Kotel

Probudil jsem se až za svítání. Svět kolem mě se změnil. Seděl jsem v křesle pod stromem. Svítalo a bylo ticho. Okolí ztratilo tu noční neskutečnou magii, ale přesto bylo v ranním oparu zvláštní až strašidelné. Lidé zmizeli. Jen o kousek dál spal v křesílku další týpek. Vybavil jsem si zážitky poslední noci a přemýšlel jestli to celé nebyl sen. Nebyl. V zamlženém údolí stále ještě svítila špička pyramidy. Věděl jsem, kde je můj domov a vypravil se na bahnitou cestu k dospání.

V pátek proběhlo už standardní kolečko, už vím kam zajít na snídani, kde točej levnější pivko, nebo kde můžu dobít telefon. Dnešní den byl ale jiný. Dnes začínal festival. Vyzbrojen dvolitrovou petkou s čistou whisky jsem se vypravil už v šest večer do kotle, abych zabral dobrý místo. Před hlavním pódiem už stály desetitísíce lidí. Byl to impozantní pohled umocněný úžasným britským zvykem nosit do kotle vlajky na mnohametrových tyčích. Obloha byla zatažená, foukal vítr a a občas sprchlo. Nikomu to nevadilo a desítky zástav vlály v silném větru. Tuším, že první byl B.B.King. Úžasnej koncert. Ukazoval, že je frajer, ale že své bluesové songy myslí vážně. Postupně jsem se probojoval až k pódiu, kde už jsem zůstal celý večer. Kotel je neuvěřitelný místo sám o sobě, ale několikahodinový kotel je něco nepopsatelného. Postupně se seznámíte s lidmi kolem vás. Je tam mix všeho. Študáci z Oxfordu i matka samoživitelka. Magor v dámských plavkách s falešnou parukou. Holky co se živěj jako sestřičky kdesi ve Skotsku. Dva kámoši co dorazili až z Irska a tichej kluk co jen sledoval hudbu a bylo mu jedno, že na něj prší. Kolovaly cigára, jointy i chlast. Moji čistou whisky nikdo nechtěl s tím, že by je to zabilo. Takže jsem jí pil skoro sám. Zepředu nám ochranka občas podávala sklenice vody a kelímky. Irskej klučina začal potřebovat na záchod a zoufale přemejšlel jak to vyřešit. 
"Nachči do kelímku ne?" houknul na něj vysokoškolák.
"Co pak s tím?"
"Co myslíš blázne, můžeš to vypít, ale většina lidí to prostě vyleje na zem."
Klučík s provinilým výrazem vzal kelímek a úplně rudej udělal co musel. Postupem večera se to řešilo méně a méně. Stejně jako občasnej déšť. Nejprve všichni tahali pláštěnky nebo dokonce deštníky, pak už se to neřešilo. Jedna z nejlepších kapelek byli Biffy Clyro. Úžasnej nářez střídanej melodickejma věcma. Jakmile se rozjížděla nějaká brutálnější písnička rozestoupil se celej střed kotle a vytvořil práznej kruh. Do něj pak vlítli všichni co si chtěli zapogovat. A ti na obvodu kruhu sloužili jako nárazníky. Bylo fantastický skákat do pogujícího kotle přes ramena "strážců".
Někdy kolem jedenácté vtrhli na pódium konečně U2. Byl to nesmírnej nářez a já pochopil, proč jsou tak úspěšní. Nešlo odolat, rytmus, zpěv a Bonovo řádění prostě rozproudilo krev a roztančilo všechny. Čekal jsem nějaký velkolepější vizuální efekty, ale vystačili s projekcí na zadním plátně a monitorech. Přesto to byl neskutečný zažitek. Koncert se protáhl snad do dvou do rána. Odcházel jsem naprosto zmasakrovanej přesto jsem z nepochopitelných důvodů zamířil nahoru k indiánům. Bylo to dobrý dva, tři kilometry. U ohně seděli jen tři lidi s flaškou a kytarou. Přisedl jsem a vychutnával s nimi tu atmosféru. Probral jsem se opět těsně před svítáním na lavičce. V ohni doutnal pařez a do mě se dala zima. Rozhlédl jsem se, našel kužel světla z pyramidy a zamířil domů. Nikoho z těch lidí co jsem s nimi strávil 8 neskutečných hodin v kotli jsem už potom nepotkal.