Sauna

V šest ráno zvonil budík. Znovu jsem se proklel za středeční ranní lístek a začal zoufale balit a v poslední chvíli vysprintoval na vlak do Londýna. Na místě srazu už byl obrovskej dav lidí a všichni vypadali sympaticky. Prostě fesťákoví lidičky. Čekal jsem naivně jeden bus, ale dorazila flotila 10ti velkejch autobusů a po troše chaosu nás naskládali dovnitř. Cestou jsem to zalomil a vzbudil jsem se akorát v momentě, kdy jsme míjeli Stonehenge - takže jsem je viděl, můžu si je odškrtnout z TODO a už tam nemusím jezdit. Pak byla krátká zastávka na benzíně. Tam měli plný regály holínek a ceduli "Připravte se na Glastonbury!" Moje boty, co jsem koupil na svou výpravu do Abergavenny v akci za asi 20 liber byly totálně na hadry a strašně mě z nich bolely nohy, takže jsem je bez váhaní hodil do koše a obul si "High Wellington boots" za 15 liber. Posilněni burgry jsme jeli dál. Začalo šíleně lejt. Do areálu jsme dorazili ve dvě odpoledne a vystupovali jsme rovnou do moře bahna. To už nás prakticky neopustilo. K bránám se stála asi dvouhodinová fronta, takže moje představa o časném příjezdu a pokojném nalezení místa na stan vzala rychle za své. Ve frontě ale byla sranda. Lidi sem nejeli - oni se sem stěhovali. Můj zálesácky sbalenej Tesco kletr byl vyjímka. Všichni táhli obrovské bágly na kterých měli navěšenou hromadu věcí. Neskladné ohromné stany, dlouhé tyče s vlajkami a hlavně tuny chlastu. Většina vezla bedny na rudlíku, někteří je táhli na bobu, jiní v kufrech na kolečkách, nebo dokonce v opravdovým plechovým kolečku. Ne všichni počítali s bahnem. Bylo tu vidět mnoho zelenáčů a hlavně holek v zářivě bílých kalhotách a bílých teniskách. Samozřejmě to, že byly zářivě bílé se už dalo spíše jenom tušit. Kufrům z vlhka a tahání v bahně upadávaly kolečka. Taškám se trhaly ucha a rozjížděly zipy. Mnoho lidí táhlo tašky, spacáky a stany jen tak v ruce. Po dvou hodinách postupu bahnem a několika vydatných přeháňkách mnoho z nich naprosto rezignovalo a táhlo spacáky a jiný věci po zemi v bahně a vůbec to neřešili. Holka ztratila v bahně tenisku a už ji netahala, šla na jednu nohu jen v ponožkách.  
Konečně uvnitř. Areál mě překvapil svou neskutečnou rozlohou. Ano přes 200 tis lidí je potřeba někam naskládat, ale stejně se těžko popisuje ten šok z nekonečných plání posetých stany, stejdžemi, parkovištěmi, cirkusovými šapitó v dálce se rýsuje jakási věžička hrající barvami a pod ní se ježí desítky a desítky teeepee. Později jsem se dočetl, že areál má v perimetru 16 km. Mnoho lidí kolem mě z radosti, že jsou uvnitř nadšene fláklo stan na trávu kousek za vchodem. Upustili všechny věci a odmítali se pohnout dál. Bágl na zádech tížil a vyšlo sluníčko, takže jsem se potil jak pes, ale věděl jsem, že tuhle chybu nesmím udělat a vydal se na několikakilometrovou pouť k hlavním stejdžím a vůbec centrálnímu prostoru. Čím víc jsem se blížil, tím hustěji byly naskládané stany na sebe. Moje představa, že ve středu ráno si vyberu ten nejluxusnější flíček na zelené travičce vzala dávno za své. Konečně jsem byl v oblasti, kde jsem se chtěl ubytovat. Mohu vám tu tvrdit, jak jsem si díky svým skautským zkušenostem našel výborný místo poblíž zdroje vody, nedaleko toalet, ale proti větru, u přístupové cesty, poblíž jídla a pití a hlavní stejdže. No a nebo řeknu pravdu, že jsem najednou ucejtil mohutnej závan trávy a řekl si: "Jasně! Tady to je!". Naprostou shodou okolností to místo splňovalo navíc vše z výše uvedeného. Našel jsem ještě flíček tak akorát na můj stan a za chvíli jsem bydlel. Kolem mě se už probouzelo to středně velké městečko do prvního dne. Stejdže zatím zely prázdnotou a prostory před nima chráni plot, ale uličky už ožily stovkami obchodů nabízejících všechno co by takovej festivalovej člověk mohl chtít. Desítky a desítky stánků s jídly z celého světa, malé supermarkety, hadry, ozdoby, indiánské věci i obrovské čelenky z pravého peří, ponča, košile, kalhoty, stany, sedačky, gauče, pláštěnky, vařiče, svítící ptákoviny, převleky za všechno možný a dokonce jeden, který hrdě hlásal: "Totaly weird random shit" - "Naprosto náhodný divný píčoviny" no a snad i poslední stánek s kebabem měl ceduli "Wellingtons here!" - "Prodáváme holínky". Jestli ve frontě bylo vidět směsici různé obuvi, tak v areálu se přešlo na zcela uniformní obuv - holínky. Jednu chvíli jsem to počítal a na sto holínek jsem napočítal 6 pohorek a 1 tenisky. 
Zmínil jsem se už o bahnu? Stan jsem já ještě stavěl na trávě, ale okolí se rychle měnilo v nekonečné bahniště. Hlavní cesty byly sice vybudovány z jakýchsi plastikových protiskluzových plátů, ale ty se rychle zanesly asi 15cm vrstvou bahna. Pokud jste z nich sešli bahno bylo i hlubší. Když zapršelo byla z něj čvachtající sračka. Když začalo svítit sluníčko a hlavně, když někdo pojal geniální nápad začít ho zavážet slámou, vznikla z něj neuvěřitelně kompaktní lepivá hmota, kde každý krok znamenal nesmírné usilí. Lidi ztráceli věci, holínky i kamarádky v tom bahně a časem se je už ani nepokoušeli vyprošťovat. Pokud jste měli průměrnou velikost nohy, stačilo si najít a vyprostit holinky dle libosti. A nejen holínky. Voda a bahno narušovaly papírové obaly krabic s pivem a mnoha zoufalcům s tunovými náklady se zejména za vchody krabice rozsypaly a piva popadaly do bahnité hmoty. Většinou je nechali tak. Stačilo tedy obejít vchody a člověk měl zásoby na celej fesťák - bylo jen třeba vylovit je z páchnoucího bahna a omýt někde pod vodou. 
Chodil jsem areálem jako ve snu. Bylo to jako procházet nějakým novým světem. Tolik věcí, obchůdky se vším, jídla odevšad. A nejen obchůdky. Člověk nacházel velké stany, které vypadaly jako anglická hospůdka, nebo jiné, kde se polehávalo na koberečcích a popíjel se ležák, čajovny s dýmkami, pomalované maringotky, kde se dalo posedět, skleník plný kytek a zeleně s lavičkami pro meditaci. Houpací sítě zavěšené mezi kůly k volnému použití. Festivalová univerzita s věhlasnými přednášejícími. Kulatý stan, kde měli vynikající mexické jídlo, všude koberce a malé pódium, kde hrála nějaká kapelka takový ty lidovky. Cedule hlásala, že tu může zahrát kdokoliv a kytary, harmoniku i housle, že tu maj. Obrovská rozhledna a hlavně 
teepee field. Desítky a desítky teepee táhnoucích se do dáli. Od vstupu k nim až k ohni se táhla cesta lemovaná barevnými a malovanými stany, kde byly různé rukodělné aktivity, prodávali vegetariánská jídla, nebo lobovali za záchranu původních kmenů v Amazonii. Uprostřed se tyčil obrovský totem, před kterým plál oheň z pařezů, které se válely připravené všude kolem. Poseděl jsem u ohně o kterej se staral jakejsi exoticky vypadající týpek. Vyslechl jsem, že to je indián z Peru, který se tam potkal s organizátorem, který ho od té doby zve na každej ročník a on se mu tu stará o indiánskou vesnici a o oheň. 
