Komplexní dopady

Ráno jsem zjistil, že nemám nic na sebe a tak jsem si vzal džíny a nemačkavou košili. V práci to všichni kvitovali jako nový styl. Je to zvláštní pocit přijít do práce vlastně na návštěvu, ale pracovně. Zabral jsem Markovo původní místo a s radostí zjistil, že se bez problému dostanu do sítě. Přes den jsem postupně obešel většinu známých kolegů a kamarádů a pozjišťoval co je nového. Překvapivě se toho událo docela hodně za ten měsíc co jsem byl pryč. Stavil jsem se taky u Marka a během debaty jsme začali mluvit o problémech s residenty, kteří pro jistotu tají i co nemusí.
"To je blbost, mluvil jsem s ním a říkal, že mi to pošle už minulej tejden" tvrdil mi Marek.
"No a poslal ti něco?"
"Ne, ale asi jen zapomněl, jdu mu zavolat".
Pohodlně jsem se opřel a s pobavením sledoval hovor.
"Ahoj, prosímtě, jak jsi mi slíbil poslat ten dokument"
"..."
"Ale ty jsi říkal, že mi to pošleš."
"..."
"S ním jsem mluvil, ten mě právě odkázal na tebe."
"..."
"Já to chápu, ale můžeš mi to prosímtě poslat?"
"..."
"Ten je teď někde na služební cestě. Jsem šéf strategie a opravdu rád bych, abys mi poslal ten dokument."
"..."
"OK, já mu zavolám."
"Nepošle co?" usmál jsem se. "Dopadl jsem úplně stejně," a to jsme vlastně jejich vlastníci.
"Jdu zavolat jeho šéfa, tohle je jen nějaký nedorozumění!"
"Já mu volal, bez kolkované žádosti prohnané přes Salvadora nedá nic," namítal jsem.
"Dám to na hlasito, ať se normálně domluvíme" navrhnul Marek a vytočil číslo.
"Ahoj! Jak je v Chile!"
"Nazdar Marku, prosímtě, jsem tu jen na skok. Jak to vůbec víš?"
"Tady na Strategii víme všechno. Hele mluvil jsem s Mílou Divišem kvůli té vaší analýze a ..."¨
"Diviš mi volal a já mu jasně řekl, že jestli něco potřebujou, tak ať si to vyžádají aspoň přes Josého!"
"..ale to je přece nesmysl, hele já tady..."
"Není to nesmysl! Tohle je rozsáhlá analýza. Na tom pracovalo hromada lidí, to je 50 MB Excell a jestli si nějakej Diviš myslí, že si z toho udělá, nějakej závěr, tak je na omylu!"
"Hele já bych ti měl asi..."
"To sou citlivý data. Oni se na to podívaj, špatně to interpretujou a my tady pak budem v průseru. To se musí chápat celý v kontextu a né, že si nějakej Diviš vzpomene, že tohle chce vidět! Tohle jsou složitý dopady a já si nemyslím, že by zrovna Diviš dokázal pochopit ty věci v celým kontextu!"
V tu chvíli už jsem gestikuloval na Marka ať už raději neříká, že tam sedím, protože by to situaci rozhodně nevylepšilo.
"Nemyslíš si, že by tohle měli posoudit oni sami až podle toho, když si to přečtou?"
"No klidně, pokud to chtěj, já jsem mu říkal, my chcem spolupracovat, žádnej problém, ať napíše Josému co přesně chce a z jakého důvodu a my mu to rádi pošlem."
"Jak má napsat co přesně chce, když neví co v tý analýze je? Ani já jsem ji ještě neviděl."
"Když je tak chytrej, tak snad ví co chce ne? Hele tobě ji pošlu, ale Divišovi ani neříkej, že jsem ti ji poslal!"
"To ti můžu zaručit, neřeknu mu ani slovo."
V duchu jsem si udělal poznámku, že citlivé věci nejen nesmím napsat do e-mailu, ale raději ani neříkat do telefonu. Člověk nikdy neví ke komu se to může dostat.
Celý den docela rychle utekl a tak jsem ani nestačil pořádně lidem říct, že večer si jdem s Milanem sednout ke Kozlovi na pivko. Sešli jsme se nakonec jenom s Milanem, ale mě napadlo vprostřed večera zkontrolovat Facebook a zjistil jsem, že Rasputin je kousek od nás na Žižkově. Zavolal jsem mu a za chvíli už seděl s námi. Skvěle jsme pokecali a ani se mi moc nechtělo domů, ale únava za posledních pár dní byla silnější a tak jsem raději zavolal taxíka a o půl dvanácté jsem už byl doma.

Koupačka v přízemí

O půl druhé mě vzbudil zvonek. Vyletěl jsem ven a u dveří stál nějakej opilej starouš.
„Jste se úplně zbláznil nebo co?!“ vyjel jsem po něm.
„Nezbláznil, dole je hrozný vody,“ odvětil chladnokrevně a odpotácel se po schodech dolů.
Přemýšlel jsem co to má znamenat a jestli se mám vydat za ním. Nakonec jsem to risknul. V přízemí tekla menší říčka, která tvořila ležérní zákruty a víry, když mizela ve výtahové šachtě a krásný kaskádovitý vodopád po schodišti do garáží. Byl jsem ještě totálně rozespalý, takže jsem strašně těžko vyhodnocoval co se děje. Rozhlížel jsem se zoufale odkud se bere. Nakonec jsem vyrazil proti proudu skrz sklepy. Prošel jsem dvě sekce sklepů a vody postupně přibývalo a proud sílil. Poslední sekce byla ve tmě a svítily tam jen nouzová světla se šipkami k východu. Konečně jsme dorazili ke zdroji. Praskla stupačka a z obrovského otvoru ve stropu se valil neuvěřitelný proud vody. Zachvátila mě trochu panika a přemýšlel jsem zoufale co mám dělat. Začal jsem se rozhlížet po nějakém uzávěru, ale nic jsem neviděl. Vyběhl jsem do prvního patra, abych viděl, zda se voda nevalí z nějakého bytu. Nic tam nebylo. Cestou jsem se snažil vzpomenout na číslo na hasiče. 150?! Jo určitě to bude 150, řekl jsem si a vytočil stodvanáctku. Jakmile to operátor zvedl, tak jsem se uklidnil, řekl mu jméno, ať zpátky volá na číslo ze kterého volám, přesnou adresu a situaci.
„Padovská? Už nám volali, hlídka je na cestě. Spojím vás s velitelem vozu, protože ten co volal před vámi nebyl schopen vysvětlit co se děje!“
Za chvíli jsem mluvil s velitelem hasičů.
„No sláva, konečně rozumnej hovor!“ radoval se stejně jako operátor. Popsal jsem mu umístění domu a běžel jsem ven na ně mávnout, protože už přijížděli. Poslal jsem je do vchodu se stupačkou a sám jsem běžel k hlavnímu uzávěru vody. Rozbil jsem sklo na skřínce s klíčem, pak jsem si málem šáhnul do drátů s 220 v místě, kde měl být vypínač. Pomyslel jsem si něco o vraždě správce a telefonem si posvítil na obrovský ventil na ještě větší rouře. Začal jsem s ním zuřivě točit. Po pěti minutách jsem si řekl, že se snad musí protáčet jinak to není možné. Konečně jsem ho uzavřel. Doběhl jsem k hasičům, kteří byli u té stupačky.
„Vypli jsme tu větev stupaček touhle páčkou, tak ať to nějakej blb zase nezapne,“ informoval mě hasič.
„No já vypnul hlavní ventil,“ hlásil jsem.
„Tak ho běžte zase zapnout, jinak nepoznáme, zda to náhodou neteče ještě jinde,“ poslal mě zpátky.
Dalších pět veselých minut. Nikde to neteklo. Hasiči mi řekli, že když to budem potřebovat vyčerpat ať je ještě zavoláme a spokojeně odjeli. Až další den mi došlo, že třeba aspoň mohli poradit vypnout jističe vchodů a zejména výtahů. Lidi jsou totiž neuvěřitelně chladnokrevní. Po dvou dnech jsem jel se sousedem, který mi říkal:
„No já si říkal co to bylo, zavolal jsem v prvním patře výtah, on se otevřel a vyvalila se z něj voda!“
„Tak jsi radši šel pěšky co?“
„Ne, jel jsem právě až nahoru, abych se podíval, zda tam nepraskla stupačka!“
„Tobě není divný, že přijede výtah plný vody a ještě do něj vlezeš?“
„No tak von jezdil no...“
Volal jsem na všechna čísla co mám od správcovské společnosti. Dovolal jsem se až jednomu člověku co má na starosti účty, oznámil jsem mu situaci a nechal další řešení na něm.
Doma jsem ještě vytisknul papíry s informací o havárii a výhružkou ať lidi nešahaj na pojistky a ventily a rozvěsil to po domě.
Podruhé jsme šli spát až ve čtyři ráno.

Bus na Heathrow

Spát jsem šel až o půl třetí. Ráno začalo rádio hrát už o půl osmé a já myslel, že umřu. Ale vstávat se muselo. Začal jsem dobalovat a odnášet věci do auta. Bylo toho docela dost a byl jsem rád, že jsem vyrazil někdy po půl deváté. Hned za prvním kruháčem jsem vjel do stojící kolony. Napadlo mě, že to je asi nějaká havárka a že to jako správnej „místňák“ objedu skrz město. Jenže tam to stálo úplně stejně. Rádio hlásilo, že před Slough je nějaká havárka. No co, už jsem tady prakticky jako domu, takže to říznu přes Old Windsor. Skvělej nápad! Stejnej jako dostalo dalších odhadem pětset řidičů. Už jsem neblbnul, poslal SMSku, že dorazím o něco později a vystál si to. Stejně mi přišlo, že tady to nebylo tak drastický a v Datchetu jsem přeci jenom značnou část kolony předjel objížďkou přes město. V práci jsem nakonec byl ve čtvrt na deset. Zpracoval jsem divoký odhad náhodných čísel, podle kterého jsem měl určit vliv promo akcí na O2 Home portfolio. Díky tomu, že jsem měl minimum reálných podkladů, tak to byl odhad odhadů teoreticky asi co by to tak. Výsledek mě ale upřímně překvapil. Odpoledne jsem se dostal k některým číslům, které měly naprosto zásadní dopad do celého finančního modelu. Pracovaly však proti sobě a výsledek byl poblíž původního odhadu. Uhladil jsem to do přehledné tabulky a poslal Michaelovi. Líbilo se mu to, ale chtěl to rozpracovat tak, aby bylo jasné, jak se ke každému číslu došlo.
„No prakticky nástřelem daným léty zkušeností,“ namítal jsem.
„Rozepiš to tak, aby bylo jasné, jak je každé číslo tvořeno,“ trval na svém.
„No klidně, ale pak stačí když ukážou na jakékoliv ze zdrojových čísel a sestřelej to, že to je špatně,“ bránil jsem se.
„Však jo, a my jim řeknem, tak tam doplňte ty správný čísla,“ usmál se.
Ve čtyři jsem se zabalil, třikrát zkontroloval zda mám všechno a šel jsem na autobus na letiště. Před firmou stála parta lidí a čekali na taxíky na letiště. Pousmál jsem se, a postavil se na zastávku autobusu o 50 m dál. Autobus je přímej a je tam za dvacet minut... ...Pokud teda jede – hajzl.
Měl jet o půle. Ve 40 jsem byl nervózní a v celou už jsem hledal číslo na taxíka. Seděl tam ale nějakej chlapík a tak jsem se ho zeptal, jestli to odtamtud jenom jezdí.
„Jo, jezdí chlapče, ale v pátek má vždycky minimálně půl hodiny zpoždění!“
Zadumal jsem, zda v případě, že bych se na to jednou vyjímečně spolehnul, tak by ten autobus jel na čas. No nakonec dorazil a bez větších vylomenin jsem dorazil až do Prahy. Tam mě čekal už můj „osobní“ taxikář (pokud někdo chcete dobrýho a spolehlivýho taxíkaře s výhodným tarifem na ježdění na letiště, tak mi dejte vědět).
Doma už mě čekala Míša a výborná večeře. Spát jsme šli až někdy v jednu ráno.**

Poprvé domů

Tak už jsem ve svém novém působišti skoro měsíc a zítra poprvé jedu pracovně do ČR. Ten měsíc sice utekl rychle, ale přijde mi, že už jsem tady aspoň rok. Za tu relativně krátkou dobu jsem se zorientoval v okolí, pořídil si čipovou kartu stálého obyvatele oblasti Windsor a Maidenhead. Naučil jsem se jezdit vlevo, nakupovat se scannerem ve Waitrose a používat místní hromadnou dopravu.
Na začátku jsem psal, že se mi nelíbí vůbec nic. Tak to už se díkybohu změnilo. Moc se mi líbí oblast Windsoru a okolí - je tu tolik věcí, které bych chtěl vidět, kam bych chtěl vyrazit s rodinkou. Líbí se mi samozřejmost používání platebních karet. Moc se mi líbí myšlenka karty residenta, kterou dostanete zadarmo a můžete ji používat v parkovacích automatech, kde dostanete lístek na parkování zadarmo, jako vstupenku do hradu (jinak je vstupné asi 15 liber) a dalších místních kulturností. Jsou na ni slevy v mnoha obchodech a v místním odpočinkovém centru.
