Deset, dvacet Hobbit

Náš stan obývaný mnou, Mrtvočichem a Pratetou se standardně probouzí jako poslední. Všichni už posnídali a my nemůžem ani dostat Mrtvočicha ven ze stanu. Dávám si bagetu s Marmitem, balíme a jdeme na cestu zpět. Nějak jsme to vzali zkratkou a ztratili jsme se v roklích mezi rašelinou. Někde to pekelně jezdilo. Nakonec nabíráme správnej směr a vycházíme u další přehrady. Tam vaříme oběd a já poprvé testuji svůj mikropřenosný vařič na pevnej líh. V silném větru jsem rád, že jsem si jídlo aspoň ohřál na pokojovou teplotu. Všichni narvali odpadky do jedný tašky a nikdo se nemá k tomu, aby to vzal.
„Dejte do toho šutr a hoďte to do vody. Nejsme prasata, abychom to nechávali válet na břehu,“ zahlaholil Radek. Myslím, že to byl Prateta, kdo ho nakonec odnesl.
Busík nás poslušně čekal na místě, kde jsme ho nechali a tak jsme za chvilku už znovu uháněli po M6 směrem na Kesswick. Žena si přesedla dopředu mezi Radka a Josku. Radek po chvíli něco rajbloval s řadící pákou a tím svým nakřáplým hlasem tak krásně řekl:
"Hele, prosímtě, kdybys náhodou měla pocit, že ti v jednom kuse šahám na levý stehno, tak je to proto, že ti v jednom kuse šahám na levý stehno."
Joska chtěl vidět pořádný hory a tak je naším cílem Honnister pass. Ty hory maj teda maximálně 600 – 800 m, takže jsme si od nich moc neslibovali. Skutečnost předčila očekávání. Silničkou se sklonem asi 75 stupnu se busík s vypětím sil vyškrábal nahoru pod Honnister pass. Venku jsme se nadlábli, zabalili a rozloučili s Radkem, který si chtěl dát těch pár dní samostatnou toulačku.
Na mapě jsme naplánovali trasu končící v jakémsi lesíku, které tu jsou doslova vzácnost a zamířili jsme si to přímo nahoru na vrchol před námi. Při těch prvních stoupacích metrech člověk zuřivě rekapituluje obsah kletru a slibuje si, že příště si toho veme míň. Sluníčko ale svítilo, kolem nás byly úchvatné scenérie, takže člověk otřel pot a zabral a ono to zase šlo. Prošli jsme kolem lomu břidlice a pak dál až na úplnej vrchol. Tam bylo tak krásně, že nikdo nenamítal proti Joskovu návrhu zakempit rovnou tady a na les se vykašlat. Viděli jsme tam sestupovat nějakýho týpka, kterýho jsme tipli na Němce a pojmenovali Helmut.
„Helmut tam bude mít za chvíli tmu a zimu a my si tady vychutnáme západ slunce,“ argumentoval Joska.
„Helmut tam může mít ale taky oheň,“ namítl jsem, ale byl jsem taky pro ten západ.
Vychutnávali jsme výhledy do obrovských dálek a Digi se smíchem navrhnul, že bychom si mohli zahrát na schovku. Všichni se toho hned chytli a nadšeně začali diskutovat pravidla, která si každej pamatoval z dětství už jen velmi matně. Digi hrát něchtěl a tak se šel někam schovat. Zbytek se vrhnul do hry.
Zapomněl jsem, jak plná napětí, zvratů, honiček a smíchu je tahle stará hra. Jednou, když Joska vylosoval, že bude počítat jen do deseti jsem se vrhnul k baťohům a chtěl z nich bleskově vytvořit úkryt. Zjistil jsem, že všichni si do batohu museli zabalit půl hračkárny chrástítek, protože jinak to nebylo možný. Bylo mi jasný, že Joska stojící snad pět metrů ode mě musel tu cimbálovku slyšet a tak jsem tam ležel za tou hromadou a hýkal smíchy. Joska v klidu dopočítal a řekl:
„Deset dvacet Hobbit za baťohama!“
„Mě nemůžeš vidět!“ řechtal sem se.
