Účet zdarma

Ač jsme šli spát až ve dvě ráno vstáváme už snad v sedm. Teda buděj nás ti mali teroristi. Mně i Petrovi je zle a bolí nás hlava. Jdu s rodinkou na snídani a přinášíme nahoru nějaké drobty i pro Petra K. Asi ve čtvrt na devět vyrážím s Petrem pěšky do práce. Bloudíme hned zpočátku a motáme se mezi zanedbanými domy, kde venku pobíhají špinavé děti a na plotě jsou rozvěšené slipy, ponožky, trička a tak.
"Máte to tu fakt moc hezký," komentuje ten výjev Petr a po chvíli ztrácí šálu, takže se pro ní musí vracet. Nakonec jsme došli až k budově O2. Petr si vzal notebook a šli jsme dolů do kantýny na kafe.
"Stojí tu jen 1,35 liber," pochvaluji si a Petr propadá záchvatu smíchu, když si vzpomene jak jsme se rozčilovali, když nebylo na devítce kafe zdarma. Ráno mi udělal přednášku o tom jak se mám oblékat a proto mě překvapilo, když jsem se vracel s kafem ke stolku z gaučem, kde seděl, že má na stole položenou igelitku s botama.
"Tohle není proti bontónu?" ptal jsem se zvídavě.
"Nikdo neví co v tom je," bránil se Petr, ale pomačkanou igelitku dal na zem. Pak se chvíli přehraboval v baťohu načež něco vytáhl a položil vedle sebe. Pokusil jsem se zaostřit a zeptal jsem se nevěřícně:
"To sou tvoje slipy?!"
"Ježiš, sorry, to bych tu asi fakt neměl tahat!"
"No musím říct, že mě ten tvůj projev o chování a oblékání na veřejnosti vzal u srdce, zejména v tomhle novým kontextu," chechtal jsem se.
Dnes dopoledne mi sice Michael zadal poměrně hodně práce, ale já jsem musel vyřešit už veškerou administrativu, která se na mě sesypala hned po příjezdu. Zavolal jsem si kvůli schůzce na získaní National insurance number, zpracoval jsem papíry pro HR, zkopíroval a nechal potvrdit občanku a pas. Do toho jsem celou dobu koordinoval náš přesun z hotelu. Slečna z relokační agentury sehnala dočasné ubytování v bytě ve Windsoru. Už jsme to skoro potvrdili, když se Míša začala cukat, protože zjistila, že bude muset všechno přestěhovat zase úplně sama, protože já budu v práci. Navíc jí to přišlo na těch pár dní co tu ještě budou zbytečný. Přesvědčoval jsem jí, že všechno zařídím, všude budou čekat lidi a takxíka zaplatím tady na centrále. Nakonec teda kývla. První byt byl pryč, ale sehnali jiný, takže akce stěhujeme se potřetí mohla začít. První oříšek bylo zrušení rezervace na hotelu. Dost se cukali, že to musí být 24 hodin předem, ale napsal jsem jim tak ošklivý dopis o tom co si myslím o jejich službách, že kývli ale s tím, že musíme vypadnout do dvou hodin. Byla jedna. Míša byla zbalená, takže super. Landlord ve Windsoru potvrdil rezervaci a chtěl mou kartu. Pak jsme asi půl hodiny řešili, že nemám kreditku, ale jen debetní karty. Vše se ale stihlo, odfaxovalo a potvrdilo. Seběhl jsem dolů do centrály taxiků a domluvil taxi pro Míšu a kluky. Dvě hodiny a všechno zorganizované. Zazvonil telefon a volal Landlord, že tam budou o půl čtvrté. Míša už byla v taxíku. Pár hysterických mailů na všechny strany, ale nakonec slíbili dorazit o půl třetí. Volá taxikář, že netuší, kde to je a že to je dlouhá ulice. Já ho ujistil, že ja to nevím o nic lépe než on. Stres dosahoval vrcholu. Pak vše utichlo a já zatím vyplnil jsem asi 30 formulářů pro založení bankovního konta. Kolegové doporučovali HSBC, takže jsem pak ten štos vzal a vyrazil do pobočky co je na High Street, aby mi to zkontrolovali, než to pošlu.
Slečna na recepci mě posadila do čekárny, abych počkal, že mě zavolají. Sedělo tam dost lidí a tak jsem se připravil na dlouhé čekání, ale ani ne za pět minut už volali moje zkomolené jméno. Přivedli mě k úřednici do takové kóje a já ji vysvětlil situaci, že nemám žádné bydliště, které je podmínkou k založení účtu téměř kdekoliv, ale že mi z O2 zařídili, přes nějaké mezinárodní oddělení banky, že se tu se mnou budou bavit a po potvrzení přes to mezinárodní oddělení, že mi založí snad za týden konto. Slečna mě vyslechla, vzala si papíry a na konci prvního zdvihla obočí a zeptala se:
