Tak kde jsem to skončil? Myslím, že jsem usínal v bytě po Vlastovi. Ráno budíček asi v deset. Začal jsem uklízet a balit. Vždycky mě překvapí, kolik toho ještě je k uklízení a balení, ač to vypadalo na půl hoďky práce. O půl dvanácté jsem naložil co se vešlo do auta a jel jsem si pro klíče do obchůdku Coco Beans, kde mi je měli nechat lidi z realitky.
„Dobrý den, já jsem tu pro ty klíče,“ zašveholil jsem radostně na mladou prodavačku. Výraz v její tváři naznačil, že buď já nevypadám jako někdo, komu by ty klíče chtěla dát, nebo o žádných klíčích vůbec neví. Po chvíli bylo jasné, že neví. Slečna z realitky mě ujistila, že klíče tam budou a mailem mi potvrdila, že kdyžtak mi uhradí ušlý nájem. Takže tam MUSELY být. Jenže já neměl žádný mobil na nikoho. Prodavačka zkoušela kolegyně a pak volala na různé strany.
„Jak měly vypadat?“ ptala se mě po pár telefonátech.
„Nevím, já je v životě neviděl!“ vykřikl jsem zoufale a koukal jsem, jestli někde neleží nějaké klíče, co by vypadaly, jako klíče pro mě. Projížděl jsem maily na nějaký kontakty a prodavačka volala dalším lidem.
Bylo jasné, že dneska se nestěhuji. Ale co teď?! Vlastův byt se musí dneska předat a Petr mi zítra už taky nepomůže. No nevypadalo to dobře.
Najednou prodavačka položila telefon a ležérně vytáhla z jedné hromádky na stole obálku.
„Tak tohle je prej vono,“ a fakt bylo.
Radostně jsem vyrazil vstříc novému domečku. Byl veliký a byla v něm zima. Když jsem jel pro druhou válku do Old Windsoru, tak se mi úplně sevřela hruď,když jsem vjížděl do naší ulice, projížděl kolem hospůdky U Skákajícího poníka (The Fox and Castle) a parkoval před naším domečkem, kde už noví majitelé vyndávali venkovní gril, kanoi a kola, která užijou na krásném a divokém okolí Old Windsoru. Naložil jsem auto a jel vykládat a tak stále dokola. Po poledni jsem si zašel do Windsoru na burgera a přijel zrovna Kaptain, který mi slíbil pomoc. Ujišťoval jsem ho, že to je pár otoček a máme hotovo a pak si užijem poklidný večer.
No, netrefil jsem se. V osm večer po nepočítaných otočkách v Old Windsoru a nákupu grilu v HomeBase jsem vyhodil Petra s poslední várkou a sám jsem jel pro „těch pár věcí co zbylo u Vlasty“. Těch pár věcí jsem balil skoro dvě hodiny. Uvědomil jsem si nevýhodu bytu na stěhování. Neházíte věci rovnou do auta, ale s každou blbostí jezdíte vejtahem a zpátky, což celou proceduru nesmírně prodlužuje. Navíc jsem pořád něco uklízel a dorovnával a umýval. No Petr měl zatím sestavit gril a začít grilovat. Už jsem se moc a moc těšil na grilované stejky a Plzničku.
Dorazil jsem před desátou, ale venku byly trosky grilu a maso se smažilo na pánvi v kuchyni.
„Co to znamená?!“
„Ten gril, to je projekt na celou noc,“ odvětil Petr temně, „a já už měl hlad.“
Dali jsme teda smažený maso a otevřeli Plzničky. Nový dům začal působit svou atmosférou, kterou Petr popsal slovy: „to je jako, kdyby byl člověk na chatě.“
A měl pravdu. Jsem tu už 14 dní a vážně kdykoliv přijdu domů, tak mám pocit, jak kdybych dorazil na chatu. Atmosféra pohody, relaxu a takových těch chatových aktivit strašně působí. A mně se to moc líbí.
pondělí 31. května 2010
neděle 30. května 2010
Steam parade
Celou noc jsem se budil. Buďto zimou, nebo deštěm, nebo nepohodlnou polohou. Byl jsem strašně vyčerpaný, takže jsem všechno dělal jako v mátohách. Když začalo pršet hodil jsem si přes hlavu pláštěnku, ale ta se mi lepila na obličej a já se dusil. K ránu jsem se začal klepat zimou. Cítil jsem, že spacák je totálně morkej. Probudil jsem se asi v šest ráno schoulený v tom oranžovém igelitovém pytli a třásl jsem se zimou. Spacák by docela fungoval, ale v tom pytli se srážel pot a spacák se tím dokonale promáčel, čímž ztratil jakoukoliv izolační schopnost. Proklínal jsem chlapíka co mi ten pytel prodal. Vylezl jsem ze spacáku a vytáhl z baťohu promáčené ledové kalhoty a drkotaje zuby jsem lezl do promáčených ledových bot. Při hrabání v baťohu jsem objevil náhradní flanelovou košili. Myslel jsem, že mě trefí. Oblékl jsem si ji a hned bylo líp. Venku na louce svítilo sluníčko, tak jsem rychle zabalil, abych byl co nejrychleji na těch životadárných slunečních paprscích. Jakmile jsem vylezl na sluníčko začalo být zase fajn. Za mnou se stahovaly mraky a hnala se zjevně nějaká bouře. Přede mnou svítilo sluníčko a byl krásný letní den. Napravo se tyčil další majestatný kopec a já uvažoval, jestli to nepojmout ještě akčněji, ale nohy po včerejšku docela bolely a spánek mi také moc sil nepřidal, tak jsem to zavrhnul. Krásnou krajinou jsem se spustil zpátky do vesnice. Abergavenny ještě spalo. Našel jsem otevřenou kavárničku a dal jsem si ranní kávičku a výbornej závin. No co, to že jsem na vandru neznamená, že musím žrát jen kořínky a pít špinavou vodu z kaluží, ne? Číšník mi dobil telefon a já mohl vyrazit dál. Šel jsem zase nazdařbůh, až jsem objevil cedule "k hradu". Nu proč ne? Hrad byly spíše trosky, ale místo působilo tím zvláštním kouzlem historie, které ještě umocňovaly velké tabule s ilustracemi, jak hrad vypadal původně. Po prohlídce jsem zamířil zpátky do městečka a všiml jsem si poutačů na "Steam engines parade". Nu proč ne? Držel jsem se cedulí až jsem dorazil k místnímu rugbyovému hřišti, kde se pořádala velkolepá akce. Na obrovské rozloze byly k vidění parní stroje, parní parníválce, veteránská auta a sběratelské raritky (jako třeba DeLoren z Návratu do budoucnosti. No a samozřejmě spousta stánků se vším možným. Sluníčko svítilo a bylo prostě nádherně. Poobědval jsem vynikající "pravej keltskej" burgr, který jsem spláchnul nejprve ciderem z dřevěného sudu a potom výborným německým ležákem. Podíval jsem se ještě na přehlídku parních strojů a na kaskadérskou show motorkářů a pak už jsem vyrazil zpátky na nádraží. Už vím, co znamená Y Fenni. Abergavenny totiž protéká řeka Gavenny a ta se ve Welštině řekne Fenni. Vůbec jsou tu často dvoujazyčné nápisy a Welština je hodně slyšet. Angličtině se nepodobá ani vzdáleně. V jízdních řádech psali, že vlak pojede za půl hodiny. Když jsem ale zvednul hlavu, byl tu vlak.
"Jede do Newportu?" ptám se lidí. Nikdo nevěděl, prý jedou všichni do Cardiffu. Ve vlaku jsem hned usnul. Vzbudil jsem se hlášením, že máme poruchu a že se to snažej dát dokupy. Zpoždění bylo asi půl hodiny - ještě že jsem nejel posledním vláčkem, jak jsem původně plánoval. Díky zpoždění všichni končili v Newportu. Docela jsem se bavil. V Newportu jsem měl hodinu a tak jsem si rychle prošel centrum. Docela sympatické městečko s chlapíkem co hrál na pěší zóně krásně na kytaru. Jen pár lidí, takže taková vážně nedělní atmosféra. Další vláčky mě dopravili až zpátky do domovského Windsoru. Doplazil jsem se domů a udělal pokus směrem k balení, ale nepříliš úspěšnej. Dorazím to snad nějak ráno. Spát jsem šel zase až po půlnoci.
"Jede do Newportu?" ptám se lidí. Nikdo nevěděl, prý jedou všichni do Cardiffu. Ve vlaku jsem hned usnul. Vzbudil jsem se hlášením, že máme poruchu a že se to snažej dát dokupy. Zpoždění bylo asi půl hodiny - ještě že jsem nejel posledním vláčkem, jak jsem původně plánoval. Díky zpoždění všichni končili v Newportu. Docela jsem se bavil. V Newportu jsem měl hodinu a tak jsem si rychle prošel centrum. Docela sympatické městečko s chlapíkem co hrál na pěší zóně krásně na kytaru. Jen pár lidí, takže taková vážně nedělní atmosféra. Další vláčky mě dopravili až zpátky do domovského Windsoru. Doplazil jsem se domů a udělal pokus směrem k balení, ale nepříliš úspěšnej. Dorazím to snad nějak ráno. Spát jsem šel zase až po půlnoci.
sobota 29. května 2010
No future
V šest hodin mě probudil budík. Venku bylo docela hezky a já celkem svižně vstal. Načež jsem si zase sednul. Ještě jsem ji měl jak z praku. Zmateně jsem se pokoušel balit. Ten baťoh byl moc malej a vešla se tam buď jen karimatka, nebo jen spacák. Narval jsem tam obojí a našlapal jsem tam i nějaké náhradní oblečení, kdyby pršelo. V poslední chvíli mi došlo, že bych se měl najíst. V ledničce byla syrová pizza. Hodil jsem ji do trouby a zapnul na plnej kotel. Za necelých deset minut jsem vytáhl polosyrovou pizzu, ze které tekl olej, hodil ji do krabice od piv a utíkal na nádraží. Windsor ještě spal, bylo takové sychravé, ale příjemné ráno a já dostal fakt skvělou náladu a těšil jsem se na věci příští.
Vlaky byly jak ze zlého snu. Cestou do Slough, jsem sežral tu pizzu. Byla zespoda syrová a nahoře vařící, takže jsem se popálil. Ze Slough do Readingu mi přišlo zbytečné, že bych si měl dávat budíka. Jenže vyčerpání bylo silnější a já usnul. V Readingu jsem zamžoural očima ven a pak se omlátil o několikero dveří, jak jsem se nažil dostat ven. Do Newportu už jsem si raději nastavil budíka a prakticky vzápětí usnul. Probudila mě melodie mobilu „Raindrops are falling on my head“. Podíval jsem se z okýnka a mobil nekecal. Docela slušně lilo. Nádraží v Newportu připomínalo cedník. Zalezl jsem do nějaké bagetérie a dobíjel mobil. Venku vytrvale lilo. Za půl hodiny dorazil můj poslední vláček do Abergavenny. Konečně vidím venku zastávku, ale bylo na ní napsáno Y Fenni a pod tím Abergavenny. Začal jsem se ptát lidí jestli to je hlavní nádraží v Abergavenny, protože kdo ví – mohlo to znamenat „Trutnov Poříčí“. Vůbec nechápali co po nich chci. Pak se někdo chytil.
„Abergavenny? Yes, this is it!“ podruhé jsem se omlátil o dveře jak jsem se snažil vyskočit.
Vyskočil jsem do průtrže mračen. Lilo fakt šíleně a nebylo se kde schovat. Načetl jsem Google maps a zjistil jsem, že to nádraží je pekně daleko od města /ale je jediné/. Šlapal jsem slejvákem a přemítal jestli to fakt byl dobrej nápad, protože jsem věděl, že má lejt. Bunda zatím držela, ale pršelo mi za krk, měl jsem mokré kalhoty a čvachtal v teniskách. V turistickém středisku jsem si koupil turistickou mapu a igelitové pončo za libru. Už se šlo líp, pončo chránilo aspoň vršek těla a já přemýšlel o tom, že neexistuje nic jako špatné počasí – jen špatně oblečení. Došel jsem k rozhodnutí, že zkusím vyměnit ještě boty. Protože mít nohy v suchu je základ a s tím, se daj už zvládnout velký kousky. Jen jestli tu vůbec budou mít obchod s botama. Měli jich tam asi pět a dvě outdoorové speciálky. Nejdřív to vypadalo zle, neměli velikost, nebo typ, ale pak jsem v Millets konečně sehnal super boty a v akci jen za 25 liber, ujistil jsem se, že jsou nepromokavé a přikoupil jsem pořádné ponožky. Konečně jsem měl pocit, že „to dám“. Vzpomínal jsem na Petra Kapitána a litoval jsem, že nějakým hnutím mysli nejel se mnou. Byl by mi tu zdrojem nekonečné zábavy a potěšení, protože z tohodle by se asi zbláznil. Taky mě napadlo, že to je zas jedna typicky Hobbití akce. Ještě nějaké jídlo, sirky a mohl jsem vyrazit jako opravdovej zálesák vzhůru do hor. Dokonce přestávalo chvilkama pršet a v mlžném oparu se vynořovaly majestátné kopce v okolí. Nesehnal jsem buřty, tak jsem si koupil anglické sósidže a slaninu. V jakémsi místním podniku jsem si dal opravdu hnusnej oběd a rozhodl jsem se nastudovat turistickou mapu. Bylo mi divné, že na ní bylo moře – to je odsud dobrých 100 km. Pak jsem si teprve všimnul měřítka. Jeden palec = 8 km. Ta mapa byla jen o trochu podrobnější, než glóbus. Zato vzadu měla 8 turistických tras pro auto(!). OK. Angličané pojímají turistiku asi trochu jinak. To by vysvětlovalo, proč je tu tak těžké sehnat třeba outdoorový outlet. Zabalil jsem mapu a vyrazil nazdařbůh ven z města. Všichni mi říkali, že v Anglii je těžké dostat se do volné přírody, protože jsou všude ploty, takže jsem šel aspoň směrem kudy vedly silnice, abych kdyžtak mohl pokračovat po nich. Vyšlo sluníčko a ze mě za chvíli lil pot. Skoro jsem si přál, aby zase pršelo. Nahoře v kopcích jsem prorazil skrz jednu bránu a dostal jsem se do úžasnýho lesa. Jen jsem čekal, kdy proběhne kolem Frodo a za ním prstenové přízraky. Občas jsem kontroloval zprávy z Čech, protože dneska jsou volby. Je to neuvěřitelné, ale zdá se, že Paroubek to totálně projel. Tím, že zakormidloval tak doleva, že KSČ musela mít pocit, že je namáčklá ke zdi a není tam už žádné místo a taky svým papalášským chováním vzburcoval laxní české voliče k tomu, že pravice má snad nejvíc hlasů od revoluce. Jen z těch VVček mám lufta. Topolánek o nich po své rezignaci prohlásil, že to je normálně parta mafiánů. Myslím, že nebyl daleko od pravdy. Není nikdo nebezpečnější, než kdo se ohání referendy, průzkumy, focus grupami. Buď mi o něco jde a rozhoduju a beru za to zodpovědnost, nebo se schovávám za výše uvedené a tvrdí, že to „chtěl lid“.
Ze zadumání mě vytrhl zvláštní šum. Zase začalo pršet. Najednou jsem uviděl jak přes cestu přeběhl vlk. Sem netušil, že tu jsou vlci. Měla by to bejt ale celkem plachá zvířata – jen nevím jak s tím spaním venku. Našel jsem si rychle pořádnej klacek a šel opatrně dál. Vlk se ukázal být ovcí – asi budu muset začít nosit brejle i na výpravy. Ovcí už poté jenom přibývalo. Vyšplhal jsem se nahoru na pastviny, kde bylo spousta ovcí a ještě daleko víc ovčích hoven. Nejdřív jsem se snažil koukat kam šlapu. V průběhu dne jsem se snažil nešlapat aspoň do těch největších. Zase začalo pršet. Vyhnal jsem ovce z pod klenutého dubu, co tam stál uprostřed pastviny a schoval jsem se tam. Sundal jsem si propocenou košili a litoval, že nemám náhradní. Pršelo fůrt dál a začal foukat ledový vítr, tak jsem radši vyrazil na další cestu. Přede mnou se tyčil takovej menší kopeček. „No co, ten dám a rozhlédnu se kam dál,“ řekl jsem si a poté jsem svůj plán vylepšil. V batohu kromě tenisek a sósidží táhnu třičtvrtě litrovou lahev cideru Magners. Tak ten si vychutnám na vrcholku. Mohlo by tam i vysvitnout sluníčko a bude to prostě luxusní atmosféra.
Ten sviňskej kopec byl daleko větší, než vypadal. Stále jsem stoupal, za mnou se rýsovaly obrovské dálky a přede mnou stále stejný kopeček. S každým výškovým metrem klesla teplota asi o stupeň a vítr zrychlil o dobrých 10m/s. Uvažoval jsem, zda to pivo nelupnout v půlce, ale ne. Dám to a bude to moje odměna. Chytal jsem se kamenů a škrábal se poslední metry. Konečně nahoře. Vítr mě skoro smetl zpátky. Teplota klesla pod bod mrazu. Tak tady vážně nevychutnám nic. Zařval jsem si aspoň do kraje a zalezl pod převis, kde jsem se klepal zimou a baštil cookies, které jsem zapíjel tím pivem. Dumal jsem nad tím, jak jsem tu sám v tomhle bohem zapomenutém kraji, kam se asi nikdo jen tak nevyšplhá.
Najednou se tam prohnaly asi čtyři výpravy. Kde se tu ty lidi berou? To snad není možný, člověk úplně náhodou někam dorazí a tam zájezdy a v takovýmhle počasí. Ani nenechaj člověka vychutnat ten srab, ve kterým je. Studené pivo moc nezahřálo a tak jsem vyrazil na další cestu. Začalo zase lejt a foukat. Za chvíli jsem mel promáčené kalhoty a v botech povodeň. Připravoval jsem si, co řeknu tý babě v Millets. „Já ti dám waterproof ty krávo!“
Bylo jasné, že potřebuju oheň ale kde. Za prvé tady byly většinou listnáče a křoviska. Najednou se za obzorem vynořil modříno smrkový háj. Vzpomenul jsem si na anděla a šel jsem do háje. Byl obehnaný zídkou a ostnatým plotem. Našel jsem ale místo, kudy se tam dalo dostat a nalámal dostatek větví. U zídky dostatečně daleko od lesa jsem vyrobil ohniště a rozdělal oheň. Když konečně zapraskal, tak jsem měl lepší pocit, než když v práci dorazím nějaký dlouhý projekt. Přestalo foukat, ohýnek krásně hořel a já se sušil a opékal jsem si ty sósidže. Byly nepopsatelně dobrý.
Přemýšlel jsem, zda tu i nepřespím, ale byl to přeci jenom otevřený kraj a les zase strašně zarostlý. Půjdu ještě dál. Vychutnal jsem si zapadající slunce a dohořívající ohýnek, pečlivě uhasil doutnající zbytky a vyrazil dál. Dostal jsem se do nějakého království ovcí. Bylo jich tam moc a byly nějaké agresivnější. Stále chodily směrem ke mě a dost podezřele bečely. Našel jsem takovej malej lesík obehnanej ostnáčem, kam ty bestie nemohly. Rozbalil jsem karimatku, převlékl si tričko za mé jediné náhradní a zalezl do spacáku.
Konečně sucho a teplíčko. Škoda, že nemám náhradní košili. Ve spacáku jsem si vlezl do Survival bagu a zkusil si lehnout na karimatku. Okamžitě jsem sjel dolů. Bylo to z kopce a ten igeliťák po karimatce stranšně klouzal. Předělal jsem si spaní tak, že jsem měl v boku naraženej strom a vedle něj baťoh, takže jsem neměl sklouznout. Napsal jsem ještě zprávu na facebook a přemýšlel, zda vůbec usnu. Bylo teprve sedm hodin. Spal jsem ale za chviličku, únava byla strašlivá.
Vlaky byly jak ze zlého snu. Cestou do Slough, jsem sežral tu pizzu. Byla zespoda syrová a nahoře vařící, takže jsem se popálil. Ze Slough do Readingu mi přišlo zbytečné, že bych si měl dávat budíka. Jenže vyčerpání bylo silnější a já usnul. V Readingu jsem zamžoural očima ven a pak se omlátil o několikero dveří, jak jsem se nažil dostat ven. Do Newportu už jsem si raději nastavil budíka a prakticky vzápětí usnul. Probudila mě melodie mobilu „Raindrops are falling on my head“. Podíval jsem se z okýnka a mobil nekecal. Docela slušně lilo. Nádraží v Newportu připomínalo cedník. Zalezl jsem do nějaké bagetérie a dobíjel mobil. Venku vytrvale lilo. Za půl hodiny dorazil můj poslední vláček do Abergavenny. Konečně vidím venku zastávku, ale bylo na ní napsáno Y Fenni a pod tím Abergavenny. Začal jsem se ptát lidí jestli to je hlavní nádraží v Abergavenny, protože kdo ví – mohlo to znamenat „Trutnov Poříčí“. Vůbec nechápali co po nich chci. Pak se někdo chytil.
„Abergavenny? Yes, this is it!“ podruhé jsem se omlátil o dveře jak jsem se snažil vyskočit.
