Whisky ve vlaku

Nedělní probuzení bylo těžké. Uvědomil jsem si, že to je naposled, co jdu na ranní Hogroast, co vyrazím na relax a očistu v sauně, co budu žít v tomhle světě co se mi rychle stal domovem.
Z deprese mě trochu dostali mí sousedé a já pak vyrazil na poslední saunu. Tam jsem zjistil, že odsud nechci. Kašlu na koupenej lístek na vlak, kašlu na zítřejší práci. Napsal jsem šéfovi pár zmatených SMS, ze kterých se mu podařilo vydedukovat, že dorazím až v úterý a začal jsem rovnou slavit. S radostí jak jsem to vymyslel jsem vyrazil zpátky ke stanu. Když jsem tam došel bylo místo vedle mě, kde byli jíní sousedé pryč. Byli to starší kluci, co tam měli posezení a se kterejma jsme dělali jednu noc oheň. Bylo to strašně zvláštní a bolestivé vidět najednou ty zelené čtverce uleželé trávy místo stanů. Kolem hlučel festival a svítilo slunce. Nic nenapovídalo tomu, že by se blížil konec. V tu chvíli jsem se rozhodnul. Musím pryč už teď. Dokud to všechno žije, dokud to nechávám za sebou a budu si to pamatovat plné života a energie. Těch zelených míst by totiž začalo přibývat a zítra by to byl už jen zmar. Pamatuju konce fesťáků a nikdy jsem je neměl rád. Zahulil jsem posledního jointa s Freeeze partou, sbalil stan, nechal tam místo něj stát holínky č.9 a vyrazil k shuttle busu, co mě odvezl na nádraží. 
Před nádražím stál zřízenec s wapkou (tlaková stříkací pistole) se kterou neůprosně pucoval boty, oblečení i batohy cestujících. 
Vlak měl snad dvě hodiny zpoždění. Zkrátka First (not so) Great Western. Popíjel jsem ze své lahve whisky a vzpomínal na to co bylo. Po příjezdu jsem neomylně zamířil do první třídy. Kupoval jsem lístky dávno v předstihu a tehdy stála první třída v akci jen o libru víc než druhá. Na místě jsem zjistil, že jsem jel dokonce levnějc, než lidé, co platili druhou třídu na místě. 
Obyvatelé první třídy ze mě neměli radost. Táhl ze mě chlast, flákl jsem špinavou ještě vlhkou bagáž na sedačku naproti mě a začal popíjet z flašky whisky. Pohledy spolucestujících, vesměs upravených a distinguovaných lidí nebyly povětšniou souhlasné. I když někteří se usmívali, nebo pokávali hlavami. Ale jeden tak třicetiletej frajírek v košili a sáčku se zvednul a přišel ke mě.
"Sbal se a mazej do druhý třídy k těm ostatním, než zavolám průvodčího!" řekl typicky anglickým povýšeneckým tónem.
"Polib mi prdel a zavolej klidně svojí mámě," odvětil jsem ležérně. 
Doma bych za tohle asi dostal po držce, což mi v tu chvíli bylo upřímně ukradené, ale tenhle chlapík se sbalil a vyrazil splnit svouji hrozbu. Za chvíli se vrátil s průvodčím a měl na tváři vítězoslavnej výraz.
"Mohu vidět vaši jízdenku?" zeptal se štíplístek slušným tónem.
"Ale to je naprosto samozřejmé," nedělal jsem potíže a ukázal svůj first class ticket.
"Děkuji, to je naprosto v pořádku, nebude vám vadit, když vám dám batoh nahoru?" 
"Moc díky, já nechtěl riskovat, že s sebou fláknu," poděkoval sem.
"Co to je v tý flašce?"
"Štáva. Dyť je to tam napsaný," podíval jsem se na něj mazaně.
"Nepite alkohol ve vlaku, za to vás vážně můžu vysadit."
"Duly noted and much appreciated! - Znamenám si a oceňuju" odpověděl sem, naposled si přihnul a schoval lahev do brašny.
"Už ji nevytáhnu fakt."
Někde jsem přestupoval, chytl jsem poslední vlak a do Windsoru jsem dorazil někdy v noci. Ještě jsem se nepohodl s Míšou, která jinak předtím nijak neprudila. Byl jsem nějak z toho všechno rozhozenej a tak jsem šel na svý místo na břehu Temže, kde jsem zase vytáhl lahev a dostal strašlivou lítost nad tím vším. Při druhém doušku mě ale nepadalo, že tentokrát bych už mohl zkusit usnout doma a tak jsem se sbalil a vyrazil. Doma jsem si dal ještě dýmku na zahradě a vzpomínal na těch neskutečných několik posledních dní.
Glastonbury já se vrátím! Slíbil jsem si a šel jsem spát.

Stonefield

V sobotu na mě dolehlo vyčerpání. Vymotal jsem se ze stanu, dal si Hogroast a pivko v jednom baru. Tam jsem potkal týpka co byl hrozně sdílnej a dár mi pár hudebních tipů. Byl tam prej s nějakou partou a když jsme dopili říkal, ať jdu s ním, že jdou na nějakou kapelku. Poděkoval jsem, ale zamířil jsem raději zpátky ke stanu. Byl jsem ve stavu, že už mi mohla bejt sebelepší kapela ukradená. Ve stanu se ležet nedalo, tak jsem karimatku hodil na bahno před stanem usnul. Spal jsem až do čtyř do odpoledne. Po probuzení jsem zahulil se sousedama a šel s nima do kotle na Cold Play. Opět fantastická kapela umocněná sdíleným prožitkem. Když ten obrovský dav zpívá nějakou písničku, tak to má strašlivou sílu. Jedna z holčin, co jsme tam potkali se totálně zmasakrovala. Tipoval jsem jí tak na šestnáct. Líbil se jí tak patnáctiletej kluk co tam stál za náma a tak nějak se do něj fůrt věšela. Její asi dvacetiletá kámoška se jí naopak snažila neustále sundat a usměrnit. Ta se pro změnu bavila tím, že malovala klukům na obličeje svítíci barvou. Tak jsme tam všichni svítili do tmy. Klučina za náma v jeden moment potřeboval a tak si vzal standarní kelímek. Jak to zblejskla ta šestnáctka tak šla a čapla ho za něj a začala mu honit. Kluk vypadal dost vyděšeně. K jeho smůle či úlevě ji z něj zase sundala ta její kamarádka a pak už ji odvedla raději pryč. Po Cold Play jsem vyrazil na stone hill. Byl to zase jedinečnej zážitek. Dole byla malá obdoba Stonehendge, ale hlavně celej kopec až nahoru byl posetej dvojcema i jednotlivcema co měli vedle sebe zapíchnutou tak metrovou svíčku, která se dala pořídit za libru od prodavačů dole. Koupil jsem taky jednu a vyrazil až nahoru. Dole hučel a svítil ten svět co se jmenoval Glastonbury. Kolem mě do dálky blikaly plameny svíček a občas se ozval zvuk unikající z héliového balónku, který tam měl snad taky každej. Já si zapálil a vychutnával ten neuvěřitelný zážitek. Jen na chvíli jsem se natáhnul a podíval jsem se na hvězdy.
Probral jsem se zimou, když už svíčka skoro dohořívala. Vyrazil jsem dolů a zamotal se do nějakého světa čajoven a lampiónů. Dal jsem si nějakej megacloumák a přemejšlel o životě. Pak už nevím, ale nějak jsem se probral v kobercovým stanu, kde mě budila obsluha. Lehl sem si zrovna na promáčenej koberec, takže jsem byl totálně zmáčenej a byla mi strašná zima. U východu stály už jen jedny holínky, které mi ale byly tak o tři čísla menší a plné bahna. Přesto jsem je obul a vyrazil za světlem pyramidy. Cestou jsem si koupil nějaké suché oblečení a nové holínky. V tědlech to fakt nešlo.

Kotel

Probudil jsem se až za svítání. Svět kolem mě se změnil. Seděl jsem v křesle pod stromem. Svítalo a bylo ticho. Okolí ztratilo tu noční neskutečnou magii, ale přesto bylo v ranním oparu zvláštní až strašidelné. Lidé zmizeli. Jen o kousek dál spal v křesílku další týpek. Vybavil jsem si zážitky poslední noci a přemýšlel jestli to celé nebyl sen. Nebyl. V zamlženém údolí stále ještě svítila špička pyramidy. Věděl jsem, kde je můj domov a vypravil se na bahnitou cestu k dospání.

V pátek proběhlo už standardní kolečko, už vím kam zajít na snídani, kde točej levnější pivko, nebo kde můžu dobít telefon. Dnešní den byl ale jiný. Dnes začínal festival. Vyzbrojen dvolitrovou petkou s čistou whisky jsem se vypravil už v šest večer do kotle, abych zabral dobrý místo. Před hlavním pódiem už stály desetitísíce lidí. Byl to impozantní pohled umocněný úžasným britským zvykem nosit do kotle vlajky na mnohametrových tyčích. Obloha byla zatažená, foukal vítr a a občas sprchlo. Nikomu to nevadilo a desítky zástav vlály v silném větru. Tuším, že první byl B.B.King. Úžasnej koncert. Ukazoval, že je frajer, ale že své bluesové songy myslí vážně. Postupně jsem se probojoval až k pódiu, kde už jsem zůstal celý večer. Kotel je neuvěřitelný místo sám o sobě, ale několikahodinový kotel je něco nepopsatelného. Postupně se seznámíte s lidmi kolem vás. Je tam mix všeho. Študáci z Oxfordu i matka samoživitelka. Magor v dámských plavkách s falešnou parukou. Holky co se živěj jako sestřičky kdesi ve Skotsku. Dva kámoši co dorazili až z Irska a tichej kluk co jen sledoval hudbu a bylo mu jedno, že na něj prší. Kolovaly cigára, jointy i chlast. Moji čistou whisky nikdo nechtěl s tím, že by je to zabilo. Takže jsem jí pil skoro sám. Zepředu nám ochranka občas podávala sklenice vody a kelímky. Irskej klučina začal potřebovat na záchod a zoufale přemejšlel jak to vyřešit. 
"Nachči do kelímku ne?" houknul na něj vysokoškolák.
"Co pak s tím?"
"Co myslíš blázne, můžeš to vypít, ale většina lidí to prostě vyleje na zem."
Klučík s provinilým výrazem vzal kelímek a úplně rudej udělal co musel. Postupem večera se to řešilo méně a méně. Stejně jako občasnej déšť. Nejprve všichni tahali pláštěnky nebo dokonce deštníky, pak už se to neřešilo. Jedna z nejlepších kapelek byli Biffy Clyro. Úžasnej nářez střídanej melodickejma věcma. Jakmile se rozjížděla nějaká brutálnější písnička rozestoupil se celej střed kotle a vytvořil práznej kruh. Do něj pak vlítli všichni co si chtěli zapogovat. A ti na obvodu kruhu sloužili jako nárazníky. Bylo fantastický skákat do pogujícího kotle přes ramena "strážců".
Někdy kolem jedenácté vtrhli na pódium konečně U2. Byl to nesmírnej nářez a já pochopil, proč jsou tak úspěšní. Nešlo odolat, rytmus, zpěv a Bonovo řádění prostě rozproudilo krev a roztančilo všechny. Čekal jsem nějaký velkolepější vizuální efekty, ale vystačili s projekcí na zadním plátně a monitorech. Přesto to byl neskutečný zažitek. Koncert se protáhl snad do dvou do rána. Odcházel jsem naprosto zmasakrovanej přesto jsem z nepochopitelných důvodů zamířil nahoru k indiánům. Bylo to dobrý dva, tři kilometry. U ohně seděli jen tři lidi s flaškou a kytarou. Přisedl jsem a vychutnával s nimi tu atmosféru. Probral jsem se opět těsně před svítáním na lavičce. V ohni doutnal pařez a do mě se dala zima. Rozhlédl jsem se, našel kužel světla z pyramidy a zamířil domů. Nikoho z těch lidí co jsem s nimi strávil 8 neskutečných hodin v kotli jsem už potom nepotkal.

