Pravé Cupito

Někdy krátce před Mobym nás budí šílenej Matesův řev. Většinou ho uklidní mlíko, ale to jsme s sebou neměli. Snažíme se ho utišit, za chytrejch hlášek kolemjdoucích jako „to je nápad brát miminko na fesťák“, ale nic nepomáha. Nakonec Míša rezignuje a prohlašuje, že s nima jede domů. Chce jen, abych jí pomohl odnést Jeronýma. Beru ho tak jak je – ve spacáku. Vůbec se chudák neprobudil. Když odjedou, sedám si do Kozlovny a objednávám pifko. Dole zrovna začíná hrát Moby a já přemýšlím o tom, že mám vlastně hrozně skvělou ženu. Když Moby dohrál, vyrážím dolů najít zbytek partičky. To se mi nakonec podařilo. Milan hned navrhuje, že si musíme dát Cupito. Nevím co to je a Milan je hrozně tajemnej a táhne nás k jednomu stánku s koktejly. Tam se na mě vrhne nějakej klučina se žlutým čírem.
„Nazdáár! Co si dáte? Na co jste přišli?“
„Na Cupito,“ odpovídám popravdě.
„No to je výborný, to je skvělá volba, ty seš totiž strašně skvělej člověk a tohle je úplně úžasný místo, já vás mám všechny hrozně moc rád,“ chrlí ze sebe a aby to potvrdil, tak mě objímá kolem ramen a hladí po zádech. Za neustálého ujišťování, že jsme úžasní a že Cupito je skvělej nápad se mu snažím vysmeknout. Naštěstí nějak zaměřil Milana, který byl blíž k baru a vrhá se nadšeně po něm.
„Co mi po něm šaháš?“ vyjela po něm Jitka.
„Promiň, já tě neviděl, co si dáš? Je tady všechno strašně dobrý, ty jsi prostě úžasná, kde si se tu vzala,“ vrhá se hned po ní.
„Nešahej ani na mě!“ odráží ho.
„Jste vážně fajn lidi! Já vás miluju!“ vykřikuje jen tak všeobecně. Pak se podíval na mě, zvážněl a pronesl: „Vy si o mě určitě myslíte, že beru drogy!“
„Ne, lidi jsou hodní a svět je naprosto skvělý místo úplně normálně!“ ujišťuju ho, když v tom zhaslo světlo. Po chvíli barmani oznámili, že už nic nebude a tak jsme vyrazili pryč. Milan mě poplácal po zádech a pronesl:
"Tak tohle bylo pravé Sázavské Cupito! Ty sis myslel, že ta performance tady, je náhodou co?"
"To je vono? Tak to je hustý!" smál jsem se.
"Jsi říkal, že chceš něco nealkoholickýho!"
Jdeme zpátky do Kozlovny. Tam řešíme, že na tomhle fesťáku je fakt jinej typ lidí, než například na Trutnov OpenAir. Lidi ve značkovejch hadrech, samý Cupita a Cuba Libre - když si na Trutnově chce dát někdo Cuba Libre, tak si koupí flašku tuzemáku a colu. Hlavní šou předvádí holky, které se snaží udělat bublifukem bublinu s cigaretovým kouřem. Problém je, že se buď nemohou fouknutím trefit do foukátka, nebo se tak chechtají, že to nezvládaj.
"Ukaž, už vím jak na to," vzala si Káťa bublifuk od Jitky pečlivě jej namočila a podržela těsně před ústy. Natáhla cigaretu, zaostřila na foukátko, pokusila se soustředit načež vyprskla smíchy a minula foukátko.
"Tak ne, nevím," vracela bublifuk zpátky.
Asi ve tři jdeme spát.
"Spím v tomhle zeleným Husky stanu, vedle tohodle červenýho Husky stanu," vysvětluji Milanovi a snažím se dostat do stanu.
"Tady mě ráno vzbuďte," dodávám a bojuji s podivným neznámým systémem zavírání.
"Ne, tak tady mě nebuďte, to totiž není můj stan!" docházím konečně k poznání a jdeme dál a hledám svůj stan.
"Jak jsi se do něj dostal poprvý?" ptá se Milan.
"No dovedl mě tam Jeroným," pokrčím rameny.
Nakonec jsme ho našli a já šťastně usnul.

Jsem ten druhej

Dneska jsem si vzal na odpoledne dovolenou, abychom mohli jet na Sázavafest. Jakmile má člověk v práci jen polovinu času, tak místo, aby pracoval běžným tempem tu polovinu pracovní doby, tak se snaží během té chvilky vyřešit všechno, jako za celý den. U mě se to komplikovalo ještě tím, že jsem se ráno dvě hodiny účastnil meetingu „Naše firemní reputace a jak ji zlepšit“. Padlo mnoho nadějných a realizovatelných nápadů, teď ještě aby padly někam na úrodnou půdu. Za klíčový trik považuji změnit hodnocení bonusů nikoliv podle počtu nově získaných zákazníků, ale podle snížení počtu odchozích zákazníků. Mohlo by to změnit myšlení některých lidí – „hlavně nějaký nachytat a uvázat je a pak se na ně vykašlat“. Ve zbývajícím čase ještě rychle vyřizuji agendu a posílám všem co jsem kde nasliboval, že pošlu. V jednu jedu dom a během hodinky se nám daří vyrazit směr Kácov. Jedem komplet rodinka i s klukama. Ještě si chci vytisknout zaměstnaneckou slevu 25 procent, ale zjistil jsem, že platila jen do 26.7. Prvním nemilým překvapením je parkovné za 250 Kč. Vůbec se tam neorientujem, ale vidíme dlouhou řadu stanů směrem ke vchodu, tak jsme ten náš plácli k těm ostatním. Až později zjišťujeme, že tím jsme nejenom na lepším místě, ale ještě jsme ušetřili dalších 500 Kč za stanové městečko. Jdeme ke vchodu, kde nám, stejně jako stovkám dalších řekli, že kvůli lístkům, nebo výměně lístků musíme na druhou bránu asi 2km zpět. Tenhle fesťák asi vážně pořádá banda trotlů, kteří chodí jen VIP vstupem a v životě si nezkusili jak vypadá příjezd průměrného fanouška. Cestou zpět potkáváme Milana a sekáme se na dvě pivka v Kozlovně. Milan nám dává tip, že se u prodeje lístků daj sehnat levnějc lístky. Jdem tam a hned se mi daří najít typa, co mi chce udat lístek. Cenu ale šroubuje na 900 Kč, který nemám a navíc mi ho dá jen pod podmínkou, že si koupím druhej za plnou cenu (1200 Kč). Chvíli tam diskutujem, když se zvedne z lehátka další typ, co mi podal doslova hadr, protože papír se tomu říkat nemohlo, na kterým má vytištěný asi nějaký lístek z internetu. Muselo to být na špatné tiskárně, nebo ten papír byl několikrát zkopírován, protože je to sotva čitelný.
„Chceš lístek? Za vosm stovek je tvůj,“ nabízí mi ten hadr.
Dívám se na něj dost nedůvěřivě.
„Neboj, jsem tady, kdyby něco,“ ukazuje na lehátko.
Nevím proč, jsem se rozhodl, že mu uvěřím a dal jsem mu veškerou hotovost, kterou jsem měl u sebe. Snad se mi podaří najít v Kácově nějaký bankomat.
S hadrem jsem hned utíkal k bráně. K mému velkému překvapení mi za něj bez velkých cavyků dali zelenej pásek na ruku. Ujišťoval jsem se, že to není třeba jen do stanovýho městečka. Vracím se k Míše a voláme Milanovi jestli má dost peněz. Nemá. Najednou se ke mě přitočil ten týpek co mi prodal lístek a říká:
"Prosímtě mohl bys ho jít zkusit proměnit na bránu, nás by zajímalo, jestli to funguje."
Udiveně na něj koukám, ale ujišťuju ho, že to bylo úplně bez problému a ukazuju pásek na ruce. Pak míříme do Kácova vybrat peníze z bankomatu. Nemile nás však překvapilo, že ve vesnici s 500 obyvatel nemají ANI JEDEN bankomat. Míša vybírá pět stovek na poště a já našel záložní dvě stovky poslední záchrany, které si vždy umě schovávám do peněženky tak, abych si na ně vzpomněl jen ve stavu nejvyšší nouze. Vracíme se do areálu a chci koupit další lístek, ale u pokladen už nikdo nepostává. Chci koupit normální lístek na kartu, protože nevěřím, že nás potká znovu štěstí a navíc by nám tím zbyla nějaká hotovost. Míša však trvá na tom, abysme tam čekali. Nejsem nadšenej z představy trávit úvodní hodiny na bráně a dávám to najevo. Naštěstí u výdeje lístků od nějakého sponzora vzniká nějaký chaos. Chlapík tam chce lístek za voucher, ale zjistil, že voucher platí jen při nákupu druhého lístku za plnou cenu.
„Já ale nepotřebuju druhej lístek!“ nadává chlapík.
„Můžete ho dát někomu druhýmu,“ navrhuje slečna ve stánku.
„Jenže já tu nemám nikoho druhýho! Takhle vám cvaknu dvanáct stovek!“ rozčiluje se chlapík.
„Já jsem ten druhej,“ přitočil jsem se hbitě ke stánku.
Chlapík měl takovou radost, že ani nic nevymejšlel a podělili jsme se o cenu napůl, takže druhej lístek mám za 600. Radostně to oznamuji zbytku party, kteří jsou zatím v Kozlovně. Martin H. z toho velkou radost nemá, protože oni zaplatili 2400 za lístky a navíc 500 za stanové městečko. Později potkávám ještě Martina S. z práce, kterej je vůbec vzteklej, protože zaplatil za stanové městečko a teď spí stejně někde úplně jinde.
„Jsem rád, když slyším, že existují větší zoufalci než já,“ komentoval to Martin H.
Konečně se můžeme vrhnout do víru festivalu. Procházíme řadou stánků a kolem stejdží, když do nás vrazil nějakej opilec v kšiltovce ve kterém vzápětí poznávám kolegu vysoce postaveného manažera. Za ním se opilecky směje jakýsi chlapík ve kterém identifikuji ředitele jedné divize. Zkrátka se opět potvrzuje, že i manažeři jsou jen docela normální lidi. Druhý den jsem to řešil s Milanem – toho času IT ředitelem a ten lakonicky prohlásil.
„Vona ta naše generace fůrt jezdí, jen jsme se holt za tu dobu trochu posunuli.“
Moji kluci maj obrovskej úspěch u holek. Kdekoliv je nechám shromáždí se u nich za chvíli 1-4 luxusní baby. A pak, že jsou děti přítež. V jeden moment, když jsem u nich stál, zatímco házeli slámu po dvou blondýnkách, tak se mě jeden kluk zeptal.
„Ty seš jejich táta?“
„Jo,“ potvrdil sem.
„A která z nich je máma?“
„Ještě nevím, stále se rozhoduji.“
Míša to bere celkem s humorem a ptá se mě, co bych tak asi těm holkám řekl, až se zeptají na jejich mámu.
„Že se chudák zabila při autonehodě a tak jsem na ně od tý doby úplně sám a opuštěný,“ odpovídám pohotově. To už tak s humorem nevzala.
Děcka jsou ale fantastický, užíváme si koncert Lenky Filipový a pak nějaký další kapelky. Těsně před Monkey Business ale Mates jako naschvál začal řvát a dělat potíže, takže je musíme jít dát spát. Jsem smrtelně unavený a usínám spolu s nimi ve stanu. Jeroným mě drží za ruku.*

Paranoidní kolega

Ráno jsme měli snídani s generálním. Ocenil jsem, že si nasypal popel na hlavu za Claudii, což je nový, úžasný, rychlejší, sjednocený, moderní a progresivní IT systém zákaznické podpory. Je to vynikající a dlouho potřebný systém, až na to, že od jeho spuštění se zhroutila hromada věcí, nemůžeme migrovat zákazníky ani k nám, ani od nás, mizí objednávky, visí instalace, propírají nás ve všech novinách a další řada „drobných nedostatků, které jsou při spouštění takového systému běžné“. Generální slíbil, že současný projekt OneSap již bude bez těchto mušek. Tak jsme zvědavi. Tuším 15.srpna je den D.
Na obědě jsem s Milanem řešil, že jeden kolega je naprosto paranoidní a když jde na delší oběd, nebo si něco zařídit do města, tak se nechá přes turnikety pouštět ostrahou, aby systém nezanamenal jeho odchod.
„Vy jste tam takhle sledovaný jo?“ divil se Milan.
„Ne, ty data má maximálně ostraha,“ ujišťoval jsem ho, „to je stejný jako ty vaše čipy u dveří, dokážeš z toho systému vytáhnout kdo byl kdy v práci a kdy ne?“
„Zbláznil ses?! My jsme rádi, že se ty zatracený dveře vůběc otevřou!“ odpověděl šéf IT.
V práci pracuji na podkladech k supertajnému projektu, který nazvěme třeba Salamanca.
Večer Míša konečně sehnala hlídání a tak jsme mohli zajít na Harryho Pottera. Zatím jednoznačně nejslabší díl s dost pochybnými zápletkami, něvěrohodným chováním postav a zejména s naprosto nevěrohodným koncem.