„Kouká ti noha,“ odpověděl.
Po mnoha kolech jsme se konečně vyřádili a dali jsme se do vaření. Já zjistil, že vřes úžasně hoří a hřeje líp než ten líh a tak jsem přikládal větvičky na ten svůj minivařič. Mrtvočich vida oheň za chvíli nadšeně přitáhl otep vřesu. Řekli jsme mu, že jsme tu jak na střelnici, že si větší oheň fakt nemůžem dovolit a navíc ten vřes, co tak krásně hoří je všude kolem, takže bychom taky mohli skončit uprostřed slušnýho horskýho požáru. Zklamaně teda otýpku zahodil.
K našemu tábořišti přišlo pár ovcí, které upřeně hleděly na to co tam děláme.
„Koukej jak nás pozorujou. Kdo ví co maj za lubem?“ upozornil jsem Josku.
„Já sem spíš přesvědčenej, z toho jak to tady v Anglii pozoruju, že ty ovce jsou součástí kamerového systému,“ prohlásil Joska přesvědčeně.
Oba jsme se znovu podívali na ten nehybnej pohled ovčích očí a já si představil, jak kdesi někdo sedí a dívá se na obrazovku, odkud na něj zrovna koukáme my.
Slunce začalo zapadat a do té doby krásná scenérie se změnila v něco co se těžko popisuje slovy. Okolní zelené vrcholky táhnoucí se zdánlive do nekonečna se prokresily prodlužujícími se stíny. Hladina jezer pod námi se zklidnila a les ztmavnul. V dáli se mezi horami rýsovalo moře a slunce pomalu sestupovalo k jeho hladině. My byli vysoko nad tím vším. Mladí a svobodní s životem před námi. Vybalil jsem jointa, co jsem loni zapomněl v kalhotech a omylem propašoval z Amsterdamu. Bylo to dvojče toho jointa, kterýho jsme si dali s Mrtvočichem a Pratetou tehdy sedíce v noci na okraji vodního kanálu. Chutnal fantasticky. Nedělal už skoro nic, ale v tu chvíli a v ten moment to byla přesně ta správná věc.
Po západu slunce jsme postavili stany a pak jsme se sesedli do kruhu a Mrtvočich začal brnkat na kytaru. Setmělo se, všude bylo naprosté ticho a jen tóny kytary a tichej zpěv se nesly do dáli. Možná až k tomu moři.

Krakonoš v rašelině

Ráno nikdo nechápe, jak jsme mohli za jedinej večer udělat tak strašlivej bordel. Uklízíme, balíme a chystáme se k odjezdu. Ještě nákup v Tescu ve Slough a už hurá na sever. Likvidujem pet lahve se zbytky Guardsmana a později doplňujeme zásoby o nějaké ležáky. Atmoška v autě je výborná a kytara zase hraje. Děláme krátkou pauzu na benzíně, kde jsem si odskočil na záchod. V klidu si tak sedím, moc mi to nešlo, když se najednou u mě v kabince ozve hlas: „Až to bude možné, otočte se.“ Uvědomil jsem si, že to je navigace co mi mluví z kapsy u kalhot, ale stejně jsem se skoro bál otočit a jak se mi sevřel žaludek bylo hned hotovo.
Konečně sjíždíme s dálnice a nacházíme luxusní flek na zastavení. Jsme v severní části národního parku The Peak District. Zpětně jsem viděl fotky z parku (Joska totiž trval na tom, že nechce dopředu fotky vidět) a zjistil jsem, že jsme opravdu našli nejneutěšenější a nejopuštěnější cíp tohoto luxusního parku. Stavíme busíka u silnice a vyrážíme směrem nazdařbůh.
Široko daleko kolem nás se rozkládají rašeliniště. Dlouho ale nepršelo, tak jsou vyschlé a dá se po nich chodit, ač se nohy boří do sypkého podkladu. Objevili jsme přehradu z počátku devatenáctého století a poté i kamenitou pěšinku po které se jde daleko rychleji. Jdem tak rychle, až jsme skoro narazili na silnici co park protíná. Obrátili jsme se a hledáme nějakej flek na spaní. Nakonec se na nás usmálo štěstí v jakémsi korytu mezi obrovskými rašelinovými valy.