"To je váš plat?"
"Ano."
"Jste si jistý?"
"Ano."
"Je to v britských librách?"
"Samozřejmě!"
"Vydržte chviličku," a odběhla.
Přitáhla zpátky nějakou nesmírně akční ženskou, která se mi představila jako můj osobní finanční poradce, dala mi číslo na svůj mobil s ujištěním, že můžu volat 24 hodin denně. Ptal jsem se na založení účtu a skutečnost, že nemám bydliště. Prý to nemusím řešit, založí mi VIP Premier Account a dají asi 3 kreditní karty. Nechápu to tady. Jak tu mohou normální lidi vyjít s jejich platem? Vždyť já s tím co dostávám vyjdu tak tak, když poplatím jídlo, bydlení tady a hypotéku v ČR (+samozřejmě nějaký letenky pro rodinku, která mě bude navštěvovat). Ujistil jsem slečnu, co mi nabízela 3 kreditky, že já zvládnu ztratit i jednu jedinou a ptal jsem se kolik ta sranda bude stát.
"Jak to myslíte?"
"No kolik se za ten účet platí?"
"Za účet se neplatí, proč by se mělo platit?"
"No a za platební příkazy, příchozí platby?"
"Já vám nerozumím, vy nám budete posílat na účet vaše peníze, proč byste za to měl platit?"
Poprvé jsem měl z něčeho tady vážně dobrej pocit. V Čechách, když jsem si nechal na účtu v KB tisíc korun, tak mi po pár letech přišel výhružnej dopis, že pokud nezaplatím 226 Kč dlužné částky tak mě dají k soudu. (Platby vzniklé z plateb za vedení účtu - aniž bych viděl jediného bankéře, že by můj účet někam vodil.)
Mezitím druhá slečna něco zuřivě bušila do počítače a zeptala se jen na jméno mamky za svobodna.
"Kdy bude účet založen?"
"Už je to hotovo, tady máte číslo, kartu a PIN vám pošleme do práce, kdyby cokoliv, volejte mi prosím na můj mobil," ujistila mě akční ženština a vrazila mi tašku nějakejch reklamních blbostí a manuálů.
Volá mi Míša, že byt je naprosto úžasnej a že ve Windsoru je nádherně. Tak sláva, otáčí se to tu k lepšímu.
Radostně jsem vyrazil zpátky do práce a chtěl poslat na formuláři O2-PEF-BA-245 na personální číslo účtu kam chci výplatu. Vrátili mi to s tím, že chybí formulář P45. Jak se ukázalo, P45 já nedostanu protože jsem nepracoval v UK, ale musím vyplnit P46. Jenže pro P46 potřebuji National Insurance number. Odfaxoval jsem zpátky O2-PEF-BA-245 s tím, že P46 dodám cca za měsíc, až dostanu NI. Na výplatu už tolik nevěřím. A to mám na účtu posledních pár tisíc korun co mi půjčil MS. Spolu s debetem dlužím 110 tisíc a to jsem si nevydělal ještě ani korunu. Hezky to začíná. Po celém tomhle masakru jsem zkusil udělat alespoň trochu práce pro Michaela. V pět jsem už skoro byl u výtahu, když volal Javier a řešili jsme půl hodiny nějaké věci. Míša od pěti čekala u Činy. Když jsem dorazil byla dost naštvaná. Marně jsem vysvětloval, že něco holt nejde zorganizovat. Šli jsme nakoupit do Tesca (bratru 70 liber - i když 30 stála žehlička) a pak už jsme šli na vláček do Windsoru. Nádraží je kousek od firmy a vláček jede jednu stanici. Vystoupili jsme v úplně jiném světě. Jestli Slough je čistokrevné peklo a Bronx a Harlem dohromady za dob jejich největšího úpadku, tak Windsor je francouzské městečko na azurovém pobřeží.
Krásné staré nádraží, čisté ulice, usměvaví a bílí lidé. Říkejte mi klidně rasisto, ale běžte si bydlet do Slough tak na 14 dní. Auta na silnici se vás nesnaží zabít. Obchody jsou upravené stejně jako okolí. No a byteček to byla radost sama. Velká televize s DVD, vysokorychlostní internet, krásná a plně vybavená kuchyň, prostorná koupelna s vanou a sprchovou zástěnou, velká ložnice a dětský pokojík. Paradoxně to celé je levnější než ten šílenej pokoj na tom zběsilém hotelu. Odpoledne nám píše Pavel (portýr z hotelu), že se staví a přinese nám nějaké čaje a karty na net. Chudák se tam o nás na hotelu staral jak mohl nejlépe. Napsali jsme mu, že už jsme zase jinde a tentokrát už né na hotelu a pozvali jsme ho na návštěvu.
Večer jsme dali večeři, já dopsal deníček a chvíli chatoval s lidma a šli jsme spát. Zítra nás čeká celodenní hledání nového trvalého bydlení.
Dobrou noc děti.

Clean desk policy

Dneska musím být v práci na osmou, takže vstávám už v 6:30. Normálně by mě to zabilo, ale díky zdvojenému časovému posunu je to vlastně půl deváté, což už je pro našince docela snesitelný čas. Snídám sám v hotelové restuaraci, protože rodinka půjde až později. Po snídani vyrážím do práce. Po včerejší pekelné cestě už dnes volím raději bus. Pan Google mi řekl odkud a co mi jede a tak jsem dorazil na zastávku a čekal. Ale nic nejelo. Divný. Bus dorazil až za čtvrt hodiny z úplně opačný strany! Bylo mi to podezřelý, ale říkal jsem si, asi to nějak objíždí, no. Přesto jsem se raději zeptal řidiče zda jede na nádraží.
"That's from other side of the road sir!" odvětil řidič a mně došel plný význam toho, že se tu jezdí na druhé straně. Pan Google je navíc taky blb protože mi ukázal, že to pojede ze špatné zastávky. Přešel jsem na správnou stranu a zjistil, že budu čekat další čtvrthodinu. No tak jsem si to radši zase odšlapal. Lehce mrholilo a na mě padla zase brutální deprese.
V tomhle psychickém rozpoložení jsem dorazil do práce, kde jsem na svém stole, kde byly tři úhledné hromádky papíru našel na jedné z hromádel lepíka s nápisem: "Just to let you know, that we have here clean desk policy!" (Měl byste vědět, že tu máme politiku čistého pracovního stolu). To mě dorazilo, prostě jsem se úplně sesypal. Chvíli jsem vzteky neviděl, pak jsem se srovnal a chladnokrevně jsem na lepík přípsal: "Well, I DON'T" (Dobrá, ale já NE!) a nechal ho na svém místě. Jasně že to smrdělo průšvihem a naprosto vědomě způsobeným, ale tahle malá revolta proti pravidlům, byrokracii a vůbec proti systému tady mě hrozně osvobodila. Dopoledne jsem předělával vysvětlující slidy k projektu Salamanca, který se tu na mě vrátil jako bumberang. Javier i Michael jsou docela nadšeni, že mám naprostej přehled a vím i věci o kterých mnozí ani netuší. Ještě aby ne, když jsem na tom projektu strávil v Čechách pár měsíců. Je ale super, že tady to je o něčem jiným. Tady se nehraje na to, že se něco vymyslí tak aby to sedělo jak si ti "nahoře" přejou. Tady vlastně je nahoře. Tady se snažíme pochopit co a proč přesně dělají v jednotlivých zemích a odstraňovat z analýz osobní a politické ambice jejich předkladatelů a zjišťovat co opravdu může a nemůže fungovat či prospět. Zní to jako trapný klišé z firemního časopisu, ale první dojem je stoprocentně takový. Žádný hrátky, žádná snaha vycítit co vlastně zadavatel chtěl aby dostal za výsledek. Fakt se jde hodně na tvrdý čísla a zájmy firmy jako celku.
Zrovna jsme probírali část prezentace s Michaelem, když ukázal na ten lísteček s nápisem a mou poznámkou a řekl:
"Já se hrozně omlouvám, já si to tam psal spíš pro sebe, abych ti to nezapomněl připomenout."
Docela ve mě hrklo.
"Aha, já jsem si myslel, že to je vzkaz od uklízečky."
"Ne, byl ode mě."
"Ale vždyť to nebylo rozházený, měl jsem krásně uklizeno. Mám si objednat kastlíky?"
"Ne, o to nejde, jde o to, že by tu neměly ležet business plány celé skupiny volně na stole."
"Aha, kam je mám dát?"
"Do šuplíku."
"Ale ten nejde zamknout."
"Já vím, při troše štěstí nafasuješ klíč. Přesto to tam prosím dávej. Je to aspoň o něco bezpečnější."
Na oběd jsme šli zase do místního zběsilého hnusobufetu. Angličani vážně neumí ani maličko vařit. Pořad Jamie v kuchyni musí být fake. Dal jsem si trochu podezřelýho burgera v divný housce s velkejma kusama brambor na styl hranolek. Stálo to i s pitím cca 5,5 libry, což jde. Pivo samozřejmě nemaj.
Kafe tu piju za 1,35 libry a říkám si jak je levný - jen s hořkostí v duši můžu vzpomínat na kávičky zdarma v devátém patře v Čechách.
Odpoledne máme staff a zase se mi potvrzuje, že práce to bude nesmírně zajímavá, jen se holt musí nějak dořešit ten zbytek. Volám kvůli national insurance number ale ani na jednom čísle co mi dali to nikdo nezvedá. Odpoledne volá Petr K., že už má volno a že bychom mohli někam zajít. Zároveň píše Míša, že je zase ve městě a že bychom se mohli sejít a někam zajít. Diriguju Petra aby vyrazil do Slough a vyrážím za rodinkou. Kluci mě vítají nadšenými výkříky "Táta! Táááta!" jak kdyby mě rok neviděli. Pak se mě oba drží a říkají, že maminka na ně byla dneska nějaká zlá. Chudák Míša si to s nima musí dávat na hotelu, kde není lautr nic na práci a oni samozřejmě zlobí jak mohou. Ale stejně mi pak budou strašlivě moc chybět a myšlenky an to, že brzo odjedou mi na náladě nepřidávají. Dneska nás měli stěhovat do největšího apartmá co tam mají, ale ještě to nezvládli a budem se stěhovat až večer. Domlouvám se s Míšou, že jdu někam s Petrem a že to snad zvládnou přestěhovat.
Po odstrašující zkušeností se včerejší čínou jdeme do Mc Donalda a dáváme místní nabídku. No Mc Country to není. Jdu vyprovodit rodinku na hotel. Zhruba v půlce cesty se mi zas dělá blbě a chci si sednout. Míša říká, že už to dojdou a tak si du sednout na zastávku co tam je. Sedím tam s nějakým bezdomáčem a snažím se vzpamatovat. Píše Petr, že už je ve Slough. Zvedám se a šlapu zpátky. Po kvantu SMSek jsme se konečně potkali. Jde si uklidit notebook ke mě do kanceláře a já zjišťuju, že tu o půl sedmý ještě makaj. Nejsou normální.
Jdeme do jedné z hospůdek co jsem našel na www.beerintheevening.com. Příjemná klasická anglická hospůdka The Herschel Arms zeje trochu prázdnotou až na pár typů na baru. Objednáváme John Smith Extra Smooth za 2,70 (krásná cena) a sedáme si ke stolkům. Bohužel hned pod reprák a jedinej opilec na baru se stále dožaduje zesilování snad každé písníčky takže za chvíli už se tam sedět nedá. Přesouváme se na druhý bar, kde je úplně božskej klid. Popíjíme pifka, občas zaexperimentujem s jiným druhem, ale vracíme se raději vždycky k Johnymu. Řešíme všechno, práci, holky, život, rodiny, filozofii. Obzvláště příhoda s koněm je výživná. Zase mám pocit, že všechno má řešení a všechno nějak půjde a ten pocit mi vydržel ještě celej další den. Volá Míša, že nás zase stěhujou a pro změnu zas do menšího. Má to sice dva pokoje, ale prakticky propojený bez dveří, takže se spí s dětma a těm zas dali ten gauč kde si málem zlomily nohu už první večer. A bohužel nás nenechají, tam kde jsme byli doteď. Zuříma říkám, ať jim vzkáže, že zítra tam rozhodně končíme. Píšu hned relokační společnosti, že v tom hotelu ani o hodinu více.
Pokračujem však poklidně v načatém večeru a až někdy po jedenácté jsme vyrazili zpátky skrz to pekelný město těma nejšílenějšíma zkratkama přes park. Původně jsem říkal, že to je sebevražda, ale Petr namítnul:
"Prosímtě, sme dva chlapi, kdo by si na nás mohl dovolit?"
"V průměru úplně každej. Třeba támhleten bezdomovec co se nemůže ani zvednout," namítnul jsem realisticky ale riskli jsme to.
Na hotelu jsme zjistili, že pokoj není tak maličkej, a přidali tam postele pro kluky, takže jsme mohli rozložit gauč pro Petra, kterej tak získal luxusní ležení. Ještě dáváme dvě ač teplé, přesto vynikající Plzničky, kecáme s Míšou a pak už jdem spát.

