Návrat domů

Ráno se budím nahoře u bílejch kachláků. Prej sem přišel v noci, zalehnul psa a spal. Je tu krásnej vzduch, takže mě na rozdíl od včerejška nebolí hlava. Jdem ven a zjišťujem, že je naraženej poslední sud a dochází. Zachvátila nás panika a všichni začali čepovat jako o život. Někdo rozdělal oheň. Nadáváme na psy, že ožrali prase na rožni. Je jasný, že to byla Bílá. Časem někdo vytáhl fotky ze včerejška a je tam Opík s Mácou jak to žerou přímo z tyče. Psi asi za nic nemohli. Za chvíli se stalo, co se stát muselo. Sud došel. Voláme Drgymu ať veme ještě radši dva tři, protože jsme tak pěkně nastartovali. Postupně velmi balisticky uklízíme. Petra se naštěstí ujala vnitřku a dala to tam celý do kupy. My jsme narazili soudek Conquerora a protože není jiný pivo, tak ho všichni pijou. Konečně dorazil Drgy a mohlo se pokračovat. Párty se zas nějak brutálně rozjela. Někdo mi dal chlast s červama a všichni to zkouší jíst a ti co to nechtěj zkusit, tak se to do nich rve nasilím. Například do mě. Jsem už docela slušně jetej a opakuju, že jestli se ráno probudím ve Windsoru, tak to bude fakt naprostej zázrak. Nějak si teď nedokážu vůbec představit, že bych měl být v šest ráno na letišti v Praze. Ve všem tom zmatku najednou Milan velí, že už jedem. Otáčím se na Josku a rozhlížím se po ještě stále slušným nepořádku. Kývá hlavou, že to zvládne. Loučíme se a jdeme s Opíkem za Milanem do auta. Řídí Jitka a je jakási nervózní. Jedem ke mně domů pro věci, vysadit Montyho u Nováků a pak už směr Praha. Za Trutnovem velím otočit a vracíme se ke mně domů pro kufr, který jak jsem zjistil, mám stejně v Praze. Tak znovu směr Praha. Jitka je nějaká ještě nervóznější. Směruju jí přes Jičín, abychom mohli zastavit u Červinků na večeři. Tato restaurace zase nezklamala. Úžasná obsluha, skvělé pivo a výborné jídlo. Jitka z nějakého důvodu odmítá být s námi a čeká v autě. Milan neví jestli má být nervózní, nebo si dát ještě pivo. Posílá jí raději do auta zmrzlinu. Dali jsme večeři a dvě rychlý a jelo se dál. Jitka naštěstí počkala. Tak nějak jsme už počítali s tím, že ojdede bez nás. V autě likvidujem lahev čehosi alkoholického a domlouvám se s Opíkem, že přespí u nás, protože tam nikdo není. Jitka nás vysadila před domem a se zakvílením gum zmizela. Zjišťuju, že doma je Míša. Nějakou záhadou nás cestou předehnala a spí doma. Sluší jí to, ale mísí se ve mě dobré vzpomínky a hněv. Snažím se chovat neutrálně. Dáváme nějaké lahváče a kecáme. Míša si pak šla lehnout a my s Opíkem řešíme kde budem spát. Navrhnul jsem, že poprosím Míšu, aby si lehla na postel do obýváku a my si s Opíkem lehnem v ložnici. V tomhle stavu nechci riskovat, že bych udělal nějakou blbost. Míša to odmítla. Pokrčil jsem rameny a oznámil Opíkovi, že spíme v kuchyni. Najednou Míša vyšla ven a sháněla se po spacáku.
„Co blbneš?!“
„No zjevně, mě ve svým bytě nechceš, tak tu nebudu!“ odsekla naštvaně.
Jestli jsem do tý doby měl z večera a z ní dobrej pocit, tak byl pryč.
„Jestli ti to pomůže, já tě nikam nevyhazoval, jen jsem tě slušne poprosil, aby sis lehla do obýváku, abych nemusel spát na zemi.“
Dál jsme se nebavili a Míša odešla. My si ještě pustili Trpaslíka a nějak jsme se domotali do postele. V poslední chvíli jsem si vybavil, že musím zavolat taxíka. Požádal jsem je, ať tam poznamenaj, ať v případě, že se mi nedovolá, zvoní na zvonek jak o život a omdlel jsem vedle puštěného notebooku. Byla asi jedna hodina ráno. Tohle nevypadalo, že bych měl dokázat ve čtyři vstát a jet na letiště.