„Nevím, odborník nejsem, ale mám pocit, že se jedna nebo dvě příručky nějak vágně zmiňujou o tom, že spát v korytu není ten nejlepší nápad. Zejména, když tak fouká a zatahuje se jako tady,“ vyjádřil jsem své pochybnosti.
Ostatní mávli rukou a Joska vybalil pětilitrovej soudek Krakonoše, kterej nesl sebou. Uznal jsem sílu argumentů a postavili jsme stany. Byla kosa a tak jsme se všichni namačkali do stanu k Digimu, pili Krakonoše z ešusu a Mrtvočich hrál na kytaru. A bylo nám zase fajn.

Flag is dead

Vzbudil jsem se asi v šest ráno. Potřeboval jsem na záchod. To ještě nemůže být Vindaloo, ujišťoval jsem se. Bylo. Po půl hodině a mohutné studené sprše jsem se otřesen vrátil dospat na tu hodinku, než budeme vstávat. Po probuzení se mi chtělo znovu na záchod. S hrůzou v očích jsem tam šel. Bylo to horší než poprve. Fyzicky naprosto zruinován a s podlamujícími se koleny jsem se vymotal ven. Nebylo mi jasný, jak mám v tomhle stavu hrát paintball. Po peripetiích, kdy jsme zjistili, že nás zabookovali na úplně jiný hřiště 50 km daleko jsme konečně dorazili na místo. Bylo to na poslední chvíli, takže nás bleskově oblíkli a nafasovali jsme 100 kuliček. Musely stačit, na víc jsme neměli peníze. Nebudu vás napínat, bylo to málo. Painball byl ale perfektní. Bylo tam fakt hafo lidí (odhadem přes padesát). Hrálo se v různým prostředí a různé úkoly. Jednou jsme bránili hrad, podruhé zabírali domky ve Vietkongské vesničce. Joska hned po první hře našel rezervní zásobník tak s 400 kuličkama, takže jsme hned doplnili. Jednou jsme museli dokoupit a odpoledne jsme dostali každej bonusovou stovku. Byl to masakr. Ač jsme byli rozděleni na týmy co hráli na různejch hřištích, tak vzduchem svištěly střely jedna za druhou. My navíc hráli s jakýmsi pákistánským komandem co mělo neuvěřitelně munice.
"Tak je lepší, když se vyblbnou takhle, než když se snažej odpálit do vzduchu vlak," kvitoval jsem to s povděkem. Naším neomylným cílem byla partička namachrovanců, co bojovala jenom v kalhotech a tílkách. Naše omezené zásoby střeliva nás nutily hrát více takticky a vybírat si ránu. A taky když střelivo docházelo dělat riskantnější kroky, než by si člověk jinak dovolil. V jedné hře jsme měli za úkol zachránit rukojmí a dopravit jej přes nepřátelské území k vrtulníku. Bojovalo se na hřbitově a za náhrobky se dalo skvěle schovat. Zkusil jsem risk a zalomil to několika skoky za kládu odkud jsem měl větší šanci sejmout protivníka. Najednou jsem zjistil, že mi na nohou leží naše rukojmí.
"Co tady sakra děláš?!" nechápal sem. Palba se zamířila na nás. Postupně jsem vytipoval odkud pálí a protože Marshall hlásil poslední minutu rozhodl jsem se k zoufalé akci. Ukázal jsem rukojmímu, kde jsou palposty a instruoval ho na které má pálit. Doufal jsem, že když zahájíme cílenou palbu získame cenné sekundy během kterých bychom mohli překonat zbývající vzdálenost. Vzal jsem ho tak, abych ho chránil a za mohutné palby jsme vyrazili vpřed. Chvíli to fungovalo. Protivníci zaskočeni palbou zalehli do úkrytu. My běželi kupředu a už už jsem věřil ve vítězství, když se do nás naplno opřela salva druhé linie, která jen čekala, až někdo prorazí. Bylo to hodně zblízka, takže to byla celkem brutální bolest. Padal jsem k zemi a zahlédl jsem rukojmího, kterak dokázal postoupit ještě o několik málo kroků, než také padal v zuřivé palbě. Přesto to byl úžasnej zážitek.