První den

Tak jsem v Anglii první pracovní den. Díky posunu času máme o dvě hodiny jinak což je pro organizmus trošku šok, takže jsem sám od sebe vstal o půl sedmé místního času. Všichni už byli vzhůru, takže jsme šli na snídani, kde byl další Čech, který nám ukázal stůl. Snídaně celkem standardní průměr. Nic extra, ani moc špatný – na 4* trochu málo.
Po snídani jsme se vypravili pěšky do práce. Byla celkem zima a já si nevzal šátek. Začal jsem zase kašlat a udělalo se mi strašně zle. Nejradši bych si někde lehnul a zůstal ležet. Doplížil jsem se do práce, kde jsem se začal vzpamatovávat. Čekal jsem, že mi tu aspoň řeknou co a jak, ale byl jsem rád, že mi ukázali můj stůl. Opravdu tu platí naplno pravidlo ‘Voják se stará, voják má.’ Tak jsem se začal starat a domlouvat si vše potřebné. Mám objedný notebook. Přinesli mi pevný telefon, který pamatuje první etapy zavádění telefonů do firem v Anglii. Objednali mi notebook a přístup do sítě. Jen s mobilem byly trochu trable.
“Co si můžu vybrat?” ptal jsem se asistentky.
“Cokoliv chcete,” zněla povzbuzující odpověď.
“Skvělé! Objednejte mi prosím iPhone,” zaradoval jsem se.
“iPhone jediný nelze.”
“Tak Palm Pre”
“Bohužel, ani Palm Pre, ale jinak cokoliv,” hecovala mě dál.
Bohužel tím vyčerpala portfolio telefonů, které bych chtěl. Domluvili jsme se, že si něco zkusím najít. Dostal jsem pár tipů, ale pak jsem víceméně namátkou zvolil Samsung něco něco s klávesnici. Asistentka se netvářila moc chápavě, ale prý to zkusí, tak uvidíme.
A tak to bylo se vším. Všude volat, všechno urgovat. Vyplnil jsem třístránkovej formulář, odfaxoval na zadané číslo a přišlo mi e-mailem, abych jim dal ještě tyto údaje a bylo tam 6-7 vybraných položek, které jsem stejně už vyplnil ve formuláři.
Sám jsem si musel zavolat firmě, co mi tu má všechno zařizovat. Zdá se, že si bydlení taky musím najít a zajistit prakticky sám. Do banky jsem napsal ale nikdo ani neodpověděl.
Taky jsem si udělal seznam nutných měsíčních výdajů a překročil jsem svůj měsíční příjem o 100 liber a to jsem zaplatil jen bydlení a jídlo.
Během dne se začaly sypat “české systémy”. Nejdřív odešla VPN, pak přestaly fungovat maily. Je to zvláštní pocit mizet ze systémů. Zítra snad už vše bude fungovat tady.
Abych se nenudil, tak si mě hned zavolal vrchní šéf a zadal mi analýzu, kterou chce mít do rána hotovou. Naštěstí jsem prakticky všechno měl už z Čech, takže jsem to dal jen dohromady. O půl páté jsem byl domluven s Míšou, že už půjdem. Ač ráno Michael říkal, že dnes můžu jít dřív, tak se mnou chtěl probrat ještě tu analýzu a netvářil se odvázaně, když jsem mu řekl, že už na mě čeká dole rodinka. Dole čekala Míša s Pavlem, který nám včera pomohl zařídit bydlení na hotelu. Zašli jsme do StarBucks na kafe a pak do Číny all you can eat, kde se s náma Pavel rozloučil. Čína nebyla žádnej zázrak, ale za 5 liber na osobu a 3 za obě děti to šlo. Jenže účet přinesli na 30 liber. Několikrát jsem se na něj musel podívat, abych tomu uvěřil. Zrada byla v tom, že levné tu jsou obědy. Večeře je dvakrát dražší a samozřejmě pití zvlášť. Cestou domů jsem si řekl, že musím myslet pozitivně a snažil jsem se sesumírovat si co se mi na Anglii nejvíc líbí. Když jsem probral všechny možné aspekty života, práce, zábavy a tak, tak jsem přišel na to, že se mi tu zatím nelíbí vůbec nic. Ani trochu. V duchu jsem dvakrát obrátil ten papír, kde nebyla ani jediná věc, co by se mi líbila s nadějí, že na druhé straně bude něco napsáno. Když jsem zjistil, že tenhle optimistickej přístup nikam nevede, tak jsem se alespoň začal utěšovat tím, že už to může bejt jenom lepší.
Šli jsme pěšky zpátky na hotel po úzkém chodníčku, který nic neodděluje od čtyřproudé silnice, kde jezděj lidi jak šílení a zásadně nestavěj lidem na přechodu.
Na hotelu jsme zašli do takového bazénu stylu vítejte v 80 letech socialistické republiky. Ale v páře se mi udělalo trochu líp, tak snad to vydrží. Na pokoji hlídám děti a Míša šla do baru na internet. Na pokojích za to ti zloději chtěj 12 liber za den. Čekám až se vrátí, abych ji mohl vystřídat a aspoň updatovat deníček. Snad se pobavíte aspoň vy

Odlétáme do Anglie

Vstávám už v sedm ráno nového času. Nervy už pracujou, takže znovu usnout nepřichází v úvahu. Balím věci náhodně poházené po posteli a podlaze, tak jak jsem si je včera připravil a v noci ve spaní shodil z postele. Snídám Pizzu ze včerejška a jdu vyvenčit Montyho, který tu chudák zůstává. Jak vidí balení kufrů, tak je pěkně na nervy a je mu jasné, že nás asi delší dobu neuvidí. Jsme domluveni s Pavel K., že nás odveze. Dorazil už na devátou a volal, ale mě nezvonil telefon. Ač jsem měl vše zaplé. Naštěstí ve čtvrt na deset poslal SMS, kterou jsem už slyšel. Naložili jsme naše auto a jeli jsme nejdříve do O2 prodejny, abych si převedl číslo na sebe. Volal jsem šéfovi personálního oddělení (HR) a zjistil jsem, že pokud to neudělám, tak ho o půlnoci zruší. Tušil jsem, že to nebude jednoduché, protože na to je určitě nějakej naprosto zběsilej proces. Šéf HR mi řekl, že kdyby se bránili, ať mu zavolám z prodejny. A oni se bránili.
„Promiňte, ale na to je proces a vy to musíte zadat do wService Desk a tam vám to musí potvrdit váš nadřízený a HR a pak to přijde k nám a já to můžu udělat,“ vysvětloval mi prodavač.
„Dokud to nemáte v tom systému, tak to fyzicky nelze tady nastavit, nebo to nastavujete úplně jinde?“
„Je to jinde, ale dokud to nepřijde, tak to nesmím udělat.“
„Tak to udělejte, za necelé dvě hodiny mi letí letadlo, přijdu o číslo, firma mě nebude moci kontaktovat, mám to domluvené se šéfem HR, můžu zavolat i svému šéfovi a dát vám ho telefonu jestli chcete.“
„Já to nemůžu udělat bez toho aby to přišlo z toho systému“
„Přestaňte se chovat, tak jak se nemáte chovat ani k zákazníkům. Systém je pomocný nástroj, ne zbraň kterou mě tady umlátíte!“ začal jsem zvyšovat hlas.
Klučina volal svému šéfovi a ten řekl, že mu musí šéf HR poslat písemnou žádost. Volal jsem na šéfovi HR a na druhý pokus mi to zvedl. Když jsem mu řekl co musí udělat tak mi jen řekl:
„Dej mi toho kluka k telefonu!“
Předal jsem tedy telefon a klučina chvíli napjatě poslouchal a pak mi o něco bledší telefon vrátil.
„Tak to půjde?“ zeptal jsem se v nadějí v hlase.
Žádná odpověď, ale bylo vidět, že na něčem pracuje.
„Občanku prosím,“ řekl jenom a za chvíli jsem měl číslo převedené.
Ujistil mě, že to bude trvat pět dní a do té doby to bude ještě účtováno jako firemní. Až dnes odpoledne jsem si všiml, že jako začátek převodu tam uvedl – nevím proč, 20.října, ač jsme to převáděli 25. Takže uvidíme.
Na letišti jsme byli včas a všechno jsme celkem pohodlně stíhali.

Relocation package

Vstávám o půl osmé. Oblíkám Jeronýma a jedem do školky. Míša mi klade na srdce, abych mu nezapomněl dát pyžamko s sebou ve školce. Čtyřleté dítko je už vycvičené a od maminky ví, jak je tatínek neschopnej, takže mě hlídá celou dobu, jestli jsem pyžamo v autě nenechal a v šatně si ho sám vyžádal a odnesl k učitelce. V práci vyřizuju maily a dorazila mi konečně nabídka na relokaci. Luxus střídá nádhera. Měsíc mi budou platit hotel, letenky pro rodinu, zálohy za nájem a spousta dalších benefitů. Hodně se mi ulevilo. Řeším ještě zkušební dobu o které mi původně tvrdili, že tam nebude. Nakonec jsem vyjednal, že v nynější práci mi dají do výpovědi podmínku, že když se vrátím do šesti měsíců nabídnou mi stejný plat a pozici a v Anglii nakonec přistoupili na odstranění zkušební doby ze smlouvy. Volají mi z IIR, že by rádi, abych jim přednášel na konferenci. Chtěl jsem se tam podívat, ale firma neměla 30 tisíc na vstup, takže s radostí souhlasím, protože pro přednášející je samozřejmě vstup zdarma.
Na oběd jsem se připojil k Jirkovi Š. do Mexikány. Byl jsem tam asi třikrát a vždy jsem si řekl, že naposled. Dnes jsem si znovu slíbil, že už mě tam neuvidí. Předražená jídla, malé porce, nekvalitní suroviny, zmatená obsluha. Co víc si přát. Jirka mi hned nadšeně říkal:
"Zeptej se mě, jestli jsem prodal!"
"Prodals?"
"Ne."
Ale prej až prodá, tak to bude prda. No bude sranda to zpovzdálí sledovat. Odpoledne mám mít Španělštinu, ale je to v druhé budově a mě se zas udělalo zle. Zůstávám u sebe a začínám si dělat pořádek v dokumentech, dohledávat cesťáky a tak. Ve tři volá Michael a řešíme personální věci, organizaci stěhování a na konci dostávám hned dva projekty, které mám zpracovat do konce týdne. No začíná to rychle.
Doma mě vítá rodinka, dnes už ve výrazně lepší náladě. Míša mi ohřála svíčkovou od rodičů, ke které udělala výborné knedlíky. Pak hlídám děti, zatímco Míša jela nakupovat. O půl osmé šli kluci spát a já dopisuju deníčky. Už je mi líp, snad to vydrží.

Nevím vůbec nic

Vstávám někdy po desáté. Volá Míša, že jsou za chvilku u mě. Vzpomněl jsem si, že jsem měl v pátek vyndat věci z myčky a z pračky. Vyndávám věci z myčky a pouštím znovu pračku na express, protože po těch dvou dnech to chce fakt znova přeprat.
Rodinka dorazila a děti i Míša začaly hned křičet. Přemýšlím, proč mi tak hrozně chyběli. S Míšou jsme se navíc nepohodli kvůli mému odletu. Ptala se kdy poletím a když jsem řekl, že by bylo asi lepší, abych letěl už v sobotu, abych se stihnul ubytovat a obhlédnout tam nabízené nemovitsti předtím než začnu pracovat, tak mi vyčetla, že tu budou pak celý víkend sami. Já jsem zas ve stresu, že když tam přiletím v pondělí ráno, tak to bude masakr a těžko se mi bude něco shánět, nebo po nocích hledat. Navíc mám fakt strach a smutek z toho, že nechtěj jít se mnou. Ač jsem pak zkoušel atmosféru zklidnit, tak se nedařilo. Jsem zas totálně ve stresu, nevím jak to bude s bydlením, až tam dorazím, stále mi totiž nepřišla žádná nabídka na relokaci, nevím kdy poletím, je mi zle a mám strach kvůli rodince a jak to zvládnem. Chápu, že Míša je podrážděná, protože má strach, že odjedu a ona tu zůstane na všechno sama. Odpoledne rodinka odjela nakupovat a jen co jsem usnul byli zpátky a leželi na zvonku. Pak mi vynadali, že jsem nevstal. Prostě celej den čelem ke zdi. Uklidňuju se Plzní a léčím slivovicí. Obojí trochu pomáhá. Večer hledám bydlení na hotelích a guesthousech. Nejlevnější je za 60 liber !!! Se úplně pominuli. V Kambodže se nám zdálo drahý, pokud to stálo 6 dolarů. Koukám na možnosti sdíleného bytu s někým dalším a dávám si inzerat na pohyby.co.uk. No nějak to dopadne, jen kdybych se aspoň uzdravil! V noci koukám na hodně dobrej film na Prima Cool, pak na Griffinovi (slabý) a pak ještě na Bostonskou střední (na stupnici od nejlepšího k nejslabšímu ještě o něco dál směrem za nejslabší). Spát jdu někdy před třetí.

On-line čína

Budím se docela brzo, ale je mi zle. Takovej ten stav, kdy se vám vůbec do ničeho nechce, pomalu ani koukat na televizi. Oči bolej, hlava bolí, v krku vyschlo. Udělal jsem si aspoň čaj, snědl co jsem kde nalezl k jídlu a čtu si staré deníčky a dopisuju nové. Kolem jedenácté už mám fakt hlad. Nemám ani auto, ani sílu vyrážet někam na nákupy, nebo na jídlo a doma není nic. Mám chuť na čínu a objevuju www.pizza4you.cz, kde maj dokonce čínu. Stačí pár kliků a stránka píše "objednávka potvrzena". Ani to nepsalo nic o cenách za dopravu, vzdálenosti nebo tak. Zkoumám web dál a nikde žádná cena za dopravu není a našel jsem i mapu, že my jsme v "pokrytém uzemí". Způsobně čekám a za necelou hodinku fakt zvoní telefon, že je jídlo tady. Za necelé dvě stovky jsem dostal kýbl výborný pikantní polévky, dva závitky se zelím a kotel kuře na chilli s rýží. A dokonce dvě hůlky, které já mám radši pro spořádání číny. Nabaštil jsem se a záhy usnul.
Vzbudil jsem se až o půl deváté, kecám s lidma na Facebooku, browsuju po nemovitostech ve Windsoru a čtu si nějaké věci z anglického intranetu. Usínám snad až ve dvě ráno

O level výš

Vstávám sám od sebe v sedm ráno místního času (což je osm v Čechách). Přemýšlím, zda ještě mám usnout, ale nakonec vstávám. Balení, ranní očista a přežehlení košile a kalhot mi zabralo skoro třičtvrtě hodiny. Jdu na snídani a dávám si míchaná vajíčka se slaninou. Večer jsem koukal na Big Bang Theory a dostal jsem na ně hroznou chuť. O půl deváté jsem už v konferenční místnosti, kde probíhá dnešní off-site day s mým budoucím týmem. Skoro všichni už jsou na místě, takže začínáme dřív. Celý den jednotliví účastníci prezentují různé části strategie evropských pobček Telefónicy. Jestli jsem měl nějaké pochybnosti ohledně mé budoucí práce, tak tady mě přešly. Jsem sice jednoznačně nejmladší z týmu, ale jsou to zajímaví lidé s obrovskými zkušenostmi a rozhledem. Celý průběh je značně interaktivní, takže se o všech věcech hodně diskutuje a každý vnáší svůj úhel pohledu. Je to neuvěřitelná škola. Jsou tu lidé co pracovali pro různé operátory v různých zemích, takže dohromady dávají široké spektrum zkušeností a návrhů jak v dané věci postupovat a čemu se naopak vyhnout. Nechybí ani časté vtípky nebo realistické komentáře k některým přehnaným vizím. Vidím, že tohle by mě fakticky mohlo bavit a je to né o jeden, ale o několik levelů výše, než jsem doposud zažil. Vybavilo se mi, jak ještě před pár lety jsme řešili navýšení ceny za housing pro pár desítek zákazníků u Volného a teď tu najednou sedím v týmu, který má nemalý vliv na strategie nadnárodní firmy v pěti zemích Evropy s téměř padesáti milióny zákazníků.
Celej den kašlu, smrkám a bolí mě hlava. Snažím se zapojovoat, ale je to hodně vyčerpávající. Michael říká, že vypadám příšerně, ale že oceňujou, že jsem dorazil.

