Budím se se všemi o půl páté ráno. Vystál jsem si povinnou frontu na jedinou koupelnu a postavil čajovou konvici na vařič. Všichni se motají po domě, snaží se rychle si zalejt nějaký to kafe, nebo instatní nudle, nebo namixovat nějakej shake. Oblíkají si harnessy - pickerské postroje a postupně se sesedají venku na verandě. Je ještě tma, na obzoru začíná lehounce svítat. Někdo popíjí první ranní pivko. Jiný balí jointa, nebo nabíjí bong. Za chvíli verandou zavoní tolik klasická vůně trávy. Potáhl jsem si s nimi a otevřel si pivko. Pomaličku svítá a najednou se na prašné cestě objeví světla, která se blíží rychle k nám.
"Bus is here!" zakřičí kdosi a všichni se sbalí a vyhrnou ven. Za chvíli se dům položí zase do naprostého ticha. Otevřel jsem si další pivo, sedl si na verandu a vychutnával ten východ slunce. Bylo mi tak dobře, jako už strašně dlouho ne. Kolem šesté dům znovu ožívá. Vyrojily se číňanky, které chodí na "pakárnu", tj. do továrny třídit a balit třešně. Vydělají si tam daleko méně a pracuji tvrdějí a déle než pickeři. Dokonce to tu ze začátku fungovalo tak, že kdo nenasbíral aspoň 16 bucketů třešní za den, tak šel automaticky další den na pakárnu. Číňanky do sebe ládují nějaké nudle a hlavně okupují celou hodinu koupelnu. V sedm se rozcvrlikají v té jejich hatmatilce a začnou se překotně drát ke dveřím. Pochopil jsem že: "Bus is here". Nasnídal jsem se a zjistil, že v šuplích není jediná lžička a ve skříních skoro žádné talíře nebo hrnky. Obešel jsem dům a bylo toho zase na 4 myčky. Přišly holky z karavanu a nějakej klučina co dneska skončil a tak sedíme na verandě a kecáme. V deset se konečně zvedám, že musím vyrazit. Kluci mi půjčili auto a já chtěl vyrazit do Kelowny na prohlídku a možná zkusit, když noha dovolí, nějakej ten trail. Nějak se mi podařilo omylem celou Kelownu projet a skončil jsem až v Západní Kelowně na druhé straně jezera. Změnil jsem plán a chtěl jít rovnou na trail. Jakejsi zajímavej park měl být kousek od Západní Kelowny. Můj báječnej nápad s vypnutím mobilního telefonu mi bránil se podívat, kde sem. Bloudil jsem chvíli po silničkách a dálnicích, až jsem se při pokusu sjet z dálnice a vrátit se, omylem dostal na Higway 97 směrem do Vancouveru. Když jsem míjel ceduli "zkontrolujte palivo, další pumpa je 105 km", tak jsem se zoufale podíval na ručičku ležící na rezervě a zadoufal, že nějakej sjezd, kde se budu moct otočit, bude blíž. Byl. A vedle něj byl národní park. Noha ještě pobolívala, ale rozhodl jsem se ji trochu rozchodit. Cedule na začátku parku slibovala medvědy, jeleny a losy. Teplota ve stínu byla tak 32 stupňů...
...
Sedím na gauči na verandě a všude je ticho a klid. Přede mnou na stole leží pytlík se zbytkem travky a papírky, všude se válí plechovky od piva, na sporáku se dělá půl tuny brambor a před domem parkuje Harley. Slunce pere do savany před domem a na nazelenalé hladině jezera se blýskají drobné vlnky. Pickeři dnes dodělávají sad, tak přijdou později a já mám aspoň čas dopsat zase kousek deníčku. Otvírám plechovku Canadian Molson a jdem do toho.
...
Kde jsem to skončil? Myslím někde před pár dny v tom parku, kde inzerovali medvědy, jeleny a tak. Varovali, aby tam člověk nechodil sám. Já nechodil, já pajdal a neviděl jsem ani pitomou veverku. Jen všudypřítomné spalující vedro a prales.
Cestou domů jsem ještě nakoupil a vrátil plechovky od piva. Dávaj tu za ně 5-20 centů, takže se to opravdu vyplatí. Dostal jsem skoro 20 dolarů.
Na Red Housu mě vítá Joska s tím, že udělali rejži a mám si jí dát s fazolema. Hladově do sebe láduju tohle low cost jídlo a zapíjím pivečkem. Na verandě hraje kytara nějakou francouzskou lidovku a koluje bong. Dal jsem si taky a po chvíli jsem totálně vytuhnul. Večer mě budí Joska a hazí po mě plechovku vychlazeného piva. Party se zase pomalu rozjíždí. Roman se dneska z pickání vrátil s tím, že stačí, když si tady někoho vezme a dostane kanadské občanství. Obchází holky a nabízí až 10 tisíc dolarů, pokud si ho některá veme. Hodně to zkouší na Clio, která je crew boss a je strašně proti takovému manželství. Argumentuju (po vlastních zkušenostech), že takové manželství náhodou nemusí být o nic horší, než ty "pravé". Zejména pokud se potkali a domluvili na takovémhle místě. Že je jasný, že ti dva mají tím pádem hodně podobný pohled na svět a na život.
Jakmile se to rozkřiklo dostali Roman i Joska, který také projevil o občanství zájem, nějaké nabídky k sňatku.
"Asi si vezmu Bezkozatou," dumal pak Roman. "Dám ji těch deset tisíc, ale pod podmínkou, že si za to musí nechat udělat kozy."
Joska odpadnul někdy kolem deváté, já kolem jedenácté a jen Roman to táhnul s Clio do jedný do rána.
Žádné komentáře:
Okomentovat