Amstr nebo Ádr

Na památku nerozlučné a věrné kamarádky SONY HC20-TRV.

Šel jsem spát až o půl třetí ráno, protože jsem dodělával prezentaci do práce. Ráno mělo začít už ve čtyři hodiny, ale nakonec se místo mě nabídla Míša, že odveze Yarda na letiště. Odlétal totiž na veletrh IBC do Amsterdamu, kam jsem měl původně letět i já. Díky spoření a přístupu vedení bylo nakoec rozhodnuto, že pojedeme s Markem těch skoro 900 km jeho služebním autem. Den tedy pro mě začal o půl osmé, kdy jsem rychle balil a zjistil, že doma je už jenom Jeroným, protože Míša jela s Matesem na hlavní nádraží pro křečka.
Trochu nestíhám, takže do školky pěkně fofrujem a v práci jsem dvě minuty po deváté. Hned ráno je meeting se SK kvůli projektu Salamanca, který se už dostává do finishe. SK má poměrně dost připomínek a většina lidí klasicky nedodala včas podklady. Tři hodiny tam sedíme a vymýšlíme z hlavy kolik uspoříme, či naopak vyděláme. Částky lítají v desítkách až stovkách miliónů u jednotlivých položek. Ve výsledku je to pěknej tanec miliard. Workshop končí v poledne a já letím na rychlý oběd. Po návratu se dozvídám, že Marek nikam nejede, protože musí narychlo letět místo Frederica do Madridu. Zkouším tedy znovu nějaké last minute letenky, nebo víkendové zájezdy s ubytováním. Našel jsem na webu superlastminute za deset tisíc i s ubytováním a letecky a přesně na víkend, jenže po objednávce mi volají, že odlet byl ráno. Dalším skvělým tipem byl vlak - za 1800 lůžkovým vozem, takže bych se za těch 16 hodin jízdy příjemně vyspal. Jenže se ukázalo, že na webu ukazují pouze cenu lístku, ale k němu je povinná místenka za 2000 Kč a zpáteční jízdenka s místenkou stojí přesně stejně. Dohromady tedy skoro osm tisíc - to už je levnější to letadlo. Není čas na nějaký dlouhý hledání, musíme rychle předělat tu prezentaci a finanční model, protože ve tři je steering committee u PS. Ve tři nula pět jsme na místě. Prezentace i finanční analýza mají velký úspěch a projekt sklízí pochvalu. Jsem rád, že u toho Marek byl, protože aspoň konečně v praxi viděl výsledký mé práce. Na druhou stranu bude potřeba udělat ještě hodně práce v pondělí, protože v úterý je finální schůzka u Salvadora (generální). To znamená, že se z Amsterdamu se musím vrátit do pondělního rána. Končíme ve čtyři a já dělám poslední zoufalý pokus a zajištění dopravy do Amstru. Našel jsem autobus co jel z Florence v 17.00. Bylo 16:25. Volám, zda mají ještě volná místa. Mají poslední čtyři a cena je 1.600 - tudíž akceptovatelná. Víc mě nezajímá, ubytování zařídím na místě a autobus zpátky taky najdu až tam. Fofrem popadnu co se dá a letím na metro. Beru si s sebou notebook, abych mohl alespoň dopisovat deníček a případně dodělat nějaké práce na projektu. Přeci jenom to bude 14 hodin jízdy.
V metru přemýšlím, jestli mi to vážně stojí za to trmácet se 14 hodin tam, tam pak lítat po veletrhu, večer zakalit v Amstru, druhý den zase veletrh, nějaká jednání a 14 hodin zpátky. Už tenhle týden byl náročný a já jsem úplně vyflusanej. No ale přece to nevzdám. Prostě jsem se rozhodl, že tam pojedu a je to. Vystupuju z metra a jdu pro lístky. Volám ještě Milanovi, jestli by nezašel dneska večer do Kozla. Říká, že nemá čas, že zavolá za deset minut.
"Odpověz mi prosím hned, je to o tom, jestli půjdu ke Kozlovi, nebo nastoupím do autobusu do Amsterdamu!" upozorňuji ho naléhavě.
"Jo, aha, hustý, jasně, půjdem, počítám s tím!" odpovídá Milan.
Otáčím se těsně před budovou nového terminálu a mířím na 133ku, která mě doveze ke Kozlovi. K čertu s Amsterdamem! Zvoní mi skoro vybitej telefon. Volá Ďab
"Čauves! Dorazíš dneska k Peňákovi? Budem tam hrát a bude to velký!" chrlí na mě.