Líbí se mi Waitrose - klasickej supermarket, ale zaměřuje se pouze na kvalitní a čestvé zboží. Ano, je to dražší, než třeba Tesco, ale i blbá chlazená Pizza je úplně jiné chuti. O rybách a masu vůbec ani nemluvně. I když na ryby a maso jsou tu takové skvělé malinké obchůdky, které jsou na stejném místě už hafo let a majitel ví, že se tak dlouho udrželi jen díky kvalitní produkci a né díky podvádění zákazníků (mimochodem, když od nějakého markeťáka slyším pojem ARPU machine, tak se mi otvírá kudla v kapse).
Líbí se mi i systém místních vícepruhových kruhových objezdů, kde se řadíte podle toho, kterým výjezdem budete chtít kruháč opustit a průjezdnost je tak násobně vyšší. Nechápal jsem, jak někdo může mít s těmito kruháči problém - je to velmi logické a navíc návodně nakreslené pruhama na silnici. Nechápal jsem, až do doby, kdy jsem se pokusil opustit kruháč s příčným křížením kousek za naší firmou. Vtip je vtom, že to není jen kruháč, ale navíc jej příčně protíná hlavní silnice, takže seshora vypadá jako znak londýnského metra. Trefit ten správný pruh se mi povedlo až na třetí pokus. Poprvé jsem jej projel rovně a zjistil, že neodbočím, podruhé mě zmátl počet křižovatek na kruháči a vyjel jsem špatným výjezdem, až potřetí jsem slavil úspěch. Jedždění vlevo, ale obecně není vůbec těžké a už třetí den jsem jezdil naprosto automaticky a bez přemýšlení.
Zítra odlétám a stále nemáme kde bydlet. Už to vypadalo na krásný dům v Eton Wicku, ale dělali tam problémy se psem a navíc Eton Wick je fakt díra s pár baráky a jedním pákistánským obchodem s potravinami. Navíc blízkost Slough z něj nedělá zrovna bezpečné místo. Takže na poslední chvíli se objevil dům v Old Windsoru, kam se nakonec budeme snad stěhovat. Ještě se stále řeší smlouva a nic není jisté. Domek je to menší, zařízen hnusným nábytkem, ale aspoň máme pro začátek kde spát a nábytek se postupně obmění.
Dneska jsem celý den dělal na analýze portfolia O2 Home. Všichni z ČR suprově spolupracují a na požádání mi poslali všemožné podklady, abych mohl zpracovat relevatní analýzu. S jednou jedinou klíčovou vyjímkou residenčního segmentu. Dozvěděl jsem se, že mají analýzu jedné oblasti, kterou jsem potřeboval. Poprosil jsem o ní člověka, co ji měl. Nejdřív psal, že ještě něco musejí doladit a pošle to příští týden. Prosil jsem, ať pošle co má. Neodpověděl a po hodině přišel e-mail od jeho nadřízeného, že je možné, že ji mají, ale je také možné, že ji nemají, že to nedovedou v tuto chvíli říct. Jediné co vědí jistě, že mají moc práce a tohle není priorita a pokud to potřebujem, tak ať si to vyžádáme přes generálního ředitele. Tomu se říká efektivní spolupráce v praxi vážení přátelé. Mnoho velmi drahých lidí, musí strávit spoustu času a diskuzí, aby se dostali k informacím. A to všechno proto, že jsou obavy, abychom náhodou z dostupných dat nepřišli na něco na co nepřišli oni sami, nebo na co přišli a nechtějí, abychom na to přišli my. Tak jako tak jednoznačně ke škodě firmy. Pokusil jsem se zavolat a rozumně domluvit, ale podařilo se mi dosáhnout jen snížení stupně schvalovatele na vícepresidenta segmentu. Upřímně nevím jak tohle efektivně řešit. Šel jsem se teda raději věnovat analýze transformace. Požádal jsem nedávno kolegu, ať mi pošle stav jednoho z projektů, které se tomu věnují. Asi po třech dnech přišel e-mail s tím, že je to do detailu popsáno v příloze. Je to sice tajný firemní materiál, ale snad to s cenou akcie moc nehne, když to tady zveřejním:
Domů jsem jel dneska vláčkem a hned po příjezdu jsem se dal do balení. Je neuvěřitelné kolik věcí a věciček člověk dokáže za 14 dní roztahat po bytě a které se tak težko balí. Nejhorší bylo umytí hory nádobí, co jsem tu nashromáždil. Teď je půl druhé ráno. Já dopiju poslední Plzeň z ledničky a jdu spát. Zítra to bude dlouhý den.

