Jedem už víceméně zpátky na jih, ale zajíždíme k Aberlouru, tam jsme přijeli bohužel pozdě a další prohlídka je až za dvě hodiny. Chlapík ve visitor centru nás posílá do Straithsie (home of Chivas Regal). V rámci jeho skotského žvatlání jsme pochopili, že to je blízko a stojí to za to. Bylo to daleko, fakt daleko, ale stálo to za to. Prohlídka prý začne až za půl hodiny, tak nás zatím uvedli do čekacího salónku luxusně zařízeného koženými gauči, čalouněnými křesly a prastarými dubovými stolky a nalili nám 12ti letu Chivasku, aby nám to čekání lépe utíkalo. Ano, za takových podmínek jsem ochoten počkat.
Prohlídka byla jednoznačně vrcholem všech prohlídek. Postarší ženská kolem padesáti let, která si dnes už asi jednu, dve sklenky dala, nám udělala tak zasvěcenou prohlídku, že nám konečně zapadly do sebe ty střípky informací, co jsme obdrželi doposud. Ochutnávali jsme různé druhy obilí, dozvěděli se spoustu detailů a hlavně: "že whisky je vyrobena, aby se vypila!" Nebála se nám říct, že ne všechno je podle starých postupů a pravidel. Typicky: "To obilí je místní?"
"No tohle náhodou jo, ale jinak ne, to se tahá odevšad."
Ve skladech sudů ožila. Vyprávěla příběh kdejakého sudu. Chivas dělá speciální whisky pro speciální příležitosti. Chivaska je blended whisky, což není sprosté slovo, naopak single maltky můžou být různé u blended se dosahuje vyrovnané kvality právě tím mícháním. Je tam prej parta alkoholiků, která se specializuje jen na to správné namíchání z různých single malt. Ve skladu mají sudy skoro z celého Skotska, ze kterých vzniká ta pravá, luxusní Chivaska. Maj tam sud, který se udělal ku příležitosti korunovace královny. Maj tam sud, který zraje na příští korunovaci. Maj tam sud, který byl připraven v den, kdy se narodil princ William a bude stočen do lahví, až udělá něco významného. Zatím prej nic takovýho neudělal, takže už je to fakticky stará whisky. Dostali jsme taky tip, že v obchůdku maj blend ze 100 whisek připravený k výročí firmy. K tomu se vázala jedna klasická příhoda:
Udělali tuhle exkluzivní whisky a vyrobili asi 200 lahví. Ty prodávali za nějakou cenu na trhu (tuším kolem 500 liber). No, ale pak zjistili, že si jich nechali málo a chtěli jich víc. Tak jich koupili několik zpátky. Jednu asi za 10 tisíc liber. No a pak zjistili, že prodali lahev s pořadovým číslem 1 a tu chtěli taky. Tak ji koupili asi za 26 tisíc liber. No prostě ve všech firmách to funguje úplně stejně. Na rozloučenou jsme dostali ještě 15ti a 18ti letou Chivasku a 18ti letou Strathsiu - víc nám prej nedaj, abychom mohli ještě řídit. Já tuhle zem prostě miluju, tenhle jejich přístup!
Po tomhle příjemným závěru jsme otočili káru na jih a vyrazili zpátky k domečku ve Windsoru. Raspa si chtěl ještě koupit tu spešl whisky v Edradource, protože se ukázalo, že zas tolik fajnovek jsme neobjevili a tahle byla fakt luxusní. Zadali jsme tedy do Marie znovu Pitlochry a jelo se. Řídil Raspa. Má ten nepříjemnej zlozvyk, že v poklidu řeší jiné věci než řízení a to i v zatáčkách. Měl jsem brutální výcvik po Digim a Čerwovi, ale Raspa mi dával slušnou čočku. Snažil jsem se nekřičet, ale nervům jsem se neubránil. V momentě, kdy vzal zatáčku přímo do příkopa a já tam na své straně vymetal pangejt, jsem už zařval:
"coto, to, HEEEJ! KURVA CO TO BYLO?!" Po prvním hééj to strhnul ještě víc do příkopa a pak to srovnal. Tep jsem měl asi 400, pět let života v hajzlu a vydejchával jsem to. Raspa se na mě uraženě podíval a řekl:
"Já sem nejvíc ve stresu z toho jak jsi na mě křičel!"