Freeeze!

Další dny byly v podobném stylu. Toulání po areálu, neustálé objevování něčeho nového, snídaně v kobercovém stanu s náhodnými kapelkami a každodenní obchůzka pár vchodů zajistila až do pátku vždy dostatek různých piv. Ve čtvrtek večer jsem se seznámil s partičkou kluků vedle mě. Ty tam toho přivezli každej snad pytel. Přimotal jsem se mezi ně a nabízel jim 70ti procentní vínovici. Když to ochutnali, tak jsem u nich získal respekt a Charlie sedící vedle mě mi nabídl jointa. 
"Proč jsi to udělal?!" obořil se na něj jeho kámoš.
"Co jako? Dal nám chlast, tak ať si dá ne?"
"Co když je to tajnej /undercover cop/?!"
"Hádám, že nás může sebrat i bez toho, abysme mu nabídli."
"Já nejsem tajnej! A už vůbec né policajt!" bránil jsem se.
"Jasně, to tajný vždycky říkaj!"
"Myslíš, že tajnej by měl u sebe tohle?" ukázal jsem své skrovné zásoby.
"Jasně, aby se kryl ne?!"
"Aha, tohle nemůžu vyhrát," zasmál jsem se.
"FREEEEEEEZE!!! (" zařval další z nich hlášku, kterou používaj policajti, když někam vtrhnou a všichni se začali chechtat.
"Freeze!" se nakonec stala naší hláškou festivalu. Nejdřív ji řvali kdykoliv mě viděli přicházet, pak už jsem se ohlašoval takhle sám. Tahle partička zajistila, že mé další zažitky z festivalu byly ještě abstraktnější. Jedním z nejsilnějších byla bezesporu "Shangri-la". Atrakce co se otvírala jen mezi jedenáctou večerní a čtvrtou ranní. Ve festivalovém fesťáku psali o "fantasktním světě, kde realita neexistuje". Netušil jsem, jak moc měli pravdu.
V již značně upraveném stavu jsem se vypravil několikamílovou cestou mezi ostnatými dráty, abych nakonec dorazil do naprosto jiného světa. Úzké uličky zakryté bambusovými stříškami a lemované barevnou směsící jakýchsi malých světů. Obchůdků, minimuzeem sexu, minihernou se starými čistě mechanickými automaty, Tesco s krysami a hororovými prodavačkami se zkaženými zuby a zkrvavenými tvářemi. Disco dunící taneční hudbou, tetovací salóny, kyberherna, to vše a mnohem víc bylo v těchto uzkoučkých krytých uličkách, kde se davy brodily bahnem a nad hlavou jim blikaly neony s nápisy: "It's not about you anymore!", "Limited breathing please" či "Have you been infected?"
Koupil jsem si další lahev extrasilného ležáku a najednou jsem vyšel na náměstíčko jak ze StarTreku. Bylo obehnáno jakýmsi hradbami s různobarevnými panely co tvořily soustředné obrazce. Vepředu bylo pódium a hrála tam nějaká rocková skupina. Všichni tančili v bahně. Nešlo se nepřidat. Pohyb rozproudil krev a tak po koncertu byly mé vzpomínky ještě více zkreslené. Míjel jsem auto zabořené v zemi a polepené zrcátky. Havarované osobní letadlo nebo motorku zaraženou v zemi a kolem ní čouhající lidské ostatky. Koupil jsem si nějaké další pivo a chvíli tančil v nějaké discodíře. Pak jsem se zase vymotal a dostal jsem se do místa, kde svítily stromy poseté světýlky, hořel oheň a hrály kytary. Pod stromy a kolem ohně byly kožená křesílka a gauče. Všechno bylo až příliš neskutečné. Přisedl jsem k ohni a začal se bavit s ostatními...