Slyším hlasy

Vstávám s hlavou jako střep. Chci umřít a do toho křičí děti. Raději hned razím do práce. V autobuse si sedám vedle řidiče a opatrně fixuji nehybné předměty v popředí. Hned po příchodu chce po mě Marek ještě detaily k FUP a abych mu je přinesl nahoru ke generálnímu. Rychle tisknu potřebné podklady a leju do sebe rezervní RedBull. Prezentace dopadla bez problému. Kolem poledního jdu na oběd k Bansethům. Uprostřed oběda se zvedám a jdu se podívat ke stěně, jestli tam nemají reproduktor, protože jsem odtamtud slyšel hlasy. Mám pocit, že podle Nohavicovy teorie alkoholického kopce jsem už nahoře na rozhledně. Odpoledne mám meeting s jednou firmou, která nám nabízí, že by pro nás vyvinuli něco, co mají jiní už dávno hotové, jen nikdo neví, k čemu by to mohlo být dobré a hlavně kde tam jsou ty peníze.

Chilské tango

Od rána makáme s Markem na té CDMA prezentaci. Hromada vstupů, hromada čísel, několikrát předělávané finanční modely. Výsledkem je 5ti stránková prezntace u které bych si na první pohled řekl, že bych ji měl sfouknutou za dvě hoďky a podle mě si to většina těch, kterým to bude prezentováno taky řekne a je to tak vlastně správně – výsledek má být jednoduchý a snadno pochopitelný. Jen aby to nebyly kecy, tak je to občas dost a dost práce. Čísla a modely jsme křížově revidovali s financemi a navíc jsme upravovali i navrhovanou strategii, když čísla začala ukazovat něco trochu jiného, než jsme původně doufali. A čas běžel. V 18.30 měl začínat offsite – firemní akcička, kde v neformální atmosféře strávíte večer, den, či víkend s lidmi, které jinak vidíte celé dny v práci. Kolem páté se množily urgence na zaslání prezentace. Kolem šesté, začaly utichat. V půl sedmé zbytek kanclu odešel napřed do sklípku na Malém náměstí. Vše už bylo hotové, ale ty poslední úpravy, opravy a kontroly zabíraly fakt dost času. O půl osmé už jsme Marka skoro násilím odtrhli od počítače a donutili ho poslat tu prezentaci s tím, že je to fakt dobrý a vážně v pořádku. Nabídl se, že nás vezme do sklípku autem. Naposledy jsem se tak strašně bál, když mě v devadesátých letech vezl Marianno na Invex. Dorazili jsme zrovna na první ochutnávku. Program se jmenoval Arentinsko-Chilské tango, nebo něco v tom smyslu. Kvalita vín, alespoň pro mé nepříliš cvičené chuťové buňky byla velmi proměnlivá. Každý jsme dostali papír, kam jsme si měli dělat poznámky o chuti, vůni, dojmu a asi třech dalších kategoriích. Já jsem tam měl něco ve smyslu: „dá se, ale má dost vostrej vocas“, „hnusný a smrdí“, „vopravdu hnusný“, „pitelný“. Michal P. a Martin Č. co seděli vedle mě vylili dobrou polovinu ochutnávek do k tomu určené nádoby na stole. Sledoval jsem to s pohoršením a navrhoval jsem jim, ať požádaj sklepmistra, ať jim ty vína leje zrovna do tý nádoby, aby to fůrt nemuseli přelejvat. Nicméně atmosféra byla výborná a skvěle jsme si pokecali. Ve sklípku jsme skončili někdy po půlnoci a rozhodli jsme se pokračovat dále. Druhým cílem se stala La Bodeguita. Marek se zeptal kdo kouří doutníky a vzal nás tři nahoru do humidoru.
„Vyberte si jakej chcete, platím to!“ pronesl furiantsky.
Vlezl jsem dovnitř a neomylně ukázal na střední Cohibu.
„Ten fakt ne,“ brzdil mě Marek. Ukázal jsem ještě na další dva a ozvalo se: „Ten ne, ten taky ne,“ načež mě odtamtud Marek vyhodil a vybral sám něco co stálo méně než tisíc korun kousek.
S vynikající doutníky a čerstvými Mojity jsme pokračovali v konverzaci a dokonce jsme se pokoušeli se Španělsky bavit s partičkou mexikánců u sousedního stolu. Další vzpomínky už jsou poněkud mlhavé. V Bodeguitě buďto zavírali, nebo jsem trval na tom, že si chci dát ještě Plzničku a tak jsme vyrazili dál. Našli jsme nějakou poměrně sympatickou hospodu v podzemí. Bohužel měli jen Staropramen, ale i tak jsme si objednali. Martin S. prohlásil něco o pozdním sběru, rozhlédl se znaleckým okem a usnul. Probudil se jen dvakrát. Poprvé vypil své pivo a podruhé vypil i moje. Pak už zavírali a my se museli vrátit domů, což se nám s vypětím sil dokonce podařilo. Bohužel jsem zjistil, že nemám klíče a po okapu se na balkón nedostanu, což obojí Míše neudělalo zrovna radost. Doma jsem usnul na gauči v obýváku.

CDMA

Ráno v práci začíná hned dost divoce. Od Salvadora jsme dostali za úkol připravit během dvou dní strategii snížení zátěže na CDMA síti, protože dosavadní návrhy stojí jen obrovské peníze, ale nemají požadovaný efekt. Celé dopoledne probíhá workshop se zainteresovanými stranami a jeho výsledky jsou dost zajímavé. Původní plán přemigrovat zákazníky na 3G síť mohl sice znít jako dobrej nápad, ale ukázalo se, že náklady by byly v desítkách miliónů a ušetřili bychom pouze 15 procent provozu. Začali jsme se soustředit na složení provozu a z dat připravených pro migraci zákazníků jsme zjistili, že 3,5% zákazníků dokáže vygenerovat neuvěřitelných 50 procent provozu. Nikdo nechápal, jak je to možné. Vždyť tam je FUP na 2,8 GB. Ukázalo se, že FUP tam sice je, ale po 2,8GB jediné co se stane je, že peer to peer provoz spadne z 48kbps na 28kbps, ale z Radpidshare to například jede dál na plnej kotel. Navíc v noci se data počítají jen 1/5, takže tam jsou rekordmani co stáhnou téměř 300GB za měsíc. Na to, že to je mobilní síť to je fakt dost. Při miliónových nákladech na core síť to vychází, že nás tihle dobráci stojí desítky tisíc měsíčně a platí pouze 750 Kč.
Dalším problémem se ukázaly nové prodeje, kdy obchodníci stále primárně prodávají CDMA, místo aby nabízeli rychlejší a nové 3G, kde teď máme minimum zákazníků. Takže jsme se dohodli, že všechny data zpracujeme, analyzujeme náklady a přípravíme do zítra do odpoledene prezentaci s doporučenými kroky a jejich dopady.
Přípravou prezentace a sháněním podkladů jsme strávili celé odpoledne.
Doma se zase pečou perníčky na oslavu narozenin prcků. Koukáme na Futuramu a já potom připravuju výpočetní modely na ten CDMA projekt. Tím se bavím až do půlnoci, kdy jdu konečně spát.*

Malujeme chodbu

Ráno se budím kolem desáté podivným hlukem z chodby. Míša akčně přestěhovala prakticky všechny věci, takže na mě zbývá odmontovat poličky. Protože jsme včera s Yardovými spotřebovali většinu zásob, vyráží Míša s prckama opět na doplnění a já zůstávám doma a mám se dát do malování. Nejdřív jsem se ale rozhodnul odvápnit pressovač. Když už jsem v tom, tak jsem ho zrovna celej vyčistil, octem zbavil trysku a sítka vodního kamene na na Googlu zjistil postup pro odvápňování. Celá operace mi zabrala skoro hodinu. Pak jsem konečně odmontoval ty poličky a proházel bordel ve sklepě, abych našel malovací potřeby. Zbytek času jsem trávil s krepovou lepící páskou, se kterou jsem oblepoval všechny futra, lišty, dveře, vypínače atd. Než jsem to dokončil vrátila se Míša a dorazili Yardovi s dětma a se psem. Malování je normálně náročný, ale se čtyřma malejma dětma a dvěma psama to už je fakt výzva. Navíc to bylo poprvé, kdy jsem použil kreativní barvu. To je barva co nechává takový zvláštní stopy po štětci, takže to pak vypadá dost zajímavě. První kousek vypadal příšerně, ale když toho byla větší plocha, tak to začalo dávat smysl. Yard mi pomáhá a přebílil stěnu za botníky. Míša se zlobí, že to chtěla vymalovat celé. Přesvědčujeme ji, že není dost barvy a navíc to vypadá lépe, když se jedna stěna nechá bílá.
Mates terorizuje ostatní děti a z obýváku slyšíme každou chvíli:
"Matesi, jestli to uděláš ještě jednou..."
"Tak to udělá po 163," komentuje to Yard lakonicky.
Dětí tu asi nebylo dost, tak Míša domluvila se sousedkou, aby nám přihodila ještě Gábika. Abychom situaci zvládli, likvidujem s Yardem zásoby vína v ledničce.
Dokázali jsme ale vrátit veškerý nábytek i přišroubovat police, takže večer už je chodba celá v novém.
Obrázek: Filip před čerstvě vymalovanou stěnou.

La forza

Ráno si trochu přispávám zatímco kluci řádí v kuchyni. Míša se mě ptá, co plánuju na odpoledne. Napadlo mě, že bychom mohli konečně vymalovat tu chodbu kreativníma barvama, ale říkám jen, že mám překvapení. Míša je strašně zvědavá a snaží se to ze mě vymámit. Přesvědčila mě, ať to pošeptám aspoň klukům. Asi hodinu se bavím tím, jak to z nich následně láme a oni jí říkají něco jako: "dabity dabi dabá dabo dů" ("řekni mamince, že odpoledne bychom mohli vymalovat chodbu"). Míša zkouší různé triky od slibování sladkostí přes pohrůžky, ale bez úspěchu.
Kolem dvanácté vyrážíme směr Průhonice na nákupy. Cestou se stavujem v nové restauraci La Fonza v Pitkovicích. Mají tam zrovna ruskou svatbu, ale usadili nás alespoň venku. Ceny tu jsou trochu vyšší (cca 180-300 za jídlo s přílohou), ale po donesení jídla jsem byl velmi překvapen. Krásně upravené jídlo, které bylo prostě zcela perfektní. Vše akorát, vynikající a skvělé chuti. Luxus provedení by odpovídal spíše úrovni restaurací, kde jídlo stojí 400+. Mohu jen vřele doporučit.
V Průhonicích dokupujem zásoby a já v OBI prozrazuji svůj plán s malováním. Následuje hádka o barvu, kterou vymalujeme. Míša všechny mé návrhy rezolutně zamítla, vyčetla mi, že všechno je podle mě a nakonec kupujeme barvu, kterou určila. Volá Yard, že se staví na návštěvu, tak rychle dokončujem nákupy a jedem domů.
Doma děcka standardně demolují byt a my dáváme zase Mojita a plánujeme zítřejší malování. Yard mě přesvědčuje, že bych to měl sfouknout hned ráno, než dorazej.*

Inovační agenda

Blog jsem teď skoro týden flákal, takže musím pracně lovit v paměti. V pátek jsme v práci zas už od devíti od rána seděli nad produktovou roadmapou pro rok 2010. Jako vždy jsou jen limitované peníze na investice, takže se musí zhruba polovina věcí vyházet a realizovat jen ty s největším potenciálem. Nějpřevratnější novinky se vtipně přesunuly pod "inovační agendu" ať to prý znamená cokoliv. Inovační agenda je takové univerzální zaklínadlo. Neustále se mluví o tom, jak se musí vyhradit peníze pro projekty, které mohou být velmi slibné, ale mohou také skončit naprostým nezdarem. Žádné peníze se ale stále nevyhradily a agenda se přehazuje mezi lidma jako horký brambor. Nejnověji jsem vše dostal na starosti já. Tak uvidíme.¨
Nešel jsem ani na oběd, protože jsem chtěl odejít dřív. Nakonec jsem však místo o půl šesté odcházel asi v 17.20.
Původně jsme měli jet na víkend s prckama na Benátskou noc, ale Aladin hlásí hnusný počasí, tak zůstáváme doma. Jsou u nás na návštěvě Yardovi, takže děcka úspěšně demolují byt. Já dělám Mojito a kecáme s Yardem. Chtěli jsme s Míšou večer do kina, ale nesehnali jsme hlídání. V osm odjíždí Yardovi a my dáváme děti spát. Čtu jim ještě knížku na dobrou noc, když přišla Míša a říká:
"Mně se ještě nechce spát, vyrazíme někam."
"A kam?"
"Třeba na tenisák, Lukyn tam je s kámošema z Těšína,"
"Co děti? Jsou v pyžamu"
"Tak je zas oblíknem."
A šli jsme. Lukyna s Petrou jsme ale potkali hned před barákem, když se už vraceli. Šli ale zrovna k Radkovi S., kterej slaví narozeniny, tak jsme se přidali. Oslava to byla luxusní. Grilovalo se na balkóně maso, pouštěly fotky z dovolené na motorkách v Itálii, kecalo se, jedlo a pilo. Odcházeli jsme někdy po desáté hodině. Doma to děcka hned zalomily a my šli spát chvilku po nich.*

Asi tě vidím!