Glastonbury se koná v prostoru farmy majitele Michaela Eavise. Před více jak 40ti lety uspořádal první ročník pro 1500 lidí. Dnes jich jezdí 177 tisíc a další desetitisíce organizátorů, stánkařů a lidí od kapel. On však stále farmaří a proto každý čtvrtý rok se dělá pauza, aby si země odpočinula. Krávy ostatně byly vidět shromážděné v ohradě poblíž samotné farmy. A jejich mléko se prodávalo všude v areálu. "Nejlevnější pinta na festivalu" hlásila reklama. Zahlédl jsem ho jednou. Je to takovej správnej šedivej dědek s bradkou, kterej chodil po areálu, rozhlížel se a smál se.
Mezi teepeečkama jsem také objevil ceduli hlásající, že tam je indiánská sauna. Za ní byla poměrně velká oblast obehnaná bambusovou stěnou. Našel jsem vchod, kde seděla krásná blonďatá hipisačka a zeptal se, co potřebuji do sauny.
"No jestli chceš," řekla neuvěřitelně milým hlasem, "můžu ti půjčit ručník. Ale jediné, co opravdu potřebuješ, jsi ty sám."
Musím říct, že se mi skoro podlomila kolena. Hned jsem si koupil za 12 liber permici na celej festival a šel dovnitř. Opět jsem se objevil v novém světě. Napravo byl stan, který sloužil jako převlíkárna, o kousek dál bylo polootevřené teepee, kde kolem ohně seděli dredaři a podávali si jointa, nalevo bylo pódium, kde nějaká nahá holčina hrála na harfu (nekecám!) vzadu byla sauna a vedle ní bazének s vodou, no ale hlavně všude v prostoru polehávali, či postávali nahaté hipisačky a dredaři. Hráli stolní hry, kecali u ohně, nebo se jen tak vyhřívali na sluníčku. Rychle jsem se svlékl a zamířil do sauny. Byla tam naprostá tma. Dívčí ruce mě chytly za ruku a další a další si mě podávaly, a tak mě vedly až na volné místo, kde mě posadily mezi sebe. Za chvíli si oči zvykly a já zjistil, že tam zas taková tma není. Přišel dredař zvenčí, přiložil a polil kameny z připraveného dřevěného džberu. Moc se nemluvilo, jen občas kolovala lahev s pitnou vodou.
Naprosto zrelaxovaný jsem vyrazil na kopec nad festivalem, kde jsem si ubalil a vychutnával tu neskutečnou pohodu. Únava zapracovala, takže sem za chviličku usnul přímo na louce. Probudil jsem se až při setmění, ještě chvíli jsem bloudil tím mumrajem a skončil jsem nakonec v Real Ale pubu, kde měli výběr desítek anglických piv. Když starší chlapík co tam tomu šéfoval zjistil, že dělám v pivovaru a trochu tomu rozumím, tak mě tam zlil ochutnávkama jak koně. Objednal jsem si pak to co mi nejvíc chutnalo a sednul k nějakým lidem u stolu. Vymotal jsem se ven někdy v noci a přemýšlel, kde tak může být můj stan. Pak jsem zahlédl sloupec světla končící na špici pyramidy. Ano, tam bydlím, kousíček od hlavní stejdže. Dočvachtal jsem až do stanu a usnul vyčerpáním.