Zmokneš

Klasickej budíček ve čtyři ráno. Joska jako téměř vždy je první na nohou. Roxanne vstává z gauče kde spali s Joskou a naštvaně prohlašuje:
"Celej barák plnej prázdnejch postelí a my se tu mačkáme na jednom gauči. A pro co? Pro nic!"
 Snídáme a já se snažím balit. Nakonec jsem do brašen Road Kinga narval stan, karimatku, spacák i pončo. Víc se tam už ale skoro nic nevejde a já nechci jet s baťohem. Původně jsem chtěl vyjíždět s ostatními, ale autobus přijel ještě za tmy. Čekám na svítání a pak startuju Harleje a vyrážím směr Vernon. Motor nádherně přede a Harlej polyká první kilometry. Slunce vychází nad údolím Okanagan a já myslím na varování chlapíka z půjčovny, že při východu a západu slunce je největší nebezpečí srážky s jelenem. Čerstvě sražený jelen u silnice mu dává krutě za pravdu a já napínám oči, abych případně stihl zareagovat. 
Je brutální zima a já zhýčkanej středomořsky letním počasím v Okanaganu jsem se pořádně neobléknul, takže za chvíli jsem slušně promrzlej. Beru si pončo přes koženou bundu a šátek. Pak konečně vychází sluníčko a na mě přichází únava. Po dvou mikrospáncích vzdávám snahu dorazit až do Nakuspu a zastavuju na prvním odpočívadle. Tam jsem si sedl tak jak jsem byl za betonovou bariéru a během chvilky usnul. 
Nakuspem jsem jen projel, prohlédl si pláž a zamířil směrem na Sandown - mrtvé město. Objev stříbrné rudy v okolí Sandownu na konci devatenáctého století měl za následek prudký rozvoj tohoto bohem zapomenutého místa. Během kratičké doby mělo město 5000 obyvatel, obchody, školy, herny, kasína, bary, domy pochybné pověsti, prostě všechno co k takovému městu patří. Během pár let se ale zhroutil trh se stříbrem a město začalo umírat. Dnes už je to jen pár původních budov, celý vlak s parní lokomotivou, který tam kdysi dojel, ale za ním se zbortily koleje a nikdo už je nikdy neopravil a ani neodtáhnul ten vlak. V jedné z budov je muzeum s velmi rázovitou stařenkou, která živě podá celou historii Sandownu. Zajímavou prohlídku jsem zakončil svačinou a vyrazil na další cestu. Zajel jsem se podívat do jednoho resortu s horkými prameny, ale nohu zatím nesmím koupat, takže jsem jel dál. Sluníčko svítilo, na obzoru se rýsovaly majestátné hory a higway kopírovala břehy obrovského jezera. Byla to zkrátka úžasná pohoda.
Kolem páté jsem dorazil do Nelsonu, kde jsem si koupil pár Plzniček a pak jsem jel najít místo na spaní. Objevil jsem slibné místo u jezera, ale začínala tam nějaká stezka pro venčení psů, takže tam každou chvíli proběhnul nějakej otravnej čokl. Druhej flek jsem našel za bránou a zákazem vstupu. Tam ale zase byla nějaká partička mlaďasů. Čekal jsem až odejdou, ale neměli se k tomu. Nakonec jsem tam šel i tak. Pozdravil jsem je a nabídnul jim plechovku Plzně. Vděčně přijali a nechali mě sednout k nim. Trochu jsme pokecali, trochu zahulili a dopili pivka. Kluci pak vyrazili na nafukovacím člunu ještě rybařit. Když se na samou tmu loučili, tak se mě ptali, kde budu spát.
"No tady," odvětil jsem.
"Zmokneš," prohlásil jeden z nich lakonicky.
"Houby, koukni jak se to vyčasilo," ukázal jsem na čistou oblohu.
"Hlásili déšť, good luck!" pokrčil rameny a za chvíli byli pryč. Zvážil jsem stavbu stanu, ale nechtěl jsem být nápadný a už jsem byl moc unavený. Natáhl jsem si karimatku, vlezl do spacáku a za chvíli sem spal.
Za pár hodin mě probudily kapky deště. Zaklel jsem a vyrazil k motorce pro stan. Než jsem se s ním vrátil, tak přestalo krápat. Pomyslel jsem si, že to jen zahrozilo, hodil si stan pod hlavu a za chvilku zase spal. 
Podruhé mě probudil už seriózní slejvák. Byl jsem ale úplně grogy. Vytáhl jsem jen první věc co jsem nahmátl v obalu od stanu, nějak ji přehodil přes sebe a spal dál. Bylo to tropiko. Chvilku fungovalo, ale pak to vzdalo. Probral jsem se už v dost promáčeným spacáku. Našel jsem správnou část stanu a hodil ji přes sebe. Lilo jako když konve obrací. Na celtovině se dělaly jezírka, která jsem si při každém otočení neomylně vylil na sebe. Budil jsem se stále zimou a mokrem, ale znovu a znovu usínal. Byl to ten druh spánku, kdy se člověk modlí, aby už začalo svítat a on mohl konečně vstát.