Glastonbury

Tak Glastonbury. Jak vůbec začít? Možná od konce. Vrátil jsem se a byl to hrozný šok. Fesťák, správnej fesťák se vyznačuje tím, že když tam jedete, tak plánujete, jaký kapelky si poslechnete, děláte si seznam a pokud to je mimo váš domov, tak uvažujete i o prohlídce okolí a tak. No a pak tam dorazíte a jste nakonec rádi, že jste viděli nějaké tři kapely, ale dojde vám, že o kapelách to vlastně vůbec není. Je to o tom životě, o té alternativné realitě, která tam vznikne. O lidech, které tam potkáte a kteří se stanou vašimi přáteli na těch pár dní. Těch pár dní behěm kterých se postupně stanete součástí toho všeho. Kdy se čas odvíjí jen od toho, kdy někdo hraje. Kdy postupně proniknete do toho světa ve světě, kdy se naučíte, že támhle mají nejlepší hogroast a v týhle hospůdce výborný pivo. Plánujete jak odpoledne zajdete do sauny a večer na stone field zapálit svíčku a sledovat západ slunce. A svět je najednou krásně jednoduchej a plnej bahna, zážitků a emocí. Každý ráno (a někdy i v průběhu dne) se budíte někdě v areálu a znovu a znovu zaměřujete svítící špičku pyramidy, abyste našli svůj stan a dospali těch pár vzácných hodin než vyjde sluníčko a udělá vám ve stanu pěkné dusno. A přesně v momentě, kdy to začne vypadat, že svět už bude takhle báječný pořád, se najednou probudíte někde, kde to vůbec nechcete poznat a s hrůzou zjistíte, že za půl hodiny máte být v práci. Hrozný šok.

Loňské Glastonbury jsem prošvihnul, což mi bylo líto, protože tam měli hrát U2, což je kapelka, na jejichž koncertě jsem byl jako na prvním velkým koncertě po revoluci ještě s Huňou, když jsme prorazili na strahovský stadión na kolečkových bruslích v momentě, kdy dav prorazil brány. Navíc kapelka, kterou měla moc ráda jedna moje životní láska. Prostě srdcovka. Lístky jsem loni nesehnal a U2 nakonec nehráli. Mám prostě štěstí. A aby ho nebylo málo, tak letos jsem samozřejmě zase prošvihnul otevření prodeje a chytnul jsem se až v druhém kole. Prodej začínal jednu neděli v 8 ráno. Já připojenej přes zoufale pomalej EDGE u nás na chatě jsem se snažil dostat lístky pro mě a pro Míšu. Sajta spadla hned po spuštění a já skoro dvě hodiny zoufale klikal, reloadoval a snažil se dostat k lístkům. Jako první jsem zjistil, že pro Míšu mi ho neprodaj, protože se dopředu neregistrovala. Vzhledem k našemu následnému rozchodu to bylo celkem taky štěstí. Pak vyprodali samostatné lístky a zbyly jen lístky s autobusovou dopravou. Naklikal jsem nějakou ideální kombinaci, jako čtvrtek večer tam, neděle večer zpátky a než jsem se přes padající stránky dostal na konec byly taky vyprodaný. Zkusil jsem úplně nesmyslnou kombinaci. Středu v osm ráno a jenom jednosměrný lístek. Vítězství!
Těsně před odjezdem mi došlo, že fesťák začíná až v pátek a co tam teda budu od tý středy od rána dělat? Naplánoval jsem prohlídku okolí, což je Artušův kraj a je tam spousta zajímavostí a už jsem se jenom těšil. Klasicky jsem začal balit na poslední chvíli a zkoušel jsem sehnat nějakej malej, levnej, ale dobrej stan. On-line obchody ho neuměly doručit do hodiny a Tesco a Sainsbury měly nějaký stany, ale nic použitelnýho. Zabalil jsem teda svůj stan pro čtyři a hlavně přelil nějakej tvrdej chlast do petek, abych tam měl co pít. Piva se mi tahat nechtělo, navíc jsem nevěděl, zda tam můžou plechovky.