Já nebyl schopen slov. "Ty vole, vždyť jsi nás málem obrátil!"
"No tak hrozný to zas nebylo," bránil se Raspa.
"Bylo, já si dal nohy nahoru," zamručel zezadu Milan.
Přesto na Raspovu čest je třeba uvést, že pak odřídil většinu štreky a nezabil nás. Přesto si myslím, že jeho další havárka je jen otázka času. Jeli jsme do Pitochry a cesta se postupně začala měnit na závod s časem. Díky kamerám se nedá překračovat rychlost na dálnicích, takže největší závod se odehrával spíše v teoretické rovině. Raspa začal být unavený a já přebral řízení. Na okreskách u Pitlochry už jsem to docela krosil a u Edradourky jsem zastavoval skoro smykem přímo u vchodu.
"Tak utíkej!!!" pobízel jsem zjevně nespěchajícího Raspu. Ten zatím prohledával auto a něco brumlal.
"Ty kráso, mazej, já se tam chci taky mrknout!" začal jsem být nervozní.
"No teď už se to nezblázní!" hudroval Raspa.
"Vždyť zavíraj za pět minut!" nechápal jsem.
"No tak před nosem nám to nezabouchnou," prohlásil přesvědčeně. Konečně vyrazil a my mohli zaparkovat a vyběhli jsem za ním. Našli jsme ho na baru v návštěvnickém centru, kde bylo možné ochutnat většinu prodávaných whisek. Bar za barmankou byl ale zatažený roletou. Raspa tam s ní něco živě diskutoval.
"Vy jste tu nedávno byli, že?!" ptala se mě barmanka radostně, když mě zahlédla.
"Jo, to jsme my!" odpověděl jsem.
"Vysvětlete mu prosím, že záchody jsou už zavřený," poprosila mě.
Podíval jsem se nevěřícně na Raspu, kterej si sem šel koupit whisky. "Ty jsi chtěl na záchod?!"
"Ne, já chtěl objednat whisky!"
"On by chtěl ochutnat whisky, co chce koupit," hlásil jsem barmance.
"Tak to je smůla. Teď jsme zavřeli," prohlásila zklamaně ač bylo jasné, že zavření spočívalo v zatažení rolety.
"My sem jeli přes půl Skotska, jen abysme to stihli!"
"No a nestihli jste to o pět minut. To je smůla co?! Přijďtě zítra!"
"Oni zítra odlétají z Londýna!"
"No tak to je fakt smůla!" prohlásila barmanka zúčastněně. Pochopil jsem, že v chování Skotů je určitý vzorec. Běželi jsme honem do obchůdku. Ten byl ještě otevřený, ale u dveří stál postarší chlapík ve skotském kiltu. My se vrhli k vitríně s whiskama a Raspa se rozmýšlel kterou a my přemýšleli, jestli si něco taky nekoupíme.
"Chlapci, zavíráme!" naléhal chlapík.
"My sem jedem přes půl Skotska, on si chce koupit whisky a my taky vybíráme," informoval jsem ho.
"Tak přijďte zítra!"
"Oni zítra odlétají z Londýna!"
"To se nedá nic dělat, my taky chcem domů. Zavíráme!"
Raspa rychle popadnul jednu z whisek a my teda nic nekoupili. Není mi už záhadou, proč je Skotsko celkem chudý kraj. Tady není sranda utratit peníze ani kdybyste chtěli.
Po úspěšném nákupu jsme udělali zastávku na sváču nad Pitlochry, kde jsme se kochali západem slunce.
Jako další cíl jsme si vytyčili Edinburg. Díky mizernému signálu jsem skoro celou cestu hledal nějakej rozumnej hostel. Na stanování už začínala bejt dost bezohledná zima a stan byl celej mokrej. Objevil jsem jeden, co vřele doporučovali. Raspa se spaní na hostelu trochu bál.“Ty jo, na tom hostelu to budou samí bezdomovci a tak?” ptal se nejistě.
