Celou noc jsem se budil. Buďto zimou, nebo deštěm, nebo nepohodlnou polohou. Byl jsem strašně vyčerpaný, takže jsem všechno dělal jako v mátohách. Když začalo pršet hodil jsem si přes hlavu pláštěnku, ale ta se mi lepila na obličej a já se dusil. K ránu jsem se začal klepat zimou. Cítil jsem, že spacák je totálně morkej. Probudil jsem se asi v šest ráno schoulený v tom oranžovém igelitovém pytli a třásl jsem se zimou. Spacák by docela fungoval, ale v tom pytli se srážel pot a spacák se tím dokonale promáčel, čímž ztratil jakoukoliv izolační schopnost. Proklínal jsem chlapíka co mi ten pytel prodal. Vylezl jsem ze spacáku a vytáhl z baťohu promáčené ledové kalhoty a drkotaje zuby jsem lezl do promáčených ledových bot. Při hrabání v baťohu jsem objevil náhradní flanelovou košili. Myslel jsem, že mě trefí. Oblékl jsem si ji a hned bylo líp. Venku na louce svítilo sluníčko, tak jsem rychle zabalil, abych byl co nejrychleji na těch životadárných slunečních paprscích. Jakmile jsem vylezl na sluníčko začalo být zase fajn. Za mnou se stahovaly mraky a hnala se zjevně nějaká bouře. Přede mnou svítilo sluníčko a byl krásný letní den. Napravo se tyčil další majestatný kopec a já uvažoval, jestli to nepojmout ještě akčněji, ale nohy po včerejšku docela bolely a spánek mi také moc sil nepřidal, tak jsem to zavrhnul. Krásnou krajinou jsem se spustil zpátky do vesnice. Abergavenny ještě spalo. Našel jsem otevřenou kavárničku a dal jsem si ranní kávičku a výbornej závin. No co, to že jsem na vandru neznamená, že musím žrát jen kořínky a pít špinavou vodu z kaluží, ne? Číšník mi dobil telefon a já mohl vyrazit dál. Šel jsem zase nazdařbůh, až jsem objevil cedule "k hradu". Nu proč ne? Hrad byly spíše trosky, ale místo působilo tím zvláštním kouzlem historie, které ještě umocňovaly velké tabule s ilustracemi, jak hrad vypadal původně. Po prohlídce jsem zamířil zpátky do městečka a všiml jsem si poutačů na "Steam engines parade". Nu proč ne? Držel jsem se cedulí až jsem dorazil k místnímu rugbyovému hřišti, kde se pořádala velkolepá akce. Na obrovské rozloze byly k vidění parní stroje, parní parníválce, veteránská auta a sběratelské raritky (jako třeba DeLoren z Návratu do budoucnosti. No a samozřejmě spousta stánků se vším možným. Sluníčko svítilo a bylo prostě nádherně. Poobědval jsem vynikající "pravej keltskej" burgr, který jsem spláchnul nejprve ciderem z dřevěného sudu a potom výborným německým ležákem. Podíval jsem se ještě na přehlídku parních strojů a na kaskadérskou show motorkářů a pak už jsem vyrazil zpátky na nádraží. Už vím, co znamená Y Fenni. Abergavenny totiž protéká řeka Gavenny a ta se ve Welštině řekne Fenni. Vůbec jsou tu často dvoujazyčné nápisy a Welština je hodně slyšet. Angličtině se nepodobá ani vzdáleně. V jízdních řádech psali, že vlak pojede za půl hodiny. Když jsem ale zvednul hlavu, byl tu vlak.
"Jede do Newportu?" ptám se lidí. Nikdo nevěděl, prý jedou všichni do Cardiffu. Ve vlaku jsem hned usnul. Vzbudil jsem se hlášením, že máme poruchu a že se to snažej dát dokupy. Zpoždění bylo asi půl hodiny - ještě že jsem nejel posledním vláčkem, jak jsem původně plánoval. Díky zpoždění všichni končili v Newportu. Docela jsem se bavil. V Newportu jsem měl hodinu a tak jsem si rychle prošel centrum. Docela sympatické městečko s chlapíkem co hrál na pěší zóně krásně na kytaru. Jen pár lidí, takže taková vážně nedělní atmosféra. Další vláčky mě dopravili až zpátky do domovského Windsoru. Doplazil jsem se domů a udělal pokus směrem k balení, ale nepříliš úspěšnej. Dorazím to snad nějak ráno. Spát jsem šel zase až po půlnoci.
Žádné komentáře:
Okomentovat