Ráno mě veze Míša do práce. Od devíti máme zase dlouhé jednání. Projekt se posunul dost nečekaně úplně jinam, než jsme původně očekávali. Po skončení mám ještě schůzku s Fredericem ohledně našeho e-mailového řešení pro zákazníky. Na oběd vyrážíme ve větší partě do Michelský. Je vedro k zalknutí. Tématem oběda je to, jaké mají Španělé historické štěstí. Odpoledne jednáme s regulacemi ohledně regulování optické sítě pro domácí zákazníky. Tady jsou na nás naprosto krátcí. Nemáme skoro žádnou. Pak prezentuji svůj projekt koordinace nadnárodních skupinových projektů a mezinárodní spolupráce. Při troše štěstí se mi snad podaří, že se konečně sjednotí všechny projekty a věci co děláme v rámci skupiny a konečně budeme mít trochu přehled co se kde děje a stejně tak i skupině budem moci předávat informace o našich projektech. Daří se mi odejít až kolem šesté a to zrovna do nejbrutálnější přeháňky, která se dnes Prahou prohnala. Podle zpráv z Trutnova to tam napáchalo ale daleko větší paseku. Razím dnes k Bansethům, kde máme výroční sjezd VOLů (současní a exzaměstnanci Video On Line/VOLNÝ). U vedlejšího stolu sedí parta důchodců obou pohlaví a jsou nesmírně hluční. Při historce jednoho z nich, která se týkala inkontinence přímo burácejí smíchem. Veškerá jejich komunikace je vedena také velmi hlasitě, což chápu, protože jsou už asi stejně hluší. Tiše doufám, že buď brzo odjedou, nebo umřou. V sedm hodin sedím u stolu se 14 židlemi stále sám. Píšu Danovi, jestli jako vůbec někdo dorazí. Volá mi, že to zrušil, protože většina na poslední chvíli odřekla. Dost mě vyděsil, ale dělal si srandu. Pak už se to začíná scházet. Nakonec se sešla úžasná partička a zábava jela o stošest. Ke konci jsme zjistili, že vlastně nedorazil nikdo ze stávajících zaměstnanců, že to je samej odpadlík. Asi dvě hodiny jsem se telefonicky míjel s Mrtvočichem, od kterého jsem měl ztracené volání a zprávu, že oni jsou v pivovaru. Vedle restaurace je pivovar, tak jsem ho tam marně hledal. Zkoušel jsem mu volat, ale pro změnu to nezvedal on. Poslal jsem mu zprávu, že jsem v restauraci a ať se ozve. Přes různá ztracená volání se mi nakonec podařilo se mu venku dovolat.
„Ty seš asi vevnitř ne?“
„Ne, já jsem venku,“ odpovídám a rozhlížím se kolem. Konečně vidím mladíka s tmavými vlasy a telefonem u ucha.
„Asi tě vidím!“ řekli jsme zároveň, ale v tu chvíli jsem poznal, že to je někdo jinej. Znovu se zoufale rozhlížím a najednou mě napadá určitá myšlenka.
„Hele, seš ty vůbec v Praze?!“ ptám se.
„Jak v Praze? Počkej...“ diví se.
„Ty seš v Plzni viď ty hovado jedno!“ směju se už na plný kolo.
„Jak? Aha! No to je fór!“
Takže jsme oba v jiném městě, před jinou restaurací pobíhali a snažili se vzájemně najít. Hezké.
Domů jsem dorazil asi o půl jedné, ale zjistil jsem, že nemám klíče. Házel jsem teda kameny na balkón, ale jediným výsledkem bylo, že me seřval soused, ať zvoním. Tak jsem začal na Míšu zvonit, ale jediným výsledkem bylo, že me přes intercom seřval další soused. Napadla mě spásná myšlenka zazvonit na Lukyho. Naštěstí vstal a otevřel mi. Ještě že klíče od našeho bytu má asi půl baráku! Usínám asi kolem druhé hodiny a celou noc se budím, protože mi je nějak divně.

Bun cha

Ráno se rychle dávám do pořádku a letím do práce. Už od devíti máme Steering committee ohledně sítě. Potom hned pokračuje náš Staff meeting a pak už koukám, že je čtvrt na jednu a volá mi Korčula, že za čtyři minuty je u nás na křižovatce. Dnes jsme si totiž domluvili, že půjdem na pravý vietnamský oběd. Ten v Praze seženete jen ve vietnamských velkotržnicích, takže jedem do Malešic. Korčula a Jarda T. tam ještě nikdy nebyli, takže jsou vyjukaní už z toho jak jdeme šíleným bludištěm skladů vietnamské produkce až k bistru mistrně ukrytému uvnitř tržnice. Cestou tam jsou pasti na běžného turistu v podobě klasických „čín“ s obrázkovou nabídkou. My ale podle telefonických instrukcí od Elišky najdeme koutek mezi zeleninou, a čínským bistrem, kde se kýžená restaurace nachází. Je dnes tropické vedro a již zvnečí je cítit typická vůně Vietnamu. Jen jsme vešli dovnitř, tak jsem měl dokonalý flashback z Kambodži. Všechno je úplně dokonalé, od špinavé kuchyně plné zvláštních pachů, přes různé stoly jak čas dal a hromadu pochybných dřevěných tyčinek v držáku uprostřed každého z nich. Sedí tu téměř výhradně místní Vietnamci a pochutnávají si na jakési hutné polívce (později jsem zjistil, že to je Pho). My zabíráme stůl po nějaké rodince a objednáváme neomylně „bun-cha“. Pozor Češi často dělají chybu, že řeknou, že by chtěli „bun-chu“, přičemž „ča“ znamená hovězí, kdežto „ču“ je pes, který je zde výrazně dražší a je hůř k sehnání.

Bun-cha je jídlo, které si v jeho originálním provedení (nikoliv turistické úpravě) buďto zamilujete, nebo zcela odmítnete. Nic mezi tím. Naprosto zvláštní chuť bylinek, silného vývaru do kterého namáčíte grilované maso i nudle a samozřejmě dochutit patlažánem a podivnou červenou směsí (bezohledně ostrou), případně čerstvými feferonkami. Vietnamci si zakládají na čerstvé zelenině a dost pochybném mase. Mnoho receptů spočívá často v tom, že se maso nechá takzvaně zamřít, případě ryby se nechají v sudu, až s nimi hýbají červy a pak se z nich dělá jejich proslulá rybí omáčka. Jak podotkl později Šebesťák, u nás mají tu výhodu, že maso mohou kupovat přímo v Albertu a mají ho přímo v požadované „kvalitě“. Protože jsme už zapomněli, tak jsme si dali nápoj z Liči, kterej je opravdu extrémně odpornej. Vzpomněl jsem si, proč si tu vlastně k pití vždy dávám raději pivo. Platí se paní majitelce přímo na baru a ceny, řekl bych, určovala spíše od oka. Po skvělém kulinářském zážitku se vracíme do práce, kde mě čeká schůzka se sítěma a marketingem ohledně stavu 3G výstavby a pak ještě dolaďování výpočetního toolu.
V šest mě vyzvedává Míša a jedeme do Letňan, protože chceme koupit prckům spacáky. Na víkend plánujeme totiž jet s nima na festival Benátská noc. Nákup byl náročnější, než jsem čekal. Nejdříve mi Míša ukázala vybraný spacák, který sbalený byl větší, než můj velkej, navíc měl dost mizerné teplotní parametry a byl dost malej. Pak jsme se tam před prodávající začali postupně hádat o různé spacáky. Míše se nezdálo, když byl spacák tenkej – a marně jsem do ní tlačil rozdíl mezi mikrovlákny a dutými vlákny. Mně se nezdálo, když byl sbalenej velkej jak kráva. Nakonec vybrala jeden Míša a jeden já. Jako správní manželé jsme se teda dohodli, že koupíme každýmu z kluků ten, co vybrala Míša. Zatímco jsem probíral spacáky, tak stihli ještě koupit Jeronýmovi za litra baťoh a já, aby to bylo komplet, jsem koupil za litra samonafukovací karimatku. Takže útrata 4 litry jen to hvízdlo.
Doma jsme dali kluky spát a šli jsme koukat na Pulp Fiction u kterého jsme usnuli.*

Nikdo nic neřekl

Ráno se mi teda z postele fakt nechce. Navíc motorka zůstala včera v práci a Míša jede do ZOO. V devět je ale naplánována schůzka, takže musím máknout, abych to stihnul. Přicházím v 9:00. Hned ráno trochu panika. Týden se jim snažím říct, že se něco děje, ale nemají čas. Včera mi dokonce bez informace zrušili naplánovanej meeting. Dneska panika proč jim nikdo nic neřekl. Prostě normálka.
Dopoledne zpracovávám agendu kolem projektů grupy. V 11.50 přesně už na mě čeká T.V. se kterým jedu na TCD, dnes výjezdní. U Bansethů se stává naším oblíbeným místem. Oběd byl vynikající a najedli jsme se během 20 minut. To je prakticky skoro stejně rychle jak ve firemní kantýně, jen bez stání front.
Odpoledne mě Marek, který tam celý den zoufale prohledává účty od cesťáků za posledního půl roku vyprovokoval k tomu, že jsem také konečně zpracoval cesťák z dubna. Ten z před čtrnácti dní má ještě čas. Když už jsem byl v tom dal jsem se do vyřizování veškeré administrativní agendy, kterou jsem doposud odkládal. Než jsem se nadál bylo třičtvrtě na šest. Je zase hezky, takže beru mašinu a hurá domů. Míša je nějaká depresivní poslední dny a tak se ji snažím rozveselit Mojitem. Docela se daří. Kluci už od sedmi demolují pokojík a stále ještě nespí. Je devět a já jdu koukat na Teorii velkého třesku (Big bang theory).*

Divokej západ

Ráno je pěkná kosa, ale stejně beru mašinu a jedu do práce. Dnes jsem dokonce první. Rychle dokončuji podklady pro jednání u Standy a také ještě posílám poslední instrukce ohledně poledního conf.callu s Londýnem. V jedenáct mám pohovor s Markem kvůli půlročnímu hodnocení. Dozvídám se, že z plánovaných změn toho moc nezbude díky tomu, že Standa to neschválil. No uvidíme, tak třeba se naskytne něco jiného. Aspoň, že Marek je s mým výkonem je spokojený a osobní prémie by měly být v plné výši. Conf.callu se nakonec účastním sám, protože ostatní to nestíhají. Doufal jsem, že se bude řešit služba umožnění volání z mobilu na Skype přímo přes GSM, ale skončilo to u debaty o RCS (rich communication suite). Anglie a Německo se bojí, že když to budou mít všichni, tak přijdeme o konkurenční výhodu, kterou bychom měli, kdybychom to měli sami. Na druhé straně také si uvědomují, že hlavním konkurentem teď už nejsou mobilní operátoři, ale noví hráči typu Google a spol. Připadá mi to jako divokej západ. Indiáni také místo aby se spojili proti přistěhovalcům, tak většinu času se mlátili hlavně mezi sebou až o svá původní území naprosto přišli. V jednu jdu s Lubošem na pozdní oběd, kde pro změnu řešíme hostingovou strategii. Odpoledne vyřizuji agendu z grupy a v pět se oblékám do hadrů, že pojedů domů na mašině. V tu chvíli, ale v tu chvíli, se přihnala brutální průtrž, takže se zase můžu svléknout.
Jedu teda metrem. Doma si hraju se špuntama a koukám na Futuramu (stále jen na dabing na Prima Cool). Večer si pouštíme s Míšou "PS I love you".*