První naděje

Ráno autem do práce. Navigace obsahující i TMC mi doporučila docela luxusní cestu, kde jsem nestál skoro v žádné zácpě. Jen mě u firmy vyhodila jinde než jsem čekal a tak jsem omylem vyrazil opačným směrem a než se šlo otočit, tak jsem ujel asi kilometr, kterej jsem si cestou zpět celej poctivě odestál.
V práci zpracovávám jeden projekt, říkejme mu třeba Macael. Zároveň se mi podařilo domluvit prohlídku dalších několika domů. Tak snad už něco proboha dopadne. Pokusil jsem se vyplnit povinný formulář pro Scotland Yard, ale zkrachoval jsem na NI, "prove of existence" a podobných radostech. Zároveň mi asistentka poslala sadu školení, kterou mám absolvovat. Nepustilo mě to ale do systému. To už je několikátý případ, kdy nemám přístup do firemních systémů. Strávil jsem tím zase asi hodinu času, ale podařilo se vybádat, že změnu mého e-mailu nevydejchaly automatické systémy generující konta a hesla. HR se to pokusí prý dát do pořádku. Upozornil jsem je, že ale trvám na zachování své staré e-mailové adresy.
Na oběd jsem si zaběhl do SubWay a dal jsem si malou bagetu. Kupodivu jedno z nejlepších obědových jídel, co jsem tu doposud měl. Odpoledne práce na Macaelu. Ve tři hodiny už máme téměř pravidelné setkání dole ve Starbucks na kafi s Vlastou. Škoda, že tady není víc lidí z CZ party, ale to se postupně nějak zařídí. ;-)
Volali mi z realitky, že v Saxon Way v Old Windsoru berou naši nabídku na 1.350 - no zrovna to vůbec nejdražší co jsme poptávali. Řekl jsem jim, že jim během zítřka dám závazné stanovisko.
V pět jsem vyrazil do Windsoru na prohlídku domů. Důvěřujíc své nové navigaci jsem se nechal zatáhnout do bezohledné zácpy, ve které jsem strávil asi 20 minut. Agentka taky nestíhala, takže před barákem jsme byli úplně nastejno. Dům v Albert street není vůbec špatnej. Obrovskej obývák, jedna místnost navíc dole a dvě ložnice nahoře. Za 1300 je to ale dost a lokalita vypadá jako dost anonymní řadovka. Když si vzpomenu na děti se skautskými šátky v Old Windsoru (Saxon Way), tak bych byl raději tam.
Potom jsme jeli do domu hned vedle Long Walk těsně pod hradem. Agentka se mi ztratila a já zaparkoval asi 800 m od domu. Došel jsem tam raději pěšky podle Google Maps.
Krásnej barák v luxusní lokalitě. Dole dvě místnosti (obývák a jídelna + nádherná kuchyň). Nahoře tři místnosti, ale do té poslední se jde skrz jednuá místnost nebo dost hustým točitým schodištěm. Navíc inzerovaná cena je 1550. My dali nabídku na 1400, ale stejně to je mimo náš rozpočet. Agentka ale tvrdila, že už cenu snižovali a že vzhledem k tomu, že bychom to brali hned, tak bychom mohli mít slušnou šanci.
Po prohlídkách jsem vyrazil domů. Stavil jsem se v číně koupit si večeři, ale zjistil jsem, že jsem asi v práci nechal peněženku. Takže domů a cpu se suchou bagetou. Najednou zvoní telefon co tu je instalová v domě. Když jsem to zvednul, tak mi přednahraný hlas oznámil ať nepokládám, že to není žádnej reklamní hovor, ale že mi zdarma volá britská vláda. První co mě napadlo, že lidi nemaj představu, kolik tyhle hovory zdarma stojí. Hlas mi dál důležitě sděloval, že to nemám položit, ale pozorně naslouchat. Pak začal kvákat něco o vldáním programu, který mě zbaví všech dluhů. Hned jsem si řekl, že vláda asi zvýší daně, protože takovej program pro dobráky co se zadlužili za dovolené a širokoúhlé televize musí stát slušnej ranec peněz. Rozčílilo mě to natolik, že jsem položil a zapnul svou 72cm starou vakuovou televizi a koukal na Přátelé.
V devět jsem volal Míše přes Skype a probrali jsme alternativy bydlení. Vypadá to teda na Saxon Way, nebo Eton Wick, kam půjdu zítra. Řešili jsme i finance. Je to teď fakt neuvěřitelný. Plat těžce nadprůměr, skvělý místo a počítám každou libru. Dnes přišly peníze co jsem dostal v rámci rellocation package. Krásných 4,5 tis liber, na které nemůžu šáhnout, protože tady chtějí 2 měsíce depozit a jeden nájem dopředu, což při nájmu zhruba 1,5 tis. liber měsíčně činí hádejte kolik? Ano, vyhrává pán v modrém co tipoval 4,5 tis. liber. V praxi to znamená, že zneužívám kreditku. Dneska mi z banky volali, jestli je všechno v pořádku a jestli vím, že prvních 6 měsíců mi na kreditce nenaskakuje žádný úrok ani když do konce měsíce nesplatím čerpání. Dobrá informace. Přesto bych se do toho nerad chytil. Provedl jsem revizi financí. Vrátil jsem 20 tisíc ze 40 co mám půjčených, na e-Bance je -70 tisíc a jinak nikde nic. Skoro jsem se bál si otevřít pivo za 1,5 libry, ale musel jsem se nějak uklidnit. :)

Dům v Eton Wicku

Ráno pohodička vláčkem do práce. Celý den se snažím proniknout do čísel České republiky a Slovenska. Takhle odsud se mi nezdaj ty doprovodný prezentace tak samovysvětlující a protože se člověk snaží najít spíš to co se ty prezentace snaží skrýt, tak to je docela sranda. K obědu bylo kuře marinované po portugalsku s citrónovou rýží. V praxi nedovařené kuře s připálenou marinádou ke kterýmu jsem si radši dal brambory, protože rejže vůbec nevypadala věrohodně. Průběžně řeším i bydlení. Ze zoufalství jsem se ozval na jeden inzerát domu v Eton Wicku, který nabízej úplně zařízenej za luxusní cenu 1100 měsíčně, ale jen do dubna, protože pak se vrací majitelé zpátky z cest po Africe. Bylo by to sice jednoduchý, pohodička, všechno vybavený, ale jen na 6 měsíců a pak se zase stěhovat. Radši bysme něco trvalého. Ozvali se hned zpátky a večer jdu na prohlídku. Proto jsem se vrátil vláčkem už v pět a poprvé jsem protáhl Vendu (Vauxhall Astra). Nejprve jsem strávil asi 10 minut nadávajíc, že navigace nezná Eaton Wick. Jak se ukázalo, je to Eton a to byl ten problém. Jako naschvál existuje ale asi 15 Eatonů, takže to nebylo tak jednoduchý. Barák byl prostě úžasnej, je to trochu víc mimo Windsor, ale fakt nádhernej dům, udržovanej a skvěle zařízenej. Tak fakt nevím. Cestou zpátky jsem nakoupil ve Waitrose stejky, který jsem si potom doma udělal s opečenejma bramborama. Lahůdka. Teď koukám na Přátelé a dopisuju deníček.

