Vstáváme až v sedm ráno. Dneska Zdeněk slibuje naprostou pohodičku a brzké jezero. Neberem moc vody a já si ani pořádně neošetřuji nohu plnou puchýřů. Těšíme se na krátký výlet a obídek u jezera. Proto ani moc nesnídám a vyrážíme. Cesta se vine mezi skalisky a stromy a potkáváme různou lesní zvěř. Není už ani moc zima a jde se pěkně a navíc to je z kopce. Jdeme strašnou dobu, ale slibované jezero je v nedohlednu. Cesta začíná stoupat a slunce se opět opírá plnou silou. Jdeme nekrytým územím a nohy se začínají hlasitě připomínat. Navíc na mě dopadlo vyčerpání a nedostatek energie z opomenuté snídaně. Přecházíme několikakilometrový pas po hraně skály a na plném slunci. Na konci se mi dvakrát zamotala hlava a skoro jsem sletěl dolů. Opět nám klasicky došla voda. Když jsme konečně dorazili do lesa zastavuji a dávám aspoň musli tyčinku. Ostatní mi rychle mizí za obzorem. Přemýšlím, zda se už opravdu těch medvědů tak nebojí, nebo zda se jen nebojí o mě. Nejsem si jistej, zda mám být poctěn jejich jistotou, že se o sebe dokážu postarat, nebo naštvanej, že mě tam nechali. Tak nějak jsem věřil, že na konci pasu bude jezero, ale byl tam jen výstup a depresivní cedule "Sedlo 5.5km". Prakticky kolmo nahoru. Noha s puchýři - ano ta, co byla původně roztržená z fesťáku to už totálně vzdává. Každej krok zabolí. Konečně nahoře. Ostatní objevili jakousi kaluž vzniklou z vysychajícího jezírka a Bára se Zdeňkem se koupou. Jirka brumlá, že to nebude pít, protože ta voda smrdí. Sem zplavenej jak kůň a tak taky beru zavděk tou kaluží a jdu se vykoupat. Jen co jsem vlezl do vody zašlo slunce a rozfoukal se šílenej vítr. Myslel jsem, že tam zmrznu. Ty výkyvy počasí tady jsou neuvěřitelný. Dáváme oběd a potom ostatní chtějí podniknout výstup na horu nad námi. Já si kurýruju puchýře a rezolutně prohlašuju, že nikam nestoupám a počkám tady na ně. Jdou zkratkou a já to zkouším obejít po trailu. Našel jsem krásný čistý jezírko a potůček. Všude kolem jsou medvědí stopy. Potkávám se ještě s ostatníma a hlásím nález a taky plán, že se ukreju v křoví nad jezerem a počkám do západu slunce, zda se nějaký medvědi neobjevjej.
"My tě pak posbíráme," glosuje to Jirka.
Nejdřív jsem našel jakousi díru, kam jsem zalehnul. Po nějaké době jsem tu díru lépe prozkoumal a zjistil jsem, že ji udělal medvěd, když se snažil dohrabat na sviště. Raději měním pozici a skrývám se ve smrčcích nad jezerem. Nebudu vám lhát, je to něco jinýho než čekat na srnce. Člověk má smysly daleko více napnuté a sleduje každé šustnutí, každé prasknutí větvičky, nebo poplašený pískot svišťů. Slunce pomalu zapadlo a medvědi nikde. Začala mi bejt strašná zima a tak jdu k ukrytým baťohům a pak, protože si nohy už odpočaly vyrážím směrem na horizont. Cestou potkávám ostatním a tak se vracíme k věcem. Stavíme stany - tentokrát na trailu, kde si člověk musí vybrat. Buď stan postaví u cesty, kde je teoreticky menší šance narazit na medvěda, ale může nás snadno objevit ranger a dát nám pokutu. Nebo je možné se ukrýt dál od cesty, kde nás zase spíše objeví medvěd. Konstatujem, že není znám jediný případ, kdy by medvěd udělil pokutu za stanování a skrýváme se za kopcem u jezera a vaříme večeři. Zdeněk ještě ubalil, takže je veselo. Hlavně potom, co vařil čaj a nevšiml si, že si palí kalhoty i s nohou. Dumáme nad tím, jak je možný, že kde byly varovné cedule nebyla po medvědech ani památka a tady v medvědíně není ani cedulka.
"Ti parchanti to určitě strhávaj!" směju se.
"Je zajímavý, že ty cedule o tom, že je tu přísný zákaz nošení střelných zbraní tam vždycky nechaj," baví se Jirka.
"No jasně, chtěj vyrovnaný šance," bavíme se.
"Až tam uvidíš napsáno NOT SO BAD, DON'T WORRI s měkkým "I", tak bys měl dostat fakt strach," dodává Jirka.
"Hele co bysme dělali, kdyby teď k tomu jezeru přišel medvěd?" ptám se Zdendy.
"No, hrozně pomalu..." začal Zdeňek.
"..bysme zabalili a pak nenápadně, s botama v rukou prošli kolem něj pryč, viď?" směju se na celé kolo.
Pečlivě jsme dali všechno jídlo do igelitek a ty zavěsili daleko na stromy.
"Jé, já zapomněla na ešusy od jídla," strachuje se Bára, když se Jirka vrátil.
"Hoď je k jezeru. Až uslyšíme rachot, tak se začnem pomalu balit," prohlásil Zdenda.
Už skoro usínáme, když jsem si najednou vzpomněl: "Ježišmarjá, já mám v postranní kapse batohu to sušený maso."
"A mazej!" vyhazuje mě Jirka.
Ukrývám maso pod stromy na druhé straně než jsou igelitky.
"Až uslyšíte šustění z támhleté strany, tak taky balíme," oznamuju ještě ostatním a už jdem konečně spát.
"Don't worri!" vybuchuju ještě tu a tam smíchy, než konečně usínám.
Žádné komentáře:
Okomentovat