Sauna

V šest ráno zvonil budík. Znovu jsem se proklel za středeční ranní lístek a začal zoufale balit a v poslední chvíli vysprintoval na vlak do Londýna. Na místě srazu už byl obrovskej dav lidí a všichni vypadali sympaticky. Prostě fesťákoví lidičky. Čekal jsem naivně jeden bus, ale dorazila flotila 10ti velkejch autobusů a po troše chaosu nás naskládali dovnitř. Cestou jsem to zalomil a vzbudil jsem se akorát v momentě, kdy jsme míjeli Stonehenge - takže jsem je viděl, můžu si je odškrtnout z TODO a už tam nemusím jezdit. Pak byla krátká zastávka na benzíně. Tam měli plný regály holínek a ceduli "Připravte se na Glastonbury!" Moje boty, co jsem koupil na svou výpravu do Abergavenny v akci za asi 20 liber byly totálně na hadry a strašně mě z nich bolely nohy, takže jsem je bez váhaní hodil do koše a obul si "High Wellington boots" za 15 liber. Posilněni burgry jsme jeli dál. Začalo šíleně lejt. Do areálu jsme dorazili ve dvě odpoledne a vystupovali jsme rovnou do moře bahna. To už nás prakticky neopustilo. K bránám se stála asi dvouhodinová fronta, takže moje představa o časném příjezdu a pokojném nalezení místa na stan vzala rychle za své. Ve frontě ale byla sranda. Lidi sem nejeli - oni se sem stěhovali. Můj zálesácky sbalenej Tesco kletr byl vyjímka. Všichni táhli obrovské bágly na kterých měli navěšenou hromadu věcí. Neskladné ohromné stany, dlouhé tyče s vlajkami a hlavně tuny chlastu. Většina vezla bedny na rudlíku, někteří je táhli na bobu, jiní v kufrech na kolečkách, nebo dokonce v opravdovým plechovým kolečku. Ne všichni počítali s bahnem. Bylo tu vidět mnoho zelenáčů a hlavně holek v zářivě bílých kalhotách a bílých teniskách. Samozřejmě to, že byly zářivě bílé se už dalo spíše jenom tušit. Kufrům z vlhka a tahání v bahně upadávaly kolečka. Taškám se trhaly ucha a rozjížděly zipy. Mnoho lidí táhlo tašky, spacáky a stany jen tak v ruce. Po dvou hodinách postupu bahnem a několika vydatných přeháňkách mnoho z nich naprosto rezignovalo a táhlo spacáky a jiný věci po zemi v bahně a vůbec to neřešili. Holka ztratila v bahně tenisku a už ji netahala, šla na jednu nohu jen v ponožkách.  
Konečně uvnitř. Areál mě překvapil svou neskutečnou rozlohou. Ano přes 200 tis lidí je potřeba někam naskládat, ale stejně se těžko popisuje ten šok z nekonečných plání posetých stany, stejdžemi, parkovištěmi, cirkusovými šapitó v dálce se rýsuje jakási věžička hrající barvami a pod ní se ježí desítky a desítky teeepee. Později jsem se dočetl, že areál má v perimetru 16 km. Mnoho lidí kolem mě z radosti, že jsou uvnitř nadšene fláklo stan na trávu kousek za vchodem. Upustili všechny věci a odmítali se pohnout dál. Bágl na zádech tížil a vyšlo sluníčko, takže jsem se potil jak pes, ale věděl jsem, že tuhle chybu nesmím udělat a vydal se na několikakilometrovou pouť k hlavním stejdžím a vůbec centrálnímu prostoru. Čím víc jsem se blížil, tím hustěji byly naskládané stany na sebe. Moje představa, že ve středu ráno si vyberu ten nejluxusnější flíček na zelené travičce vzala dávno za své. Konečně jsem byl v oblasti, kde jsem se chtěl ubytovat. Mohu vám tu tvrdit, jak jsem si díky svým skautským zkušenostem našel výborný místo poblíž zdroje vody, nedaleko toalet, ale proti větru, u přístupové cesty, poblíž jídla a pití a hlavní stejdže. No a nebo řeknu pravdu, že jsem najednou ucejtil mohutnej závan trávy a řekl si: "Jasně! Tady to je!". Naprostou shodou okolností to místo splňovalo navíc vše z výše uvedeného. Našel jsem ještě flíček tak akorát na můj stan a za chvíli jsem bydlel. Kolem mě se už probouzelo to středně velké městečko do prvního dne. Stejdže zatím zely prázdnotou a prostory před nima chráni plot, ale uličky už ožily stovkami obchodů nabízejících všechno co by takovej festivalovej člověk mohl chtít. Desítky a desítky stánků s jídly z celého světa, malé supermarkety, hadry, ozdoby, indiánské věci i obrovské čelenky z pravého peří, ponča, košile, kalhoty, stany, sedačky, gauče, pláštěnky, vařiče, svítící ptákoviny, převleky za všechno možný a dokonce jeden, který hrdě hlásal: "Totaly weird random shit" - "Naprosto náhodný divný píčoviny" no a snad i poslední stánek s kebabem měl ceduli "Wellingtons here!" - "Prodáváme holínky". Jestli ve frontě bylo vidět směsici různé obuvi, tak v areálu se přešlo na zcela uniformní obuv - holínky. Jednu chvíli jsem to počítal a na sto holínek jsem napočítal 6 pohorek a 1 tenisky. 
Zmínil jsem se už o bahnu? Stan jsem já ještě stavěl na trávě, ale okolí se rychle měnilo v nekonečné bahniště. Hlavní cesty byly sice vybudovány z jakýchsi plastikových protiskluzových plátů, ale ty se rychle zanesly asi 15cm vrstvou bahna. Pokud jste z nich sešli bahno bylo i hlubší. Když zapršelo byla z něj čvachtající sračka. Když začalo svítit sluníčko a hlavně, když někdo pojal geniální nápad začít ho zavážet slámou, vznikla z něj neuvěřitelně kompaktní lepivá hmota, kde každý krok znamenal nesmírné usilí. Lidi ztráceli věci, holínky i kamarádky v tom bahně a časem se je už ani nepokoušeli vyprošťovat. Pokud jste měli průměrnou velikost nohy, stačilo si najít a vyprostit holinky dle libosti. A nejen holínky. Voda a bahno narušovaly papírové obaly krabic s pivem a mnoha zoufalcům s tunovými náklady se zejména za vchody krabice rozsypaly a piva popadaly do bahnité hmoty. Většinou je nechali tak. Stačilo tedy obejít vchody a člověk měl zásoby na celej fesťák - bylo jen třeba vylovit je z páchnoucího bahna a omýt někde pod vodou. 
Chodil jsem areálem jako ve snu. Bylo to jako procházet nějakým novým světem. Tolik věcí, obchůdky se vším, jídla odevšad. A nejen obchůdky. Člověk nacházel velké stany, které vypadaly jako anglická hospůdka, nebo jiné, kde se polehávalo na koberečcích a popíjel se ležák, čajovny s dýmkami, pomalované maringotky, kde se dalo posedět, skleník plný kytek a zeleně s lavičkami pro meditaci. Houpací sítě zavěšené mezi kůly k volnému použití. Festivalová univerzita s věhlasnými přednášejícími. Kulatý stan, kde měli vynikající mexické jídlo, všude koberce a malé pódium, kde hrála nějaká kapelka takový ty lidovky. Cedule hlásala, že tu může zahrát kdokoliv a kytary, harmoniku i housle, že tu maj. Obrovská rozhledna a hlavně 
teepee field. Desítky a desítky teepee táhnoucích se do dáli. Od vstupu k nim až k ohni se táhla cesta lemovaná barevnými a malovanými stany, kde byly různé rukodělné aktivity, prodávali vegetariánská jídla, nebo lobovali za záchranu původních kmenů v Amazonii. Uprostřed se tyčil obrovský totem, před kterým plál oheň z pařezů, které se válely připravené všude kolem. Poseděl jsem u ohně o kterej se staral jakejsi exoticky vypadající týpek. Vyslechl jsem, že to je indián z Peru, který se tam potkal s organizátorem, který ho od té doby zve na každej ročník a on se mu tu stará o indiánskou vesnici a o oheň. 
Glastonbury se koná v prostoru farmy majitele Michaela Eavise. Před více jak 40ti lety uspořádal první ročník pro 1500 lidí. Dnes jich jezdí 177 tisíc a další desetitisíce organizátorů, stánkařů a lidí od kapel. On však stále farmaří a proto každý čtvrtý rok se dělá pauza, aby si země odpočinula. Krávy ostatně byly vidět shromážděné v ohradě poblíž samotné farmy. A jejich mléko se prodávalo všude v areálu. "Nejlevnější pinta na festivalu" hlásila reklama. Zahlédl jsem ho jednou. Je to takovej správnej šedivej dědek s bradkou, kterej chodil po areálu, rozhlížel se a smál se.
Mezi teepeečkama jsem také objevil ceduli hlásající, že tam je indiánská sauna. Za ní byla poměrně velká oblast obehnaná bambusovou stěnou. Našel jsem vchod, kde seděla krásná blonďatá hipisačka a zeptal se, co potřebuji do sauny.
"No jestli chceš," řekla neuvěřitelně milým hlasem, "můžu ti půjčit ručník. Ale jediné, co opravdu potřebuješ, jsi ty sám."
Musím říct, že se mi skoro podlomila kolena. Hned jsem si koupil za 12 liber permici na celej festival a šel dovnitř. Opět jsem se objevil v novém světě. Napravo byl stan, který sloužil jako převlíkárna, o kousek dál bylo polootevřené teepee, kde kolem ohně seděli dredaři a podávali si jointa, nalevo bylo pódium, kde nějaká nahá holčina hrála na harfu (nekecám!) vzadu byla sauna a vedle ní bazének s vodou, no ale hlavně všude v prostoru polehávali, či postávali nahaté hipisačky a dredaři. Hráli stolní hry, kecali u ohně, nebo se jen tak vyhřívali na sluníčku. Rychle jsem se svlékl a zamířil do sauny. Byla tam naprostá tma. Dívčí ruce mě chytly za ruku a další a další si mě podávaly, a tak mě vedly až na volné místo, kde mě posadily mezi sebe. Za chvíli si oči zvykly a já zjistil, že tam zas taková tma není. Přišel dredař zvenčí, přiložil a polil kameny z připraveného dřevěného džberu. Moc se nemluvilo, jen občas kolovala lahev s pitnou vodou.
Naprosto zrelaxovaný jsem vyrazil na kopec nad festivalem, kde jsem si ubalil a vychutnával tu neskutečnou pohodu. Únava zapracovala, takže sem za chviličku usnul přímo na louce. Probudil jsem se až při setmění, ještě chvíli jsem bloudil tím mumrajem a skončil jsem nakonec v Real Ale pubu, kde měli výběr desítek anglických piv. Když starší chlapík co tam tomu šéfoval zjistil, že dělám v pivovaru a trochu tomu rozumím, tak mě tam zlil ochutnávkama jak koně. Objednal jsem si pak to co mi nejvíc chutnalo a sednul k nějakým lidem u stolu. Vymotal jsem se ven někdy v noci a přemýšlel, kde tak může být můj stan. Pak jsem zahlédl sloupec světla končící na špici pyramidy. Ano, tam bydlím, kousíček od hlavní stejdže. Dočvachtal jsem až do stanu a usnul vyčerpáním.