Při poslední hře jsme nakonec opravdu zabodovali. Hrála se klasická "seberte nepříteli vlajku a chraňte svou". S posledníma pár kuličkama jsem se držel v pozadí a chránil naši vlajku. Střely došly. Měl jsem poslední schovanou v kapse. Nabil jsem a loudavým krokem jsem mířil k soupeřovým pozicím. Nikdo si mě nevšímal. Tak jako v normální bitvě, klidně jdoucí civilista nevzbudí tolik pozornosti jako běžící střelec. Najednou se kolem mě prohnal týpek v černém overallu co jsme měli všichni, s černou maskou na hlavě a v ruce držel soupeřovu vlajku. Letělo za ním hromada kuliček, ale zdálo se, že nic nedostal. Najednou na mě začal křičet Marshall:
"Seš mrtvej?!"
"Nejsem."
"Vlajka! Honem vlajka!!!"
"Uklidni se, to byla soupeřova. Všechno je pod kontrolou," odpovídal jsem v poklidu.
Najednou šel kolem týpek s maskou a overalem. Když mě uviděl začal křičet:
"Flag is dead! Flag is dead!"
"It's OK," odpověděl jsem a všiml jsem si bot. Byl to Joska.
"Můžeš na mě mluvit česky, to sem já!" řekl jsem mu.
"Ty debileeee! Vlajka! Támhle leží! Dostali mě! Musíme ji dostat do cíle!"
V tu chvíli jsem zahlédl soupeřovu vlajku ležet o podál. Popadl ji a bežel sem co to dalo. Dosáhl jsem až našeho stanoviště. Vítězství!
Radostně jsme se loučili s ostatníma. Rukojmí mi děkoval, jak jsem se ho snažil zachránit. Zkrátka spousta silných a skvělých zážitků. Až na to, že jsem měl úplně rozstřílený nohy. A už zítra nás čeká spousta chození. Naskákali jsme do auta a navigace Marie zavelela směr. Joskovi bylo divné, že jedem cestičkou spíše pro teréňák, než pro Báwo, ale rozhodli jsme se Marii důvěřovat. Chyba. Nejdřív jsme to odřeli o křoví co to dalo a nakonec nám dva kmeny přes cestu nám nedovolily jet dál. Při druhém pokusu jsme skončili kdesi na takovém poměrně luxusním trávníčku. Když se k nám začalo blížit golfové vozítko se zuřivě gestikulujícími gentlemany, na nic jsme nečekali a ujížděli pryč. Naštvali jsme se na navigaci.
„Ta Marie je k ničemu! Je úplně pitomá!“ nadával sem a zkoušel přepnout na jinej hlas. Nakonec jsme se shodli na Slovence, kterou jsme pojmenovali Zuzanka a shodli jsme se, že je z Liptovského Mikuláša. S ní jsme už bezpečně dorazili do Windsoru. Tam už byli Digi se Ženou, kteří si jeli prohlídnout Londýn a taky Radek, který se byl projít po Windsoru.

Dali jsme rychlou grilovačku a potom jsme zamířili do pivovaru, kde jsem je odborně provedl, dali jsme pár ochutnávek a vyzvedli si zamluveného soudka Guardsmana.
"Musíte ho postavit a nechat v klidu 24 hodin," připomínal mi Will.
"No way, ten padne ještě dneska večer, nám trocha těch kvasnic nevadí."
Joska se přihlásil na narážení. Jsou to ještě staré soudky a narážejí se klasicky zaražením pípy do sudu. Ač to dělal poprvé podařilo se mu to na jedničku a my už mohli vychutnávat první skvělé pinty. Prateta na druhej pokus roztopil gril a za chvilku jsme si pochutnávali i na grilovaném pstruhovi – ten byl skvělej, rejnokovi – to je jak jíst chřupavky a Mořčákovi chutném – ten dělal čest svému jménu. Mrtvočich se střídal s Radkem v hraní na kytaru a zavládla všeobecná pohoda.
Po pár pivkách jsem šel s Joskou vedle a odvyprávěl jsem mu, co se stalo mezi mnou a Míšou. On prožil něco velmi podobnýho, takže byl pro mě tou spřízněnou duší, která dokáže porozumět. Nakonec jsme ještě stáhli film "A bude hůř" a Joska ho pustil. Zůstali jsme poslední dva vzhůru, ale já kolaboval.
"Jdi spát," nabádal mě Joska.
"Nenechám nedopitý pivo!" prohlásil jsem odhodlaně a upil z půllitru.
Po každým upití jsem ihned usnul. Po nějaké chvíli se zas vzbudil. Viděl tak minutu filmu, napil se a znovu omdlel. Ale dorazil jsem ho!

Vy mi budete rozumět

Ráno jsem se probudil výkřikem. Zjistil jsem, že ten kdo křičí jsem já a že nevím proč to dělám. Ranní paprsky zalévající hladinu jezírka před námi byly ale úžasnej balzám. Člověk jen tak kouká přes nohy ve spacáku na tu nádheru a je strašně rád, že je.
Idylku po chvilce narušil starší děda co vedl kolo. Šel až příliš najisto naším směrem. Tušili jsme zradu. A taky jo, byl to ranger a ptal se, jestli jsme tam spali.
"Kdepak! To by nás ani nenapadlo," prohlásil jsem drze ignorujíce očividnou skutečnost podpořenou tiše chrápajícím Mrtvočichem.
"Já neumím moc dobře anglicky," pokračoval děda, "ale vy mi budete rozumět. Tady se spát nesmí!"
"Jasně, v pohodě, hned vypadnem, omlouváme se," žehlil jsem to. Pokýval hlavou a šel dál.
"Tak rychle pryč, než zavolá posily," zavelel jsem a začli jsme balit.
Zanedlouho jsme byli znovu na cestě směrem k Dunkirku. První zastávkou byly pláže odkud se evakuovali spojenci na začátku druhé světové poté co dostali od Němců na prdel. Já se vyšplhal na zbytky jednoho bunkru a zbytek si udělal piknik na pláži, kde se jali vařit bramborovou kaši a párky. Po chvíli jsem slanil a šel jsem k nim. Najednou jsem si všimnul, že za mnou běží jakejsi arabskej hošík.
"Mesijé, mesijé!" hulákal na mě.
Pomyslel jsem si co otravuje, ale otočil jsem se k němu co chce.
"Mesijé! Mesijé!" vykřikoval udýchaně a zvedl do vzduchu mou peněženku s kartami, doklady, penězi, zkrátka se vším co v takové peněžence bývá.
Pochopil jsem, že ji našel v písku, a že mi vypadla při lezení na ten bunkr.
"Mersíí, mersíí," zuřivě jsem mu děkoval.
Jen se usmál a odběhl pryč. Dali jsme oběd. Je neuvěřitelné jak při správném vyhládnutí a atmosféře dokáže být bramborová kaše ze sáčku s párky dobrým jídlem. Moře bylo celkem koupatelné, ale špinavé, tak jsme jen smočili nohy a po chvíli relaxu, kdy jsem nenápadně zkusil Mrtvočicha zasypat do dun jsme naskákali do busíku a pokračovali.
Následovala krátká prohlídka Dunkirku a hurá na trajekt. Naše sežvatlané občanky nám zrovna nedodávaly sebedůvěru a navíc Mrtvočich získal díky své fotce na občance novou přezdívku "Špína", protože se neuvěřitelně podobal hlavnímu protagonistovi filmu "A bude hůř". Prošli jsme úvodními kontrolami a pak nás zastavili před nájezdem na parkoviště.
"Vypněte motor," žádal velký černoch.
"Vážně?" nebyli jsme zrovna nadšeni tou myšlenkou.
"Vážně!"
Tak jsme ho vypli. Jen zběžně nás obešli a řekli: "Můžete jet."
"Hele, tak já půjdu ven a budu dělat, že se o busík tak jako ležérně opírám a jako že mi ujede pod rukou," navrhnul jsem a vyskočil ven.
Ležérní opírání, když se snažíte roztlačit auto, co má s nákladem možná přes tunu nevypadá tak ležérně, jak jsem si původně sliboval. Chlapíci z Border control něco zmerčili, ale spíše se pousmáli, takže jsme jeli dál.
Na trajektu jsme dali Kozlíky na oslavu a pojedli něco zbytků chleba a zásob z konzervy. Zařádili jsme na palubě a už se zase jelo.
Všichni vzorně naskákali do aut, jen naše parta zůstala venku a ještě nadšeně vytahovala videokameru. Nikdo nechápal.
Konečně signál od chlapíka co řídil vykládání, všichni mohutně zatlačili a téměř za potlesku přihlížejících naskákali do rozjetého busíku jak únosci po dobře odvedené práci.
Radek měl obavy z řízení vlevo, ale poté co pochopil který pruh na dálnici je ten nejpomalejší se už jelo celkem bez problémů. Naším cíl byl Windsor. Cestou jsme v Old Windsoru nakoupili Vindaloo v mém oblíbeném indickém Takeaway. "Extra spicy," zněla objednávka. Chlapík za pokladnou jí s ďábelským úšklebkem přijal.
Doma nás překvapili mí spolubydlící, kteří mě ujišťovali, že budou v Londýně. Když zahlídli naší partu, tak ač byli v pyžamech naskákali do auta a prchli pryč. V jídelně jsme zatím uchystali vše pro večeři. Jíst tohle Vindaloo je opravdu něco mezi jídlem a operací žaludku. Uchystal jsem papírové utěrky, něco na ovívání a dostatečné zásoby ležáku. Konečně jsme ochutnali první sousto. Je neuvěřitelné, jak člověk dokáže vždy zapomenout jak nezapomenutelné jídlo to je. Prvotní výbuch chutí, tak charakteristický pro indickou kuchyni je vzápětí smeten tsunami pálivosti. Pálivosti co snad ani nelze definovat. Pálivostí co ochromuje ruku, co zvedá vidličku se soustem. Na čele nám vyrážel pot a ležáky rychle mizely v útrobách. Věděl jsem, že dnes budu rád, když vyjím maso a brambory. Na omáčku nebylo ani pomyšlení. Všichni kolem měli orosené čela a pomalu dýchali. Prateta normálně křičel a Žena ho musela ovívat.
Přesto jsme ten boj všichni vyhráli. Joska, který to spořádal komplet prohlásil, že to bylo trošku ostřejší než obvykle a Radek opakoval, že si ohromě pochutnal. Prateta dejchal.
Popili jsme nějaké zásoby z ledničky, pokecali a zahráli na kytaru a unaveni jsme šli zalehnout. Ráno nás čekal brzkej budíček, protože jsme šli na Paintball.

Snad to nespraví

Přesto nás noc osvěžila a mohlo se jet dál. Teda nemohlo. Busík odmítl startovat.
"Tohle se nám stalo už ve Francii!" prohlásil zkušeně Radek. "Se startuje hrozně snadno, stačí do něj trochu šťouchnout."
Přeci jenom to byl busík jak kráva, tak jsme všichni vyskočili a pořádně zatlačili. Krásně naskočil a jelo se dál. Tohle se opakovalo při každé zastávce.
Německá krajina je doslova hnusná, ale brzy jsme překročili hranice do Holandska, kde už bylo o poznání pěkněji. Joska se začal dožadovat koupele a tak jsem zkusil najít něco na satelitních snímích Google Maps. Našli jsme slibnou vodní plochu a namířili si přímo tam. Bylo to skoro dokonalé, zaplavčili sme si, prohlídli luxusní vesničku a Radek zkusil spravit busíka.
"Já teda doufám, že se mu to nepodaří," pronesl Mrtvočich nahlas společnou myšlenku.
"Viď? By to úplně ztratilo kouzlo," přitakal Digi.
I když jsme jeli maximálně stovkou cesta prostě v takovém počtu ubíhala strašně rychle a za chvilku jsme byli v Amsterdamu. Prohlídli jsme si město, které za denního světla ztratí tak 70% ze svého kouzla, našli hospůdku Old Nickel, kde jsme tak skvěle zakalili s Mrkem a Pratetou loni, když makali v Amsterdamu na brigádě. Hospůdka bez lidí a bez živé hudby působila také takovým chladným dojmem. Dali jsme ale pivko, venku koupili nějaké to hulení. Marně jsem sháněl druh "Mango", což byl nějakej lehkej outdoorek. Všechno co prodávali vypadalo až příliš brutálně na naše potřeby.
Ještě nějaké ty zásoby, roztlačit busíka a jelo se dál. Radek toužil strávit večer u písečných dun. Nějaké jsem přes satelit našel a tak jsme to jeli zkusit. Měli jsme obavy, protože Holandsko je rozparcelované a oplocené kousek po kousku. Duny jsme našli nakonec luxusní, ale všechno oplocené a přísně hlídané. Z parkoviště nás hned vyrazili, že tam v žádným případě nesmíme zůstat přes noc. Zkusili jsme další štaci u nějakého lesíka u letiště. Lesík byl protkanej cestičkama.
"Tady nemůžem zakempit," prohlásil zkušeně Joska. "Já vím, teď to vypadá opuštěně, těď v noci se zdá, že bychom se tu mohli schovat, ale ráno tady bude lidí jak na jarmarku!"
Vrátili jsme se k autu a dozvěděli se, že už je taky vyhazovali. No nic, jelo se dál. Prý zkusíme nějaké odpočívadlo.
Představa spaní na prochcaném a pokaděném povrchu - protože jinej se u odpočívadel ani nevyskytuje a vedle burácející dálnice mě zrovna nelákala. Zkoušel jsem teda zoufale hledat nějakej jinej flek na mapách. Nebyla to legrace, protože cesta vedla přes šílené aglomerace a mnohastupňové kžížení dálnic, takže ač se Radek původně vyjadřoval o GPS navigaci dost s despektem, tak nyní hlasitě oceňoval její přednosti a vyžadoval její asistenci.
Stále nic a my se blížili hranicím, které jsme s kontrabandem nemohli přejet. Nakonec jsem něco našel. Zdálo se, že tam je i parkoviště a tak jsem zadal cíl. Ještě kilometr před cílem nikdo nevěřil. Les chemiček, továren a snad i jaderná elektrárna s masivní trafostanicí neslibovaly zrovna romantické spočinutí. Pak náhle jako mávnutím kouzelného proutku se zjevil lesík s loukama a parkovištěm. Na jedné louce jakási partička grilovala a brutálně slavila. Zkusili jsme je navštívit, ale zjevně nebyli moc "hipie". Prozkoumali jsme okolí parkoviště a objevili nádherné jezírko s pláží. Tam jsme s sebou pleskli s karimatkama a postupně zalezli do spacáků. Zkusili jsme vykouřit toho jointa, ale byl brutálně silnej a zážitek nic moc. Mrk trochu zahrál na kytaru a za chvilku jsme všichni spali.

To se nemůže vejít

Takže bez výraznějších příprav jsme se sešli s hodinovým zpožděním v Praze U Kozla. Sešla se různorodá partička lidí ve věku od 17ti do 45ti let, co se dohromady pořádně neznali a netušili co od cesty mohou čekat. Já, Digi, Jana - Digiho ségra, kterou Joska později překřtil na "Ženu", Joska, Mrtvočich, Prateta a Radek. Skoro každej z nás odjížděl s nějakým tím problémem co nechával doma. Byla cítit nervozita. Radka neznal pořádně nikdo a on neznal nás. Jen když viděl hromady bagáže, tak rezolutně prohlásil, že se to nemůže vejít. Vešli jsme se, všichni i Joska, kterého jsme nabrali v Globusu na Čerňáku. Na uvítání nám oznámil, že právě kamarádovi naboural tranzita. To nebyla informace, která by Radka nadchla. Těsně předtím jsem ho ujišťoval, jakej bude Joska skvělej záložní řidič.
Nakoupili jsme skromné zásoby jídla a pití a hlavně součástky na výrobu redukce napájení do busíku, abychom mohli dobíjet navigaci a vyrazili jsme. Začalo se stmívat, kolovala pivka a Mrtvočich vytáhl kytaru. Autem se rozlila příjemná atmosféra, která nás už celou cestu neopustila. V dáli se tyčila Milešovka a busík ukusoval první desítky kilometrů. Joska zpestřil cestu hrou na potápěče. Kdykoliv se jelo tunelem všichni se nadechli a drželi dech dokud jsme nevyjeli. Byla to sranda, vykulený voči, hlášky "von dejchá, jasně vidím jak dejchá" a Radek šlapající na plyn co to dá, aby pomohl.
První zastávka byla v lesíku kdesi u dálnice, kde jsme zastavili jenom pro přespání. Na Radkovi byla znát únava a všichni ostatní také zoufale hledali nějakou pohodlnou spací polohu v busíku. Místečko se zdálo celkem luxusní, dřevěná boudička a vedle lesík ovšem také hukot nedaleké dálnice a hlavně koleje. Všichni jsme se vzájemně ujišťovali, že v noci nic jezdit nebude. Nejezdilo, ale vždycky tak jen deset minut. Pak se rozdrnčel přejezd a po několika minutách přišly masivní otřesy a rachot na hranici bolestivosti. A to bylo celou noc. Vždy když jsem uslyšel to "to-dong" přejezdu, tak jsem pevněji zavřel oči a snažil se hlouběji usnout. Skoro to i fungovalo.

Beltane Roadtrip

Na festival ohňů Beltane v Edinburgu jsem padl náhodou po naší loňské návštěve tohoto fantastického města. Záběry obrovských ohňů a mnoha mladých, často spoře oděných lidí tančících kolem v bahně rozhodly. Chtěl jsem to zažít. Poslal jsem na Facebook nějaká videa z youtube a hned se hlásilo spousta dalších lidí. S Raspou jsme se nakonec dohodli, že on veme transportera, vyrazíme týden předem a uděláme pořádnej roadtrip. Začalo se hlásit tolik lidí, že transportér nestačil. Napadlo mě půjčit takovej ten klasickej hipísackej busík, ale bylo to pekelně drahý. Náhoda tomu chtěla, že se objevil jeden v Čechách na prodej. Skoro jsem ho koupil, protože Míša byla taky pro a já plánoval, jak s ním budem s rodinkou vyrážet na cesty a klidně v něm i spát. Jenže Míša se rozmyslela a já sice jel do Tábora s penězma v kapse, ale odjel jsem bez busíku. Radek - majitel, mě v podstatě ukecal, ať si ho nekupuju. Že to je auto, co musí přinášet radost, že nemá cenu, abych měl kvůli němu problémy.
Nakonec jsem ho ale oslovil, jestli by nám ho nepůjčil a nebo nechtěl jet s námi. Prohlásil, že s námi rád pojede.
Všechno vypadalo skvěle, ale pak se to začalo sypat. Postupně odpadali jednotliví účastníci. Nakonec i Raspa začal mluvit o tom, že neví, zda to jeho "Hanz" dá, že to je daleká cesta a on nemá na servis. Pak už nás bylo jen osm a tak jsme se rozhodli jet jenom busíkem. Dva týdny před odjezdem to vzdal i Raspa, takže nás zbylo sedm statečných. Místo plánování a příprav jsem ale musel řešit rodinnou krizi. Snad se někdy rozepíšu o tom celém, ale teď je příliš bolestivé na to jen myslet. Přesto je třeba to říct, aby šlo pochopit proč Beltane nakonec pro mě byl tím, čím byl. Digi vymyslel, že pojedem v hipísackejch hadrech, takže jsem ještě poslední večer před odjezdem trávil s dětma batikováním oblečení.