Prospanej den

Vstávám kolem desáté. Budí mě totiž nějaká vojenská přehlídka. Konečně jsem nacpal věci do pračky a zapnul ji. Napustil jsem vodu, že umeju nadobí, ale nějak mě to zmohlo a usnul jsem na gauči. Znovu jsem se vzbudil asi v pět večer. Napustil jsem vodu a znovu usnul. Třetí pokus kolem šesté. Na první pokus jsem místo sušičky pustil znovu pračku, takže jsem čekal další hodinu, než to dopere. Přesto se mi večer podařilo umejt nádobí a vyprat dvě várky prádla. Koukal jsem na Die Hard 4.0. a X-factor. Ještě kolem půlnoci jsem vyžehlil košile, vykoupal se a šel zalehnout. Zítra zase do práce.

Farmářský trh

Vstávám asi v jedenáct. Balím se a jdu se podívat na farmářský trh, který je ve Windsoru každou první sobotu v měsíci. Koupil jsem si dva vynikající sejry (jeden kozí), domácí chleba, výborné džusy a opravdu skvělou domácí šunku. 15 liber zase v čudu a dochází hotovost a z kreditky se hotovst brát nedá, bylo by to totiž dost drahý. V poledne jsem si šel s agentkou prohlédnout byt v centru. Je krásnej, prostornej jak kráva a s třema ložnicema jen za 1.089, jenže jakmile jsem se zmínil o psovi, vypadalo to špatně. Pak mě vzala ještě do jednoho domu, který jsem ale už viděl. Je na rušné silnici a není to nic moc, kromě toho, že kuchyň je třeba celou přemalovat. Je fakt, že je zas kousek od centra a jen za litra. Po prohlídkách jsem obešel snad všechny realitní kanceláře ve Windsoru a všude jsem se zaregistroval, protože ti Sterlingové, kteří mi mají pomoct najít bydlení, neodvádí zrovna dobrou práci a co si nenajdu to nemám. Nakonec jsem si chtěl projít ještě Long Walk, ale dal jsem to zas jen do půlky, kde se mi udělalo zase docela zle a tak jsem šel raději domů. Doma jsem si udělal Pizzu co jsem včera koupil ve Waitrose a pak jsem se dorazil tím chlebem, šunkou a sejrem a zapíjel to těma džusama. Plánoval jsem prát, uklidit a umejt nadobí, ale nesebral jsem na to síly. V TV jsem koukal na maraton Red Dwarfa a šel jsem spát zas někdy po půlnoci.

Fish and Chips

Ráno beru Pašíka do práce. Dneska dovezou auto co jsem si vybral z relokační nabídky a Pašíka musím vrátit. Zaparkoval jsem v garážích a nechal klíče na recepci. Dopoledne jsem měl jednání s finanční manažerkou pro ČR a SK. Ukázalo se, že to je Slovenka. Probrali jsme všechno kolem rozpočtu pro příští rok a pak mě šla ještě představit holce z HR, která je Češka. Takže nás Čechoslováků tu je nakonec docela dost. Navíc jsem se dovzěděl, že ve Windsoru budou v sobotu farmářské trhy, tak se tam určitě zajdu kouknout. Znovu oběd s týmem v jídelně. Fish and chips. Rybu jsem posypal tunou pepře a polil dvěma citrónama a stejně byla bez chuti. Hranolky jsem ani nedojed. No aspoň tu zhubnu no. Odpoledne přišel mail od agentury. Oba domy nedopadly. Tohle už je šílený, my snad nic nenajdem. :(
Večer jsem v Tescu koupil jen deštník a 8 piv. Před domem čekalo překvapení. Vauxhall Astra v metalické modré barvě, celý v kůži a dokonce s navigací v palubním počítači. Tak za ty peníze fakt luxus.
Večer jsem koukal na Black Books a šel jsem spát zase kolem půlnoci.

Bude Palm-Pre

Ráno vstávám docela na pohodu a krásně stíhám vlak do práce. Celej den dělám na analýzách pro ČR a Německo. Stavil se Javier a bavili jsme se o jednom projektu. Na konci sem se mu zmínil o tom, že si myslím, že když nabízíme nějaké technologie a stavíme na tom strategie, že bychom je měli taky používat, jako například Palm-Pre. A tak jako mezi řečí jsem mu řekl, že jsem si objednával novej telefon a Palm-Pre mi nedovolili.
"No, to bude asi politikou společnosti, mě se to taky moc nelíbí," reagoval Javier.
"Jo, je to politika společnosti, ale ty prý můžeš udělit vyjímku," nezaváhal jsem.
"Můžu? OK, no problem. Objednej si ho a jestli nemaj použitej, ať ti klidně objednaj novej."
Takže mám objednanej novej Palm-Pre. Jsem na něj docela zvědavej.
Na oběd jsme šli s týmem do kantýny. Pět liber (150 Kč) a hnusný kuře s vyloženě odpornejma bramborama.
Stále čekám na vyjádření k těm dvoum domům, ale stále nic. V práci jsem se zase zasekl asi do půl sedmý. Cestou domů jsem se stavil na nákup v Tescu. Volal Petr K. a kecali jsme snad hodinu. Během tý doby jsem v pohodě nakoupil. Pizza, baterky, brambory, chleba a nějakej mazací sejra. 15 liber fuč. Večer jsem si udělal Pizzu a pak jsem se seknul na Skypu s Mrtvočichem a Pratetou snad do půl jedný do rána.