Glastonbury

Tak Glastonbury. Jak vůbec začít? Možná od konce. Vrátil jsem se a byl to hrozný šok. Fesťák, správnej fesťák se vyznačuje tím, že když tam jedete, tak plánujete, jaký kapelky si poslechnete, děláte si seznam a pokud to je mimo váš domov, tak uvažujete i o prohlídce okolí a tak. No a pak tam dorazíte a jste nakonec rádi, že jste viděli nějaké tři kapely, ale dojde vám, že o kapelách to vlastně vůbec není. Je to o tom životě, o té alternativné realitě, která tam vznikne. O lidech, které tam potkáte a kteří se stanou vašimi přáteli na těch pár dní. Těch pár dní behěm kterých se postupně stanete součástí toho všeho. Kdy se čas odvíjí jen od toho, kdy někdo hraje. Kdy postupně proniknete do toho světa ve světě, kdy se naučíte, že támhle mají nejlepší hogroast a v týhle hospůdce výborný pivo. Plánujete jak odpoledne zajdete do sauny a večer na stone field zapálit svíčku a sledovat západ slunce. A svět je najednou krásně jednoduchej a plnej bahna, zážitků a emocí. Každý ráno (a někdy i v průběhu dne) se budíte někdě v areálu a znovu a znovu zaměřujete svítící špičku pyramidy, abyste našli svůj stan a dospali těch pár vzácných hodin než vyjde sluníčko a udělá vám ve stanu pěkné dusno. A přesně v momentě, kdy to začne vypadat, že svět už bude takhle báječný pořád, se najednou probudíte někde, kde to vůbec nechcete poznat a s hrůzou zjistíte, že za půl hodiny máte být v práci. Hrozný šok.

Loňské Glastonbury jsem prošvihnul, což mi bylo líto, protože tam měli hrát U2, což je kapelka, na jejichž koncertě jsem byl jako na prvním velkým koncertě po revoluci ještě s Huňou, když jsme prorazili na strahovský stadión na kolečkových bruslích v momentě, kdy dav prorazil brány. Navíc kapelka, kterou měla moc ráda jedna moje životní láska. Prostě srdcovka. Lístky jsem loni nesehnal a U2 nakonec nehráli. Mám prostě štěstí. A aby ho nebylo málo, tak letos jsem samozřejmě zase prošvihnul otevření prodeje a chytnul jsem se až v druhém kole. Prodej začínal jednu neděli v 8 ráno. Já připojenej přes zoufale pomalej EDGE u nás na chatě jsem se snažil dostat lístky pro mě a pro Míšu. Sajta spadla hned po spuštění a já skoro dvě hodiny zoufale klikal, reloadoval a snažil se dostat k lístkům. Jako první jsem zjistil, že pro Míšu mi ho neprodaj, protože se dopředu neregistrovala. Vzhledem k našemu následnému rozchodu to bylo celkem taky štěstí. Pak vyprodali samostatné lístky a zbyly jen lístky s autobusovou dopravou. Naklikal jsem nějakou ideální kombinaci, jako čtvrtek večer tam, neděle večer zpátky a než jsem se přes padající stránky dostal na konec byly taky vyprodaný. Zkusil jsem úplně nesmyslnou kombinaci. Středu v osm ráno a jenom jednosměrný lístek. Vítězství!
Těsně před odjezdem mi došlo, že fesťák začíná až v pátek a co tam teda budu od tý středy od rána dělat? Naplánoval jsem prohlídku okolí, což je Artušův kraj a je tam spousta zajímavostí a už jsem se jenom těšil. Klasicky jsem začal balit na poslední chvíli a zkoušel jsem sehnat nějakej malej, levnej, ale dobrej stan. On-line obchody ho neuměly doručit do hodiny a Tesco a Sainsbury měly nějaký stany, ale nic použitelnýho. Zabalil jsem teda svůj stan pro čtyři a hlavně přelil nějakej tvrdej chlast do petek, abych tam měl co pít. Piva se mi tahat nechtělo, navíc jsem nevěděl, zda tam můžou plechovky.

Návrat domů

Ráno se budím nahoře u bílejch kachláků. Prej sem přišel v noci, zalehnul psa a spal. Je tu krásnej vzduch, takže mě na rozdíl od včerejška nebolí hlava. Jdem ven a zjišťujem, že je naraženej poslední sud a dochází. Zachvátila nás panika a všichni začali čepovat jako o život. Někdo rozdělal oheň. Nadáváme na psy, že ožrali prase na rožni. Je jasný, že to byla Bílá. Časem někdo vytáhl fotky ze včerejška a je tam Opík s Mácou jak to žerou přímo z tyče. Psi asi za nic nemohli. Za chvíli se stalo, co se stát muselo. Sud došel. Voláme Drgymu ať veme ještě radši dva tři, protože jsme tak pěkně nastartovali. Postupně velmi balisticky uklízíme. Petra se naštěstí ujala vnitřku a dala to tam celý do kupy. My jsme narazili soudek Conquerora a protože není jiný pivo, tak ho všichni pijou. Konečně dorazil Drgy a mohlo se pokračovat. Párty se zas nějak brutálně rozjela. Někdo mi dal chlast s červama a všichni to zkouší jíst a ti co to nechtěj zkusit, tak se to do nich rve nasilím. Například do mě. Jsem už docela slušně jetej a opakuju, že jestli se ráno probudím ve Windsoru, tak to bude fakt naprostej zázrak. Nějak si teď nedokážu vůbec představit, že bych měl být v šest ráno na letišti v Praze. Ve všem tom zmatku najednou Milan velí, že už jedem. Otáčím se na Josku a rozhlížím se po ještě stále slušným nepořádku. Kývá hlavou, že to zvládne. Loučíme se a jdeme s Opíkem za Milanem do auta. Řídí Jitka a je jakási nervózní. Jedem ke mně domů pro věci, vysadit Montyho u Nováků a pak už směr Praha. Za Trutnovem velím otočit a vracíme se ke mně domů pro kufr, který jak jsem zjistil, mám stejně v Praze. Tak znovu směr Praha. Jitka je nějaká ještě nervóznější. Směruju jí přes Jičín, abychom mohli zastavit u Červinků na večeři. Tato restaurace zase nezklamala. Úžasná obsluha, skvělé pivo a výborné jídlo. Jitka z nějakého důvodu odmítá být s námi a čeká v autě. Milan neví jestli má být nervózní, nebo si dát ještě pivo. Posílá jí raději do auta zmrzlinu. Dali jsme večeři a dvě rychlý a jelo se dál. Jitka naštěstí počkala. Tak nějak jsme už počítali s tím, že ojdede bez nás. V autě likvidujem lahev čehosi alkoholického a domlouvám se s Opíkem, že přespí u nás, protože tam nikdo není. Jitka nás vysadila před domem a se zakvílením gum zmizela. Zjišťuju, že doma je Míša. Nějakou záhadou nás cestou předehnala a spí doma. Sluší jí to, ale mísí se ve mě dobré vzpomínky a hněv. Snažím se chovat neutrálně. Dáváme nějaké lahváče a kecáme. Míša si pak šla lehnout a my s Opíkem řešíme kde budem spát. Navrhnul jsem, že poprosím Míšu, aby si lehla na postel do obýváku a my si s Opíkem lehnem v ložnici. V tomhle stavu nechci riskovat, že bych udělal nějakou blbost. Míša to odmítla. Pokrčil jsem rameny a oznámil Opíkovi, že spíme v kuchyni. Najednou Míša vyšla ven a sháněla se po spacáku.
„Co blbneš?!“
„No zjevně, mě ve svým bytě nechceš, tak tu nebudu!“ odsekla naštvaně.
Jestli jsem do tý doby měl z večera a z ní dobrej pocit, tak byl pryč.
„Jestli ti to pomůže, já tě nikam nevyhazoval, jen jsem tě slušne poprosil, aby sis lehla do obýváku, abych nemusel spát na zemi.“
Dál jsme se nebavili a Míša odešla. My si ještě pustili Trpaslíka a nějak jsme se domotali do postele. V poslední chvíli jsem si vybavil, že musím zavolat taxíka. Požádal jsem je, ať tam poznamenaj, ať v případě, že se mi nedovolá, zvoní na zvonek jak o život a omdlel jsem vedle puštěného notebooku. Byla asi jedna hodina ráno. Tohle nevypadalo, že bych měl dokázat ve čtyři vstát a jet na letiště.

