Red House

Ráno jsem vstal už v sedm, všechny postele kolem mě byly plný spáčů. Potichu jsem si zabalil a šel dolů na snídani. Po snídani jsem se odhlásil a vyrazil na Pacific bus station, odkud mě měl vzít Greyhound bus do Kelowny. Představoval jsem si namachrovanej bus z prospektů. Dorazil takovej polovrak, ale interiéry měl překvapivě luxusní a jelo se parádně a neuvěřitelně krásnou přírodou. Načetl jsem oblíbenej facebook a koukal jsem co je novýho. Nic moc, ale když jsem klikl na zeď kamaráda, tak se objevilo jen "Add as a friend". Nechápavě jsem na to koukal. Nechtělo se mi to věřit. Možná nějakej omyl. Pak jsem se ale podíval na Twitter a Instagram a zjistil jsem, že si mě také odebral. Je to zvláštní a strašně hnusnej pocit. Netušil jsem vůbec proč.  Udělal to kvůli penězům? Vždyť jsem je po něm nechtěl vůbec vrátit. Vždycky jsem se pro něj snažil udělat první poslední a měl jsem ho fakt rád. Otravoval jsem ho? Napsal jsem něco, co jsem neměl? Je to jako když vás někdo v noci, ve spaní, kopne do břicha a zmizí dřív, než se proberete. Vy jen víte, že to byl on. Netušíte proč to udělal. Jen to prostě bolí. Vím, že jsem komplikovaná osobnost, chápejte parchant, kterej i když se kontroluje, tak s ním není lehké vyjít, vím že ostatní otravuju, tím jak se fůrt snažím komunikovat, vím o většině mých chyb, přesto tenhle zbabělej způsob bez jediného slova vysvětlení je prostě nevýslovně ponižující. Držel jsem se tak tak, zdravotní problémy jsem silou vůle překonal, nervy s rozpadem manželství taky, ale tohle najednou bylo na mě moc. 
Nebyl jsem ani schopen vnímat ty krásy venku. Snažil jsem se usnout a zapomenout. Pak jsem se naštval, poslal poslední zprávu všem a přepnul telefon do airplane módu. Už žádné další zprávy, dobré ani špatné, už žádný facebook, twitter, e-mail, zprávy nic. Zapřísahl jsem se, že telefon zapnu jen v případě krajní nouze, nebo při hledání věcí pro cestování a to jen na veřejně dostupné wifině. Jsem v Kanadě, jsem v jiném světě a ten svět si chci užít bez všech těch sraček co sem nechal daleko za oceánem. Po vypnutí telefonu jsem cítil nesmírně uvolňující a osvobozující pocit. Podíval jsem se z okna a znovu vychutnával tu krásu kolem.
V Kelowně mě už čekal Joska s Romanem a pár dalšíma pickerama. Zajeli jsme do Liquer storu pro pivka a do Superstoru pro nějaké to jídlo a už se jelo do Red Housu, kde kluci bydlí. 
Red House je jeden z domů Alfréda, majitele sadů v širokém okolí, ale je to v podstatě squat, kde bydlí "pickeři" - lidi co sbírají "pickují" třešně v sadech. U vchodu bylo několik sudů s tříděným odpadem, který přetékal. Kolem nich bylo spousta igelitových pytlů s odpadky. Všeobecný nepořádek, špína a hejna much dokreslovaly celkový kolorit. Přesto na člověka dýchla jakási neopakovatelná atmosféra svobody a pospolitosti. Baráček sám je krásnej a vnitřek poměrně pěkně udělanej a vybavenej. Má nádhernou dlouhou verandu s výhledem na jezero, na které je jeden gauč vedle druhého. Na gaučích seděli pickeři a pickerky a posílal se bong, nebo joint a popíjely plechovky piva. iPod připojenej k reprákům hrál nějakou pohodovou hudbu a byla to prostě paráda. Ubytoval jsem se u kluků na pokoji, se všemi se pozdravil a šli jsme ven dělat barbecue. Nakoupili jsme totiž nějaké noname klobásky v superstoru. Pár pickerů přisedlo k nám, klobásky začaly krásně vonět, zasyčely víčka piv a někdo ubalil jointa a poslal ho dokola. Slunce zapadlo a na Red House padala pomalu tma. Kluci mi vyprávěli o životě na Red Housu, kdo a jak a co. Jména jsem nechytil, ale postupně jsem si zvykl na přezdívky, které ostatním kluci sami dali: Švéd, Dealer, Bezkozatá, Knírač, Odřená prdel,  Kabron 1, Kabron 2 a další. 
Byl to poslední den, kdy jsem dobíral antibiotika a tak jsem se chtěl šetřit. Párty se ale rozjela a tak jsem se nacpal aspoň AE07 a jelo se dál. Skončili jsme někdy po půlnoci.