No future

V šest hodin mě probudil budík. Venku bylo docela hezky a já celkem svižně vstal. Načež jsem si zase sednul. Ještě jsem ji měl jak z praku. Zmateně jsem se pokoušel balit. Ten baťoh byl moc malej a vešla se tam buď jen karimatka, nebo jen spacák. Narval jsem tam obojí a našlapal jsem tam i nějaké náhradní oblečení, kdyby pršelo. V poslední chvíli mi došlo, že bych se měl najíst. V ledničce byla syrová pizza. Hodil jsem ji do trouby a zapnul na plnej kotel. Za necelých deset minut jsem vytáhl polosyrovou pizzu, ze které tekl olej, hodil ji do krabice od piv a utíkal na nádraží. Windsor ještě spal, bylo takové sychravé, ale příjemné ráno a já dostal fakt skvělou náladu a těšil jsem se na věci příští.
Vlaky byly jak ze zlého snu. Cestou do Slough, jsem sežral tu pizzu. Byla zespoda syrová a nahoře vařící, takže jsem se popálil. Ze Slough do Readingu mi přišlo zbytečné, že bych si měl dávat budíka. Jenže vyčerpání bylo silnější a já usnul. V Readingu jsem zamžoural očima ven a pak se omlátil o několikero dveří, jak jsem se nažil dostat ven. Do Newportu už jsem si raději nastavil budíka a prakticky vzápětí usnul. Probudila mě melodie mobilu „Raindrops are falling on my head“. Podíval jsem se z okýnka a mobil nekecal. Docela slušně lilo. Nádraží v Newportu připomínalo cedník. Zalezl jsem do nějaké bagetérie a dobíjel mobil. Venku vytrvale lilo. Za půl hodiny dorazil můj poslední vláček do Abergavenny. Konečně vidím venku zastávku, ale bylo na ní napsáno Y Fenni a pod tím Abergavenny. Začal jsem se ptát lidí jestli to je hlavní nádraží v Abergavenny, protože kdo ví – mohlo to znamenat „Trutnov Poříčí“. Vůbec nechápali co po nich chci. Pak se někdo chytil.
„Abergavenny? Yes, this is it!“ podruhé jsem se omlátil o dveře jak jsem se snažil vyskočit.
Vyskočil jsem do průtrže mračen. Lilo fakt šíleně a nebylo se kde schovat. Načetl jsem Google maps a zjistil jsem, že to nádraží je pekně daleko od města /ale je jediné/. Šlapal jsem slejvákem a přemítal jestli to fakt byl dobrej nápad, protože jsem věděl, že má lejt. Bunda zatím držela, ale pršelo mi za krk, měl jsem mokré kalhoty a čvachtal v teniskách. V turistickém středisku jsem si koupil turistickou mapu a igelitové pončo za libru. Už se šlo líp, pončo chránilo aspoň vršek těla a já přemýšlel o tom, že neexistuje nic jako špatné počasí – jen špatně oblečení. Došel jsem k rozhodnutí, že zkusím vyměnit ještě boty. Protože mít nohy v suchu je základ a s tím, se daj už zvládnout velký kousky. Jen jestli tu vůbec budou mít obchod s botama. Měli jich tam asi pět a dvě outdoorové speciálky. Nejdřív to vypadalo zle, neměli velikost, nebo typ, ale pak jsem v Millets konečně sehnal super boty a v akci jen za 25 liber, ujistil jsem se, že jsou nepromokavé a přikoupil jsem pořádné ponožky. Konečně jsem měl pocit, že „to dám“. Vzpomínal jsem na Petra Kapitána a litoval jsem, že nějakým hnutím mysli nejel se mnou. Byl by mi tu zdrojem nekonečné zábavy a potěšení, protože z tohodle by se asi zbláznil. Taky mě napadlo, že to je zas jedna typicky Hobbití akce. Ještě nějaké jídlo, sirky a mohl jsem vyrazit jako opravdovej zálesák vzhůru do hor. Dokonce přestávalo chvilkama pršet a v mlžném oparu se vynořovaly majestátné kopce v okolí. Nesehnal jsem buřty, tak jsem si koupil anglické sósidže a slaninu. V jakémsi místním podniku jsem si dal opravdu hnusnej oběd a rozhodl jsem se nastudovat turistickou mapu. Bylo mi divné, že na ní bylo moře – to je odsud dobrých 100 km. Pak jsem si teprve všimnul měřítka. Jeden palec = 8 km. Ta mapa byla jen o trochu podrobnější, než glóbus. Zato vzadu měla 8 turistických tras pro auto(!). OK. Angličané pojímají turistiku asi trochu jinak. To by vysvětlovalo, proč je tu tak těžké sehnat třeba outdoorový outlet. Zabalil jsem mapu a vyrazil nazdařbůh ven z města. Všichni mi říkali, že v Anglii je těžké dostat se do volné přírody, protože jsou všude ploty, takže jsem šel aspoň směrem kudy vedly silnice, abych kdyžtak mohl pokračovat po nich. Vyšlo sluníčko a ze mě za chvíli lil pot. Skoro jsem si přál, aby zase pršelo. Nahoře v kopcích jsem prorazil skrz jednu bránu a dostal jsem se do úžasnýho lesa. Jen jsem čekal, kdy proběhne kolem Frodo a za ním prstenové přízraky. Občas jsem kontroloval zprávy z Čech, protože dneska jsou volby. Je to neuvěřitelné, ale zdá se, že Paroubek to totálně projel. Tím, že zakormidloval tak doleva, že KSČ musela mít pocit, že je namáčklá ke zdi a není tam už žádné místo a taky svým papalášským chováním vzburcoval laxní české voliče k tomu, že pravice má snad nejvíc hlasů od revoluce. Jen z těch VVček mám lufta. Topolánek o nich po své rezignaci prohlásil, že to je normálně parta mafiánů. Myslím, že nebyl daleko od pravdy. Není nikdo nebezpečnější, než kdo se ohání referendy, průzkumy, focus grupami. Buď mi o něco jde a rozhoduju a beru za to zodpovědnost, nebo se schovávám za výše uvedené a tvrdí, že to „chtěl lid“.
Ze zadumání mě vytrhl zvláštní šum. Zase začalo pršet. Najednou jsem uviděl jak přes cestu přeběhl vlk. Sem netušil, že tu jsou vlci. Měla by to bejt ale celkem plachá zvířata – jen nevím jak s tím spaním venku. Našel jsem si rychle pořádnej klacek a šel opatrně dál. Vlk se ukázal být ovcí – asi budu muset začít nosit brejle i na výpravy. Ovcí už poté jenom přibývalo. Vyšplhal jsem se nahoru na pastviny, kde bylo spousta ovcí a ještě daleko víc ovčích hoven. Nejdřív jsem se snažil koukat kam šlapu. V průběhu dne jsem se snažil nešlapat aspoň do těch největších. Zase začalo pršet. Vyhnal jsem ovce z pod klenutého dubu, co tam stál uprostřed pastviny a schoval jsem se tam. Sundal jsem si propocenou košili a litoval, že nemám náhradní. Pršelo fůrt dál a začal foukat ledový vítr, tak jsem radši vyrazil na další cestu. Přede mnou se tyčil takovej menší kopeček. „No co, ten dám a rozhlédnu se kam dál,“ řekl jsem si a poté jsem svůj plán vylepšil. V batohu kromě tenisek a sósidží táhnu třičtvrtě litrovou lahev cideru Magners. Tak ten si vychutnám na vrcholku. Mohlo by tam i vysvitnout sluníčko a bude to prostě luxusní atmosféra.
Ten sviňskej kopec byl daleko větší, než vypadal. Stále jsem stoupal, za mnou se rýsovaly obrovské dálky a přede mnou stále stejný kopeček. S každým výškovým metrem klesla teplota asi o stupeň a vítr zrychlil o dobrých 10m/s. Uvažoval jsem, zda to pivo nelupnout v půlce, ale ne. Dám to a bude to moje odměna. Chytal jsem se kamenů a škrábal se poslední metry. Konečně nahoře. Vítr mě skoro smetl zpátky. Teplota klesla pod bod mrazu. Tak tady vážně nevychutnám nic. Zařval jsem si aspoň do kraje a zalezl pod převis, kde jsem se klepal zimou a baštil cookies, které jsem zapíjel tím pivem. Dumal jsem nad tím, jak jsem tu sám v tomhle bohem zapomenutém kraji, kam se asi nikdo jen tak nevyšplhá.
Najednou se tam prohnaly asi čtyři výpravy. Kde se tu ty lidi berou? To snad není možný, člověk úplně náhodou někam dorazí a tam zájezdy a v takovýmhle počasí. Ani nenechaj člověka vychutnat ten srab, ve kterým je. Studené pivo moc nezahřálo a tak jsem vyrazil na další cestu. Začalo zase lejt a foukat. Za chvíli jsem mel promáčené kalhoty a v botech povodeň. Připravoval jsem si, co řeknu tý babě v Millets. „Já ti dám waterproof ty krávo!“
Bylo jasné, že potřebuju oheň ale kde. Za prvé tady byly většinou listnáče a křoviska. Najednou se za obzorem vynořil modříno smrkový háj. Vzpomenul jsem si na anděla a šel jsem do háje. Byl obehnaný zídkou a ostnatým plotem. Našel jsem ale místo, kudy se tam dalo dostat a nalámal dostatek větví. U zídky dostatečně daleko od lesa jsem vyrobil ohniště a rozdělal oheň. Když konečně zapraskal, tak jsem měl lepší pocit, než když v práci dorazím nějaký dlouhý projekt. Přestalo foukat, ohýnek krásně hořel a já se sušil a opékal jsem si ty sósidže. Byly nepopsatelně dobrý.
Přemýšlel jsem, zda tu i nepřespím, ale byl to přeci jenom otevřený kraj a les zase strašně zarostlý. Půjdu ještě dál. Vychutnal jsem si zapadající slunce a dohořívající ohýnek, pečlivě uhasil doutnající zbytky a vyrazil dál. Dostal jsem se do nějakého království ovcí. Bylo jich tam moc a byly nějaké agresivnější. Stále chodily směrem ke mě a dost podezřele bečely. Našel jsem takovej malej lesík obehnanej ostnáčem, kam ty bestie nemohly. Rozbalil jsem karimatku, převlékl si tričko za mé jediné náhradní a zalezl do spacáku. Konečně sucho a teplíčko. Škoda, že nemám náhradní košili. Ve spacáku jsem si vlezl do Survival bagu a zkusil si lehnout na karimatku. Okamžitě jsem sjel dolů. Bylo to z kopce a ten igeliťák po karimatce stranšně klouzal. Předělal jsem si spaní tak, že jsem měl v boku naraženej strom a vedle něj baťoh, takže jsem neměl sklouznout. Napsal jsem ještě zprávu na facebook a přemýšlel, zda vůbec usnu. Bylo teprve sedm hodin. Spal jsem ale za chviličku, únava byla strašlivá.