Sám od sebe jsem se vzbudil krátce po čtvrté. Dobalil jsem co bylo potřeba, udělal si čaj a nasnídal se. Mezitím se vzbudil Mike a odvezl mě na letiště. Tam jsem si měl píchnout injekci. Našel jsem paramediky a ukazoval jim tu injekci a požádal je, zda by mi to nepíchli. Prohlásili, že to nemůžou, protože nevěděj, co v tom je. Podivil jsem se, že to by jim snad mělo vadit, kdybych to chtěl píchnout já jim a ujistil jsem je, že já to taky nevím. Že jsem to prostě vzal, jak jsem to dostal. Byli neoblomní a tak jsem musel na pánské záchody. Sedíce na odpadkovém koši jsem si sterilizoval místo na břiše a bodnul si injekci. Šílenej pocit, narvat to na celou dýlku do sebe a pak postupně vstříknout celý obsah. Ale povedlo se. K bolesti nohy, zadku a žeber se přidala bolest břicha v místě vpichu. Zpocenej jsem se dobelhal k odbavení a do letadla. Tam jsem jim ukázal, že jsem těžce raněnej a žádal o tři volné sedačky. Prej ne, je plný letadlo. Dobelhal jsem se na své místo a umístil nohu do uličky. Tam mi do ní neustále někdo kopal a nejvíce samy letušky a letušák. Byla to parta naprostejch trotlů. Vždycky se hrozně omluvili načež za minutu táhli vozejk a zas mi do tý nohy napálili. Kdykoliv sem se pokusil usnout, tak mě do tý nohy něko bouchnul. Už, už jsem je chtěl zmlátit hliníkovou klávesnici, když po bůhvíkolikátým nárazu do nohy mi sami nabídli, abych se přesunul na Emergency exit. Zjevně ty pravidla o fit lidech nejsou až tak striktní. Ani tam jsem už ale neusnul.
Ve Vancouveru jsem si vzal skytrain do centra a dokulhal se i s bágly do hostelu Hi-Vancouver. Výbornej hostel přímo v centru za 35 doláčů na noc a to prosím se snídaní.
I když jsem už byl na nohou 15 hodin ve Vancouveru bylo teprve 11 dopoledne. Vyrazil jsem tedy ven. Volal jsem Karkulákům, u kterých jsem bydlel před 13 lety, že "Hobbit is in town" a že bych je rád pozval na večeři. Jejich pes byl ale nemocnej, tak nikam nemohli, ale nabídli mi, ať dorazím k nim. Sbalil jsem dvě naše piva a vyrazil směrem k nim. Z půlky cesty jsem se vracel na hotel, protože jsem si zapomněl antibiotika. Pak jsem se ještě stavil v outdoor shopech, kde jsem koupil trekové boty a hlavně vycházkovou hůl se kterou se mi chodilo výrazně lépe. Až někdy v sedm večer jsem konečně zazvonil u Karkuláků.
Pořídili si nádhernej byt s krásným výhledem. Seděli jsme na terase, popíjeli pivko, grilovali kuře a vyprávěli si co se všechno za těch 13 let co jsme se neviděli a neslyšeli přihodilo. Vůbec se nezměnili, ale změnilo se hodně věcí kolem nás všech. Bylo to krásné posezení a zavzpomínání. Jen nerad jsem se po desáté zvedal a vyrážel na hostel. Tou dobou jsem byl vzhůru už 27 hodin a to bych měl odpočívat a šetřit energií. Vyčerpání si vybralo svou daň a já nebyl schopnej ve skytrainu vydržet vzhůru. Z posledních sil jsem nastavil budíka, aby mě vzbudil za 30 minut, kdy jsme měli být v mé stanici. Jen co jsem potvrdil nastavení a spustil ruku s telefonem, tak začal zvonit ten budík. Nechápavě jsem se na něj podíval, co jsem tam zadal špatně. Ukázalo se, že nic. Půlhodina uběhla a my zastavovali na naší zastávce. Tak tak, jsem to stihnul ven. Tam už jsem se jen dokulhal zpátky na hotel, kde jsem si radši rezervoval ještě jednu noc, protože jsem cítil, že ze všeho nejvíc teď budu potřebovat odpočinek. Jen co jsem lehnul do postele, tak jsem spal.
Žádné komentáře:
Okomentovat