Jsme v pasti

Budíme se v autě už před devátou. Prší a je hnusně. Přes GPRS zdlouhavě načítám data z meterologických radarů. Zdá se, že zhruba v deset se otevře v mracích okno a bude možné projet do Prahy bez deště. Projíždí kolem nás Žižka a loučí se. Prý musí jet koupit Panadol pro prcka. V trenýrkách se brodím bahnem k hangáru. Ostatní už jsou vzhůru a rozhlížejí se po pozůstatcích divoké noci. Volá Žižka, že ho chytli u Robin Oilu. Nadýchal půl promile a přišel o řidičák! A to si včera původně přivezl jen tři nealko Birelly!
"Tak bych řekl, že tu autosedačku už potřebovat nebude," komentuje Štefek to, že včera Žižka sháněl autosedačku, protože chtěl vézt dítě autem.
"No jasně že hlídaj! Vždyť je ten motosraz!" říká Kuba.
"Snad se nám podaří projet přes Vlčice," doufá Štefek.
"No tam mě minule zrovna chytli!" zachmuřeně řekl Kuba.
Zrovna přijíždí Eidamka a tak se jí ptáme jestli tam někde byli policajti.
"Jo, tady za zatáčkou," bortí všechny naše naděje.
"Tak to jsme v pasti," zdrceně pronesl Štefek.
"Takhle mě tady drželi jako rukojmí už minulej tejden!" rozčiluje se Standin.
Vymýšlíme, že by Míša mohla provézt postupně všechny auta. Jasně, že by policajtům mohlo být trochu divný, že jezdí stále stejná řidička a vedle ní sedí trochu znavenej týpek. Přijíždí ale vejtřaska a tak se začíná nakládat.
Já poklízím za kuchyní u ohniště a házím na oheň drobné větvičky co se valí kolem. Postupně beru větší a větší a pak se postupně vrhám na hromadu větví 4x2 m, která se za tábor nahromadila za dřevárnou u lesa. Z původně malého ohýnku je za chvíli slušné demo lesního požáru. Přestalo pršet a začíná být slušný vedro.
"Já bych si dal pivo, až bych brečel!" lamentuju.
"Ani mi nemluv, kdybych nevěděl, že na to čekaj, tak už ho mám!" přidává se Standin.
"Já snad jedno lupnu hned v garáži jak dojedu," těším se.
"To já si snad dám studený hned na tý benzíně za těma policajtama," směje se Standa.
Hromada hoří, vejtřaska odjela naložená a začlo svítit sluníčko. Poté co jsem se před dvěma lety rozštípal na mokré silnici se rozhoduji, že nebudu riskovat a pojedu rovnou. Ideální okno jsem sice minul před hodinou, ale radar stále slibuje relativně bezpečný průjezd. Loučím se se všemi a vyrážím do Prahy. Míša také musí posbírat drobotinu od babiček a jede za mnou. Cestou mě to dvakrát osprchovalo, ale dojel jsem docela v pohodě. Jedu zadem přes Vlčice a policajti už nikde nejsou.
V Praze jsem vyhrál bonus - ještě teče teplá voda, ač dnes má začít výpadek, takže si dávám horkou koupel. Míša přijela chvíli po mě a po koupání razí nakupovat. Já dopisuju deníček a jdu také dopsat zápis ze schůze baráku...

Umývárka

V autě mě průběžně asi třikrát budí Míša. Ráno se bourá tábor. Největší show byla při bourání umývárny. Aktivně jsem se do toho vrhnul a dva malí kluci mi začali pomáhat. Vypadalo to asi tak: Přinesl jsem si šroubovák a začal povolovat spojku u přívodní hadice.
„Ale tohle se nepovoluje, to se jen odšroubuje tady,“ pronesl prcek. Vyhodil jsem šroubovák a povolil správnou spojku. Pak jsem začal povolovat upevnění vodní pumpy.
„Pokud tohle odšroubuješ, tak se to celý rozpadne,“ pronesl ten chytrolín.
„Ale kdepak, ty umyvadla jsou připevněný na těch nohách víš,“ poučil jsem ho a povolil ten šroub. V tu chvíli se celá umývárka rozpadla. Když jsme ji měli celou rozebranou bylo třeba všechno umístit do držáků a dovnitř mezi ty dvě velký umyvadla. Něco jako takovej hlavolam. Chlapeček opět nešetřil návrhy, jak by to mělo být. Dvakrát jsem to zkusil udělat jinak a pak už jsem se držel jeho instrukcí. Ani tak se nám nedařilo dostat dovnitř vše a pak to zavřít. Šel jsem sehnat někoho, kdo tomu rozumí. Ukázalo se, že každej je univerzálně chytrej. Rád šel s tím, že to složí, ale ukázalo se, že jen zkouší své štěstí stejně jako my. Nakonec jsme to tam prostě všechno nějak narvali a použili trochu hrubé síly k uzavření a bylo to. Standin dnes přivezl ukázat svého prvorozeného. Je to prímovej špunt.
Odpoledne jsme jeli s Míšou do Trutnova, kde jsme si zašli na oběd, potom k babičce a pak jsme převáželi Matýska mezi babičkama. Při našem odjezdu mu Míša vysvětlila, že teď odjedem a zítra se vrátíme. Moudře kývnul a řekl: „Jo“. A pak se šíleně rozeřval.
Na táboře už všichni sedí v kuchyňském hangáru. Já si jdu pro lahvinku whisky, kterou jsem si včera večer dal chladit do potoka. Leč poslední deště zvedly hladinu a whisky je fuč. Asi půl hodiny se brodím potokem, ale našel jsem jen dvě Plzně. Whisky zmizela v nenávratnu. V hangáru je výborná atmosféra. Hoří oheň, griluje se kýta a hraje harmonika. Vytahuji notebook a jdu dopsat deníček. Právě končím, pivo co jsem přitom upíjel došlo. Tohle se mi líbí na kalbách venku v zimě. Otevřené pivo neteplá, ale chladne. Tak já jdu pro další....
Večer to byl vynikající. Kýta se přímo rozplývala na jazyku, kytaristi se předháněli kdo je lepší a Raspa přidal i harmoniku. Kromě těch pivek jsme ještě vylámali skoro barel medoviny. Koloval malý panák (půllitr) a velký panák (barel). Žižka původně přijel jen na chvilku a přivezl si tři Birelly. Nakonec spal na táboře. Někdy asi ve dvě ráno se Medvěd popálil na ruce, když chtěl dokázat to, co dokázal naprosto nalámaný Macax. Šlo o to, stát střídavě na polenech uprostřed ohně. Medvěd to ale neustál a zaplul rukou do ohně. Macax znechuceně opět předvedl jak je to jednoduché a fakt to nevypadalo náročně. Vždycky, když na tyhle věci zpětně vzpomínám, tak si říkám jak je možné, že někdo končí v nemocnici pouze tu a tam. Říkal jsem mu, že to musí hlavně pořádně a dlouze chladit. Doporučil jsem mu, aby ruku ponořil hluboko do potoka a šel po proudu a zkusil najít tu mojí whisky.
Panika kolem Medvěda nějak rozehnala celou partu. Chvíli jsem ještě zpíval něco sám a pak už jsme šli s Míšou spát do auta.*

Hezký víkend

Sedím teď ve ztemnělém hangáru, od pusy mi jde pára, vedle hoří oheň a griluje se prasečí kýta. Všude je cítit pach starého hnijícího bahna. Harmonika hraje „Šest miliónů srdcí vyletělo komínem...“ a koluje mezi námi láhev borovičky. Ale zpátky k pátečnímu ránu:
Ráno trochu chaoticky balím, sedám na mašinu a jedu do práce. Dopoledne vyřizuji věci kolem nové agendy a konečně jsem také Marka dotlačil ke schůzce kvůli projektu, na kterém teď dělám. Byl dost překvapenej aktuálním vývojem. No zdá se, že to bude ještě slušná legrace. Dnes je domluven velký oběd, ze kterého se nakonec stává TCD. Po velkém přesvědčování dorazil i šéf Backoffice. Nesmíme před ním jen vyslovovat „Claudie“ a je v pohodě. Řeší se dost zajímavé věci ohledně akvizičních projektů a tak. Oběd se ve výborné atmosféře mírně protáhl, ale pak už musím zpátky do práce. Dokončuji vše potřebné a pak už se oblíkám a sedám na mašinu. Dneska to byla pekelná cesta, vyjížděl jsem už za prvních kapek a celou cestu mě pronásledovala bouře. Byl jsem vyčerpaný, takže jsem za cestu utratil skoro víc za redbully než za benzín. Konečně Trutnov! V hypernově dělám nákup. U pásu před pokladnou za mnou stála asi osmdesátiletá stařenka. Prohlédla si můj nákup, který se skládal z lahve whisky, tří Plzní a velkého balení kondomů.
„To vypadá na hezký víkend,“ pronesla znalecky.
Na táboře už čeká Bzučka, kterou tam vezla Míša a radostně mě vítá. Jinak je atmosféra trochu chladnější. Vůbec letos tu nejsou návštěvy nějak vítány. Večer je závěrečný oheň. Jeden z nejhorších závěrečných ohňů co jsem kdy zažil. Po příjezdu Míši vážně i s Raspou zvažujeme možnost jet za klukama do Trutnova. Nakonec zůstáváme a spíme na táboře. Stavím lehátka v kuchyni, ale spaní je strašné. Je mi vedro, žerou nás komáři a ráno buďej mouchy. V pět jsem už dost nepříčetnej, v šest se přesunuju do auta, kde dospávám do devíti.
Autor fotky: Rasputin

Tak zas nic

Ráno se oblékám do montérek, což je v mém případě oblek, košile a kravata a razím na jedno supertajné externí jednání. Končíme v jedenáct a jedu do práce a už cestou se připojuji na telekonferenci ve které plynule pokračuji poté co jsem dorazil do kanceláře. Končíme po dvanácté a jedu s Jirkou Š. na Telco control day. Dneska stály žebra za starou belu. V práci je závěrečná panika kolem čtyřletého business plánu. Vše co se rýsovalo kolem nové struktury, vypadá zase že nebude. Už mě to fakt štve, nikam se to neposouvá a člověka to pak začíná štvát. Odpoledne jsem byl narychlo pozván ještě na schůzku ohledně housingové strategie. Padala chytrá slova jako "cloud computing", "managed services", "strategic aliances" a tak podobně a přitom jediné co bychom potřebovali, je postavit další kvalitní housingová centra, protože ještě pár let budou zákazníci především chtít flek, chlazení, elektřinu a kvalitní konektivitu. Jenže nejprve se musí udělat analýza jestli je to core business, jestli to nejde udělat dráž a s někým jiným a tak. Odpoledne se předváděl anděl co dovede. Za ten déšť včera snad ani nemusel. A nebo si žehlí něco do foroty.
Doma jsem se jen otočil a šel jsem za klukama na floorball. Našli jsme místo venku. Žrali tam komáři, byla tam tma a červený míček na zeleném podkladě jsem fakt neviděl. Vůbec mě to dneska moc nebavilo a příliš jsem se tím netajil. Navíc potom nikdo ani nechtěl do hospody. Tak proč jsme vůbec šli hrát?!
Doma kecáme s návštěvou, dopisuju deníček a jdu spát. Zítra už je pátek. To byl zase fofr.

Raindrops keep..

Ráno se mi fakt nechce vstávat. Průběžně mě budí Míša a pak ti malí teroristi. Nakonec se zvedám, ale venku místo aby bylo světlo, tak se dost brutálně stmívá. Optimisticky doufám, že to stihnu a oblíkám si věci na motorku. Už v garáži mě rytmus bubnujících kapek ujišťuje, že jsem to nestihnul. Chvíli brutálně kleju a jdu zpátky, pak si to rozmýšlím a sedám na motorku. Stejně bych zmoknul i cestou pěšky a takhle aspoň dorazím včas.
Leje fakt brutálně, jedu pomalu a zoufale se snažím o pozitivní myšlení. Nejde mi to. Tak aspoň rezignuji. Až těsně u firmy na semaforech mi v promáčené kapse začal telefon vyhrávat "Raindrops Keep Falling on My Head" a najednou to jde. Dojíždím totálně promočenej a schnu v práci celej den, ale ta písnička mi zůstala v hlavě a celý den si pobrukuju o tom, jak déšť stále padá na mou hlavu.