Kristian pub

Ráno před sedmou mě už zas budí raubíři. Balíme a razíme do školky. Venku mě překvapilo neskutečný vedro. Ve školce jsem dostal pojeb, že kluci nemaj kraťasy. V práci pokračujem v pracích na projektu a mám asi tříhodinovej hovor s Michaelem, co se vrátil po 14ti dnech do práce. Dohaduju s Markem J. jak pojedem na workshop do Bratislavy. Původně jsem měl jet vlakem, ale protože jedou taky, byla šance, že bych jel s Ondrou dneska autem.
"Hele já mám zaplacenej hotel, já jedu rozhodně dneska," informuju ho.
"Blbost, to zruš, já vás vemu ráno autem!"
"Hele já nebudu vstávat ve čtyři, abychom tam byli na devátou!" bránil jsem se.
"Když pojedete se mnou stačí když vyrazíme v šest, sedm a budem tam na devátou," prohlásil Marek.
"Živí?"
"Hele Marku já taky nejsem ranní ptáče, já bych byl na tom workshopu nepoužitelnej," přidal se Ondra.
"Přesně, já když vstanu takhle brzo ráno, tak jsem pak úplně k ničemu!" přisadil jsem si.
"Takže vy chcete jet dneska odpoledne, abyste byli vyspalí a byli tam k něčemu jo?"
"Přesně!"
"Takže až tam dorazíte, tak nepůjdete chlastat někde do dvou do rána a pak urvat na hotelu tu chvilku spánku, než budete muset makat na snídani?“
„Cože?“ zatvářil jsem se nechápavě, ale cukaly mi koutky
„Je to blbost jet takhle po pátý hodině. Budete mít všechno ucpaný!“ namítal ještě Marek.
„To máš pravdu,“ zamyslel jsem se, „pojedem teda radši ve čtyři.“
Marek se zasmál, ještě chvíli jsme debatovali, ale potom jsem se s Ondrou dohodnul, že pojedem fakt v ty čtyři hodiny. Marek trval na tom, že on pojede ráno.
V Bratislavě jsme byli krásně navečer. Ubytovali jsme se na hotelu a vyrazili ven. Bylo neskutečný vedro a dusno, ale uličky v centru připomínaly doslova život v nějakém pobřežním městečku. Vlhkej horkej vzduch, všichni venku na zahrádkách, hudba, změť jazyků a národností a cinání skla a příborů. Hledal jsem podnik, kde by měli nějaký slušný pivo. Všude dominoval mizernej Staropramen. Konečně jsme našli nějakej podnik, kde měli i něco jiného. Objednali jsme večeři za 12 EUR a dozvěděli jsme se, že už maj taky jen Staropramen. Peklo má svý jméno. Co se dalo dělat. Dali jsme si mizernou večeři a mizerný pivo a vyrazili do Kristian Pubu pod Michelskou, kde maj nejlepší Plzeň na světě. Už na to asi přišli, protože nahoře nás vítala cedule „Best beer in town!“. Plzeň byla skvělá jako vždy. Připojil se tam k nám Dan ze sítí se kterým jsme potom pokračovali do Havana klubu, kde byl zbytek síťový party. Docela jsme tam s nima zakalili a někdy k ránu jsme se vydali na hotely. My bydleli kousek a tak jsem šel kousek vyprovodit Dana a pak zamířil ke svému hotelu. Když jsem šel už dost dlouho zjistil jsem, že jsem se ztratil. Zapnul jsem GPS a vypadalo to, že držím dobrej směr. Okolí začalo vypadat dost nepřívětivě. Měl jsem strach mít ten telefon venku a tak jsem ho radši schoval. Šel jsem dál, nevím jak dlouho a stále nic. Další kontrola GPS a zjistil jsem, že jsem omylem šel na druhou stranu. Celou tu dobu! Takže zpátky. Najednou jsem narazil na partu cikánů. No nazdar! Vnucovali mi ať si koupím nějakou voňavku BOSS.
„Chlapi já už nemám ani EURo, v hospodě jsem si musel půjčit na útratu,“ odpovídal jsem lstivě. Byli dost dotěrní a agresivní. Ale nakonec s pár sprostejma nadávkama mi dali pokoj. Přidal jsem do kroku a konečně zase dorazil do civilizovaných oblastí a poté i našel hotel. Šel jsem spát kolem třetí ráno.