Vyskočil jsem do průtrže mračen. Lilo fakt šíleně a nebylo se kde schovat. Načetl jsem Google maps a zjistil jsem, že to nádraží je pekně daleko od města /ale je jediné/. Šlapal jsem slejvákem a přemítal jestli to fakt byl dobrej nápad, protože jsem věděl, že má lejt. Bunda zatím držela, ale pršelo mi za krk, měl jsem mokré kalhoty a čvachtal v teniskách. V turistickém středisku jsem si koupil turistickou mapu a igelitové pončo za libru. Už se šlo líp, pončo chránilo aspoň vršek těla a já přemýšlel o tom, že neexistuje nic jako špatné počasí – jen špatně oblečení. Došel jsem k rozhodnutí, že zkusím vyměnit ještě boty. Protože mít nohy v suchu je základ a s tím, se daj už zvládnout velký kousky. Jen jestli tu vůbec budou mít obchod s botama. Měli jich tam asi pět a dvě outdoorové speciálky. Nejdřív to vypadalo zle, neměli velikost, nebo typ, ale pak jsem v Millets konečně sehnal super boty a v akci jen za 25 liber, ujistil jsem se, že jsou nepromokavé a přikoupil jsem pořádné ponožky. Konečně jsem měl pocit, že „to dám“. Vzpomínal jsem na Petra Kapitána a litoval jsem, že nějakým hnutím mysli nejel se mnou. Byl by mi tu zdrojem nekonečné zábavy a potěšení, protože z tohodle by se asi zbláznil. Taky mě napadlo, že to je zas jedna typicky Hobbití akce. Ještě nějaké jídlo, sirky a mohl jsem vyrazit jako opravdovej zálesák vzhůru do hor. Dokonce přestávalo chvilkama pršet a v mlžném oparu se vynořovaly majestátné kopce v okolí. Nesehnal jsem buřty, tak jsem si koupil anglické sósidže a slaninu. V jakémsi místním podniku jsem si dal opravdu hnusnej oběd a rozhodl jsem se nastudovat turistickou mapu. Bylo mi divné, že na ní bylo moře – to je odsud dobrých 100 km. Pak jsem si teprve všimnul měřítka. Jeden palec = 8 km. Ta mapa byla jen o trochu podrobnější, než glóbus. Zato vzadu měla 8 turistických tras pro auto(!). OK. Angličané pojímají turistiku asi trochu jinak. To by vysvětlovalo, proč je tu tak těžké sehnat třeba outdoorový outlet. Zabalil jsem mapu a vyrazil nazdařbůh ven z města. Všichni mi říkali, že v Anglii je těžké dostat se do volné přírody, protože jsou všude ploty, takže jsem šel aspoň směrem kudy vedly silnice, abych kdyžtak mohl pokračovat po nich. Vyšlo sluníčko a ze mě za chvíli lil pot. Skoro jsem si přál, aby zase pršelo. Nahoře v kopcích jsem prorazil skrz jednu bránu a dostal jsem se do úžasnýho lesa. Jen jsem čekal, kdy proběhne kolem Frodo a za ním prstenové přízraky. Občas jsem kontroloval zprávy z Čech, protože dneska jsou volby. Je to neuvěřitelné, ale zdá se, že Paroubek to totálně projel. Tím, že zakormidloval tak doleva, že KSČ musela mít pocit, že je namáčklá ke zdi a není tam už žádné místo a taky svým papalášským chováním vzburcoval laxní české voliče k tomu, že pravice má snad nejvíc hlasů od revoluce. Jen z těch VVček mám lufta. Topolánek o nich po své rezignaci prohlásil, že to je normálně parta mafiánů. Myslím, že nebyl daleko od pravdy. Není nikdo nebezpečnější, než kdo se ohání referendy, průzkumy, focus grupami. Buď mi o něco jde a rozhoduju a beru za to zodpovědnost, nebo se schovávám za výše uvedené a tvrdí, že to „chtěl lid“.
Ze zadumání mě vytrhl zvláštní šum. Zase začalo pršet. Najednou jsem uviděl jak přes cestu přeběhl vlk. Sem netušil, že tu jsou vlci. Měla by to bejt ale celkem plachá zvířata – jen nevím jak s tím spaním venku. Našel jsem si rychle pořádnej klacek a šel opatrně dál. Vlk se ukázal být ovcí – asi budu muset začít nosit brejle i na výpravy. Ovcí už poté jenom přibývalo. Vyšplhal jsem se nahoru na pastviny, kde bylo spousta ovcí a ještě daleko víc ovčích hoven. Nejdřív jsem se snažil koukat kam šlapu. V průběhu dne jsem se snažil nešlapat aspoň do těch největších. Zase začalo pršet. Vyhnal jsem ovce z pod klenutého dubu, co tam stál uprostřed pastviny a schoval jsem se tam. Sundal jsem si propocenou košili a litoval, že nemám náhradní. Pršelo fůrt dál a začal foukat ledový vítr, tak jsem radši vyrazil na další cestu. Přede mnou se tyčil takovej menší kopeček. „No co, ten dám a rozhlédnu se kam dál,“ řekl jsem si a poté jsem svůj plán vylepšil. V batohu kromě tenisek a sósidží táhnu třičtvrtě litrovou lahev cideru Magners. Tak ten si vychutnám na vrcholku. Mohlo by tam i vysvitnout sluníčko a bude to prostě luxusní atmosféra.
Ten sviňskej kopec byl daleko větší, než vypadal. Stále jsem stoupal, za mnou se rýsovaly obrovské dálky a přede mnou stále stejný kopeček. S každým výškovým metrem klesla teplota asi o stupeň a vítr zrychlil o dobrých 10m/s. Uvažoval jsem, zda to pivo nelupnout v půlce, ale ne. Dám to a bude to moje odměna. Chytal jsem se kamenů a škrábal se poslední metry. Konečně nahoře. Vítr mě skoro smetl zpátky. Teplota klesla pod bod mrazu. Tak tady vážně nevychutnám nic. Zařval jsem si aspoň do kraje a zalezl pod převis, kde jsem se klepal zimou a baštil cookies, které jsem zapíjel tím pivem. Dumal jsem nad tím, jak jsem tu sám v tomhle bohem zapomenutém kraji, kam se asi nikdo jen tak nevyšplhá.