V práci jsem před devátou a hned jdu za Alešem a předěláváme výpočty toho mobilního advertisingu a po hrozných bojích jsem získal aktuální detailní čísla čtyřletého business plánu. Klíčové je to slovíčko "aktuální", protože těch verzí už jsou snad stovky a najít čísla, která by odpovídala alespoň ve dvou souvisejících dokumentech není legrace. Podle těch čísel poté aktualizuji svůj výpočetní model pro projekt na kterém pracuji. Odpoledne máme schůzku se sítěma a marketingem. Konečně jsme se shodli, teď ještě jestli to prosadíme.
O půl šesté mi dochází, že zavřít ty promáčené věci ráno do skříně nebyl dobrý nápad.
"Já jsem si říkal, že děláš pěknou blbost," komentuje to kolega.
"Proč jsi mi nic neřekl? Já ráno fakt nebyl schopen tohle promýšlet do konce!"
"Tak vypadal jsi, že jsi rád, že dejcháš, tak jsem si řekl, že není dobrej nápad ti ještě říct, že jsi debil," doplňuje lakonicky.
Soukám se do těch odpornejch mokrejch hadrů a jedu za Míšou na Chodov, tam vyzvedávám kravaty a těším se, že jedem hned domů. Míša mě však po telefonu přesvědčuje, ať přijdu za nima do Maca. Tak jdu - jako kachna přes celej obrovskej obchoďák, potím se v promáčené bundě a ty mokré kožené kalhoty, to taky není nic co byste chtěli zažít. Už ani ta písnička nefunguje. Dá se říct, že se cestou dost samonaštvu. Když mi po příchodu Míša sdělí, že chtěla abych tam šel hlavně proto, abych koupil za dvacku děckám nějakou naprosto nesmyslnou hračku co dávají k menu, tak nejsem úplně milující rodič.
Anděl si to včera vybral a dneska si zjevně hodil sickday. Při odjezdu z garáží na mě stroj se zjevným odporem plivnul zpátky parkovací kartu, kterou jsem vytáhl zežmoulanou a mokrou z kapsy. Nejdřív napsal: 'Nelze přečíst'. Když jsem mu ji narval znova, tak napsal: 'Karta zrušena!' a se závorou ani nehnul. Nezbylo mi než čekat na nějaké auto, za kterým se protáhnu. Jako naschvál nikdo nejel.
Doma kluci stavěj vláčky. Probíhá to tak, že postavěj dlouhé koleje, kam narvou všechny mosty a tunely a kopce co maj. Pak to jednou projedou a hned to zas zbouraj. Baví je jen ta stavba. Pak si ještě pouštíme vrtulník a jdu uspat Matese. Ze včerejška máme rozečteného Ptáka Ohniváka. Pohádky jsou skutečně dokonalé uspávadlo. Teda ne pro děti, ale já to zalomil po dvou stránkách. Vzbudil jsem se až po půlnoci, dopisuju deníček a jdu pokračovat. Bude to chtít asi Červeného trpaslíka, abych hned usnul.*

Strážný anděl

Ráno je hnusně, takže nechávám mašinu doma a jdu pěšky. Cestou jsem pěkně zmoknul, ale stejně mám nějak docela dobrou náladu. Ani nevím proč. V práci předělávám jeden výpočetní model a také uzavíráme rychlovku "Cloud computing". Znova projednáváme s Markem nové uspořádání po změnách na našem oddělení. Od kluků z devítky jsem si taky vyžebral testovací SIM a tak testuji tu krabičku z Taiwanu. Docela dobrý udělátko, ale aby to byl fakt hit, tak by to chtělo na naší straně ještě hodně práce a při kreativitě product managementu to asi nemá ani nejmenší šanci.
Odpoledne jsem dal na chodově vyprat božíhodový kravaty. Cestou domů jsme jeli za chlapíkem ve starém kabrioletu Cadillac DeVille Convertible z r.1969 s českou značkou veterána. Starší chlapík, kowbojský klobouk, sedadla v bílé kůži, nádherné staré auto a pod zrcátkem dvě bílé plyšové hrací kostky. Rukou jen tak poklepával do rytmu na karosérii. Prostě pohoda, jazz.
Doma jsem četl klukům pohádku. Podle jejich názoru však málo, protože když jsem odešel, tak spustili šílenej řev.
K večeři máme houbové řízky (a to je v ledničce ještě plná krabička žampiónů) s opečeným bramborem. Po večeři Míša zdobí perníčky co napekla klukům a já jsem udělal Mojita a sednul jsem si s notebookem na balkón. Vychutnávám večer s chladivým a osvěžujícím nápojem a výhledem na kopce nad kterými zapadá slunce.

Dneska se mi zase připomenu můj strážný anděl. Mám naprosto spešl týpka. Alespoň podle teorie Ivana K. Dějou se mi totiž často naprosto neuvěřitelné věci, které normálního člověka nikdy za život nepotkají a jak říká Ivan, tak je to proto, že se můj anděl každou chvíli někde zakecá a nedává bacha. Pak se podívá co se stalo a vyjekne:
"Šmarjááá sorry, sem nedával bacha! V pohodě, to nějak zařídíme, se fakt omlouvám, v klidu, to vynahradím!" No a pak se mi stane zase taky nějaká strašlivá a neuvěřitelná náhoda co se normálním lidem nestává a co mi hrozně pomůže. Takže můj život je pak sled neuvěřitelných průšvihů a kiksů přesně vyvážený hromadou neuvěřitelně šťastných náhod. Mám rád svůj život. Mám rád svého strážného anděla.

Den změn

Vstávám o půl osmé, kultivuji se a jedu na mašině do práce. Jsem tam chvíli před devátou a v devět už máme staff meeting v novém složení po změnách, které proběhly během posledních čtrnácti dní. Zcela vyjímečně začínáme a končíme přesně na čas. Obědváme v pizzerii na Buďejárně a pak se konečně nechávám ostříhat. Celý den řeším věci kolem jednoho business casu a také organizuji navazující schůzky po tom čtvrtečním workshopu. Přišlo mi také jedno zařízení z Taiwanu na otestování, ale nemám testovací SIM, takže ji musím objednat. Navíc k tomu standardně nedodali vůbec žádnou dokumentaci. Ve dvě mám s Markem schůzku ohledně mé další budoucnosti ve firmě. No uvidíme, zatím to vypadá nadějně.
Míša dneska připravila k večeři výborné maso s houbovou omáčkou. V osm večer máme schůzi výboru našeho domu. Je to zase veselé. Dvě ženské si tam stěžují, že jeřabiny přesazené na jaře chcíply a že tím vznikla domu škoda, za kterou může výbor a jaké, že z toho vyvodíme důsledky. Navhrnul jsem, že jim na podzim seženu dvě sazeničky jeřabin na vlastní náklady.
Dálší perličkou byl audiozáznam ze schůze. Dělám si jej pro vlastní potřebu, aby se potom lépe psal zápis. Tentokrát ale selhal notebook a záznam nešlo přehrát. Ptaly se, kdo je za to zodpovědný.
"No, já bych primárně vinil Toshibu a svou vinu na tom mají asi i tvůrci Ubuntu," odpověděl jsem, čimž jsem je zjevně nepotěšil.
Po návratu domů jsem uslyšel poplach sirény z garáží. Vyrazil jsem se tam podívat jen v pantoflích a v pyžamu. Poplach jsem deaktivoval a došel k mercedesu, který zrovna parkoval. Z něj vystoupila blondýna, které jsem se snažil vysvětlit, které tlačítko funguje pro deaktivaci zabezpečení. Bezelstně se na mě podívala a pronesla:
"A vy jste odsud z baráku?"
Prohlédl jsem si své kostkované pyžamové kalhoty a bosé nohy v pantoflích, načež jsem zvedl hlavu a odpověděl: "Ne madam, já takhle přiběhl přes půl Prahy."*

Návštěvní den

Vstávám v osm až na snídani. Jeroným je už vzhůru a poctivě stojí na nástupu a pak si jde pro snídani. Snídáme a pak dáváme do pořádku tábor. Dneska jdou děti na výlet a rodiče přijedou na návštěvní den. „Proč děláte návštěvní den, když tu nejsou žádné děti?“ „No aby se rodiče mohly podívat, jak tu děcka žijou.“ „No, spíš hlavně proto, aby si děti nemohly stěžovat.“ :) Konečně jsem se s deníčkama dostal zase do přítomnosti. Právě teď sedím v hangáru a píšu tato slova. Míša má pro nás přijet kolem jedenácté a pak už zas musíme zpátky do Prahy. Míša dorazila chvíli potom, co jsem odešel s Jeronýmem na houby. Letos teda vážně rostou. Za půlhodinku jsme měli půl tašky hub. S celou rodinkou jedeme za babičkou na chatu do Sejf. Tam mají děti atrakci, protože bratránek přitáhl z lesa polomrtvé sele divokého prasete, takže ho tam teď mají na stravu a na byt. Ten malej pruhovanej prcek má tak 25 cm a má se čile k světu. Babička mi nabízí oběd, kterým je skvělý řízek z pravých hřibů s bramborem a vynikající domací tatarkou.
Do Prahy jedu na mašině a konečně si to pořádně užívám, počasí nádherné a mašina šlape jak hodinky. Míša v autě mě ale samozřejmě předjela a byla v Praze první. Musíme obstarat nějaké nákupy a tak vyrážíme s dětmi do Europarku. Tam mají jako „chodbou atrakci“ minigolf. Za pětikilo zálohy půjčují hole a míčky. Jeroným hře naprosto propadá a jakékoliv pokusy ho alespoň po dvou hodinách odtrhnout končí strašným řevem. Běžný nákup pro čtyřčlennou rodinu + zámek na mašinu (490Kč) a knížka (180 Kč) odlehčil mé peněžence o 3,5 tis Kč.
Doma dělám smaženici, kterou tentokrát vylepšuji o domácí klobásku zakoupenou na Kuksu. Je opět naprosto vynikající, ale tá táborová, připravovaná na zohýbané pánvičce na polních kamnech, jako alternativa chlebu s paštikou, chutnala tak nějak lépe.
Zapínám ještě Svéráz národního rybolovu, protože jsem v Europarku sehnal DVD za 50 Kč s tímhle vynikajícím filmem. Ale usínám u toho, takže se přesouvám do ložnice, kde kolabuji.

Láhev whisky

Vstávám ráno před devátou po téměř 14ti hodinách posilujícího spánku. Balíme a razíme rovnou do Trutnova. Cestou se snažím zase dopisovat deníčky. U Kuksu vidíme, že je nějaká akce. Koukám na net a jsou tam slavnosti koní a řemesel. Kluci samozřejmě chtějí koníky vidět, takže to otáčíme a jedem tam. Jako doposud všechny akce na Kuksu i tahle mi přišla taková nějaká chaotická, nijak extra působivá a zvláštně roztahaná. Koukali jsme chvíli jak nějaký malý holky jezděj na poníčkách, pak jsme utratili neskutečný prachy za klobásy (na doma), medovinu, víno a perníčky. Jeroným se svezl na koni a jelo se zase dál. S Jeronýmem mě Míša vyhodila zase na táboře. Dnes mělo být půlení, ale Kuba poslal SMSku, že se půlení ruší a že tam stejně není kde spát a tak. No stejně jsem dorazil. Jako jednoho z prvních jsem potkal Standina, co se nedávno vrátil po dvou letech ze Španělska. Děti byly pryč a tak jsme si sedli do hangáru, kde jsem vytáhl lahev kanadské whisky, kterou mi Standin přivezl jako dárek a každému z nás jsem nalil na dva palce do skleničky.
"Řekni mi, jaký má takhle lahev vlastně příběh?" vybídl jsem ho, protože jsem si uvědomil, že vůbec nevím jak přišel k lahvi na jejímž kolku bylo datum 1985.
"No tuhle whisky jsem našel ve Španělsku v jednom sklepě, co jsme pracovali," odpověděl Standa, "byla v daleko horším stavu, oslizlá zaprášená a tak. No a když jsem viděl nápis Canadian whisky, tak jsem si vzpomněl hned na tebe, že ti ji musím přivést. Ty to oceníš!"
"Fakt díky! Vážím si toho!"
"Navíc mě zaujalo, že na kolku má rok mého narození," dodal Standa.
"No jo, to vlastně znamená, že byla stočená do lahve v roce tvého narození."
"No, a je už teď hafo let stará."
"Whisky po stočení do lahve už nestárne, ale stejně to je zvláštní pocit pít z lahve staré skoro 25 let. Škoda, že nevíme kdo si jí tehdy koupil - This whisky is six years old. Tak mě napadá, že je dost možné, že žito pro tuhle whisky zaseli v roce kdy jsem se narodil zase já!"
"No tak na naše zdraví!" ochutnali jsme a chvilku uznale mlčeli. Whisky chutnala opravdu skvěle, jemná a přitom plná chuť, bez kopání a s postupným náběhem. Zahřála nejdřív hrdlo a potom i v břiše a přitom stále doznívala ta výborná chuť v puse.
"Teda, je ale fakt vynikající," pronesl jsem uznala a Standa jen přikývnul.
"Tak si říkám, jakou ta lahev mohla mít možná cenu, kdybychom jí neotevřeli?"
"Pro koho může mít cenu větší, než pro nás dva?"
V té lahvince zbylo něco pod polovinu. Mám ji teď doma na baru, kde ji můžete vidět, pokud mě někdy navštívíte. A pokud bude opravdu velká příležitost, tak ji i znovu ochutnáme.

