Ráno byl byt plnej lidí. Všichni mě litovali a ptali se mě, jak se to stalo. To jsem netušil. Uvařil jsem si čaj a chystal se na kontrolu do nemocnice. Dorazil ale Milan a tak jsme místo kontroly šli na snídani do Kotvy. Tam bylo zavřeno a tak jsme skončili v Jedničce. Chtěl jsem dát jen jedno, ale nějak mi zachutnalo a tak jsme jich lupli o pár víc.
Volala Míša a ptala se co se stalo. Tak jsem jí to popsal, že mám zmasakrovanou nohu a něco asi se žebry.
"Kde jsou klíče od bytu?" ptala se.
"Kde by byly? V kanále pod oknem," odvětil jsem tónem, že tohle je snad každýmu v takový situaci jasný.
Stejně se nabídla, že mě hodí aspoň do nemocnice a dokonce se jí podařilo provázkem a ramínkem vylovit ty klíče.
V nemocnici jsem narazil na starého známého mladého doktora. Nebyl jsem si jistej, jestli jsem ho při poslední návštěvě nenaštval, ale vítal mě jak ztraceného syna.
"Koukám, že sis nedal pokoj," prohlásil, když viděl obvaz trochu od bahna.
"No, nedal, ale dneska už jsem spal doma, přestává to nějak bejt sranda," odpověděl jsem.
"Vy vypadáte strašně!" prohlásila sestřička hledíce na moje zabahněné boty.
"V pátek vypadal daleko hůř!" ujistil ji lékař.
Vyčistil mi ránu a převázal to. Navíc mi sestra píchla dvě tetanovky.
"Přijď za týden, abychom ti vytáhli ty stehy," říkal mi doktor.
"Já ale v pondělí letím do Kanady," odpověděl jsem.
Doktor se na mě podíval nevěřícím pohledem.
"Nejdřív sem si myslel, že seš takovej idiot, ale tvoje odhodlání je až fascinující," prohlásil nakonec.
Poslal mě raději ještě na rentgen, aby měl jistotu a dal mi injekci heparinu s tím, že si ji mám pak píchnout sám, než poletím. Já ho moc neposlouchal, protože už jsem nervózně sledoval hodinky, neboť o půle měl hrát Záviš. Původně jsem mu chtěl ještě říct o té bolesti na prsou, ale nakonec jsem to nezdůrazňoval.
Míša mě znovu hodila na fesťák a já už zdálky slyšel: "a nechááám si vytetovat píííču na čelooo!" Stihnul jsem ho.
Plánoval jsem už jen pít malinovku, ale přišli ostatní a začali jsme zase pít piva. Mně začalo být trochu líp i to kulhání už mi jakž takž šlo a po nemocnici mi vůbec otrnulo. Napsal jsem Míše, že pojedu až v noci a začali jsme to zase rozjíždět. Po přesunu na hlavní stage jsem ale zjistil, že to ještě zdaleka není dobrý a zase jsem dostal strach z toho zejtřejšího letu a chtěl jsem ještě vidět kluky. Napsal jsem nakonec Míše, že jedu. A byl jsem rád, během pár hodin se mi udělalo zase výrazně hůř, takže jsem byl rád, že jsme dorazili domů. Uložil jsem kluky a šel spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat