Láhev whisky

Vstávám ráno před devátou po téměř 14ti hodinách posilujícího spánku. Balíme a razíme rovnou do Trutnova. Cestou se snažím zase dopisovat deníčky. U Kuksu vidíme, že je nějaká akce. Koukám na net a jsou tam slavnosti koní a řemesel. Kluci samozřejmě chtějí koníky vidět, takže to otáčíme a jedem tam. Jako doposud všechny akce na Kuksu i tahle mi přišla taková nějaká chaotická, nijak extra působivá a zvláštně roztahaná. Koukali jsme chvíli jak nějaký malý holky jezděj na poníčkách, pak jsme utratili neskutečný prachy za klobásy (na doma), medovinu, víno a perníčky. Jeroným se svezl na koni a jelo se zase dál. S Jeronýmem mě Míša vyhodila zase na táboře. Dnes mělo být půlení, ale Kuba poslal SMSku, že se půlení ruší a že tam stejně není kde spát a tak. No stejně jsem dorazil. Jako jednoho z prvních jsem potkal Standina, co se nedávno vrátil po dvou letech ze Španělska. Děti byly pryč a tak jsme si sedli do hangáru, kde jsem vytáhl lahev kanadské whisky, kterou mi Standin přivezl jako dárek a každému z nás jsem nalil na dva palce do skleničky.
"Řekni mi, jaký má takhle lahev vlastně příběh?" vybídl jsem ho, protože jsem si uvědomil, že vůbec nevím jak přišel k lahvi na jejímž kolku bylo datum 1985.
"No tuhle whisky jsem našel ve Španělsku v jednom sklepě, co jsme pracovali," odpověděl Standa, "byla v daleko horším stavu, oslizlá zaprášená a tak. No a když jsem viděl nápis Canadian whisky, tak jsem si vzpomněl hned na tebe, že ti ji musím přivést. Ty to oceníš!"
"Fakt díky! Vážím si toho!"
"Navíc mě zaujalo, že na kolku má rok mého narození," dodal Standa.
"No jo, to vlastně znamená, že byla stočená do lahve v roce tvého narození."
"No, a je už teď hafo let stará."
"Whisky po stočení do lahve už nestárne, ale stejně to je zvláštní pocit pít z lahve staré skoro 25 let. Škoda, že nevíme kdo si jí tehdy koupil - This whisky is six years old. Tak mě napadá, že je dost možné, že žito pro tuhle whisky zaseli v roce kdy jsem se narodil zase já!"
"No tak na naše zdraví!" ochutnali jsme a chvilku uznale mlčeli. Whisky chutnala opravdu skvěle, jemná a přitom plná chuť, bez kopání a s postupným náběhem. Zahřála nejdřív hrdlo a potom i v břiše a přitom stále doznívala ta výborná chuť v puse.
"Teda, je ale fakt vynikající," pronesl jsem uznala a Standa jen přikývnul.
"Tak si říkám, jakou ta lahev mohla mít možná cenu, kdybychom jí neotevřeli?"
"Pro koho může mít cenu větší, než pro nás dva?"
V té lahvince zbylo něco pod polovinu. Mám ji teď doma na baru, kde ji můžete vidět, pokud mě někdy navštívíte. A pokud bude opravdu velká příležitost, tak ji i znovu ochutnáme.

Odpoledne dorazil i Štefek a spolu se Standou připravili ohniště na louce daleko za táborem a tam jsme se rozhodli teda půlení stejně uspořádat. Oheň krásně hořel, Krakonoš chutnal a kytara hrála. Hláškou večera bylo:
Drgy: „Kdo spí v tom Marcelině stanu?“
Štefek: „Já.“
Drgy: „Lída tam má na posteli danou keramiku co dělaly děti!“
Štefek: „V pohodě, neměj strach!“
Drgy: „Ne, fakt dávej pozor!“
Štefek: „Neboj, nepanikař, já mám dobrou mikinu, tu pak jenom vyklepu.“*