Odpoledne dorazil i Štefek a spolu se Standou připravili ohniště na louce daleko za táborem a tam jsme se rozhodli teda půlení stejně uspořádat. Oheň krásně hořel, Krakonoš chutnal a kytara hrála. Hláškou večera bylo:
Drgy: „Kdo spí v tom Marcelině stanu?“
Štefek: „Já.“
Drgy: „Lída tam má na posteli danou keramiku co dělaly děti!“
Štefek: „V pohodě, neměj strach!“
Drgy: „Ne, fakt dávej pozor!“
Štefek: „Neboj, nepanikař, já mám dobrou mikinu, tu pak jenom vyklepu.“*

Usínám

Nějakou záhadou se budím sám od sebe přesně v pět. Telefon nezvoní a nikdo nepřichází. Sbalil jsem se a ve čtvrt na šest jsem dorazil na recepci. Byl tam ten samý člověk co večer. Usmál se a řekl: „No vidíte, tak jste přece vstal!“
Objednávám taxíka a pak usínám v křesílku u recepce. Konečně doráží taxík a jedeme na letiště.
„Kolik to bude stát? Kolega říkal, že tak dvacet EUR.“ (ač jsme pak zjistili, že to bylo 32).
„Dvacet, dvacet pět, to záleží,“ prohodil recepční, naložili jsme věci a jeli. Tenhle už taxametr měl, ale ten se po nastoupení rozjel jak demíčko na výherním automatu. Na okýnku vedle sebe jsem ale vystudoval, že od deseti večer do šesti ráno je druhá sazba a za letiště je pak ještě extra bonus 5 EUR. Vítězná částka zněla 40 EUR a 30 centů. Měl jsem jen 40,10, ale řidič nad tím jen mávnul rukou.
Tešil jsem se na spánek v letadle, ale nějaký malý dítě tam řvalo celou cestu, takže ze spánku nebylo nic. V letadle alespoň dopisuju deníčky z předchozích dní.
V práci jsem docela zvládal, ale po čtvrté hodině jsem to zabalil a vyrazil na Ohradu, kam jsme šli s Míšou na večeři. V autobuse jsem to už zalomil. Večeře v číně výborná, ani děti se tentokrát nekoupaly ve fontáně pro rybičky. Původně jsme dnes měli jet do Trutnova, ale zrušili jsme to. Jakmile jsme dorazili domů, tak jsem se dovrávoral k posteli a před sedmou večer jsem už spal.

Požár v restauraci

Pokoj je výbornej. Stylově a přitom jednoduše zařízenej a přitom prostornej, což v Madridu není pravidlem. Jednou jsme tu byli na hotelu, kde člověk skoro musel vyjít z místnosti, když se chtěl otočit na posteli. Sedám si ke stolu a začínám pracovat na prezentaci, kterou mám prezentovat na dnešním workshopu. Jak jsem ji dokončil, tak vyrážím ven. Rozhodnul jsem se jet metrem, abych firmě vyrovnal ten včerejší taxík. Metro je příjemné a klimatizované a s jedním přestupem dorážím do Distrito C, které je sídlem Telefónicy.
Už po vystoupení mě fascinuje rozlehlost a velkolepost celého komplexu. Po schodech stoupám nahoru. Střed celého komplexu tvoří krásná promenáda s lavičkami, kaktusy a velkou fontánou s jezírkem. Rozhlehlostí to připomíná polovinu Václaváku. Všeude dokola kolem prostředního parku jsou moderní budovy, každá velikosti našeho hlavního sídla v Praze. Jsou značeny sever, jih, východ, západ a centrální budova. Koukám se do pozvánky na workshop. Píše se tam, že se koná v Distrito C. ‘Tak to mi moc nepomohlo,’ povzdechnu si a vyrážím do centrální budovy. O workshopu nic neví a tak jim říkám jméno organizátora.
„To musíte do východní budovy,“ vysvětluje mi slečna, která angličtinou zrovna nevládne. Jdu do vychodní budovy č.1.
„To musíte do východní budovy č.2,“ směruje mě další slečna poté co na třetí pokus našla jmenovanou osobu.
V budově číslo 2 již boduji. Slečna z recepce mi vypracovala kartu návštěvníka a označila notebook čarkovým kódem. Pak zavolala a zase mi kartu vzala a řekla mi, že ten člověk je na workshopu v hlavní budově. Takže zase zpátky.
Konečně jsem na místě. Čekal jsem nějaký workshop s cca pěti lidmi, ale v obrovské zasedací místnosti sedí odhadem 30 lidí ze všech možných zemí, kde Telefónica operuje. Zasedačka opět velkolepě pojatá. Každý má před sebou výsuvný monitor, kde se promítá prezentace, která je rovněž promítána na obrovské plátno v čele stolu. Sympatické bylo, že každý měl před sebou mikrofon a systém nedovolil, aby byly zaplé více jak dva mikrofony současně. To do značné míry limitovalo zmatek při vstupech ostatních. Celé to řídili tři technici z místnosti za zasedačkou. Napadlo mě, že už tuším, kam jdou veškeré naše dividendy.
Workshop byl ale fakt zajímavej, doslova a možná až moc nabitej informacemi a jediné co bych mu vytknul, že opravdu nebyl pojat v španělském stylu. Jelo se od rána v kuse na jeden zátah. Ve tři, kdy už jsem hlady neviděl, nám přinesli talíře s jídlem, které postavili před nás, my je zhltli a jelo se dál. V sedm skončily prezentace a měla začít hodinová závěrečná debata. Leč nikdo už nebyl schopen mluvit, natož nějak velkolepě uvažovat, takže jsme se dohodli, že se ještě někdy musíme sejít a v mezičase projdeme všechny informace a připravíme si diskuzi.
Venku už na mě čekal Braňo. Lákal jsem ho do metra, ale trval na tom, že si vezmem taxíka. Měl s sebou kufry, protože měl původně dnes odlétat, ale posunuli mu to až na zítra.
„Ale platíš, já mám lístek na deset jízd v metru!“ informoval jsem ho. Cesta stála asi 25 EUR a Braňo neměl drobné, takže jsem mu půjčoval 2,50. „Jestli mi budou chybět zítra na taxíka! Já už mám jen 40 EUR!“ říkal jsem mu.
„No, to by ti mělo stačit. I když u tebe člověk neví,“ smál se Braňo.
Na hotelu jsme se jen převlíkli a vyrazili jsme na večeři, kam nás pozvali lidi od IPTV.
„Je to asi 40 minut pěšky, půjdeme teda pěšky?“ navrhoval Braňo.
„Jasně, proč ne?“ souhlasil jsem a zapnul Google Maps. Měl jsem pocit, že Braňo říká, že to je někde u Grand Via na severu, takže jsme vyrazili. Po 40 minutách se snažím najít to místo, kde je restaurace, ale nikde ji na mapě nevidím.
„Hele kde to je? U Grand Via nic není,“ ptám se Braňa.
„Já neříkal, že to je u Grand Via,“ diví se Braňo.
„Říkal jsi, že to je u Grand Via na severu!“
„Ne, já říkal, že Grand Via je na severu!
Zjišťujem kam teda máme jít, když v tu chvíli mi přichází mail. Dnes jsem si totiž zapnul synchronizaci i v roamingu.
„Moment, mám mail!“
„Kašli na práci, hledej kam máme jít.“
„Píšou, že ta restaurace včera vyhořela, že to je úplně jinde,“ čtu obsah mailu.
Ukázalo se, že směr máme dobrý, ale je to úplně na konci města. Volíme teda metro a za půl hodiny jsme na místě.
„Mě jenom fascinuje ten jeho optimismus, že všichni tady mají zaplou synchronizaci mailů v roamingu a pravidelně je čtou. Ani SMSku neposlal,“ brumblá Braňo.
Večeře ve Vinotinto byla ale výborná. Skvělé jídlo, výborné pití a dobře jsme pokecali se španělama, argentincema i brazilcema. V neformální atmosféře, se řeší věci daleko lépe, než například přes videokonferenci.
Na hotel dorážíme asi v jednu ráno. Dáváme ještě pivko na pokoji a pak si jdu obědnat buzení na pátou ráno. Diskutuji s recepčním asi pět minut. Nejdřív mi říká, že to není problém. Já mu ale říkám, že chci aby mě FAKT vzbudili.
„No jasně, žádnej problém, zazvoní vám telefon,“ usmívá se recepční.
Vysvětluji mu, že telefon mě fakt nevzbudí. Nechápe, jak by mě teda mohli vzbudit.
„Normálně vejděte do pokoje a vzbuďte mě!“
Jeho výraz naznačoval, že to v žádném případě neudělají. No nakonec jsem ho ukecal, ale jsem na to fakt zvědav. Na pokoji jsem tak vyčerpán, že sotva nastavuji budíka na telefonu a omdlévám asi kolem druhé ráno.