Skype to home

Vstáváme v šest ráno, balíme, nakládáme a hurá směr Luton. Ještě, že jsem rozchodil tu navigaci. Už jsem si zvyknul jezdit vlevo, ale člověk si typicky neuvědomí, že pokud přijíždí k dálnici a chce jet doprava, tak na ní nemůže najet hned, ale musí jí podjet a najet z druhé strany, protože doprava se jede vlevo. Jasný ne?
S autíčkem jsem se už sžil, takže cesta ubíhala docela v pohodě. Na Lutonu jsme zaparkovali na Mid term parking, kde je hodina zdarma. S pěti kufry jsme se naskládali do autobusu, který nás odvezl k letišti. Míša je na nervy, protože neví jak zvládne cestu s prckama. Našli jsme odbavovací přepážku, která ještě neodbavovala a děcka zatím lítaj kolem. O půl deváté se loučím, že už musím do práce. Míša ještě volá, že neví jestli ji vezmou příruční kufry, protože se nevejdou do těch testovacích rámů. Za chvíli volá znova, že se Mates poblil. No snad to daj.
U výjezdu z parkoviště po mě chce brána drze 2 libry. Nechápu jak to, stihnul jsem to přesně na čas, ale platím. Strhlo si to ještě 1,5 libry za platbu kartou a na lístečku vidím, že jsem přetáhnul o tři minuty. Za 3,5 libry to je služná cena.
Cesta do práce je už naprostá pohodička. Po chvilce laborování jsem dokonce dokázal nastavit tempomat, takže se jelo přímo luxusně a ve firmě dokonce bylo poslední parkovací místo.
V práci pokračuju ve finančních analýzách a v přípravě doporučení pro SME nabídku v Německu. Míša volá, že dorazili naprosto v pořádku. Tak aspoň něco. Zároveň urguju oba domy. V Perrycroft road si začínaj dost vymejšlet a navyšují cenu nad inzerovanou. Ale vypadá to nadějně, že by to snad mohlo dopadnout. Vyjádří se prý do zítra do rána. Z práce jedu autem a beru s sebou Vlastu.
Doma jsem chtěl rozchodit VoIP, ale nemůžu se dostat na přihlašovací údaje na VOLNÝm a tak stahuju Skype a volám Míše. Je to paráda a i s videem. Když mi mával Matýsek, tak mi bylo trošku těžko u srdce. No snad se to nějak zvládne. Po telefonátu ještě dopisuju deníček, tahám Big Bang Theory a spát jdu někdy po půlnoci.

Míša balí

Ráno jsem vstával už v sedm hodin, protože jsem chtěl jet autem do práce. Proč v tak úchylnej čas? No protože prý už tak v osm není kde zaparkovat. Zhruba ve třičtvrtě jsem se vyhrabal a vyjel sem. Sám už jsem byl klidnější, ale přesto mě párkrát problikli. Stejně to bylo hlavně o popojíždění v zácpách, takže sice pohoda, ale v práci jsem byl ve čtvrt na devět. Ještě tam pár míst bylo, takže jsem klidně zaparkovat.
V kanceláři jsem zjistil, že mi nejde LAN. Nejdřív jsem s tím laboroval sám, ale je to někde dál, takže jsem zavolal technickou podporu. Je to veselá partička z rozvojových zemí. Nejdřív mě týpek telefonicky navigoval a speloval mi síí em dý, místo aby mi řekl ať normálně pustím ipconfig. Parametry /all a /renew byly pro něj zjevně naprostá novinka.
V devět jsem šel do videokonferenční místnosti, protože jsem byl domluvenej s Petrem K., že otestujeme a naučíme se používat videokonference. Pojal to vskutku zgruntu. Přeštelovával tam kamery, monitory, mikrofony. Odsud to vypadalo dost brutálně. Bylo vidět jen jak pronesl židli a následně brutální rány. Pak zkoušel konfiguraci. Jednou zcela náhodou dokázal dostat můj obraz na velké plátno a svůj na malou TV kolem. Všechny konference, které jsem doposud absolvoval promítaly naše ksichty na celou stěnu a vzdálené účastníky na malý monitor vedle. Aby si prověřil, že ví jak na to, tak vše vypnul a chtěl to zkusit znovu. Ale zjistil, že už to nejde. O půle jsem musel odejít a tak jsem ho nechal, ať si tam hraje.
Dopoledne přišel typoň z podpory, který zkusil jiný kabel a pak odešel do místnosti s routery. Následně přestala jít síť i Michaelovi.
Síť nakonec nešla celej den. Odpoledne jsem zkusil zavolat co se děje a po nacvakání čísla případu mi plechová huba řekla, že standardní čas na vyřešení problému je
12 hodin a že to ještě neuběhlo, tak ať zavolám až uběhne 12 hodin a položilo to. Celý den připravuji analýzu rozpočtu pro rok 2010 a poté přehled transformačních kroků, které chystají v ČR. Zároveň stále řešíme bydlení. Dali jsme včera nabídku, ale majitelka prý chce víc, než byla inzerovaná cena. Píšu agentuře, ať navýší naši nabídku na inzerovanou cenu a řeknou majitelce ať si trhne kdyžtak nohou. Zároveň jsme domluvili prohlídku domku v Old Windsoru. Kvůli tomu končím už v pět a jedu domů. Řízení mi už jde v pohodě. Na silnici do Windsoru jsem dokonce už zařadil i trojku. Barák je nádhernej v luxusní čtvrti a má čtyři místnosti nahoře a dole velký obývák a kuchyň s jídelnou. Jen ten Old Windsor je trošku víc z ruky a není to o tom, že by tam člověk došel když je třeba i pěšky. Navíc inzerovaná cena je 1350. Přesto jsme dali nabídku na 1250 a uvidíme co dopadne. Doma děti standardně demolují obývák, protože staví "dům" z gaučových polštářů. Míša se snaží nějakým způsobem zabalit do povolené váhy všechny nákupy. Ještě, že jede s dvema dětma, které platí plnou taxu, takže mají také nárok na zavazadlo. Já scháním navigaci a pak mapy anglie. Tím se bavím až do jedné do rána.