"Jasně, jsem ještě v Praze, ale za chvíli jsem tam," odpovídám a otáčím se ze zastávky zpět na metro a jedu domů. Volám Milanovi, že teda nedorazím a pak volám domů, že místo do Amsterdamu jedu do Adršpachu.
Doma se fofrem a minimalisticky balím, loučím se, nahoru do baťohu dávám kameru i s dobíječkou a sedám na mašinu směr Trutnov.
Dálnice je neskutečně narvaná a auta neuhýbají, takže to moc neutíká. Najednou jsem ucítil podivné škubnutí baťohu. Přemýšlím, co by to mohlo být. Napadá mě, jestli se neotevřela horní kapsa. Koukám do zrcátek, ale nejde to tam vidět. Šahám za sebe a s hrůzou zjišťuju, že se otevřel hlavní zip baťohu. Zastavuji u kraje. Za mnou hned zastavuje auto a říká mi, že mi vylítaly z baťohu věci.
"Řekněte mi něco, co bych sám nevěděl," odvětím zkoroušeně a koukám do baťohu, kde zbyl jen spacák a karimatka. Zoufale přemýšlím, co mi mohlo vypadnout. Asi jen pár ponožek a slipy, říkám si.
"KAMERA!!! DOPR! I S KAZETAMA!" probleskne mi najednou hlavou. Otáčím mašinu a rozsvícený, rozblikaný jedu za krajnicí v protisměru. Kolem mě se valí rychlostí přes sto kilometrů v hodině buracející, smrtíci a hlavně souvislá řeka aut a kamiónů. To nemohla přežít... Ujel jsem velkou vzdálenost a nic jsem nenašel. Už jsem se rohodoval, že to otočím, když jsem ji náhle zahlédl. Byla v pravém pruhu uprostřed v obalu a na pohled nepoškozená. Jeden kamión za druhou to valil přes ni, ale kola ji naštěstí míjely. Popojel jsem k ní a čekal, až se objeví mezera, abych pro ni mohl hmátnout. Neuvědomil jsem si, že kamióny ze strachu, aby mě nesmetly se pokusí jet víc do levého pruhu. Došlo mi to až v momentě, když jsem viděl, ja se první kamión vyhýbá a kola se řítila přímo na kameru. Všechno mi připadalo neskutečně zpomalené. Kola zachytila brašnu s kamerou a brašna vyletěla ke kraji, ale kameru to strhlo přímo pod kola. Najednou se po silnici rozletěly kusy kamery, plošné spoje a plasty a plechy. Zásah druhého kamiónu asi rozdrtil kazetu a do vzduchu za ním se vznesly chuchvalce zlatitého pásku Mini-DV kazety. Vítr foukal proti mě a tak celá ta zlatitá zápaval proletěla kolem mě a zachytila se o bundu a o motorku za mnou. Když mě s tichým šustěním ta zlatá záplava míjela, tak jsem měl pocit, jako bych viděl mizet své vzpomínky. Což bylo přesně to, co jsem viděl. Stál jsem před motorkou a koukal jak do obrovské dálky vlají cáry pásku. Slunce zapadalo, pásek se nádherně blyštěl a bylo ho strašně moc. Jako fáborky vlál ze mě i z rozblikané motorky. Přemýšlel jsem, zda je to Kohátova svatba, nebo naše dovolená v Rychlebských horách. Hrozně moc jsem v tu chvíli chtěl mít kameru a celé to natočit.
Zoufale jsem vzpomínal, co ještě v tom baťohu bylo, ale nenapadlo mě nic tak cenného, abych riskoval smrt pod koly aut. Sednul jsem tedy na motorku ze které vlály jako zlaté fáborky zbytky pásku a vyrazil jsem dál směr Trutnov.
Tak skončila na dvacátém kilometru dálnice D11 svůj život moje milovaná SONY HC20-TRV. Pokud pojedete v nejbližších dnech kolem tak, těsně za výjezdem za benzínkou AGIP můžete vidět na plotu a stromcích u dálnice vlát zlatitý pásek s fesťákem, či dovolenou, nebo svatbou...
Cestou se dost ochladilo, takže k Peňákovi jsem dorazil promrzlej jak preclík. Bylo klasicky narváno. Hrálo se a zpívalo prakticky bez ustání. Benja, kytáry, harmonika a k tomu na výběr mezi Plzničkou, Krakonošem a Kozlíkem. Fantastická atmosféra, naprostá pohoda a zpěv ze mě rychle dostaly stres posledních dní i hodin. Jak jsem říkal ostatním, když jsem jim ukazoval zbytek hledáčku, který mi přistál u nohou.
"Přišel jsem o kameru, ale mám za to dobrý příběh..."