Taxík

Míša ráno jede na zkoušku a já mám dopoledne na starost Matese. Nedaří se mi se zvednout z postele do Míšina odjezdu. Mates chvíli řval a pak přišel za mnou do ložnice. Chvíli mi bušil bagrem o hlavu a pak se natáhnul vedle mě a začal usínat.
„Tak to ne! To bychom se do tý práce takhle nedostali!“ konečně rozhoduji a s vypětím sil vstávám. Snídáme, pak ho oblíkám a můžeme vyrazit. Ve dveřích se Mates zaseknul a nasadil napjatý výraz.
„Matesi?! Ty ses posral!“ pronáším, jakmile ucítím co bylo zdrojem jeho zamyšlení. Takže zpátky domů a převlíknout. Ač razím názor, že přebalování, kojení a krmení je úkolem žen, tak když je nutné, tak to taky přinejhorším zvládnu. Tohle byl ovšem masakr a skoro jsem se poblil. No, konečně přebaleno a znovu opouštíme dům. V práci jsem dvacet minut po deváté a už venku mi volá Marek a ptá se proč nejsem v Madridu. Vysvětluji mu, že S má trochu jiné názory na to, co je pro firmu užitečné, ale že to beru a nedá se nic dělat. Hovor je trochu zmatený a ke konci Marek říká něco o tom, že někdo měl jet zítra na workshop ohledně messagingu a mVoIPu, ale že se to vychladilo a že jsem tam bejval mohl jet já. Pak už končíme a já mířím nahoru do kanceláře. Dopoledne rychle vypracováváme doplňující otázky z UK a Madridu k čtyřletému plánu a navíc mě odchytil Michal, že potřebuje do večera zpracovat materiály pro Cloud computing. Slibuji, že uděláme co budeme moct. V jedenáct volá opět Marek a procházíme s ním otázky. Na konci hovoru opět začne téma zítřejšího workshopu ale ozve se za ním nějaký křik a musí to položit. Pak volám Michalovi kvůli Cloud computingu a ten mi řiká:
„Máš domluvenou už tu letenku?“
„Jakou letenku?“
„Do Madridu. Marek ti nic neříkal?“
„No něco naznačoval, ale nikdy to nedokončil.“
„Posílám ti všechno do mailu, je potřeba aby ses za nás zítra účastnil workshopu.“
„No, to bude mít Míša radost,“ odpovídám. Z původně náročného dne se v tu chvíli začal stávat den poněkud divoký. Zaúkoloval jsem asistentky, ať zajistěj ty letenky a ubytování. Domluvil jsem schůzku s potřebnými lidmi kvůli tomu Cloud computingu a rychle jsme dodělávali ty otázky k business plánu. Do toho Mates úspěšně demoloval celé okolí. Zhruba o půl dvanácté si ho naštěstí odvezla Míša. Ani nevím, jestli jsem jí stihnul říct, že letím pryč. Každopádně se to během dne dozvěděla a nebyla z toho vůbec odvázaná. Navíc slíbila Ríšovi, že odveze jeho rodinu v noci na letiště a já měl zatím hlídat děti.
To, že den byl náročný se u mě snadno pozná podle toho, že dobrovolně obědvám ve firemní kanýtně. V jednu se ještě proběhnu mezi budovami, protože T.V. nemohl napsat k čísle zasedačky i budovu a já logicky předpokládal, že to bude u nich. Až když jsem ve výtahu neobjevil deváté patro, tak mi došlo, že to bude asi zrada.
Ve dvě musím jet na jednání mimo firmu a vracím se až ve čtyři. Má být další meeting, který je naštěstí zrušen. Díky tomu nemusím letět do Madridu tak jak jsem, ale stíhám se stavit doma sbalit si nějaké věci. Je to fakt jen na otočku, pusa, pohladit kluky a už je venku taxík, který mě veze na Ruzyň. Cestou ještě měním hotel, protože mě poslali někam do horoucích pekel u letiště a přitom je v Madridu už Braňo a tak bychom mohli být spolu na hotelu. Ukázalo se, že i se stornem to vyjde na stejné peníze, protože Braňův hotel je levnější. Volá ještě Luboš, že posílá věci kvůli konferenci s Londýnem. Slibuji mu, že to vyřídím v letadle.
Na letišti jsem překapivě včas a tak se v klidu odbavuji a večeřím. U gatu mě ale polejvá horký pot. Je tam celej zájezd nějaký mateřský školy s příšerně uřvanejma dětma. Jdu raději jinam, kde se připojuji a stahuji si podklady pro práci v letadle. Vracím se těsně před odletem a nastupuji do letadla. Celej prostředek je zabranej těma malejma hajzlíkama. Hledám svou řadu a nemůžu uvěřit svým očím. Je to přímo uprostřed mezi nima. Poznávám už, že mluvěj rusky. Nasazuji zdrcenej výraz a usedám. Letuška mě vidí a jde ke mě a říká mi, že asi nejsem nadšenej ze svýho místa.
„Jak se vůbec mohlo stát, že mě dali doprostředka? To ty děcka nenaklikaj najednou?!“ zoufám si.
„Nebojte, nejsme úplně plný, měli bychom tu mít asi 4 místa. Jakmile všichni nastoupí, tak vás přesadím,“ uklidňuje mě letuška. A skutečně, našla mi místo vedle dvou sympatických Španělek. I tak to nebyla klidná cesta. Děti řvaly, fůrt lozily dozadu, zvoniliy na letušky a vůbec otravovaly. Navíc přede mnou seděl nějakej chlapík, kterej nedokázal chvíli klidně sedět, takže mi neustále házel s notebookem, který jsem měl na stolečku, co byl připevněn na jeho sedadle.
S úlevou vystupuji na letišti Barajas v Madridu. Hned u východu mě bere velmi seriózně vypadající chlapík se slovy: „Taxi sir!“. Čekám, že půjdeme hned před vchod, kde stávají taxíky, ale táhne mě na nějaké parkoviště a pak do auta, co nevypadá úplně jako taxík.
„Yo necesito billete“ upozorňuji jej, že potřebuji účet.
„Si, si, sir. Yo soy el oficial taxi de aeropuerto!“ ujišťuje mě, že je oficiální letištní taxislužba a podává mi vizitku, aby mě uklidnil. Nejsem si úplně jistej, ale jsem už tak vyčerpaný, že nehodlám už nic řešit. Na mobilním facebooku zjišťuju, jak se řekne bankomat a pak ho už jen prosím, aby mi zastavil u „Cajero automatico“. „Si, si, no problema!“ ujišťuje mě a strhává řízení, protože chvíli nedával pozor. Popisuju své zážitky na facebooku a najednou ten borec zase malém havaruje. Zdá se mi, že usíná, nebo je nějakej nesoustředěnej, takže se s ním raději začínám lámanou španělštinou bavit. Před hotelem zastavuje u bankomatu a pak mi ukazuje krásný, zalaminovaný ceník, kde je napsáno, že jsou oficiální taxislužbou a že cesta do centra stojí paušálně 90 EUR. V únavě nepřepočítávám částku a platím, děkuji a vystupuju. Už cestou na pokoj mi začalo vrtat v hlavě, že je to fakt dost. Volám Braňovi, ale ten už je grogy. Jen se ho ptám, kolik ho stála cesta z letiště. „Asi 20 EUR“ odpovídá.

Tebe znám!

Budíček ráno v šest hodin, abychom stihli dorazit do Prahy. Počasí nic moc a navíc prakticky spím, takže jedeme raději autem. Snídaně s dětmi se trochu protáhla, takže v Praze jsme asi o půl desáté. Doma rychle beru počítač a letím do práce v hadrech z tábora. Počítal jsem s tím, že mám v práci věci na převlečení, ale ukázalo se, že ne. Naštěstí jsem dal dohromady alespoň slušné kalhoty a pomačkanou košili, jinak bych musel chodit v tričku „Fuck Google, ask me!“ což by ale nebylo poprvé. Pracujeme na 3G kejsu a provádíme závěrečnou kontrolu materiálů pro čtyřletý business plán. Odpoledne se navíc účastním jedne přípravné schůzky, která se protáhla až do šesti večer. Navíc se mi ozval Milan, že Ondráš zas někam odlétá a chtěl by si s náma jít někam sednout. Navrhuji restauraci U Bansethů, která se mi v pátek moc osvědčila.
Doma večeřím, pozdravím se s rodinkou a pouštím klukům vrtulník. Pak už zase razím k Bansethům. Míša je trochu hořká, že jsme se poslední dny moc neviděli, ale utěšuju jí, že si to zítra a pozítří pořádně vynahradíme.
Ondráše jsem neviděl už dva roky. Probíráme život a zjišťujem, že je vše příjemně při starém. Dorazil i Korčula a vychladil to jediný Jeroným, který prý musel koupat. Uprostřed příjemné zábavy najednou číšnice přinesla Korčulovi sklenku whisky.
„Od vašeho kamaráda tam vzadu,“ oznámila mu. Dan se začal otáčet, ale nikoho neidentifikoval. Přivoněl tedy ke skleničce a chtěl se napít, když v tom mu číšnice sklenici z ruky vytrhla a řekla.
„Promiňte, to byl omyl, to nebylo pro vás!“
Vybuchl jsem smíchy, ale záhy jsem se zarazil, protože tu skleničku vrazila mě. Rozhlížel jsem se po neznámem dárci a na konci restaurace se u stolu zvedl černovlasý kluk s mírně povědomými rysy a skleničkou whisky v ruce. Vyrazil jsem k němu a hned ho zdravím:
„Nazdááár! No nekecej, co ty tady děláš?!“
„Já jsem tu poprvý v životě.“
„No, já podruhý,“ hlaholím vesele a zoufale se snažím vybavit odkud toho člověka znám. Bohužel trpaslíčci, kteří intenzivně prohledávají v mé paměti oddělení fotek známých a kamarádů, se opakovně vracejí s nepořízenou. Někteří dokonce s tím, že zapomněli pro co šli a půlka vyrazila rovnou chlastat. Je mi jasný, že identitu toho člověka se nedozvím a tak nasazuji osvědčenou metodu: „přítomnost a budoucnost, hlavně žádná minulost.“
„Co teď vlastně děláš, no já dělám to a to, co plánuješ, jedeš na ten a ten fesťák atd.“ takhle příjemně pokecáme. Já rundu otočil, on mě nechal poslat ještě slivovici.
„Netušíte co to je za člověka?“ vracím se k našemu stolu, ale nikdo ho nikdy neviděl.
Slivovici piju jen z půlky a už fakt nemůžu a nikdo ji nechce. Dan už chce jet a tak já se slovy: „Jemu by bylo líto, kdyby viděl, že jsem ji nevypil,“ jsem zbytek skleničky dolil do zbytku mého piva. Všichni to viděli až na Ondráše, který seděl vedle mě a na chvíli se zamyslel.
„Ty se s tím pivem hrozně couráš, já ti pomůžu!“ pronesl nečekaně a oklopil do sebe zbytek mého piva. Jeho výraz prozradil, že to nebude jeho oblíbená kombinace.
„Tys tam vylil tu slivovici viď?“ pronesl se staženým obličejem.
„Jo, je fajn, že ji teda někdo nakonec vypil!“ smál jsem se.
Dan nás hodil na Skalku, kde jsem přesedl na autobus. Když se zavřely dveře předstoupil před nás řidič a pronesl:
„Na trase došlo k havárce...“
‘No nazdar, to zas bude nějaká šílená objížďka’ napadlo mě hnedka.
„..takže rušíme všechny zastávky a jedeme přímo až do Hostivaře,“ dokončil řidič.
Takže to je express bus a já jsem za pár minut doma. Jak paradoxně něco zlé může být k něčemu dobré.

Stavíme bránu

Ráno už je daleko krušnější než včera. Musím ale vstávat, protože se Jeroným počůral a nikdo to nehodlá řešit. Převlíknul jsem ho a poslal na snídani. Je hnusné chladné a vlhké ráno, kdy člověk pochrchlává a nejraději by byl někde jinde. Jsem strašně unavený a ke snídani jsou přeslazené lupínky, které nejím. Naštěstí se nade mnou Marcela slitovala a dala mi chleba s paštikou. Ráno se dohadujeme, kdo udělá jaké táborové stavby a já se Standou a Rasputinem se hlásíme k postavení brány. Původně jsem chtěl jen přenosit zbývající tyče na teepee a udělat z nich takový originální teepee vchod, ale kluci nakonec vybírají z knížky jednu bránu, která je sice z pár kulatin, ale geometricky velmi zajímavá.
Ukazuje se však, že co vypadá jednoduše a krásně na papíře může být v praxi docela oříšek. Nechceme krátit kulatinu co máme k dispozici, takže pracně vybíráme potřebné tyče. Dalším oříškem se ukázal být sklon terénu, který znemožňuje jednoduché svázání tyčí podle udávaného obrazce, neboť je nutné vzít v potaz různé umístění základen. Napadl mě jednoduchý zlepšovák, kdy jsem z jedné tyče udělal rovinu a k ní přiložil druhou ve stejném sklonu, jako je sklon terénu. Takže obrazec stavíme od základní tyče, ale stavební tyče umísťujeme patou až k tyči simulující terén. I tak to není žádná legrace a stavbou trávíme celý čas až do mého odjezdu ve čtyři odpoledne. Je fakt, že druhá parta co buduje hráz také k věci přistoupila s nadšením a rychlostí budovatelů pětiletky.
Dopoledne táborníci vyrábí lavice k ohni a odpoledne je sportovní souboj s návštěvníky druhého tábora. Hraje se fotbal, ringo a bingo (Pozor, tohle není ta papírová legrace, naše bingo se hraje kolem vysokého stožáru na jehož vrcholu je upevněn dlouhý provaz na jehož druhém konci je přivázán volejbalový míč. Kolem stožáru je vyznačeno kruhové hřiště, které je rozděleno na dvě poloviny. Hrají dvě trojce hráčů proti sobě a musí se snažit co nejsilnějšími údery dostat míč přes soupeřovu polovinu k sobě a tak stále dokola, aby zamotali provaz s míčem kolem tyče. Hraje se buď do úplného omotání, nebo na čas. Vítězové získají tolik bodů, kolikrát je provaz omotán kolem tyče při konci zápasu.)
Pro mě přijíždí Míša a jedeme domů. Původně máme jet rovnou do Prahy, ona autem a já na motorce, ale meteoradar hlásí brutální srážky, takže měníme plán a jedem z našima na chatu.
Tam jsem se staral o Jeronýma a Míša šla do lesa na srnce. Usínám naprosto vyčerpán.
Autor fotek: Rasputin