Najednou se tam prohnaly asi čtyři výpravy. Kde se tu ty lidi berou? To snad není možný, člověk úplně náhodou někam dorazí a tam zájezdy a v takovýmhle počasí. Ani nenechaj člověka vychutnat ten srab, ve kterým je. Studené pivo moc nezahřálo a tak jsem vyrazil na další cestu. Začalo zase lejt a foukat. Za chvíli jsem mel promáčené kalhoty a v botech povodeň. Připravoval jsem si, co řeknu tý babě v Millets. „Já ti dám waterproof ty krávo!“
Bylo jasné, že potřebuju oheň ale kde. Za prvé tady byly většinou listnáče a křoviska. Najednou se za obzorem vynořil modříno smrkový háj. Vzpomenul jsem si na anděla a šel jsem do háje. Byl obehnaný zídkou a ostnatým plotem. Našel jsem ale místo, kudy se tam dalo dostat a nalámal dostatek větví. U zídky dostatečně daleko od lesa jsem vyrobil ohniště a rozdělal oheň. Když konečně zapraskal, tak jsem měl lepší pocit, než když v práci dorazím nějaký dlouhý projekt. Přestalo foukat, ohýnek krásně hořel a já se sušil a opékal jsem si ty sósidže. Byly nepopsatelně dobrý.
Přemýšlel jsem, zda tu i nepřespím, ale byl to přeci jenom otevřený kraj a les zase strašně zarostlý. Půjdu ještě dál. Vychutnal jsem si zapadající slunce a dohořívající ohýnek, pečlivě uhasil doutnající zbytky a vyrazil dál. Dostal jsem se do nějakého království ovcí. Bylo jich tam moc a byly nějaké agresivnější. Stále chodily směrem ke mě a dost podezřele bečely. Našel jsem takovej malej lesík obehnanej ostnáčem, kam ty bestie nemohly. Rozbalil jsem karimatku, převlékl si tričko za mé jediné náhradní a zalezl do spacáku.
Konečně sucho a teplíčko. Škoda, že nemám náhradní košili. Ve spacáku jsem si vlezl do Survival bagu a zkusil si lehnout na karimatku. Okamžitě jsem sjel dolů. Bylo to z kopce a ten igeliťák po karimatce stranšně klouzal. Předělal jsem si spaní tak, že jsem měl v boku naraženej strom a vedle něj baťoh, takže jsem neměl sklouznout. Napsal jsem ještě zprávu na facebook a přemýšlel, zda vůbec usnu. Bylo teprve sedm hodin. Spal jsem ale za chviličku, únava byla strašlivá.
čtvrtek 27. května 2010
Nohavica v Londýne
V týdnu jsem dostal nové auto. BMWčko, které dostalo jméno Markéta. Dost jsem se na ní těšil, ale nakonec ze mě nadšení rychle opadlo a dostal jsem se do takového divného splínu. S rodinkou to tentokrát bylo hodně veselé a jak odjeli a ještě jsem se odstěhoval z Old Windsoru, tak jsem byl stále v takové depresi. Navíc v Čechách všichni kalí někde na zahrádkách a mně je tady smutno. Čirou náhodou jsem objevil na webu pohyby.co.uk, že tady v pátek hraje Nohavica v Queen Elisabeth Hall v Londýně a že mají 50 exkluzivních lístků do předních řad. Kouknul jsem na oficiální stránky koncertu a lístky fakt byly vyprodaný až skoro do konce haly. Hned jsem teda zkusil koupit ty z pohyby.co.uk. Vzalo mi to 23 liber a dostal jsem maila, že lístky na mě budou čekat u pokladny. No to člověka uklidní. Tohle mě nakoplo a ač jsem půvoně plánoval projet nové auto, tak fotky lidí u ohňů a na výpravách na Facebooku mě totálně namotivovaly a namátkou jsem nakliknul místo v Google Maps a rozhodl jsem se, že tam pojedu na "no future" víkend. Přebírání auta, těšení se na koncert a shánění vybavení na víkendovej vandr mi zpříjemnilo celej týden. V outdoorovém obchodu jsem si koupil Survival bag za 3 libry. Prý zaručuje, že v něm v noci nezmoknu. Bodejď by jo. Doma jsem zjistil, že to je prostě oranžovej igeliťák na odpadky s rozměry 190x80 a velkým černým nápisem "Survival bag".
Abych se nenudil a měl taky nějakej stres, tak realitka dělala dost fóry s předáním nového bydlení. Nejdřív poslali smlouvu po mnoha a mnoha urgencích prakticky tejden před předáním. Než vyřešili většinu připomínek byla středa. Předal jsem je relokační agentuře, která měla uhradit deposit a první nájem (to jsem si dojednal za to, že jsem se vzal nároku na stěhování z Čech). Ti pochopitelně chtěli podepsanou smlouvu od majitele. Ten je ale kdesi v Gullifordu. No zkrátím to - v pátek se prováděl zrychlený převod peněz a slečna z realitky mi slibovala, že v pondělí, kdy je tu svátek mi nechá klíče v obchůdku ve Windsoru.
V práci taky docela masakr, takže kromě Survival bagu jsem na svou víkendovou výpravu neměl nic. Přes oběd jsem sběhnul do Tesca a tam jsem si koupil trekkingovel minikletr za 10 liber, koukal jsem na stan zlevněný na 8 liber, ale říkal jsem si, že když mám Survival bag, tak takovýhle zhejčkalosti nepotřebuju.
Chyběl mi už jen spacák a karimatka. Domluvil jsem se, že dneska půjdu dřív. Vypočítal jsem si, že když odejdu z práce v 16.30 a všechno na minutu vyjde tak stihnu předat kopii smlouvy v realitce, vlítnout do obchůdku Millets ve Windsoru, kde koupím spacák a karimatku, převléknout se doma a doběhnout na vlak do Londýna, abych dorazil těsně před začátkem koncertu. Plán byl tedy podrobný a jasný. Nesmělo se nic zvrtnout. Těšíte se, co se zvrtlo co? Vyrazil jsem přesně na čas, první kontrolní bod bez chyby, smlouva předána. Doběhl jsem do Millets a ukázal na nejlevnější spacák. Měli akci dva za cenu jednoho, takže mám spacáky dva a jednu karimatku - tam zas měli akci jedna za cenu dvou. Vzal jsem tu nejlevnější, je velká jak kráva s nákladem jsem doběhnul domů, převléknul se a běžel zpátky přes celý Windsor. Akorát jsem doběhl, dveře se zavřely a vláček se rozjel. Vyšlo to!
