V noci byla kosa a né, že ne. Ráno jsem se probudili do stejnýho mlíka venku. Vítr foukal a valil jen další a další chuchvalce mlhy. Sbalili jsme stan litujíce, že jsem si nevzali rukavice a vyrazili někam nazdařbůh. Cesta začala stoupat a občas se zdálo, že vidíme vrchol. Dobře jsme s Digim věděli, že až na něj vylezem, tak zjistíme, že to vrchol nebyl a že je vždy o něco výš. Úpatí hory se zužovalo a výstup byl prudší a prudší. Konečně vítězství. Neodkryl se nám výhled na údolí zakryté mraky. Byl tu jen větší vítr, větší zima a větší mlha. Udělali jsme vrcholové foto a po krátké debatě se vydali dolů po druhé straně hory. Potkali jsme chlapíka a ptali se ho, kam ta cesta vede.
"Na nejvyšší vrchol tady," odpověděl.
"Z toho teď jdeme."
"Ani zdaleka," zasmál se.
Ano, tohle nebyla ta třítisícovka co jsme mysleli a cesta začala brzy prudce stoupat, aby to potvrdila.
Třásli jsme se zimou ve svetrech a bundách a kroutili hlavami, když kolem nás proběhl magor v kraťasech a tričku.
Konečně skutečnej vrchol. Nápis u mohutné mohyly hlásal "Pen Y Fen - 2995 ft". Ani odsud se nám nenaskytly žádné výhledy. Ptal jsem se lidí, jestli je v okolí nějaká občerstvovna, kde bychom se mohli ohřát a něco popít, ale široko daleko prý není vůbec nic. Schovali jsme se do výklenku a čekali jsme jestli ta hnusná mlha nepřejde. Nevypadalo to nadějně. Jednou to už vypadalo nadějně, ale byla to jen jakási díra v mraku. Po hodině čekání jsme to vzdali a sbalili se k odchodu. Najednou, jako když mávne kouzelným proutkem mrak přešel a kolem nás se zjevila dechberoucí scenérie. Přišlo mi to celý naprosto neuvěřitelný. V té mlze jste sice tušili, že kolem něco musí být, ale tak nějak jste si to nedokázali představit a najednou to tu bylo v celé kráse. Vítr hnal ještě cáry mraků přes hrany kopců, ale sluníčko svítilo a my dostali obrovskou chuť vyrazit dál. Pečlivě jsme se zaměřili na naší mapě 1:5ti miliónům a rozhodli jsme se pro hřebenovou tůru, která nás měla dostat na horu naprosti autu. Na druhém vrcholu jsme si užívali mohutného větru, který foukal z návětrné strany hory. Byl tak silnej, že bylo možné se postavit na okraj skály a opřít se pohodlně o něj. Když jsme se dost vyblbli s větrem šli jsme dál. Bylo krásně, my se kochali výhledy a cesta rychle utíkala. Míjeli jsme horská údolíčka a v jednom byla v dálce vidět krásná kamenná přehrada a my si říkali, že by bylo dobrý ji vidět zblízka a nikomu se nechtěla dělat taková zacházka. Když už jsme byli skoro na konci hřebenu a měli jsme pomalu vidět kopec, kde parkuje naše auto, došli mi, že tu něco nesedí.
"Sakra, jak je možný, že jdeme proti sluníčku?"
"No a?!"
"No to znamená, že jdeme na jih. A ráno jsme strávili plodnou diskuzí jak máme orientovaný stan a kam vede cesta a shodli jsme se, že vede taky na jih! Celej den deme na jih! Pokud se něco nezměnilo v realitě světa, tak to znamená, že se celou dobu od auta vzdalujem!"
Začali jsme zkoumat naši automapu a moc moudrý jsme z toho nebyli.
"To snad není možný, pod náma přehrada jak kráva a oni to do tý mapy nezanesou. Je tam jen tenká linka nějaký říčky!"
Žádné komentáře:
Okomentovat