotný vzít za vděk čímkoliv. Rozvíjíme teorii, že v Čechách buď nejsou, nebo nemaj odvahu chodit do takovejdlech podniků. Web popisující noční život v Liverpoolu inzeruje dve luxusní kočandy a pod nima nápis "Expect nothing less." Ten slogan se stává heslem večera. Místní kluci se podle hesla „každá hoka je pěkná, jen my málo chlastáme!“ zlejvají na baru co to jde. I když už zjevně sotva drží rovnováhu, tak přesto raději objímají kámoše, než by se přiblížili k verlybě. Některá z nich ale občas nečekaně zaútočí a uloví některého méně pozorného samečka, kterej je už zjevně v alternativní realitě. Když se náhodou na parketu objevila pěkná holka, tak si jí její kluk držel jak blázen. Přesto ho dva odlákali a následně se jich několik slétlo k té holčině. Velryby to sledovaly poměrně chladnokrevně. Věděly, že takového ohrožení tu není mnoho a že si na své stejně přijdou.
Jeden z kluků šel na pódium a překvapivě dobře zazpíval nějakou skotskou odrhovačku, která nikdy nekončí. Když už načínal několikátou opakovačku vrhly se na něj dvě velryby a uchvátily ho.Pubík zavírá a venku stoupl hluk a množství lidí. Policajti i s velkými dodávkami jsou na každém rohu. Prohlížíme ještě dvě technoscény, ale pak už míříme k autu. Naše pokusy sehnat hostel selhaly – všude bylo obsazeno. Spíme buď v autě, nebo někde ve stanu. Obhlížíme okolí centra. Liverpool je zřejmě dost takové betonové město. Kde není beton jsou dlaždice – dokonce i kolem stromů.
S Milanem prozkoumáváme jakési temější parkoviště, před kterým stojí hromada lidí co vyběhli z budovy, kam zrovna naskákali požárníci.
„Tady by to mohlo bejt dobrý. Všichni koukaj na zásah požárníků, tak si ani nevšimnou, že za nima stavíme stan,“ meditujem s Milanem, ale zjistili jsme, že nikde není ani kousek bez asfaltu či dlažby.
Mlsně pokukujem po trávníčku na kruháči a nakonec objevujem jakýsi miniparčík před místní univerzitou. Je rozhodnuto, jdem pro stan a pro věci. 
Koupili jsme si parkovací lístek a připevnili ho na stan. Jsme připraveni tvrdit policistům, že v naší zemi je povoleno stanovat do 100 m od auta, pokud si člověk koupí parkovací lístek. Kolem nás ještě stále pulzuje sobotní noc ve velkoměstě a my usínáme.
Žádné komentáře:
Okomentovat