Vystoupil jsem prakticky přímo u koncertní haly. Bylo jasné, že je tu všude plno Čechů, protože venku na břehu Temže postávaly a posedávaly davy lidí s točeným pivem v půllitru. Všechny venkovní bary nabízeli jen třetinky v lahvi. Neomylně jsem však šel po stopách lidí co šli proti mě s tácama s pěti, šesti půllitrovými kelímky piva, až jsem našel bar u šatny, kde točili poměrně skvělý německý ležák. Lupnul jsem dva, než začal koncert. Když jsem vešel do koncertní haly viděl jsem, že všichni mají pivo. Zpátky a rychle další. Seděl jsem v druhé řadě, ale přede mnou nebyla žádná sedačka, takže prakticky jak v první. Luxus. Na Jarka sem si mohl skoro šáhnout. Jen přišel, hodil "Z Těšína vyjíždí vlaky" a už to jelo.
Byl klasicky vtipnej a skvěle komunikoval s publikem. Všiml jsem si ale jedné věci - jak strašně moc prožívá ty písničky. Zpíval často se zavřenýma očima a s úžasným nasazením a srdcem. "Sám, sám, sám, jsem tady sám," mě dostala do kolen. Atmosféra v sále byla nepopsatelná. Exkluzivita vystoupení a takové to společné spiklenectví exulantů "jsme tady v tom spolu" bylo hodně cítit. Hlavní hitovky zpíval sál s Jarkem. Přidávalo se a přidávalo, takže z hodinového koncertu byl koncert dvouhodinový. Uvědomil jse si sílu těch jeho písniček, jak v každé životní fázi člověka oslovují úplně jiné písničky, ale vždycky stejnou silou. Na závěr zazpíval "Anděla strážného" /ne to není ta písníčka "A kdyby se někdo z vás na anděla ptal"/ a sál naprosto ztichnul. Pro mě to byla druhá písnička, která mě totálně dostala, protože přesně vyjádřila to, jak moc si vážím svého strážného anděla."..on hlídá kroky mé, abych nespadl do strží.Ať doby dobré, doby zlé, on ruku nade mnou podrží... Můj anděl strážný, těžký život má, jsem málo vážný a on se nalítá..."
Koncert skončil, ale to kouzlo zůstávalo, ten zážitek byl hrozně mocný. Ano měl jsem ráno v šest vstávat, abych stihnul vlak do dálek, ale věděl jsem, že teď si chci zajít s někým na pivo. Vedle mě seděla parta Zlíňáků, kteří se začali organizovat, kam teď na jedno. Hned jsem se přidal a skončili jsme v pubíku u Temže, hned před koncertní halou. Měli až překvapivě pitelné italské pivo a já po těch pěti z koncertu jsem už jen dolaďoval formu. Byli sice všichni ze Zlína, ale mezi sebou se moc neznali. Byli nadšení, že znám Zlín a že jsem tam kalil v několika hospůdkách. Kecali jsme popíjeli pivko a řešili život v Lodnýně. Většina z nich tam už je pěkných pár let a prodávají zmrzlinu, nebo hlídají děti, nebo vaří pizzu. Vydělávají tak kolem 800 liber měsíčně. Jak tu za to můžou přežít nepochopím, ale obdivuji. Jsou přesvědčeni, že v Čechách je hůř. Jakej to paradox, oni by se pravděpodobně měli v Čecách líp, ale nechtějí tam. Já bych se měl v Čechách hůř, ale chci tam. Tak tak jsem stihnul poslední půlnoční vlak. Noční Windsor žil plnými doušky, překonal jsem cukání vyzkoušet ještě místní klubovou scénu a dorazil domů. Tam byl ještě vzhůru Vlasta co se vrátil z Madridu. Já byl slušně opilej a nějak jsme se zakecali, takže jsem šel spát ve tři ráno. A to mám v šest vstávat. Tak to sem opravdu zvědavej!
pátek 21. května 2010
Máte tam prach
Tohle byl opravdu divoký týden, zakončený fantastickým prodlouženým víkendem. Začalo to stěhováním. Už celý minulý týden jsme postupně s Míšou balili a připravovali se na opuštění našeho současného domečku v Old Windsoru. Vše vyvrcholilo v sobotu ráno, kdy dorazila paní z firmy co kontrolovala inventář a stav nemovitosti. Nejdřív panikařila, když viděla, že máme všude věci a děti spokojeně u stolu koukají na nějakou pohádku na notebooku. Ujistil jsem ji, že můžem začít nahoře, že to dole stihnem vyklidit, než to projde.
Vzhledem k tomu, že jsem se snažil stav vylepšit a dal jsem dohromady zahradu, spravil nějaký nábytek a izoloval okna, tak jsem myslel, že by tohle mohli ocenit. Ani náhodou. Přejížděla prsty nahoře na rámech dveří a zaznamenávala každé smítko. Teď už přišel dopis s vyjádřením a všechno nám to řádně opražili. Skončili jsme po poledni a přesunuli jsme se k Vlastovi do Windsoru, kde budu mít teď týden své útočiště. Na uvítanou mi místní policajti dali pokutu 25 liber za to, že jsem o 15 minut překročil limit na parkování během vykládání věcí. To sou momenty, kdy by člověk klidně i vraždil. Večer jsem odvezl rodinku na letiště a cestou zpátky mi volal Vlasta, že je s Petrem v Londýně a koukaj na finále fotbalu. Dorazil jsem za nima. Příjemně jsme poseděli a pak jsme se vraceli 51 km z hospůdky domů (já nepil). Tady to člověku ani nepřijde.
