Sloni a škorpióni

V Bangkoku jsme nakonec neplánovaně strávili o den víc, než bylo plánováno. Vstáváme v devět a po bouřlivých příhodách předchozích dní už tušíme, že svět má pro nás zase celou sadu překvapení.
Balíme a loučíme se s indickejma klukama v recepci, kteří nám říkají, že bylo fascinující nás jen sledovat a ať se někdy určitě vrátíme.
Dáváme snídani a píšem kambodžskému králi, že jedem kolem a jestli bysme se nemohli stavit. Celé to navlíkáme jako výpravu českých studentů vedenou šéfredaktorem hlavních studentských novin. Opík už to domlouval s naší ambasádou, kde nás podpořili a odkázali nás přímo na královský palác. Král umí česky a kdysi studoval v Čechách, tak by to mohlo vyjít.
Je nám jasné, že válení se na pláži v Pattaye už nestíháme, ale doufáme, že nám dopadne aspoň výprava na slonech, kterou Opík domluvil. Museli bychom to ale stihnout do čtyř hodin a náš přístup je klasicky hodně laxní. Berem taxíka na Victoria monument odkud prý do Pattaye jezdí místní. Kousek za hostelem vidíme dva turisty, kteří stojí s mapou na rohu a nějaký thajec jim ochotně radí a ukazuje kam musí zajít a že jim sežene levýho tuktuka. Necháváme je být. Tohle si prostě každej musí zažít.
Na nádraží u Victoria monumentu se brutálně hádame s prodejcem lístků, který nám tvrdí, že cena je 150 a přitom Ip nám říkala, že to má být za sto. Měl tak zoufalej výraz, že jsme mu nakonec dali raději plnou cenu. Po všech těch podvodech člověk prostě nevěří nikomu. Jedem takovým minibusíkem plným úředni, kterée jezdí do Pataye si přivydělat jako kurvy. Klasicky usínáme a budíme se až v Pataye. Zastavil nám přímo u hostelu. Neuvěřitelné. Turistické autobusy stojí 800 a nikam vás nezavezou.
Rychle se ubytováváme a Opík zabavuje majiteli hostelu jeho mobil a rychle volá na sloní farmu, že jsme už jako dorazili a chceme jet na slony. Říkají mu, že máme smůlu, že už je pozdě a minibus už odjel. Je tvrdej a vysvětluje jim, že my máme jen několikahodinové okno a zítra už zase budem pryč. Je tak důraznej, že pro nás nakonec majitel poslal soukromé auto s řidičem.
Sloni byli fantastický. Brodili jsme se na nich hlubokou řekou, projížděli džunglí a také šli po silnici, kde mezi náma kličkovaly zdánlivě malinkaté auta. Náš slon byl nějakej žravej, takže jak uviděl zelený křoví nebo strom, hned to strhnul a šel si natankovat chobot. Nedbal ani brutálních ran bodcem, které mu občas uštědřil poháněč, kterej mu seděl hned za ušima.
Vracíme se džípama a pak už nás minibus veze zpátky do Pataye, kde plánujem to pořádně roztočit. Majitel hostelu nám ale říká, že jsme se zbláznili, jestli se chcem zítra dostat až do Kambodže a nemáme nic rezervovanýho. Že skoro nemáme šanci. Nevzdáváme to a jedem hned na autobusové nádraží a chcem koupit lístky na hranici.
"VIP bus v devět za 350," informuje nás babka za přepážkou.
"My nechcem VIP," bráníme se.
"Tak economy v sedm za 150, ale tam není záchod," informuje nás.
"Ten my nepotřebujem," ujišťujem jí a radostně kupujem lístky. Už druhý den jsme měli zjistit, že to bylo málem hodně osudné rozhodnutí.
Všechno zařízeno a tak hurá do víru nočního života. Prý je tu daleko bezpečněji, než třeba v Bangkoku a taky tu skoro nejsou žádní podvodníci. Údajně nějakej vládní program na zajištění bezpečí pro turisty nebo co. Houby vládní program. Pattaya jsou Karlovy Vary Thajska. Jsou tu prakticky jenom rusáci. Všude. A rusák, když ho podvedete, tak nepochopí, že to byla sranda. Takže takovej Darwinův výběr v praxi. Thajci, kteří podváděli tu prostě už nejsou.
Okolí našeho hostelu moc nočním životem nežilo. Jediné co jsme našli je pochybná temná ulička plná kurev, ladyboyů a barů. Jeden(a) z ladyboyů se přitočil(a) k Opíkovi a důvěrně se mu zavěsil(a) za ruku.
"Jakpak se jmenuješ zlatíčko?" ptal(a) se ho. Já stál o kousek dál, ale když jsem zaslechl odpověď "Vasil," vyděsil jsem se, protože jsem tušil co bude následovat.
"Hezké jméno a odkud jsi?" vrněl(a) dál ladyboy. Chtěl jsem něco vykřiknout, abych Opíka zastavil, ale ten už se svou nově nabytou hrdou identitou nahlas odpověděl: "Z Čečny!"
Rusáci co šli kolem nebo seděli u baru se nadechli a prudce otočili naším směrem.
"Ty vole, tady bych to radši nepoužíval," sykl jsem na Opíka a rychle zdrháme pryč. Na hlavní silnici jsme potkali nějakýho nalitýho anglána ze kterého jsme vytáhli, že musíme jet na nějakou Walking street.
Už jsme prolomili systém místní dopravy. Jezděj tu pickupy na které stačí mávnout, oni zastaví, vy jedete a jen na něj zazvoníte, když chcete někde vystoupit. On vám zastaví, vy mu dáte 10 bathů za každýho a frčí dál. Když odbočí jinam než chcete vystoupíte a mávnete na jinýho.
Walking street vypadá úplně jako KhaoSan v Bangkoku jen je tu spousta ruských nápisů a samozřejmě hromada rusáků. Procházíme tím fascinujícím světem klubů, barů a rychlého občerstvení. Já si to moc neužívám, protože jsem dostal naprosto šílenej průjem. Nemůžu si dovolit ani si zakašlat. Kluby nevybírám podle osazenstva nebo cen pití, ale čistě podle toho jaký by tam asi mohli mít záchody. Dáváme pivka a nějakej ten kebab a Opík si odskočil taky na záchod. Já sedím na kraji chodníku a chvilku koukám na chlapíka, který po sobě nechává lézt hromadu škorpiónů a za peníze se fotí s lidma. Popíjím si svý pivko a okukuju holky, když najednou ucejtím jak mi něco přistálo na rameni. Ztuhl jsem, protože jsem moc dobře věděl co to bylo, ale mozek to odmítal zpracovat. Jen jsem si pogratuloval, že jsem těsně předtím byl na jedné z mých mnoha návštěv toalet. Bál jsem se i podívat, ale periférně jsem zahlédl obrovského černého škorpióna. Zuřivě jsem zatřásl ramenem, ale on se jen pevnějc chytil a výhružně zvedl ocas s bodcem na konci.
"Okamžitě ho ze mě sundej!" zařval jsem na rozchechtaného thajce, kterej mi ho tam hodil.
"Tak zaplať," pronesl chladnokrevně.
V hlavě mi běželo, že snad nemůže bejt nebezepečnej, že tak šílení nejsou snad ani Thajci, ale jistota tomuhle vědomí chyběla.
"Okamžitě ho sundej!" pronesl jsem a tón naznačoval, že to už myslím zatraceně vážně. Sundal ho. Hodil jsem mu asi dvacet bathů, aby se neřeklo a zdrhal jsem se pryč. Ještě mnoho dní poté jsem se otřásl, když jsem si na to vzpomněl.
Někdy v jednu ráno jsme viděli jak zavíraj obchod, kde dělaj fotky na pasy a na víza.
"Ty vole, já nemám fotku na kambodžský vízum," vzpomněl si Opík a zatlačil je zpátky do obchodu a donutil je, aby všechno znovu zapli a vyfotili ho. Jeho výraz "mám čtyři promile, ale jsem vážnej" neměl chybu.
Končíme v jednom ruským baru, kde nahoře tančí striptérka u tyče a pak plave v bazénu do kterého je ze stran vidět. Dáváme vodní dýmku a už jenom relaxujem. Vyčerpání je příliš silné. Na hostel přicházíme asi v pět ráno. Já jdu hned spát, ale Opík tam stále něco balí a kutí, takže nakonec spí snad jen půl hodiny.

Dračáky

Vstáváme už v osm ráno a chcem zmizet z tohodle místa. Na recepci ale nikdo není. Čekáme přes hodinu. Němky bloumají chvíli recepcí, ale pak odchází do města. Nikdo nedorazil a tak jsme nechali peníze a vzkaz na stole a mizíme pryč. Cíl je jasnej. KhaoSan road a tam někde najít ubytování.
Zkoušíme jet místní dopravou, ale místní lidé nám dávají naprosto zmatené informace. Pak nás zastavil sekuriťák a hrozně se nám snaží poradit. Já mu naslouchám, ale Opík ho ignoruje. Jsem přesvědčenej, že to není podvodník, protože co by z toho měl. Až když mi na mapě kroužkuje turistickou kancelář, tak tuším zradu. Ze zoufalství nakonec na doporučení Lonely Planet berem taxíka a nutíme ho zapnout taxametr. Za 150 bathů jsme nakonec na vytoužené KhaoSan road. Zkoušíme Rainbow hostel a máme štěstí. Házíme bágly do úschovny a vyrážíme na prohlídku města. První cíl: Královský palác. Jdem podle mapy přes nějakej kruháč, kde nás odchytil chlapík v tričku "National Gallery". Je strašně milej. Dozvěděli jsme se, že královskej palác je do dvou hodin zavřenej, protože tam král slaví nějaké mecheche, ale dal nám spoustu tipů, kam se podívat mezitím. Je to rozházené po půlce města, ale prej nás veme tuktukář na všechna ta místa jen za 60 bathů. Nabídl se dokonce, že nám nějakého odchytí a dohodne cenu. 
"Už jsem nevěřil, že tu padnem na někoho takhle slušnýho," raduje se Opík, "měli bysme mu dát nějaký peníze."
Něco, někde hluboko v podvědomí není dobře, ale ignoruju to. Přesto prachy odmítám a říkám, že ho pak, když ho ještě potkáme, pozvem na pivo. Odchytil nám náhodně projíždějícího tuktukáře a už se vezem k prvnímu chrámu.
"Kdepak, kvůli takovejmhle lidem se sem člověk vrátí a né kvůli těm zmrdům co se tě pokoušej vojebat!" pochvaluje si Opík.
Vcházíme do prvního chrámu a vysokej stojící budha je mi zatraceně povědomej. V hlavě začínaj zvonit varovné zvonečky, ale né dost důrazně. Prohlížíme chrám, odmítáme zaplatit 50 bathů za puštění ptáčků z klece, protože tím bychom jen podporovali jejich další chytání a jedem dál. Následující chrám je už o poznání pustší. Zvonky zvoní, ale já je neslyším. Potkáváme belgičana, který se nás ptá dokdy je dneska zavřenej ten královskej palác. Potvrzujem mu, že do dvou. Dává nám ještě tip na nějaký skvělý místo z džunglí a slonama na severu Thajska. Taky nám řekl, že prej ta TAT je oficiální státní turistická kancelář, ale dává tuktukářům poukázku na palivo, když tam vemou turisty, aby tam vůbec někdo přišel. Pak už pokračujem do dalšího chrámu se zahradami. Je tam obrovskej gong, takže samozřejmě beru paličku a udeřím. V tu chvíli si všimneme chlapíka v modré košili, kterej jde neomylně po nás. 
"Bezpečák, zdrhej!" křiknu na Opíka a rychle se vzdalujem. Chlapík nás ale za chvilku dohnal. Jako první mi chválí účes, což nás naprosto zmátlo. Pracuje prý u aerolinek a sem se chodí modlit. Dal nám skvělý tipy na nákupy a na turistickou kancelář.  Vracíme se k našemu tuktukáři a ten nám sám navrhuje, že by nás vzal do turistický kanceláře. 
"Chceš poukázku co?" smějem se, ale dovolujem mu to, když nás vozí za tak skvělou cenu.  Za chvilku vstupujem do hodně neoficiálně vypadající kanceláře.
"Co chcete?" ptá se nás dost vostře chlapík u stolu.
"Nevíme," říkáme popravdě.
"Tak až se rozmyslíte, tak mi řekněte."
Diskutujem s Opíkem, jestli zkusit ten sever, nebo jet do ty Pataye, kam jsme původně plánovali. Chlapík je netrpělivej. Zkusíme Patayu, ale cena je mimo realitu a tak to zas balíme. Tuktukář navrhuje, že nás vezme ke krejčímu. Je to ten co nám doporučil ten hodnej pán z aerolinek, tak souhlasíme. 
Jen jsme vešli dovnitř změnila se zvonkohra na plnou sílu požárního zvonu. Konečně všechny západky zapadly na svá místa. Samozřejmě! Tohle byla přesně ta místa, kam nás před čtyřmi lety vozil ten tuktukář, co nám sliboval prohlídku města jen za 15 bathů! A my debilové platíme 60. Prošli jsme obchod, ze zvědavosti se poptali na ceny ručně šitých košil (1500 bathů), kompletního saka (5000 bathů) a mýdlem napuštěné mořské houby, kterou má prý doma každý pravověrný Thajec (400 bathů) a už jsme se pakovali. Tuktukář na nás zkoušel triky s výletem lodí za 3000 a ujišťoval nás, že v paláci mají do šesti do večera. Už jsme začali bejt dost nepříjemní a odmítame tvrdě všechny nabídky a důrazně trváme na odvozu ke královskému paláci. Tuktukář chvíli něco zkouší, ale nakonec zastavujeme přímo před vchodem. Ještě na nás zkusil, že 60 je málo, ale to už odmítáme diskutovat. Jen jsme si vydechli, že jsme se zbavili toho podvodníka, tak se na nás vrhli lidi ze stánku u vchodu do paláce a ukazovali nám zalaminátovanou ceduli s tím, že naše kraťasy nesplňují dress code do paláce a oni maj velmi výhodnou nabídku, že za 50 bathů zálohy a 50 bathů půjčovného nám půjčí dlouhé kalhoty. Čuli jsme zradu, ale když jsme uviděli nabídku, tak jsme to dál nezkoumali. Bavlněné kalhoty s motivy draků nám učarovaly. Ukazovali jsme, že chcem dvoje přesně stejný a ty jsme nakonec dostali. V "dračácích" jsme konečně vyrazili do paláce. U vchodu dostal Opík takovej nápad a ptal se slečny co nám prodávala lístky, zda je v paláci nějakej dress code. Prej jo, ale není to tak vážný. 
"Ukažte mi co máte na sobě," pobídla nás slečna.
"Ne, ne, to je dobrý," reagoval rychle Opík a oba jsme přistoupili blíže k pokladně, aby nebylo vidět co máme na sobě.  Slečna se naklonila přes přepážku a když zahlédla naše dračáky, tak se složila smíchy.
"Podvedli nás co?" řekl Opík.
Chechtající se pokladní jen kývala hlavou.
V paláci jsme potkali pár dalších lidí v podobných kalhotech. S jedním mladým anglánem jsme se dali do řeči:
"Si taky naletěl s těma kalhotama co?"
"Cože?"
"No ten dress code, to je samozřejmě podvod. Jsme zaplatili pade půjčovný," smáli jsme se.
"Kdepak, já nejsem blbej. Nenechal jsem se nachytat. Musel jsem jim dát dvěstě zálohu, ale půjčovný jsem měl zadarmo," vysvětloval nám ochotně.
Náš výbuch smíchu nebyla reakce, kterou čekal.
"Šikovnej kluk," poplácali jsme ho po ramenou a se smíchem šli dál. Nemusím dodávat, že když jsme palác opouštěli, tak stánek jako zázrakem zmizel a nikde poblíž nebyl nikdo z původní ochotné obsluhy. 
Dračáky se ale staly základní výzbrojí našeho šatníku a prožili jsme s nima ještě spoustu zábavy. Po paláci jsme zašli ještě na ležícího budhu a pak jsme zabloudili v jakýchsi podivných uličkách kdesi u řeky. V dračácích a s mapou v ruce jsme si připadali jak bažanti na střelnici. Nakonec jsme s vymotali a sedli si v hospůdce na jedno pivko. Přinesli nám ho nechutně teplý.
"My chcem studený!" stěžovali jsme si.
"Nemáme studený," prohlásila číšnice.
"Tak nám přineste sklenici plnou ledu, my si ho budem lejt do ní," zaveleli jsme zkušeně, neboť to byl způsob, jak se pivo pilo na té párty s místníma na Filipínách.
"Nemáme led," řekla číšnice.
"Tak nějakej osekejte z mražáku, nám to je jedno!" přikázali jsme jí a ona ochotně odběhla a za chvíli se vrátila se sklenicí plnou velmi pochybného ledu.
"Mám pocit, že v Lonely planet psali nějaký důrazný varování o místním ledu," odtušil Opík, když zalejval led prvním pivem.
"Jsou to americký srábci," zamručel jsem a spokojeně se napil chladivého piva.
Chtěli jsme se ještě projet na lodi a tak jsme našli přístav. Baba u lístků neuměla ani slovo anglicky a posílala nás stále dokola na molo. Tam jsme nakonec skončili s nějakou partou amíků. Najednou se doslova přiřítila loď. Amíci zmatkovali, ale my raději skočili na rozkymácený bok. Než jsme se otočili loď už nabírala zase plnou rychlost a amíci jen zmateně stáli na molu. Zaplatili jsme 16 bathů. 
"Trochu rozdíl oproti těm 3.000 co nám nabízel ten hajzl," glosoval to Opík. Projeli jsme kanál, viděli nasvícenej královskej palác a nejvíc jsme obdivovali nesmírnou efektivitu se kteoru operovala ženská u nástupu a výstupu. Loď brzdila u mol skoro smykem, lidi tak tak stačili vyskoči a naskočit a už zas zabíraly naplno motory. Za chvíli jsme byli na naší zastávce, která byla jen kousek od našeho Rainbow hostel. Pozdravili jsme indický kluky na recepci a šli si aspoň na chvilku schrupnout, než vyrazíme poznávat noční Bangkok.
Já jsem ještě obdivoval charakter tohodle hostelu. 
"Jasně, je tu trocha plísně tu a tam, trochu punkový záchody na chodbě a dusno a vlhko, ale ta atmosféra, to se prostě nedá srovnávat!" radoval jsem se. "Jsou normálně lidi, kteří by třeba něcemu takovýmu dali jen padesát procent..."
"Ale Hobbite, tenhle hostel má padesát procent," smál se Opík.
"Vidíš! Přesně o tom mluvím!"

Sociální dávky

A když už by to v Sabangu mohla pomalu začít bejt nuda, tak přišel náš poslední den. Vstáváme dost pozdě a původní plán byl vyrazit kolem poledne, abychom v klidu stíhali letadlo v šest večer. Jen cesta na letiště trvá přes dvě hodiny. Poslední pessos jsme ale utratili za snídani a pár piv a tak jdeme na přátelskou návštěvu k našim českejm kamarádům. Je na ně smutnej pohled. Tři trosky leží v chatičce, kterou Opík trefně nazval „lágrem“. Zatuchlina a smrad nás vytlačily na verandu.
„Vstávejte chlapi! Jste na dovolený,“ snažíme se je motivovat.
„Já nikam nejdu,“ zabručel Jirka a lehl si na druhej bok. Ostatní nejeví také žádné známky aktivity.
„Setkání s námi může některejm lidem zkazit celou dovolenou,“ prohlásil Opík zasmušile.
„Martine, prosímtě dej nám aspoň nějaký peníze!“ zcela otevřeně žebráme, „potřebujem aspoň čtyři stovky na autobus. Jede nám to za půl hodiny.“
Dostali jsme litra za kterej jsme poděkovali a vrhli se hned ke stánku s pivem. S otevřeným San Miguelem v ruce na pláži jsme vše začali vidět z jiný perspektivy.
„Kdy se zas dostanem na pláž?“ ptám se Opíka, kterej jedinej zná itinerář.
„Noooo,“ protahuje Opík, „možná v Pataye, ale tam ta pláž prej nestojí za nic.“
„Hele vono něco jede ještě ve tři. Tam budem v pět, bysme to letadlo měli stihnout,“ pronáším hříšnou myšlenku.
„Si taky myslím, dem si užít moře!“ zavelel Opík a šli jsme řádit do vln.
Martin se jako první vymotal z lágru někdy ve dvě odpoledne a když nás našel s pivem na pláži, tak se nestačil divit: „Netvrdili jste, že vám jede autobus za půl hodiny?“
„Jo, jel, jenže pak jsme nafasovali sociální dávky a tak jsme se je rozhodli propít.“
„Kdy vám to letí?“
„V šest.“
„Jak to chcete stihnout? To snad ani nejde.“
„To budem řešit, až to bude problém.“
Dali jsme ještě pořádnej oběd a pár dalších piv, takže nám už rozhodně nezbejvalo na soukromý taxi. Opík balil a já šel sehnat odvoz. Autobus prý už nejede, ale ukecal jsem nějakej minbus za 200 na osobu. Prej tam bude za hodinu a půl. Vyrážíme ve tři odpoledne a minibus jede neomylně na druhou stranu, než jsme přijeli. Rozpoutáváme šílenou paniku a řveme, že jsme špatně. Řidič i místní nás uklidňujou, že do Puerto Princess taky jedem.
„Za hodinu a půl?“
„Jo, za hodinu a půl.“
„OK,“ a usnuli jsme.
V Puerto Princess nás vyhodili dost daleko od letiště. Už neblbnem, berem prvního tuktuka a řítíme se na letiště. Odbavili jsme se a hned po nás dali ceduli „CLOSED“.
„To bylo těsný, ty vole,“ komentuju to.
Zakempili jsme na podlaze, dali nějakou podivnou polívku v plastovým kelímku a zanedlouho jsme už seděli v letadle směr Manilla. Tam byly šílený fronty u imigračního, ale my si sedli za žlutou čáru s nápisem „překročení zakázáno“ a otevřeli jsme dvě plechovky piva. Nikdo nás nebuzeroval a tak jsme se po dopití zvedli a vyšli na druhé straně imigrační zóny. Dáváme večeři na stejném místě jako minule a pak už se checkujem na let do Bangkoku.
Přilétáme v noci a jediná možnost je taxík, tak ho berem. Opík našel nějakej skvělej hostel na hostelsworld.com, kterej má ty nejlepší hodnocení. Taxík nás podezřele vyhazuje kdesi na okraji Bangkoku. Po chvíli hledání mezi okolními ruinami nacházíme něco co by spíš měl být čtyřhvězdičkovej hotel. Mramor všude, designový věci. Cena mě vyděsila. Platíme 1000 bathů za noc a dostali jsme pokoj, kde je jen manželská postel.
"Opíku, mám pocit, že na Hostelsworld.com dost kecaj," nadhodil jsem, když jsem se díval na depresivní výhled z našeho okna.
Poptáváme se, jestli se dá někam vyrazit, ale zjišťujem, že je všude zavřeno. Zašli jsme aspoň na chvilku do společenské místnosti, kde jsou nějaký nadějný Němky, ale za chvíli jdou všichni spát. Jdem taky.

Na Discu

Ráno vstávám kolem desáté. Opík s Martinem ještě tvrdě spí a tak jdu na snídani. Vychutnávám rybu s rýží a ranního San Miguela, když se najednou přižene Mirek a vystresovaným hlasem mi říká: "Neviděl jsi někde Martina?"
"Jo, spí u nás," odpovídám bohorově.
"No ty vole, no uff, ježišmarjá, ty si nedovedeš představit, co jsme prožili. Jirka vykouřil už dvě krabky cigaret, klepe se a měl málem další infarkt. My vůbec nespali, hledali jsme ho celou noc, my už šli na policajty, že ho někdo zabil," chrlil ze sebe.
Ukázal jsem mu naší chatku a on se nadšeně vrhnul k Martinovi:
"Martinéé, to sem rád, že žiješ, to sem rád, že jsem tě našel, já tě hledal v noci, málem jsem se zabil, psi na mě doráželi, my měli o tebe hroznej strach!"
"To proto, že jste čůráci," zabručel ještě opilej Martin a obrátil se na druhej bok.
Mirek stále konsternovanej vyrazil oznámit tu radostnou novinu Jirkovi. Později jsme se Jirkovi smáli a připomněli mu jeho vlastní slova: "Jiné lidi by setkání s vámi mohlo vystresovat, nebo jim zkazit celou dovolenou."
Dali jsme oběd a šli jsme zevlit na pláž a pak jsme si šli zaplavat. Všude tam jsou cedule, že tam jsou silné zpětné proudy a že se nesmí plavat daleko. Já už dříve zkusil zaplavat k jedné ze zaparkovaných lodí a měl jsem co dělat, abych to uhrabal zpátky. Teď jsme vyplavali s Opíkem. Ve strašné dálce se rýsovaly dva zaparkované katamarany.
"Plavem k nim?" nadhodil jsem z legrace.
"Jasně!" souhlasil Opík. A tak jsme plavali. Moc to neutíkalo, vlny byly vysoký a my museli docela makat. V jeden moment, kdy jsme byli už daleko od pobřeží jsme uslyšeli mohutný pískot.
"Myslíš, že to je na nás?" zeptal jsem se.
"Těžko," odvětil Opík.
Bylo to na nás. Plavčíci začali panikařit, ale pak narazili na Martina co relaxoval v restauraci na pláži a ptali se ho:
"Jsou to dobrý plavci?"
"Jo, jo, sou," potvrdil Martin a všiml si, že občas mizíme za vlnama, "ale je dost možný, že se topěj," dodal spíš pro sebe.
Když jsme byli asi ve třičtvrtě cesty, tak jsem se začal strašně smát, že jsem se málem utopil.
"Myslím, že jsme právě objevili odpověď na naší otázku Co budem dělat celé odpoledne," chechtal jsem se, "protože jestli zpátky to bude těžší než tam..."
Doplavali jsme úplně vyflusaní ke katamaranu, na kterej jsme vylezli a dali relax a pak se odhodlali na cestu zpět. Ukázalo se, že v tuto denní dobu byl proud opačný, takže jsme za chvilku byli u břehu.
Večer jsme šli zase na pár pivek do naší oblíbené plážové restuarace. Přidali se k nám Mirek s Martinem, protože Jirka stále v chatce vydejchával včerejší kalbu a stres. Mirek brzo odpad a tak jsme jen s Martinem vyrazili na místní disco. Bylo to daleko, takže jsme domluvili tuktukáře, kterej nás tam za malý obnos dovezl. Disco bylo opravdu místní. Jakási barabizna, která zela naprostou prázdnotou. Dřevěné rozbité stoly, zaprášený jukebox a sympatická filipínka za barem. Majitel s vizáží a chováním skřeta nás lísavě uvítal a pustil barevnou kouli u stropu, abychom viděli, že tady to uměj roztočit. Pak se zručností dohazovače nám nasměroval barmanku ke stolu. Koupili jsme jí drink a s radostí kvitovali, že si objednala San Miguel light, což je asi nejlevnější co tam je. Barmanka usrkávala svýho San Miguela, my do sebe lili plnotučný a česky kecali o všem možným.
„Hele neměli bysme se třeba bavit i s ní?“ nadhodil jsem opatrně.
„No jo, ale o čem?“
„Já nevím, Petříček na tyhle první kroky není,“ pokrčil jsem rameny a bavili jsme se dál česky. Holčina dala asi tři drinky, když se Opík odhodlal zjistit od skřeta, jak to tady chodí.
„Tak co?“ ptali jsme se zvídavě.
„Nechcete to slyšet,“ odvětil Opík.
„Nech toho.“
„Ne, vážně, nechcete to slyšet,“ trval na svém a chtěl se bavit o něčem jiným, ale my jsme doráželi tak dlouho, až nám to řekl.
„Ty drinky, stojej třikrát tolik co naše piva a je to forma dýška, která jde do kapsy tý holce, když chceš s ní něco mít, tak to je za 1500.“
„Ty vole, proč jsi nám to říkal? Tohle jsme fakt nechtěli slyšet!“
„Ste kreténi.“
Holčina pochopila, že s náma nic moc nebude a tak se omluvila, že musí jít domů a přesunula se k druhému stolu, který mezitím zaplnila parta místních diskařů všech věků.
Jestli do té doby bylo celé místo bezútěšné a tak trochu zoufalé, tak v porovnání s dobou před jejich příchodem to byl příjemnej klubík. Zpívali karaoke tak strašně, že by smetli hvězdnou pěchotu jakékoliv země. Snášeli jsme to asi hodinu, než jsme definitivně prohlásili tuto akci za neúspěch a vyrazili pěšky zpátky domů.

Podzemní řeka

V sedm ráno mě probudil řev kohoutů všude kolem.
"Opíku, je sedm, musíme jít na ten jungle trail," zamumlal jsem se slepenou pusou.
"Ses posral," zamručel Opík a spali jsme dál.
Vymotali jsme se kolem desáté, dali snídani a pár pivek v naší plážové restauraci. S výbornou náladou jsme pak vyrazili do džungle. Vedro a vlhkost byly ubíjející. Místní, když nás viděli motat se s lahváčema v ruce směrem k džungli, tak jen vrtěli hlavami.

"Jsem rád, že jsme si včera tak hezky přitakávali, že to chce jít jindy, než v plným poledním žáru," prohlásil jsem utíraje si neustále řeky potu z čela ručníkem.
"No teoreticky jsme to měli zmáklý dokonale, to nemůžeš popřít," odpověděl Opík.
Potáceli jsme se džunglí a tu a tam nás dohnal takovej namakanej brit s filipínskou přítelkyní.
"Na to, jak se motáme, má kluk co dělat, aby s náma držel krok," prohlásil jsem při jedné zastávce. Pak jsem se znovu zamyslel a dodal: "Nebo spíš nás vlastně neustále dohání ta holka."

Džungle jinak byla fantastická. Zelené peklo všude kolem nás. Liány visely ze zelených korun stromů ve kterých vřískaly a proháněly se opice.

Konečně jsme došli k podzemní řece. Fronta na lodičky čítala snad šestset lidí. Nadávali jsme, co je to za bordel a jak to nemaj filipínci vůbec zorganizovaný. Pak nám někdo řekl, že to je tím, že dneska většina kapitánů lodiček nedorazila vůbec do práce. Pojali jsme neblahé tušení. Sabang je opravdu, opravdu maličkatá vesnička. Poté co se v průběhu odpoledne jeden objevil s obvázanou hlavou se naše podezření potvrdilo. Byl to borec z tý absinthový party.
"Mám pocit, že trochu ohýbáme realitu kolem nás," prohlásil jsem.
Pro ukrácení čekání jsme si šli zaplavat do moře. Neměli jsme plavky a tak jsme tam skočili nazí. Připojil se k nám i ten brit s tou filipínkou, která se decentně ráchala asi sto metrů od nás.
"Jak jdete zpátky?" zeptal jsem se ho.
"No já hrozně rychle poběžím," odpověděl.
"A ona poběží ještě rychlejc?" kývnul jsem hlavou směrem k filipínce.
"Ne, ona pojede na lodi."
Čekání nás nebavilo a tak jsme rozpoutali zmatky u nástupu na lodičky. Nejdřív jsme se pokusili přimíchat do nějaký čínský party, ale ženská co to organizovala nás nějakou záhadou odhalila a zcela rasisticky nás vyhodila a vyžádala si naše číslo. To bylo 68. Podruhý jsme za ní přišli, že máme 58, ale naši kamarádi (amík s přítelkyní ze včerejška) mají 60 a tak jestli můžem jet s nima? Šli jsme na tu koupačku a když jsme se vrátili jela zrovna 58, kde spokojeně seděl amík s přítelkyní a pro nás tam už nebylo místo. Ženská co to organizovala nás už poznala a začala hledat v papírech jaký je naše opravdový číslo, načež nás znovu vyrazila. Šli jsme si lehnout na lavičky u rangerů a když jsme se vrátili bylo 71.
"Kde jste byli?!" vyjela po nás organizátorka.
"Koupit vodu," odpověděli jsme.
"V Sabangu?"

Konečně jsme jeli na lodičce do podzemní krápníkové jeskyně, prohlídka to byla pěkná, ale že by to stálo za ty cca 4 hodiny čekání, to asi ne. Měli jsme strašlivej hlad a tak jsme se vrátili jednou z lodí, které tam parkovaly. Borec nás vzal oba za 150 pesos.
V Sabangu v naší restauraci potkáváme naše čechy co jsme potkali už včera odpoledne a tak sedáme k nim, dáváme večeři a příjemně vychlazeného San Miguela. Večer se rozjíždí, kecáme, vyprávíme naše příběhy a padesátník Jirka to komentuje památnými slovy:
"Vy dva máte obrovský štěstí, že jste se potkali. To co vy vyvádíte, by někoho mohlo přivést do slušnýho stresu a zkazit mu klidně celou dovolenou."
Martinovi jsme zabavili mobily, protože nás iritovalo, že s nima fůrt něco řeší.
 "Dostaneš je na konci školního roku," oznámili jsme mu, "tady seš na dovolený."
Klasicky jsme vypili všechny zásoby piva v hospodě a postupně i všechny zásoby San Miguela v přilehlých obchůdcích, kam obsluha horlivě běhala doplňovat zásoby. Vyrazil jsem do jednoho ze vzdálenějších a tam jsem koupil Red Horse strong beer. Majitelům vůbec nevadilo, že si ho dáváme u nich v restauraci a nekonzumujeme vůbec nic jinýho. Dokonce v jeden moment přišli a omlouvali se, že se bude vypínat elektřina a jestli nám nevadí, když nám na stole zapálí svíčky. Je to tu prostě opravdu jeden z posledních rájů na zemi. Jirka s Mirkem odpadli a my s Martinem jsme vyrazili na místní disco. Bohužel nám taxíkáři oznámili, že už je zavřený a tak jsme našli nějakou jinou hopůdku, která byla narvaná místníma. Přisedli jsme k jednomu stolu s tím, že se budem družit jako včera, ale místní se během chvíle mačkali u vedlejšího a náš byl prázdnej. Já vyčerpáním usnul. Opík s Martinem zkoušeli balit jednu sympatickou filipínku. Po zavíračce jsme se zvedli a motali se zpátky k chatičce.
"Nechceš spát u nás? Máme tam místo," navrhli jsme Martinovi.
"Rád, v tý tmě bych se někde zabil," děkoval Martin, kterej už si stačil rozbít ksicht o kameny u cestičky.
 Na několikátej pokus jsme se dostali do chatky. Tam nás vítala párty švábů, kteří byli na podlaze, na stole, na postelích, prostě všude. Když jsem vstoupil na záchod, měl jsem pocit, že jsem vešel do filmu Mumie. Proudy švábů se mi rozeběhly od nohou. Vyklepali jsme matrace a roztáhli moskytiéru, já vypnul Martinovy mobily, aby nás nebudily a za chvilku jsme spali.

Párty s místníma

Budík začal řvát v šest ráno. Kolem nás pobíhal chlapík s mopem.
"Hele, hotelová služba," komentoval jsem to lakonicky. "Jako medik výpravy doporučuju, abysme ze zdravotních důvodů dali každej panáka slivovice," zamumlal jsem a šahal do lékárničky.
Posilněni slivovicí jsme se odbavili a sedli do dalšího letadla.
Letiště v Puerto Princess bylo dost punkový. Z letadla se vystupovalo rovnou ven na letištní dráhu, kde si každej šel po svým. V něčem, co šlo při spoustě dobré vůle označit letištní halou jsme slovili náš baťoh. Opík se zatím skamarádil s nějakým amíkem a jeho ošklivou přítelkyní a řešil s nima, jak se dostat do Sabangu.
"Autobusy jely v sedm a v devět," konstatoval Amík. A stály by jen 200 na jednoho.
Venku se na nás sesypali dopravci a vnucovali se nám se soukromejma dodávkama “jen” za 3000.
"Dáme ti litra, ani o dolar víc," prohásili jsme svěřepě.
Rozpoutal se křik a nadávky, ale nakonec zlevnili na 1500. Amíci to chtěli vzít.
"No way, jsme jasně řekli litra a i tak vás přeplácíme, my chcem jet busem za 200!" trvali jsme s Opíkem na svým. Nakonec jeden filipínec ztratil nervy a prohlásil, že nás veme za litra.
"OK, tak dem," souhlasili jsme, jenže než jsme došli k jeho autu, sesypali se na něj ostatní a když zjistili cenu začali něco řvát. Nemuseli jsme rozumět, abysme pochopili, že ho obviňují z likvidace trhu. Omluvil se nám, že teda asi nic nebude. Už jsme šli pryč, když pro nás najednou zase doběhnul a ptal se, jestli by nám vadilo, že budem nabírat ještě spoustu lidí.
"Ne, vůbec," usjistili jsme ho poté co potvrdil, že cena bude dohonutejch 1000 pesos.
Ukázalo se, že lhal. Nikoho jsme nenabírali. Byl to jen trik, aby ho nezabili. Opík ho ještě šéfovsky donutil zajet k obchoďáku, kde jsme si nakoupili a potom najít banku s bankomatem, kde jsem si já vybral peníze. Amíci jen s respektem sledovali praktiky českých cestovalů.
"Voni se nás snažej vojebat, ale to je jako by učili orly lítat," prohlásil Opík sebevědomě.
Chlapík zastavil na benzínce, vzal benzín za litra a poprosil nás, abysme zaplatili. Já už tahal peníze, ale Opík mě zarazil.
"No ani náhodou! Nic mu nedávej! Teprve až v Sabangu. To známe tyhle triky!"
Nakonec byl ochotnej dát mu 500 teď a 500 v cílí. Chlapík jen nešťastně mávnul rukou a prohlásil, že to je dobrý, že mu to dáme všechno až v Sabangu. Až později jsme zjistili, že ta cena byla neuvěřitelná a bylo to jen o málo více, než ho stál benzín tam a zpátky. Na té benzínce jsem si ale říkal, jak to má Opík zmáklý.
Krajina kolem byla dechberoucí, ale my byli na konci sil, takže jsme za chvilku spali. O necelé tři hodiny později jsme zastavili v Sabangu, kde jsme řidičovi dali tvrdě vydělaných 1000 pesos. Vedro bylo smrtící, ale měl jsem pocit, že jsme vystoupili v ráji. Blankytně modré moře s bílými vlnkami omývalo pustou pláž jemného žlutého písku stíněného kokosovými palmami. V dáli se rýsovaly hory a za palmami byly bambusové restaurace a dřevěné chatičky se střechama pokrytýma palmovými listy. Ta dokonalost byla naprosto omračující. Ještě před pár dny jsem byl v hlubokých depresích kdesi ve studené a vlhké Anglii. Tenhle víkend bude zjevně trochu jinej, než většina ostatních. Všechen stres posledních dnů byl v jediném momentě pryč.

V prvních chatkách po nás chtěli 800 za celou chatku pro dva. To byla polovina, než jsme slyšeli od lidí, kteří tu byli před námi.
"Ber to!" nabádal jsem Opíka.
"Hele je to první věc, co jsme viděli, dem se podívat dál," prohlásil a amík souhlasně přikyvoval.
Šli jsme dál a potili se v dlouhých kalhotách s těžkým báglem na zádech. Všude chtěli buď násobky ceny, nebo měli plno.
"Dem zpátky a vemem to, já už se chci fláknout na pláž," prosil sem Opíka.
"Tak di na pláž a já to projdu," trval na svým a já šel dál za ním. Amíci to vzdali o něco dřív a my došli až na konec, abysme zjstili, že ty první chatky byly to nejlepší, co můžem dostat. Vrátili jsme se zpátky a amíci už nás vítali ubytování v “naší” chatce. Ukázalo se, že to byla taky jediná volná chatka. V tu chvíli jsem začal zase propadat lehké depresi. Chlapík z resortu nás posílal do jakéhosi betonového hotelu u silnice. Tam jsme za žádnou cenu nechtěli. Nakonec nám ukázal obrovskou chatku tak pro čtyři lidi, že prej za 1500. Bylo mi jasný, že tohle skončí draze, ale nechěl jsem to vzdát.
"Ses zbláznil, my jsme dva. Dáme ti 800," trvali sme na původní ceně. Chlapík pokrčil rameny a šli jsme dál. Pak tam byly takový menší chatky. Vlezli jsme dovnitř a bylo tam spaní pro tři.
"Co tahle?"
"Za 1000 je to pro tři, máte tu větrák a tak."
"No nedáme, řekli jsme jasně 800."
"Sorry, sir," omlouval se chlapík.
"Zavolej nám šéfa!" zavelel Opík. Chlapík odběhl a venku se rozpoutala menší hádka. Nakonec přišel nějakej mladej černoušek a říkal, že za 800 to nemůžeme mít.
"Ty si šéf?" prohlédl si ho Opík podezřívavě.
"Ne."
"Zavolej nám šéfa!" Kluk odběhl a za chviličku se vrátil, že prej teda jen pro nás za 800. Radostně jsme se ubytovali. Chatička byla super s koupelnou, s větrákem, se vším. Opík zkusil zapnout větrák a nic se nestalo.
"Nejde nám větrák," stěžoval si černouškovi.
"Elektřina jde jen od šesti do desíti, máme jenom generátor," prohlásil kluk chladnokrevně.
"Sem rád, že sme vás nepřeplatili," komentoval to Opík. Skočili jsme do plavek a vyrazili si užívat do moře a na pláž.

Moře kromě letákově dokonalého vzhledu mělo naprosto perfektní teplotu a bylo úžasně čistý. Stále jsem nemohl uvěřit našemu štěstí.
"Je ti jasný vole, že chybělo 5 minut a byli bysme ještě na letišti v Taipei," smál se Opík, "já myslím, že naši andělé se spojili, aby nás sem dostali." dodal.
"Jo, úplně je vidím, jak tam chudáci drželi ten Skytrain a my kreténi neuměli ani otevřít dveře."
Po koupačce jsme dali výbornej oběd za 89 pesos (40 Kč) a zajistili si povolení na cestu džungli k podzemní řece na další den za 150.
"Hele, ale to by chtělo vyrazit tak o půl osmý ráno, než bude tohle pekelný vedro," navrhoval Opík.
"No jasný, vyrážel bych radši klidně v sedm," přikyvoval jsem horečnatě.
Po obědě jsme usnuli vysílením. Vstali jsme v sedm večer a byli jak zmlácení.
"Musíme se porozhlídnout po nočním životě! " prohlásili jsme odhodlaně a vymotali se z chatky. Noční život tu žádný nebyl. Restaurace zely prázdnotou. Dali jsme v jedné večeři a zjistili, že z náboženských důvodů nám tu po setmění nedaj ani pivo. Dovolili nám ale kupovat si ho v krámku o 200 m dál a nosit sem. Babču co ho prodávala jsme vycvičili, že ho musí mít dobře vychlazený. Po večeři jsme vyšli ještě na obhlídku. U silnice před jedním krámkem seděla skupina místních, jedli nějaký jídlo, popíjeli pivko a povídali si spolu. Prošli jsme dvakrát kolem a já pak prohlásil: "Nezkusíme se k nim připojit?"
"No jestli máš odvahu," odpověděl Opík.
Filipínci nás viděli a pokynuli nám, ať se připojíme a hned nám uvolnili dvě místa. Koupili jsme si pivko a začali konverzovat. Bylo to úžasný, vyprávěli nám jak žijou, my zase jim, prostě jsme si ohromě rozuměli. Nechápali jakou rychlosti do sebe lijeme to supersilný 8% pivo. Kolem desáté se začali rozcházet, ale jeden z nich nám řekl, že jdou na velkou párty k šéfovi, kterej slaví čtvrtý výročí svatby.
"Chcete jít s náma? Já se ho ptal a prej ste zvaný," nabídl nám.
"No jasně!" souhlasili jsme nadšeně.
"Nemusíte se bát, nic se vám tam nestane," ujišťoval nás.
"No my se popravdě vůbec nebojíme a slibujem, že snad ani nic neprovedem," smáli jsme se.
Šlo se dál do vnitrozemí do jednoho obrovskýho domu, kde byly venku stoly a posezení.
"Jak je to tu s pitím, můžem si koupit nějaký pivo nebo tak?" ptali jsme se.
"Piva tu máme spoustu," ukázali na přepravku s ledem a pivem. "A na placení zapomeňte. Jen řekněte lidem o tom, jak jsou filipínci pohostinní!" a nalil do skleničky s ledem pivo. "Pijem tu z jedný skleničky, ale nemusíte se bát, my nemáme žádný nemoci," prohlásil vážně.
"To se máte, my snad taky ne," smáli jsme se a přijali nabízenou skleničku. Pivo teklo proudem a neustále nám nabízeli nějaké jídlo, různé grilované ryby, prasečí líčka s rejží a potom žebra, které byly ale prakticky jenom kosti.
"My jíme ty kosti," sdělil mi chlapík co nás přived.
"Jasně, ten byl dobrej zajíci. Na tohle mě nedostaneš," smál jsem se a ostatní se smáli taky a pilo se dál. Po chvíli jsem ale uviděl jednu holku, jak spokojeně křoupe tu kost.
"Hele! Vy musíte něco ochutnat!" prohlásil jsem když už nás sedělo venku asi jenom deset a vyrazil jsem zpátky do chatky pro Absinth. Měl obrovskej úspěch, akorát místní nezvyklí asi na 70% alkohol se ztřískali během chvilky a šéf si nás pozval abysme seděli u něj a vyprávěli mu o nás.

Zlili jsme se tam svorně se všema a zbytek Absinthu jsme šéfovi na jeho žádost podepsali a nechali tam. On nám zase ukázal škorpióny, které nalovil. "Asi tu moskytiéru začnu používat," prohlásil sem.
Někdy po druhé hodině ráno jsme kličkovali zpátky k chatkám a ani nevím jak jsme zapadli do postelí, se vzpomínkou na škorpióny rozhodili přes sebe moskytiéry a spali jak zabití.

Startovní panika

Airplane mode – on. Je to tady, jedinej dotyk prstu a spojení s celým světem je ukončeno. Nepřijdou žádné zprávy, dobré ani špatné. A zkušenost velí, že dobré zprávy nechodí. Být měsíc bez internetu je prý jako být měsíc bez chlastu. Není. Chlast přináší často úlevu a svět je s ním hezčí. Internet, zejména když jste v depresích nic neulehčuje. Nikdo nechce poslouchat jak si fůrt stěžujete, lidi na vás kašlou a vůbec všechno je temnější. Takže jo, je to zvláštní, práznej pocit. Okamžitě citím, že mi něco chybí, ale hluboko dole leží úleva. Pár dní mi bude trvat, než si zvyknu, že je zbytečný tahat telefon z kapsy nebo se na něj koukat. Funguje jenom jako foťák a poznámkovej blok. A člověk může konečně naplno vnímat svět a lidi kolem. Netěším se, a to je dobře. Posledních 23 dní bylo pekelných a tak doufám, že už bude jenom líp. Jsem opilej a strašně unavenej, na dnešek sem spal jen čtyři hodiny. Takže za chvilku usnu a probudím se možná až za 17 hodin v Hong Kongu.

Stačil jsem odkoukat ještě dva filmy, než jsem definitivně unsul. Před chvíli jsme přelétali Irkutsko a za hodinu a něco už budem v Hong Kongu. Je úžasný jakou mají vzdálenosti moc. Doslova cítím, jak všechny trable zůstávaj daleko, daleko za mnou a těším se, až potkám Opíka a vyrazíme na tuhle šílenou cestu.

