Jsem ten druhej

Dneska jsem si vzal na odpoledne dovolenou, abychom mohli jet na Sázavafest. Jakmile má člověk v práci jen polovinu času, tak místo, aby pracoval běžným tempem tu polovinu pracovní doby, tak se snaží během té chvilky vyřešit všechno, jako za celý den. U mě se to komplikovalo ještě tím, že jsem se ráno dvě hodiny účastnil meetingu „Naše firemní reputace a jak ji zlepšit“. Padlo mnoho nadějných a realizovatelných nápadů, teď ještě aby padly někam na úrodnou půdu. Za klíčový trik považuji změnit hodnocení bonusů nikoliv podle počtu nově získaných zákazníků, ale podle snížení počtu odchozích zákazníků. Mohlo by to změnit myšlení některých lidí – „hlavně nějaký nachytat a uvázat je a pak se na ně vykašlat“. Ve zbývajícím čase ještě rychle vyřizuji agendu a posílám všem co jsem kde nasliboval, že pošlu. V jednu jedu dom a během hodinky se nám daří vyrazit směr Kácov. Jedem komplet rodinka i s klukama. Ještě si chci vytisknout zaměstnaneckou slevu 25 procent, ale zjistil jsem, že platila jen do 26.7. Prvním nemilým překvapením je parkovné za 250 Kč. Vůbec se tam neorientujem, ale vidíme dlouhou řadu stanů směrem ke vchodu, tak jsme ten náš plácli k těm ostatním. Až později zjišťujeme, že tím jsme nejenom na lepším místě, ale ještě jsme ušetřili dalších 500 Kč za stanové městečko. Jdeme ke vchodu, kde nám, stejně jako stovkám dalších řekli, že kvůli lístkům, nebo výměně lístků musíme na druhou bránu asi 2km zpět. Tenhle fesťák asi vážně pořádá banda trotlů, kteří chodí jen VIP vstupem a v životě si nezkusili jak vypadá příjezd průměrného fanouška. Cestou zpět potkáváme Milana a sekáme se na dvě pivka v Kozlovně. Milan nám dává tip, že se u prodeje lístků daj sehnat levnějc lístky. Jdem tam a hned se mi daří najít typa, co mi chce udat lístek. Cenu ale šroubuje na 900 Kč, který nemám a navíc mi ho dá jen pod podmínkou, že si koupím druhej za plnou cenu (1200 Kč). Chvíli tam diskutujem, když se zvedne z lehátka další typ, co mi podal doslova hadr, protože papír se tomu říkat nemohlo, na kterým má vytištěný asi nějaký lístek z internetu. Muselo to být na špatné tiskárně, nebo ten papír byl několikrát zkopírován, protože je to sotva čitelný.
„Chceš lístek? Za vosm stovek je tvůj,“ nabízí mi ten hadr.
Dívám se na něj dost nedůvěřivě.
„Neboj, jsem tady, kdyby něco,“ ukazuje na lehátko.
Nevím proč, jsem se rozhodl, že mu uvěřím a dal jsem mu veškerou hotovost, kterou jsem měl u sebe. Snad se mi podaří najít v Kácově nějaký bankomat.
S hadrem jsem hned utíkal k bráně. K mému velkému překvapení mi za něj bez velkých cavyků dali zelenej pásek na ruku. Ujišťoval jsem se, že to není třeba jen do stanovýho městečka. Vracím se k Míše a voláme Milanovi jestli má dost peněz. Nemá. Najednou se ke mě přitočil ten týpek co mi prodal lístek a říká:
"Prosímtě mohl bys ho jít zkusit proměnit na bránu, nás by zajímalo, jestli to funguje."
Udiveně na něj koukám, ale ujišťuju ho, že to bylo úplně bez problému a ukazuju pásek na ruce. Pak míříme do Kácova vybrat peníze z bankomatu. Nemile nás však překvapilo, že ve vesnici s 500 obyvatel nemají ANI JEDEN bankomat. Míša vybírá pět stovek na poště a já našel záložní dvě stovky poslední záchrany, které si vždy umě schovávám do peněženky tak, abych si na ně vzpomněl jen ve stavu nejvyšší nouze. Vracíme se do areálu a chci koupit další lístek, ale u pokladen už nikdo nepostává. Chci koupit normální lístek na kartu, protože nevěřím, že nás potká znovu štěstí a navíc by nám tím zbyla nějaká hotovost. Míša však trvá na tom, abysme tam čekali. Nejsem nadšenej z představy trávit úvodní hodiny na bráně a dávám to najevo. Naštěstí u výdeje lístků od nějakého sponzora vzniká nějaký chaos. Chlapík tam chce lístek za voucher, ale zjistil, že voucher platí jen při nákupu druhého lístku za plnou cenu.
„Já ale nepotřebuju druhej lístek!“ nadává chlapík.
„Můžete ho dát někomu druhýmu,“ navrhuje slečna ve stánku.
„Jenže já tu nemám nikoho druhýho! Takhle vám cvaknu dvanáct stovek!“ rozčiluje se chlapík.
„Já jsem ten druhej,“ přitočil jsem se hbitě ke stánku.
Chlapík měl takovou radost, že ani nic nevymejšlel a podělili jsme se o cenu napůl, takže druhej lístek mám za 600. Radostně to oznamuji zbytku party, kteří jsou zatím v Kozlovně. Martin H. z toho velkou radost nemá, protože oni zaplatili 2400 za lístky a navíc 500 za stanové městečko. Později potkávám ještě Martina S. z práce, kterej je vůbec vzteklej, protože zaplatil za stanové městečko a teď spí stejně někde úplně jinde.
„Jsem rád, když slyším, že existují větší zoufalci než já,“ komentoval to Martin H.
Konečně se můžeme vrhnout do víru festivalu. Procházíme řadou stánků a kolem stejdží, když do nás vrazil nějakej opilec v kšiltovce ve kterém vzápětí poznávám kolegu vysoce postaveného manažera. Za ním se opilecky směje jakýsi chlapík ve kterém identifikuji ředitele jedné divize. Zkrátka se opět potvrzuje, že i manažeři jsou jen docela normální lidi. Druhý den jsem to řešil s Milanem – toho času IT ředitelem a ten lakonicky prohlásil.
„Vona ta naše generace fůrt jezdí, jen jsme se holt za tu dobu trochu posunuli.“
Moji kluci maj obrovskej úspěch u holek. Kdekoliv je nechám shromáždí se u nich za chvíli 1-4 luxusní baby. A pak, že jsou děti přítež. V jeden moment, když jsem u nich stál, zatímco házeli slámu po dvou blondýnkách, tak se mě jeden kluk zeptal.
„Ty seš jejich táta?“
„Jo,“ potvrdil sem.
„A která z nich je máma?“
„Ještě nevím, stále se rozhoduji.“
Míša to bere celkem s humorem a ptá se mě, co bych tak asi těm holkám řekl, až se zeptají na jejich mámu.
„Že se chudák zabila při autonehodě a tak jsem na ně od tý doby úplně sám a opuštěný,“ odpovídám pohotově. To už tak s humorem nevzala.
Děcka jsou ale fantastický, užíváme si koncert Lenky Filipový a pak nějaký další kapelky. Těsně před Monkey Business ale Mates jako naschvál začal řvát a dělat potíže, takže je musíme jít dát spát. Jsem smrtelně unavený a usínám spolu s nimi ve stanu. Jeroným mě drží za ruku.*