“To ani ne, většinou sou to samí slušní lidi. Studenti, baťůžkáři a tak," uklidňoval ho Milan.
"Když tak o tom teď přemejším, tak jsem tam vždycky já dělal ten největší bordel,” pokračoval zamyšleně.
"To je fakt! To můžu potvrdit! Samí slušný lidi a pak my no," smál jsem se.
Navigace nás protáhla Edinburgem a dovedla až k nějakému domu co nevypadal jako hostel. Při detailní prohlídce jsem objevil zbytky železného zvonku s názvem hostelu. V roce 2006 ho ale zrušili. Google maps nám dal pár dalších tipů, takže jsem zkoušel namátkově volat. Objevili jsme nějakej skoro v centru, hned pod hradem. Měli volno a noc stála jen 14 liber i se snídaní. To vypadalo příliš dobře na to, aby to byla pravda. Leč zázraky se občas stávají. http://castlerockedinburgh.com/ byl prostě nepopsatelnej. Od super pohodovkářů na recepci, kteří nás hned zaskočili anketou, jestli preferujeme Beatles nebo Rolling Stones, přes stylovou výzdobu chodeb až po luxusní interiéry. Od kluků na recepci jsme dostali tip na nejlepší hospůdky pro nás a vydali se na průzkum města. Bylo už pozdě večer, ale město nás naprosto uchvátilo. Masivní kamenné budovy. Stylové hospůdky s úžasnou atmosférou a nejvíc nás překvapilo několikaúrovňové křížení místních chodníků. Zastavili jsme na pivko v jedné klasické hospůdce a pak jsme pokračovali do centra podle instrukcí.
Cestou jsme dali kebab co byl hned vedle jedné z doporučovaných hospůdek. Byla to přesně ta stylovka. Malé útulné prostory. Obrovská nabídka whisky a vzadu muzikanti co hráli takový ty klasický skotský písničky. No prostě paráda. Seděli jsme tam prakticky až do zavíračky. Raspa to vzdal dřív, protože byl už moc unavenej a chtěl bejt fit na řízení. My s Milanem klasicky začali ještě prozkoumávat co nabízí místní noční život. Šli jsme za nějakou partičkou co zabočila do nějakýho klubíku. Zdrželi jsme se minutku u ochranky, která nás jen zdravila a když jsme vlezli dovnitř, tak jsme zjistili, že ti lidé zmizeli. Klub nebyl nic moc. Spíš takovej bar, hrála tam hudba a byly tam všude sedačky a stoly. Pátrali jsme po tý partě a objevili jsme, že to vede dál do podzemí. V dalším patře číhaly velryby a vypadalo to tu ještě o něco hůř. Unikly jsme útoku kytovců a zjistili, že to vede ještě o patro níž. Tam už byl klub jak má být. Hrála hudba, tančilo se mezi kamennými sloupy a obrovskej bar byl zavalenej lidmi. 
Byli jsme příliš vyčerpaní na nějakou performance, takže jsme si koupili pivko a usedli v rohu parketu na gauč a pozorovali cvrkot. Pobyli jsme asi dvě pivka a vyrazili jsme na hostel. Zjistili jsme, že se dá jít ještě o patro níž. Tam už byl takovej nic moc klub a hlavně a to nás překvapilo: východ ven. Poté co jsme z chodníku vešli do klubu, sešli 4 patra do podzemí jsme zase vylezli na chodníku. Tahle mimoúrovňová architektura dokáže bejt dost matoucí. O kus dál se ozývala hudba a smích, tak jsme se rozhodli ještě nakouknout i tam. Z největšího klubu v Edinburgu jsme se ocitli v tom nejmenším. Byla tu taková rodinná atmosféra. Všichni už byli dost opilí a blbli například s podlejzáním provazu a dělali jiné podobné vylomeniny. Dali jsme ještě jedno pivko na dobrou noc a pak už jsme fakticky vyrazili spát. Byly asi čtyři ráno.
Žádné komentáře:
Okomentovat