Mám řidičák

Ráno jsem jel do práce, kde se nekonal workshop. Prošli jsme aspoň projekty z posledních týdnů a připomínkoval jsem prezentaci k tomu poslednímu. V poledne jsem si zaběhl na magistrát pro řidičák. Vrátili mi ho a ještě mi nabídli, že mi vystaví novej na novou adresu. To už budu mít tři. S tím se dá nějak existovat. Musel jsem to oslavit a tak jsem zašel do sousední Plzeňské pivnice. Úžasná čtyřka s klasickou atmosférou, rozšafnou číšnící, skvělou Plzní a výbornou klobásou. Odpoledne jsem vyzvedl kluky ze školky a dorazili Yardovi se kterejma jsme udělali grilovačku v Hostivařským lesoparku. Luxusní počasí, děcka blbly a my ani nepodpálili les. Bylo to tak fajn, že když jsem si myslel, že je tak sedm bylo asi devět. Než jsme to pobalili, než jsem tu zvěř a sebe vykoupal šel jsem spát zase někdy po půlnoci.

Zbytečný risk

Poslední týden byl nesmírně hektický. Byl jsem v Praze a v Bratislavě a měl jsem ten týden na starost kluky - úplně sám. Do toho jsem se snažil organizovat oslavu narozenin a projekt vaření ležáku ve Windsoru. Celé to začalo v pátek před půlnocí, kdy letadlo přistálo v Praze. Ráno časný budíček, pobalit děti a hurá na hlavní nádraží na vlak do Trutnova, kde měla mamka a ségra oslavu narozenin. Hlavák je komplet rekonstruovaný. Vypadá to tam o třídu lépe, než dřív, kde tam byly jen špinavý stánky a hrací automaty. Přesto mě znechutilo, že v záplavě Caffeterii, Croasanterii, Patisserií a jiných burgerkií jsem nesehnal obyčejnou poctivou klobásu s chlebem a hořčicí. Cesta vláčkem byla v klídku a Pepa nás vyzvedl ve Velkejch Svatoňovicích. Večer jsem zabezpečil děti a dohodl se s mamkou, že je přes noc pohlídá a já si zajdu sednout na pár piv s kamarády v Trutnově, protože už jsem je dlouho neviděl. Sešla se výborná parta a seděli jsme v Horským klubu pod Matesem. Nějak to všechno sedlo, dokonce i Raspa dorazil a zahrál a vyprávělo se a plánovalo a pilo a bylo nám skvěle. Skončili jsme někdy před čtvrtou ráno brutální diskuzí o demokracii s nějakým šíleným filozofickým týpkem a holkou o který jsme si mysleli, že je předělanej kluk. Pamatovala si mě ze školy, ale já ji teda nezařadil - pravda, hledal jsem jen mezi holkama. Když na konci týpek řekl tý kreaci "Miláčku, jdem domů," tak všechno zapadlo do sebe a my se řáchali ještě půl hodiny potom. Nějak jsme zamířili ke mně domů, kde teď bydlí můj novej spolubydlící. Ten tam nebyl zato tam bylo tak pět beden tvrdýho chlastu, spousta piva, vína a dalších lihovin. Mám tušení, že to bude alkoholik. Otevřeli jsme si flašku vodky, džus a pivo a aniž bychom se čehokoliv z toho dotkli a umřeli jsme.
Ráno jsem se vzbudil a zjistil, že je deset hodin. Panika, vzburcoval jsem Macaxe a rychle jsme balili. V obýváku jsem škobrtnul o Rasputina.
"Co tu děláš?"
"Ty mě pozveš a ještě si nepamatuješ!"
Macax prohlásil, že bude řídit. Měl jsem pocit, že možná ještě nějakou tu promili možná máme, ale taky jsem spěchal za dětma a tak jsem neprotestoval. Na benzíně jsme vzali pár kapek benzínu, Macax smotal drátky, aby zapnul světla a jeli jsme. Těsně před Poříčím jsem zahlédl typické výstražné vesty. Něco jsem zrovna vykládal, ale ztuhl jsem uprostřed gesta. Hlavu jsem vyděšeně otočil na Macaxe. Ten měl pohled upřený nehybně před sebe a nehnul se na něm ani sval. V tomto "lidském obrazu" jsme minuli policejní hlídku, která zrovna kontrolovala jiné dvě auta. Jen jsme byli dost daleko chtěl jsem promluvit, ale zjistil jsem, že nedokážu vydat hlásku. Vydechl jsem a polknul. Máca se stále nehýbal. Znovu jsem se pokusil nadechnout a znovu jsem jenom polknul. Zatřásl jsem hlavou a konečně pronesl:
"No..." výdech a chvíle ticha. Konečně promluvil Máca:
"Ty vole..."
Po chvíli jsme se zase rozmluvili. Před náma jelo auto co taky vypadalo jako kradený (Máca to svoje nemá ani přepsaný) a navíc podezřele kličkovalo.
"Ti jsou taky slušně jetý!" glosoval to Máca "se vsadím, že ty dva chudáci, co je tam rafli jen ukazovali a naříkali: Tenhle, tenhle je taky vožralej! A támhleten taky! Všichni tady jezděj vožralí, tak proč zrovna my?!"
Každopádně to pro mě bylo varování, že riskovat se fakt nemá. S klukama jsme chvíli blbli na chatě a potom jsme autobusem jeli do Trutnova. Vlak jel až za dvě hodiny a tak jsme vyrazili na návštěvu k babičce. Psal mi Drgy, že budou na zahrádce grilovat a že tam budou i jiní prckové. No další vlak jel za čtyři hodiny. Macax nás vyzvednul a my vychutnávali relax, grilovačku, kluci hráli pingpong a ráchali se v bazénku. Kolovala dýmka a bylo nám krásně. Poslední vlak jel nakonec až v sedm večer. Doplazili jsme se na nádraží a všichni tři, já i mí kluci jsme usnuli jen co jsme dosedli. V Praze jsme byli až v deset večer. Překvapivě kluci hned po koupaní usnuli, takže jsem mohl také omdlít, protože už jsem mlel z posledního.