První projížďka

Vstávám ve třičtvrtě na osm a snídám spolu s rodinkou v obýváku. Taková pohodička, vypravuju se, někdo pořád něco chce a najednou koukám je 8.35 a vlak jede v 8.40. To se prakticky nedá stihnout. Běžím jako blázen a cestou volám Vlastovi, aby mi koupil lístky, protože to už určitě nemůžu stihnout. Samozřejmě to nezvedá. Dobíhám na pokraji sil, vlak tam stojí! Ještě ty lístky, rychle chrlím něco na chlapíka v pokladně. Tiskne to hrozně dlouho, beru lístky i drobný a běžím k vlaku. Dveře se zavřely přesně předemnou. Zuřivě mačkám tlačítko otevírání, ale vláček odjíždí pryč. Začínám brutálně kašlat. Poté co jsem vykašlal tak tři roky života zjišťuju, že další jede za dvacet minut. Píšu do práce, že příjdu o čtvrt hodiny pozdějc a pak se snažím hledat nějaký teplejší místo, protože jsem nachlazenej a kašlu jak blázen. Navíc jsem se tím během dost zpotil. Za dvacet minut už poklidně dorážím do Slough.
V práci dneska řeším zase hlavně administrativu. Konečně jsem nafasoval notebook, takže si exportuju a importuju maily, nastavuju vše potřebné a také telefonuji kvůli dalším domům, které jsme našli. Volají mi z ADL, kterým jsem poslal dost naštvanej mail, že mi v pátek nedoručili auto. Auto prý stojí před barákem a klíče jsou ve schránce. Ani nevím, že nějakou schránku máme. Nakonec se ukázalo, že místo Ford Mondeo tam je stříbrný Passat a nestojí na našem parkovacím místě. Nechápu, že nemohli zazvonit, byl jsem doma a stále jsem vyhlížel, jestli někdo nedorazil. Odmítají mou reklamaci, prý je to tady standardní postup. Platí to sice firma, ale stejně mě takovej přístup štve. Neřekli, že ho někde pohodí, nezavolali a měli přitom číslo a ani nezazvoní, jen někde pohoděj auťák a klíče hoděj do schránky.
Odpoledne mi Michael zadal finanční analýzu, takže jsem se v tom začal hrabat. V pět se ale už balím, protože máme na půl šestou dohodnutou prohlídku dalšího domu ve Windsoru. Ještě probíhám Tescem a kupuju sedák pro Matese. Chtěl jsem původně sedačku, ale 100 liber za ní nedám. Doma sedám do nového auta. Passat, celej v kůži, všechno v elektrice. První problém je ruční brzda. Míša už odpoledne vykoumala, že tam žádná páčka není a mačká se tlačítko na palubce, já ho ale mačkám krátce i dlouze a stále nic. Najednou se to povedlo, takže vyjíždímě. Řízení vpravo, jezdí se vlevo. Obojí jsem v životě nezkoušel. První poučka: "Obrubáky vlevo jsou proklatě blízko." Pár jich drbnu, než to chytím do ruky. Jedu za jedna, za dva, oči vytřeštěný a soustředím se jak blázen. Do toho Míša stále: "Pozóóór! Jsi blízko! Jsi daleko! To není kruháč! Bacha ty auta nalevo, skoro jsi naboural. Srazil jsi cyklistu," a podobně, což mi na klidu fakt nepřidalo. 5ti minutová pěší tůra k baráku nám autem dala slabých 12 minut. Chlapík tam už čekal.
Barák vypadal hodně dobře. Obývák sice menší a kuchyň oddělená, ale velká zahrada s garáží. Dole jedna místnost a nahoře tři další. Pěkná kuchyň, udržovaný dům. Netušíme co je za zradu, že to stojí "jenom" 1100. Řekli jsme, že ho chcem a podali jsme nabídku. Takže uvidíme.
Jeli jsme domů, já s Jeroušem skočil koupit čínu a večer jsme koukali na mapy, spojení, okolí, školy a tak. Spát jsem šel někdy po půlnoci.