Vzhledem k tomu, že jsem se snažil stav vylepšit a dal jsem dohromady zahradu, spravil nějaký nábytek a izoloval okna, tak jsem myslel, že by tohle mohli ocenit. Ani náhodou. Přejížděla prsty nahoře na rámech dveří a zaznamenávala každé smítko. Teď už přišel dopis s vyjádřením a všechno nám to řádně opražili. Skončili jsme po poledni a přesunuli jsme se k Vlastovi do Windsoru, kde budu mít teď týden své útočiště. Na uvítanou mi místní policajti dali pokutu 25 liber za to, že jsem o 15 minut překročil limit na parkování během vykládání věcí. To sou momenty, kdy by člověk klidně i vraždil. Večer jsem odvezl rodinku na letiště a cestou zpátky mi volal Vlasta, že je s Petrem v Londýně a koukaj na finále fotbalu. Dorazil jsem za nima. Příjemně jsme poseděli a pak jsme se vraceli 51 km z hospůdky domů (já nepil). Tady to člověku ani nepřijde.
pondělí 17. května 2010
KwikFit
Tak jo, přihodím jeden "normální den". Vstávám v osm ráno, budí mě sluníčko, což mám rád a je to jedinej způsob jak se sám donutím vylézt z postele. Míša nadává, že kvůli tomu vstává už v šest. Pneumatika nevypadá úplně zdravě, ale asi se na tom dá jet. Jedem do práce a Míša pak veze auto na benzínku a kontroluje tlak. Kleslo to o 10 PSI za noc - to není dobrý. Volám na ALD a řekli mi, že stačí najít nejbližší KwikFit a tam mi to na počkání vymění. Stačí říct, že jsem z O2. Nic nemusím platit, ani dávat nějaký doklady. To je docela fajn. V práci se snažíme vylákat podklady k jednomu projektu od lidí z CZ postpaidu, ale bez úspěchu. Dosáhli jsme dalšího slibu, že to dneska dostanem a zítra ještě něco navíc. Doladil jsem analýzu pro Slováky. Jako vedlejší produkt tohodle projektu se rozjel další projekt, protože jsme objevili docela zajímavou (a drahou) nejasnost. Oběd jsem dal u Maca a stavil jsem se na kontrolu u té čínské šamanky. Prohlédla si jazyk a dlouho mi prstem měřila tep na obou rukou (nebo co to dělá). Řekl jsem, že exémy mám fůrt stejné. Ona se zeptala jak často chodím na záchod a řekla, že je lepší chodit častěji, protože se tělo zbavuje toxických věcí. Odpoledne jsme si sedli s chlapíkem co má pod palcem oblast kterou zrovna analyzujem. Byl to hodně přínosnej meeting. Kromě dalšího projektu, co nemůžu jmenovat - já vím, je to trochu nicneříkající seznam - jsme dodělali reporty pro CloudComputing a M2M. Chtějí po nás zase čísla a strategii za jedno odpoledne. Zuřivě se bráníme a argumentujem, že to je blbost. Přesto jsme dali dohromady co se dalo.
V pět pro mě přijela Míša a jeli jsme k těm KwikFitům. Fakt vyměnili pneumatiku na počkání a jen poděkovali - já také. Děti ani nic nezdemolovaly.
Doma jsme s Míšou udělali kuře s čínskými nudlemi a děcka zatím řádily na zahradě. Teď je hlavní hit pečení dortů. Naplácaj hromadu písku do bábovičky a pak nám ji nadšeně přinesou do obýváku a nutěj nás dělat, že to jíme a že nám to chutná. O půl osme jsem vyrazil do posilky. Dneska jsem zkusil změnit pořadí a nejprve jsem dal 2 kiláčky veslování. To nebyl dobrej nápad. Sice jsem opět překonal světový rekord ve veslování na 2 km mužů (ve věku nad 85 let) a to tentokrát dokonce o 1 minutu a 13 vteřin, ale také jsem se málem vzápětí poblil. Navíc zbytek času ze mě lilo jak z koně a vůbec to byla šílená zabíračka. V sauničce jsem zase luxusně zarelaxoval - vždycky když už toho je hodně a hlava bzučí, tak ta sauna strašně pomůže. Doma jsem byl po půl desáté, ale všichni už spali jak Šípkové Růženky. Projel jsem Facebook, updatnul deníček a teď je po půlnoci a já jdu spát.
V pět pro mě přijela Míša a jeli jsme k těm KwikFitům. Fakt vyměnili pneumatiku na počkání a jen poděkovali - já také. Děti ani nic nezdemolovaly.
Doma jsme s Míšou udělali kuře s čínskými nudlemi a děcka zatím řádily na zahradě. Teď je hlavní hit pečení dortů. Naplácaj hromadu písku do bábovičky a pak nám ji nadšeně přinesou do obýváku a nutěj nás dělat, že to jíme a že nám to chutná. O půl osme jsem vyrazil do posilky. Dneska jsem zkusil změnit pořadí a nejprve jsem dal 2 kiláčky veslování. To nebyl dobrej nápad. Sice jsem opět překonal světový rekord ve veslování na 2 km mužů (ve věku nad 85 let) a to tentokrát dokonce o 1 minutu a 13 vteřin, ale také jsem se málem vzápětí poblil. Navíc zbytek času ze mě lilo jak z koně a vůbec to byla šílená zabíračka. V sauničce jsem zase luxusně zarelaxoval - vždycky když už toho je hodně a hlava bzučí, tak ta sauna strašně pomůže. Doma jsem byl po půl desáté, ale všichni už spali jak Šípkové Růženky. Projel jsem Facebook, updatnul deníček a teď je po půlnoci a já jdu spát.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)