Freeeze!

Další dny byly v podobném stylu. Toulání po areálu, neustálé objevování něčeho nového, snídaně v kobercovém stanu s náhodnými kapelkami a každodenní obchůzka pár vchodů zajistila až do pátku vždy dostatek různých piv. Ve čtvrtek večer jsem se seznámil s partičkou kluků vedle mě. Ty tam toho přivezli každej snad pytel. Přimotal jsem se mezi ně a nabízel jim 70ti procentní vínovici. Když to ochutnali, tak jsem u nich získal respekt a Charlie sedící vedle mě mi nabídl jointa. 
"Proč jsi to udělal?!" obořil se na něj jeho kámoš.
"Co jako? Dal nám chlast, tak ať si dá ne?"
"Co když je to tajnej /undercover cop/?!"
"Hádám, že nás může sebrat i bez toho, abysme mu nabídli."
"Já nejsem tajnej! A už vůbec né policajt!" bránil jsem se.
"Jasně, to tajný vždycky říkaj!"
"Myslíš, že tajnej by měl u sebe tohle?" ukázal jsem své skrovné zásoby.
"Jasně, aby se kryl ne?!"
"Aha, tohle nemůžu vyhrát," zasmál jsem se.
"FREEEEEEEZE!!! (" zařval další z nich hlášku, kterou používaj policajti, když někam vtrhnou a všichni se začali chechtat.
"Freeze!" se nakonec stala naší hláškou festivalu. Nejdřív ji řvali kdykoliv mě viděli přicházet, pak už jsem se ohlašoval takhle sám. Tahle partička zajistila, že mé další zažitky z festivalu byly ještě abstraktnější. Jedním z nejsilnějších byla bezesporu "Shangri-la". Atrakce co se otvírala jen mezi jedenáctou večerní a čtvrtou ranní. Ve festivalovém fesťáku psali o "fantasktním světě, kde realita neexistuje". Netušil jsem, jak moc měli pravdu.
V již značně upraveném stavu jsem se vypravil několikamílovou cestou mezi ostnatými dráty, abych nakonec dorazil do naprosto jiného světa. Úzké uličky zakryté bambusovými stříškami a lemované barevnou směsící jakýchsi malých světů. Obchůdků, minimuzeem sexu, minihernou se starými čistě mechanickými automaty, Tesco s krysami a hororovými prodavačkami se zkaženými zuby a zkrvavenými tvářemi. Disco dunící taneční hudbou, tetovací salóny, kyberherna, to vše a mnohem víc bylo v těchto uzkoučkých krytých uličkách, kde se davy brodily bahnem a nad hlavou jim blikaly neony s nápisy: "It's not about you anymore!", "Limited breathing please" či "Have you been infected?"
Koupil jsem si další lahev extrasilného ležáku a najednou jsem vyšel na náměstíčko jak ze StarTreku. Bylo obehnáno jakýmsi hradbami s různobarevnými panely co tvořily soustředné obrazce. Vepředu bylo pódium a hrála tam nějaká rocková skupina. Všichni tančili v bahně. Nešlo se nepřidat. Pohyb rozproudil krev a tak po koncertu byly mé vzpomínky ještě více zkreslené. Míjel jsem auto zabořené v zemi a polepené zrcátky. Havarované osobní letadlo nebo motorku zaraženou v zemi a kolem ní čouhající lidské ostatky. Koupil jsem si nějaké další pivo a chvíli tančil v nějaké discodíře. Pak jsem se zase vymotal a dostal jsem se do místa, kde svítily stromy poseté světýlky, hořel oheň a hrály kytary. Pod stromy a kolem ohně byly kožená křesílka a gauče. Všechno bylo až příliš neskutečné. Přisedl jsem k ohni a začal se bavit s ostatními...