Nedělní probuzení bylo těžké. Uvědomil jsem si, že to je naposled, co jdu na ranní Hogroast, co vyrazím na relax a očistu v sauně, co budu žít v tomhle světě co se mi rychle stal domovem.
Z deprese mě trochu dostali mí sousedé a já pak vyrazil na poslední saunu. Tam jsem zjistil, že odsud nechci. Kašlu na koupenej lístek na vlak, kašlu na zítřejší práci. Napsal jsem šéfovi pár zmatených SMS, ze kterých se mu podařilo vydedukovat, že dorazím až v úterý a začal jsem rovnou slavit. S radostí jak jsem to vymyslel jsem vyrazil zpátky ke stanu. Když jsem tam došel bylo místo vedle mě, kde byli jíní sousedé pryč. Byli to starší kluci, co tam měli posezení a se kterejma jsme dělali jednu noc oheň. Bylo to strašně zvláštní a bolestivé vidět najednou ty zelené čtverce uleželé trávy místo stanů. Kolem hlučel festival a svítilo slunce. Nic nenapovídalo tomu, že by se blížil konec. V tu chvíli jsem se rozhodnul. Musím pryč už teď. Dokud to všechno žije, dokud to nechávám za sebou a budu si to pamatovat plné života a energie. Těch zelených míst by totiž začalo přibývat a zítra by to byl už jen zmar. Pamatuju konce fesťáků a nikdy jsem je neměl rád. Zahulil jsem posledního jointa s Freeeze partou, sbalil stan, nechal tam místo něj stát holínky č.9 a vyrazil k shuttle busu, co mě odvezl na nádraží.
Před nádražím stál zřízenec s wapkou (tlaková stříkací pistole) se kterou neůprosně pucoval boty, oblečení i batohy cestujících.
Vlak měl snad dvě hodiny zpoždění. Zkrátka First (not so) Great Western. Popíjel jsem ze své lahve whisky a vzpomínal na to co bylo. Po příjezdu jsem neomylně zamířil do první třídy. Kupoval jsem lístky dávno v předstihu a tehdy stála první třída v akci jen o libru víc než druhá. Na místě jsem zjistil, že jsem jel dokonce levnějc, než lidé, co platili druhou třídu na místě.
Obyvatelé první třídy ze mě neměli radost. Táhl ze mě chlast, flákl jsem špinavou ještě vlhkou bagáž na sedačku naproti mě a začal popíjet z flašky whisky. Pohledy spolucestujících, vesměs upravených a distinguovaných lidí nebyly povětšniou souhlasné. I když někteří se usmívali, nebo pokávali hlavami. Ale jeden tak třicetiletej frajírek v košili a sáčku se zvednul a přišel ke mě.
"Sbal se a mazej do druhý třídy k těm ostatním, než zavolám průvodčího!" řekl typicky anglickým povýšeneckým tónem.
"Polib mi prdel a zavolej klidně svojí mámě," odvětil jsem ležérně.
Doma bych za tohle asi dostal po držce, což mi v tu chvíli bylo upřímně ukradené, ale tenhle chlapík se sbalil a vyrazil splnit svouji hrozbu. Za chvíli se vrátil s průvodčím a měl na tváři vítězoslavnej výraz.
"Mohu vidět vaši jízdenku?" zeptal se štíplístek slušným tónem.
"Ale to je naprosto samozřejmé," nedělal jsem potíže a ukázal svůj first class ticket.
"Děkuji, to je naprosto v pořádku, nebude vám vadit, když vám dám batoh nahoru?"
"Moc díky, já nechtěl riskovat, že s sebou fláknu," poděkoval sem.
"Co to je v tý flašce?"
"Štáva. Dyť je to tam napsaný," podíval jsem se na něj mazaně.
"Nepite alkohol ve vlaku, za to vás vážně můžu vysadit."
"Duly noted and much appreciated! - Znamenám si a oceňuju" odpověděl sem, naposled si přihnul a schoval lahev do brašny.
"Už ji nevytáhnu fakt."
Někde jsem přestupoval, chytl jsem poslední vlak a do Windsoru jsem dorazil někdy v noci. Ještě jsem se nepohodl s Míšou, která jinak předtím nijak neprudila. Byl jsem nějak z toho všechno rozhozenej a tak jsem šel na svý místo na břehu Temže, kde jsem zase vytáhl lahev a dostal strašlivou lítost nad tím vším. Při druhém doušku mě ale nepadalo, že tentokrát bych už mohl zkusit usnout doma a tak jsem se sbalil a vyrazil. Doma jsem si dal ještě dýmku na zahradě a vzpomínal na těch neskutečných několik posledních dní.
Glastonbury já se vrátím! Slíbil jsem si a šel jsem spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat