
Doma jsem četl klukům pohádku. Podle jejich názoru však málo, protože když jsem odešel, tak spustili šílenej řev.
K večeři máme houbové řízky (a to je v ledničce ještě plná krabička žampiónů) s opečeným bramborem. Po večeři Míša zdobí perníčky co napekla klukům a já jsem udělal Mojita a sednul jsem si s notebookem na balkón. Vychutnávám večer s chladivým a osvěžujícím nápojem a výhledem na kopce nad kterými zapadá slunce.
Dneska se mi zase připomenu můj strážný anděl. Mám naprosto spešl týpka. Alespoň podle teorie Ivana K. Dějou se mi totiž často naprosto neuvěřitelné věci, které normálního člověka nikdy za život nepotkají a jak říká Ivan, tak je to proto, že se můj anděl každou chvíli někde zakecá a nedává bacha. Pak se podívá co se stalo a vyjekne:
"Šmarjááá sorry, sem nedával bacha! V pohodě, to nějak zařídíme, se fakt omlouvám, v klidu, to vynahradím!" No a pak se mi stane zase taky nějaká strašlivá a neuvěřitelná náhoda co se normálním lidem nestává a co mi hrozně pomůže. Takže můj život je pak sled neuvěřitelných průšvihů a kiksů přesně vyvážený hromadou neuvěřitelně šťastných náhod. Mám rád svůj život. Mám rád svého strážného anděla.
Žádné komentáře:
Okomentovat