Smaženice

Docela dobře jsem se vyspal a vstávám až o půl deváté. Jeroným je už na snídani. Dopoledne s Jeronýmem škrabu brambory (s ním je to na dlouhé lokte) a pak trvá na tom, že si musíme udělat „výlet“. Šplháme se lesem do brutálního kopce za táborem. Cestou nacházím docela hodně hub a učím je hledat i Jeronýma. Překvapivě mu jdou skvěle hlavně houbičky podobné lysohlávkám. Stále trvá na tom, že musíme až tam nahoru a když se po namáhavém výstupu vracíme skrz ostružiní do tábora, tak si pochvaloval, že to byla vážně dobrodružná cesta.
Z hub jsem se rozhodl připravit smaženici. Jsou prakticky všechny totálně červivé a po rozkrájení mají ty kousky tendenci zdrhat z prkýnka.
„No co, v Kambodže jeděj červy rovnou, tak co si tady hrát na city“, konstatoval jsem a shrnul pohyblivý obsah prkénka do pánvičky a se slovy: „Nemysli si, že zdrhneš!“ jsem tam přihodil i jednoho osamělého prchajícího červíka.
„Holt to nebude vegetariánský, no!“
Parta lidí, která mě během příprav sledovala a původně si dělali zálusk na první letošní smážu prohlásila, že už takovou chuť nemaj.
Je fakt, že po položení pánve na rozpálená kuchyňská kamna se ozýval chvíli tichý a zoufalý křik, ale brzy to utichlo. Smaženice byla ale naprosto vynikající a všichni co ochutnali se ptali na tajemství receptury.
„No já hlavně smažím cibulku a houby zvlášť a dávám je dohromady až těsně před koncem,“ ochotně jsem se podělil o, dle mého názoru, klíčovou informaci.
Přes den jsem pomáhal Drgymu a Kátě vyrábět závěsnou síť, což spočívalo především ve splétání provázků do „copu“. Takže teď mám na ukazováčku slušnej puchýř.
Večer proběhlo sprchování v naší polní sprše, kam se mi podařilo k holkám vnutit na vykoupání i Jeronýma. Na zahájení tábora se dnes zapaloval slavnostní oheň. Ortodoxní skauti byli dost rozhozeni z provedení ohniště a zejména Standa to hlasitě kritizoval. Zítra to musí družina, která to měla na starosti předělat. Po ohni byla večerka a začal opět program v hangáru. Včera Rasputin dělal krávu, ale dneska hrál jako bůh. Projeli jsme všechny staré songy, přidal se i Štefek „lilií skautskou“ a Standa s „balíčkem čokolády“. Zkrátka atmosféra jako za starých časů. Hláškou večera bylo:
„Víte že ten hangár není zvukotěsný?!“
„No, asi ne. A co?“
„No, ty děti! Co si maj myslet?!“
Chvilka ticha, kdy jsme se na sebe vzájemně podívali a pak Štefek pronesl:
„No, já si vždycky říkal, že bych si moc přál tam bejt s nima!“
„Já taky!“ přidal se Medvěd.
„Já taky!“ potvrdil Kuba.
„Já taky!“ přitakal Standa.
„No, takhle jsme se tady vlastně sešli!“ uzavřel jsem se smíchem debatu.

Tabor

Vstávám poprvé v šest ráno a říkám si, jak bude Míša překvapená až dorazím do Trutnova už v osm ráno. S touto šťastnou myšlenkou ihned znovu usínám a budím se až těsně před devátou. Dávám trochu dokupy byt a zalévám kytky. Natočil jsem vodu, dojdu na balkón a koukám, že truhlík s mátou nikde. Chvíli ho hledám po balkóně a pak a temnou předtuchou nahlížím dolů přes zábradlí. Ano, ozdobné keříky pod balkónem nově zdobí mohutný trs máty. Přinesl jsem ho nenápadně nahoru a provizorně vyspravil igelitem. Po zabalení razím do práce pro mašinu s ní k Yardovi pro karimatku a pak už hurá do Trutnova na tábor. S obrovským štěstím míjím dvě brutální bouřky, objíždím osmikilometrovou kolonu před Hradcem a bez úhony dorážím na tábořiště za Peklem u Trutnova, kam mi poté Míša přiváží ještě Jeronýmka.
Je před bouřkou a nestojí zatím ani jedno teepee. I když letos teda již stojí všechny ostatní stavby. V brutálním dusnu se pracovní tempo blíží nule a k obrovskému zrychlení dochází až s příchodem deště. Sedm teepee náhle stojí během pěti minut. Večer se pečou buřty a již během večerkového nástupu začíná akce "zahájení" v hangáru vedoucích. Nadmíru povedený večer kazí trochu Rasputin, který zahrál asi dvě písničky a pak šel spát a odmítal nám půjčit kytaru, poté co jsme si půjčili jinou od Káti, nám nechce půjčit ladičku a pak ani baterku, protože chce spát a nechce abychom ho rušili. Zahájení končí kolem čtvrté ráno naprostým vyčerpáním všech zúčastněných.

Esta la vida

Tak z práce jsem šel včera poprvé asi v osm, ale na Budějovické jsem zjistil, že nemám klíče, takže jsem se znovu vracel a pak už jsem vyrazil rovnou do RETRO baru. Původně jsem si myslel, že sraz o půl desáté je blbost, nakonec jsem to tak tak stihnul.
V RETRO byli asi jen čtyři lidi. Říkal jsem Janě, že to jako není mnoho. Odpověděla, že je teprv deset hodin, že to je brzo a že prej lidi přijdou.
Nelhala. Zhruba v jednu hodinu byl spodek narvaný lidma ve starých teplácích. Atmoška super, jen hudba hrála tak, že člověk ani neslyšel co sám říká. Ceny také lidové. Pivo - vlastně ne pivo, ale Stella - za pade, Mojito za 120. Chvíli jsem se držel piva a pak jsem se nostalgicky opřel do Kanadské whisky, což byl první alkohol na který mě v 18ti naučili pít. Chvíli jsem kecal s Petrem K., ale ten pak vyrazil na lov, takže jsem musel kecat vždycky s tím, kdo si přisedl. Ale večer to byl docela vyvedený. Kupodivu jsem ani moc nepropil a tak když jsem kolem třetí ráno odcházel, tak v peněžence bylo ještě dost peněz. Věrný zásadě, že pokud u sebe mám víc, je rozhodně levnější použít taxík, než MHD, jsem se zeptal prvního taxíkaře (v omláceném favoritu) za kolik na Boleveckou.
"Dvěstě, maximálně tři kila," odpověděl. Cena přijatelná a tak jsem nastoupil. Hned po rozjetí jsme si museli vysvětlit, kde je vlastně Bolevecká. Byl to takovej starej bodrej týpek s výbornejma názorama (jako třeba, že Paroubek je hovado), takže jsme skvěle pokecali. U baráku jsem cvaknul čtyři kila a šel jsem.
Doma jsem si pustil Black books a pak jsem omdlel do postele. Překvapivě jsem vstal krátce po osmé a vyrazil jsem do práce, kde jsem byl jen s malým zpožděním.
MS se mě pokusil vyděsit tím, že mi poslal SMSku, že mě shání ředitel S. To že SMSka přišla jsem zachytil, ale nebyl jsem schopen ji ve svém supersmarttelefonu vyvolat, takže jsem dorazil naprosto v klídku.
Hned dopoledne jsem šel za S. aby mi schválil cestovní příkaz do toho Madridu. Dozvěděl jsem se ale, že nevidí důvod, co by člověk, který detailně zná dvě platformy IPTV a má zkušenosti s dalšíma dvěma, dělal na workshopu o budoucím rozvojí IPTV v rámci Telefónicy. Když navíc součástí workshopu je revize projektu, který jsem vedl celý minulý rok za naší firmu.
"Esta la vida", řekl jsem si poté, co jsem se trochu uklidnil. Naštěstí přišla výplata, takže jsem už neměl takový pocit, že jsem firmě úplně ukradenej.
TCD se dneska nekonal díky tomu, že se Milan účastnil důležitého tajného obchodního jednání. Nechtěl nám nic říct, ale v hospodářkách psali, že kupujou podíl v Českých Radiokomunikacích. Vystoupili jsme teda s Jirkou s autobusu, který nás vezl směr Olšanská a po chvíli bloudění ulicemi pod spalujícím žárem poledního slunce jsme na doporučení jednoho jeho kamaráda, kterej "pouze chlastá a hraje počítačový hry" a "zeptat se jeho na hospodu, je stejný jako zeptat se Rudy Pivrnce" jsme skončili v jedné výborné hospůdce "U Bansethů", kde skvěle vařili. Dorazil i Pavel K., takže to byl příjemný oběd. Odpoledne jsem strávil pracovně a poté jsem si dal společně s Petrem K. večeři v již zmiňované hospůdce.
Domů jsem dorazil kolem osmé. Původně jsme měli jet do Varů, ale Míša je unavená a nechce se jí trmácet přes celou republiku. Tak zítra jedu do Trutnova podívat se za našimi skautíky na tábor. Usnul jsem u Black Books asi v deset večer.
Foto: http://www.ubansethu.cz/

Pípající hodinky

Ráno jsem slyšel pípat budík na hodinkách a v polospánku jsem přemýšlel, jak to ti Švýcaři dělají, že mechanické hodinky pípají dokonale elektronickým zvukem. Sám od sebe jsem se vzbudil až v osm a až když jsem pročítal mobil, tak jsem si všiml prošlého alarmu a došlo mi, že moje hodinky žádný budík nemají.
Ráno jsem po dlouhé době příjemně posnídal na devítce a pak jsme měli jednání s financemi kvůli aktuálnímu stavu 3G kejsu. Docela je překvapilo, že většina těch čísel není zcela smyšlená a minimálně za nima je nějaký myšlenkový pochod. Po krátkém meetingu kvůli novému organizačnímu schématu, kde jsme si všichni v naší skupině řekli, že nikdo nic neví, jsem vyrazil na TCD. Dnes se jednání protáhlo, ale díky zajímavým tématům to fakt nebyla nuda. Odpoledne jsem zpracoval podklady pro konzultanty, připravil věci kvůli školení a omluvil jsem se Španělům, které jsem urgoval kvůli smlouvě s Facebookem o které mi naši lidé tvrdili, že jim ji několik měsíců Španělé nedodali. Ukázalo se, že hlavním důvodem bylo to, že si ji od nich nikdo nevyžádal.
Je skoro sedm večer a já si musím ještě zarezervovat letadlo a hotel v Madridu na příští týden a o půl desáté je firemní akce v RETRO baru. Dresscode: tepláky.

Motorkou do Plzně

Ráno MHDčkem pěkně zase přes Kačerov. V práci jsem zpracoval podklady pro next genereation networks pro grupu. Na angličtině mi dneska lektor pouštěl Black Books a vybírali jsme z toho typické obraty. Po obědě jsem pomáhal kontrolovat čísla ve čtyřletém business plánu. Tak, tak, že jsem stihnul odpolední jednání, které bylo jedním z nejpřínosnějších setkání poslední doby. Skončili jsme ale až po páté hodině, takže jsem rychle makal zpět do kanceláře, kde jsem se převlíknul, po krátkém přemýšlení zavrhnul nápad stavit se ještě doma a vyrazil jsem směr Plzeň, kde jsem se měl potkat s mou oblíbenou partičkou Plzeňáků.

Po měsíci, kdy jsem kvůli nalomenému žebru nemohl jezdit, sedám zase na motorku a vyrážím. Už po najetí na jižní spojku na mě dopadají první kapky a to co se žene směrem od baranďáku nevypadá dobře. Řekl jsem si, že si aspoň zapnu bundu a zastavil jsem na benzíně. Během chvilky se spustila doslova stěna deště. Za chvíli tam zastavují ještě tři motorkáři, sedáme do bufetu u benzínky a probíráme situaci. Já si dal aspoň večeři a zkusil jsem se podívat na meteoradar. Nevypadá to vůbec hezky, ale mohlo by se to vypršet a přehnat.
Po asi 40ti minutách se zdá, že se otevřelo okno mezi dvěma průtržemi a tak se rozhoduju risknout to aspoň přes baranďák. Cestou mě ale chytá průtrž a nutí mě zastavit na další OMV benzínce. Tam už propadám docela depresi. Déšť neustává a meteoradar a bleskoradar ukazujou ošklivé věci. A motorkáři nejsou bleskuvzdorní jako plechovkáři. Když déšť trochu ustal zkouším popojet, ale na kopci vidím před sebou směrem od Plzně skutečné peklo. Temné mraky křižuje každou chvíli blesk. Nemá to cenu. Otáčím stroj a jedu domů. Cestou jsem ještě trochu zmoknul. Přísahám si, že jakmile budou peníze, musím si nechat vyměnit tu zadní totálně sjetou pneumatiku. Měl jsem chvílema vážně slušnej strach.
Doma nikdo není, protože rodinka odjela do Trutnova. Jsem naštvanej, ale pár videí na YouTube mě dostává do lepší nálady. Otevřel jsem si konto na CZshare a stáhnul pár dílů BlackBooks. Dopisuju deníček a zvažuju, zda má cenu si otevřít ještě lahvinku vína na které jsem dostal právě hroznou chuť.