V Hong Kongu přistáváme do mlhy, takže z něj nemám nic. Letiště je dost chaotické a já unavený a tak jsem si prostě jen našel let na Taiwan po šesté hodině a spokojeně se usadil u brány. Až když jsme nastupovali jsem zjistil, že sem u úplně špatného letu. Chvilka paniky, ale naštěstí ten můj letěl pozdějc. Přebíhám na správnou gate a už bez dalších dobrodružství nastupuju. V druhém letu se výrazně posilňuju pivem a zanedlouho už přistáváme v Taipei. Beru baťoh a těším se na Opíka s cedulí, protože na mě s cedulí snad ještě nikdy nikdo nečekal. Na imigračním se mě ptají, kde budu na Taiwanu. "Budu tu jen jednu noc a budu u kamaráda," odpovídám.
"Kde bydlí?"
"To nevím, on tu na mě čeká."
"My si to můžem ověřit," prohlásí přísně úředník.
"Klidně, on tu na mě opravdu čeká!" horlivě ho ujišťuju.
Nikdo na mě nečekal. Letiště je to maličké a tak ho za chvíli prozkoumám celé a Opík nikde. Bojuju s nutkáním prostě zapnout telefon a zjistit co se stalo. Čekám ještě čtvrt hodiny a pak jsem šel do bankomatu. Vůbec nevím kurzy místní měny a tak vybírám nejnižší nabízenou částku. 1000 čehosi. V bance to měním na drobné. Bankovní úředník úzkostlivě přepočítává vydané drobné a pomáhá si i kalkulačkou. To by mě fakt zajímalo kolik jsem vybral. S drobnejma jdu k automatu a volám číslo co mi Opík kdysi dal. Zvedá to naštěstí Opík a je prej na špatném terminálu. No nevím, na vysokoškoláka je to dost slabej výkon. Dělám si z ručníku podložku a dopisuju deníček. Teď už se jen rozhlížím a čekám, kde se objeví. Hovor stál 3 místní koruny, takže mám ještě 997 na útratu dnešní večer, kdy má být párty s američankama a vůbec Opíkovíma kamarády ze školy. Pokud jsou tady hovory drahé jako u nás, tak to bude velkolepá párty. Moc se těším.
Opík slíbil, že dorazí za deset minut. Po půlhodině jsem se vydal znovu k automatu, ale už to nezvedal. Šel jsem na novej průzkum a konečně ho potkal s nějakou Taiwanskou přítelkyní. Nadšeně se zdravíme a já se hned ptám, jak se dostaneme na slibovanou párty v Taipei a doufám, že není moc pozdě.
"Co blázníš, vždyť nám to letí za čtyři hodiny. Si sednem někde tady na pár piv," zchladil mě najednou Opík.
"Cože?! Ale co američanky?" vyhrknul sem nevěřícně a rozhlédl se po tom nejneutěšenějším místě na světě, co jsem zatím viděl. Nebylo tam nic a mělo to rozměry menšího vesnického nádraží. Tady, tady se kalit rozhodně nemohlo. "Myslíš, tady někde kolem letiště?" zeptal jsem se se slábnoucí nadějí v hlase.
"Ne, zajdem třeba do 7-11 tady na letišti.“
"Cože?"
"Jo, tady to není jako v Americe, tady v 7-11 normálně koupíš pivo."
Nenamítal jsem už, že mi zas nešlo tolik o koupení piva, jako o atmosféru taiwanského baru a odevzdaně se vydal za nima. Po okružní cestě po letišti a výletu skytrainem jsme našli něco, co vypadalo přesně jak jsem si představoval 7-11. Prostě obchůdek, kde měli v ledničkách pivo a na regálech pečivo jednotlivě balené v igelitu. Koupili jsme dvě plechovky taiwanského zázraku a já si koupil nějaké podivné místní speciality plovoucí v oleji. Jedno z toho prý byla rýže s krví.
Usedli jsme k prefabrikovanému stolečku s výhledem na letištní halu a začali popíjet a povídat. Po první plechovce mě Opík vyzval, abych vyndal Absinth a já přidal i slivovici. Párty ve třech se docela rozjela.
"Musíme tak o půlnoci na odbavení," staral se Opík.
"Houby, hodina bude bohatě stačit, prohlásil sem bohorově a pokračovali jsme v konzumaci Absinthu a slivovice. I Amy se s náma docela rozjela a čas nějak zrychlil. Opík si po jednom napití mohutně říhnul a prohlásil: „Tady je výhoda, že si můžeš říhnout a oni to považují za znak dobrýho vychování.“ Díval jsem se na něj poněkud nevěřícně, protože zvuk co vydal se těžko dal považovat za něco takového. „No řekni mu to,“ obrátil se Opík na Amy.
„My si myslíme, že to je prasárna, ale u tebe jsme si už zvykli,“ rozštípla to Amy.
Šel jsem koupit ještě dvě plechovky na cestu a vyrazili jsme k odbavení. Jenže to bylo na terminálu 1. Přeci jenom to bylo stále nějakých 55 minut a my byli ve stavu, kdy nám nic nepřišlo moc vážný a tak jsme se ještě smáli, když nám ujel SkyTrain před nosem, protože jsme nepřišli na to, že si dveře musíme otevřít tlačitkem. V dalším jsme si hráli na netopýry, věšeli se za nohy a pak sbírali věci popadané na zemi. 25 minut před odletem jsem jako první dorazil k check-inům, kde bylo podezřele prázdno. Odchytil jsem tam nějaký holčiny a ptal se, kde se máme checknout do Manilly. Ukázaly mi na partu třech taiwanek, které už zjevně balily domů. Doběhl jsem k nim a dramatickým hlasem jim sděloval, že letíme do Manily. Chtěly letenku, ale tu měl Opík a ten se někde seknul s Amy. Konečně dobíhal. Vysmátí jsme jim podali letenku a pasy a já dal na váhu baťoh. Holčina naťukala něco do počítače a ozval se zvuk, který lze popsat pouze jako "ta da dam dam". Bylo jasný, že je něco špatně. Volala šéfku, která přišla, zkoukla počítač, naše letenky a komisním hlasem nám oznámila: "Tento let právě dokončil boarding, check-in byl uzavřen před dvaceti minutami. Je mi líto." V ten moment, jak kdybychom to předchozí tři hodiny cvičili, jsme oba s Opíkem nasadili dokonalý psí oči a já to doplnil trojtým, srdceryvným: "Please, please, please." Následoval dlouhý souboj pohledů. Bylo úplně cejtit, jak její tvrdé taiwanské srdce taje pod sílou našich prosebně smutných očí. Povzdechla si a šla k telefonu a něco řešila. Vracela se s pozvbuzujícím výrazem, ale my raději drželi naše psí výrazy.
"Jak tam dostanou ten baťoh?" ptal se nejistě Opík.
"Vemou s náma, to už mám vyzkoušený," ujišťoval jsem ho. Šéfová začala něco zuřivě bušit do počítače. Nevypadalo, že by něco zadávala, ale spíš se zdálo, že se to snaží hacknout. Udržet psí výrazy, nebyla žádná legrace.
"Vemte si ten baťoh, já pobežím s vámi!" zavlela nakoenec. Já popadl baťoh a běželi jsme ke gatům. Na imigračním už nikdo nebyl a tak jsme běželi dál. Doběhli jsme k bezpečnostní kontrole, kde stál další chlapík, co to zjevně už taky balil. Hodil jsem na pás baťoh, serval pásek z kalhot, ale on jen mávnul ať popadnem věci a běžíme dál. Běžel jsem chodbama ke gatům a v půlce cesty stála další taiwanka připravená s přepravním košíčkem. Rvala mi ho, ať si tam dám baťoh. Odmítal jsem, ale ona s ním bežela podél mě a tak jsem ho tam nakonec hodil a dál sem bežel tlačíc košík s baťohem. Tím jsem získal náskok před ostaními. Doběhl jsem na vršek jakéhosi vysokého schodiště. Popadl sem baťoh, nechal košík a běžel dolů. Krev bušila ve spáncích, soustředil jsem se jenom na běh, když sem za sebou uslyšel zvuk, který zněl zlověstněji než skřípání schodů v nočním domě. Něco jako „drc, křak, drc...“. Špatně zaparkovanej košík se vydal na svou vlastní pouť dolů po schodech. Odhodil jsem baťoh, ručník a kameru a běžel zpátky po schodech, že ho chytím, ale košík nabral brutální rychlost a v mezipatře se roztříštil na součátky. Běžel jsem dál, že posbírám aspoň trosky košíku a dám ho aspoň nahoru. V momentě, kdy jsem doběhl k troskám tak kalhoty nespoutané páskem povolily a spadly. Přesně v ten moment doběhl na vršek schodiště Opík se šéfovou.
"Ty vole, to bylo neuvěřitelný," vykládal později Opík, "tys tam stál v půlce schodů bez kalhot, kolem tebe všude trosky košíku a kamera ležela o tři patra níž. Tys přitom měl ten nejdokonalejší 'já za to vážně nemůžu' výraz, co jsem kdy viděl."
Šéfová se zlomila smíchy v pase a dál už nebežela, jen řvala smíchy na vršku schodů a v záchvatech smíchu něco vykřikovala do vysílačky. My posbírali věci a sprintovali dál. V běhu se na mě Opík zadýchaně obrátil: "Můžu se tě na něco zeptat?"
"Jestli na to, zda takhle, žiju, tak odpověď je ano, tohle je můj život v kostce," odpověděl jsem.
"Už se neptám," řekl Opík a přidali jsme na rychlosti. Doběhli jsme ke gatu a chodbou pro business class jsme vlítli do letadla. Tam stála letuška v záchránné vestě a rozmachovala rukama, aby ukázala únikové východy.
"S dovolením, jenom proklouznem," protáhli jsme se kolem překvapené letušky a usedli na naše místa, kde jsme si se smíchem vykládali zážitky posledních minut.
"Vidíš vole, 25 minut bohatě stačí," smál jsem se.
"No ty krávo, že to dáš ještě se striptýzem, to sem nečekal, ale když jsem tě viděl stát v těch slipech nad troskama košíku, pochopil sem, že moje dovolená právě začala," vykřikoval Opík.
"Buďte potichu!" okřikla nás ženská o dvě řady dál.
"Madam, tohle je potichu, nepřejte si, abysme začali dělat bordel."
Dali jsme pivka a za chvilku jsme přistávali v Manille.
"Kde budem spát?" ptal sem se Opíka.
"Jak to myslíš? Vždyť nám to letí za pět hodin," opáčil překvapeně.
"Nechceš mi tvrdit, že jediný co z Manilly uvidím, bude zase jenom letiště?" ptal jsem se nešťastně.
"Ty vole, tys nečetl itinerář, nebo co?"
"No já ne, ale Milan ho četl a tvrdil mi, blázínek, že s náma nepoletí, že to není roadtrip po Asii, ale jenom výprava po letištích. To je taková škoda, že tu není, já bych se asi strašně bavil tím, že měl pravdu."
Rezignoval jsem. Pochopil jsem, že tahle cesta je prostě úplně o něčem jiným. Dali jsme si cosi s rejží v jednom bufetu a pak jsme si našli luxusní plácek pod schody, kde jsme hodili deky na mramorovou podlahu, připili si Absintem, nařídili budíka a za chvíli spali.