Řeším s Michaelem mou pracovní smlouvu, která naopak nedorazila. Ukazuje mi mailovou komunikaci, kterou se snažil protlačit tu smlouvu systémem. Volá ještě na několik míst a visí to nakonec celé na IT systému. O půl páté večer smlouva konečně dorazila, ale bez přílohy s relocation package, která je pro mě teď nejaktuálnější. A to mám za týden nastupovat!
Volají mi z T-Mobilu, jak jsem se rozhodl. Říkám jim, že bohužel musím jejich nabídku odmítnout. Slečna z personálního je v pohodě a říká mi, že kdyby se cokoliv změnilo, ať jim dám vědět.
Ve čtvrt na šest mě čeká před hotelem taxík, který mě veze na letiště. Cestou jsem si uvědomil, že přes odbavení neprotáhnu dvě piva co mi zbyla v kufříku. S poděkováním za cestu je dávám taxikáři, který se tváří dost zvláštně. Až cestou k odbavení mi došlo, že to byl muslim, takže ho ten dárek asi moc nepotěšil.
Letím z terminálu 5 a všechno jde naštěstí rychle, takže za čtvrt hodiny už sedím v letadle a za chvilku startujem. Není mi vůbec dobře. V Praze už čeká můj osobní taxikář a veze mě domů. Zalézám do postele a jdu spát.
Najednou je to všechno hrozně blízko a já nemám dobrej pocit. Teď jsem jen pár dní neviděl rodinku a strašně moc mi chybí. Nebude to vůbec žádná legrace to zvládnout. Možná na mou náladu má vliv to, že je mi teď zle kvůli nemoci. Snad se to brzo zlepší...

Good ol'England

Spím celou noc až na jedno probuzení kolem třetí ráno. Vstávám v osm a necítím se dobře. Bolí me v krku a celkově nic moc. Dávám si panáčka slivovice, balím věci do Londýna a vyrážím na autobus. Venku je seriózní zima. Fouká silnej vítr a hustě chumelí. Prodírám se tou váníci až na zastávku. Na Hájích půlku autobusu smetl nějakej zuřivej děděk, kterej se hrozně dral k východu. Na Budějovické stojím snad deset minut v příšerné zimě a nic nejede. Brumlovka bus provokativně stojí na druhé straně ulice s rozblikanejma blinkrama. Konečně přijíždí 121 a odváží mě do práce. Dopoledne jsem dodělal pro Marka tu prezentaci na CDMA. Na oběd jdu ke Kozlíkovi. Je tam jen Milan a kecáme o všem možném. Říká, že se doma zmínil o tom, jak mám jít do Londýna a Míše se tam nechce a že se na něj jeho přítelkyně s její ségrou i matkou sesypaly, že je to ode mě sobecké a že bychom se měli shodnout na kompromisu, kterým podle nich je, zůstat v Praze a nikam nejezdit.
Dorazil i Jirka Š., který zatím prodal jeden kšeft, kterej mu zařídil Milan, ale teď chystá prej dvě „fakt velký prdy“. Ve čtyři se balím a jedu na letiště. Je mi už fakticky zle, smrkám, kašlu a nejraději bych si někde lehnul. Kupuju si dvě plechovky piva (á 49 Kč) a tyčinku s balzámem na rty (á 89 Kč). V tomhle kontextu ta Anglie fakt nebude drahá.
Volají mi z T-Mobilu, že jsem postoupil do druhého kola. Otevřeně přiznávám, že jsem na letišti a že jim zítra řeknu, zda teda Londýn nebo oni. Konečně přišel mail z Londýna, že mají hotovou a schválenou mou pracovní smlouvu, ale že bude ještě nějakou dobu trvat, než se objeví v systému. Je to na palici, nechce se mi nic organizovat, ani dávat výpověď dokud nemám v ruce smlouvu a tu nemám a přitom trvají na nástupu 26. října, což je za týden.
U gatu poslušně čekám až vyvolají mou řadu, že může nastupovat. Nevím proč to dělají, když pak stejně stojím dlouhou frontu v nástupním chobotu a v letadle zjišťuji, že se na to ostatní asi vykašlali a už dávno sedí a hlavně zabrali všechny místa na zavazadla. Letušák mi ho odnáší neznámo kam. Jsem vyčerpaný a je mi zle, takže usínám. Budím se až na roznos čaje a krekrů. Pak už se mi spát nechce a tak otvírám počítač, že dopíšu deníček, ale vzpomněl jsem si, že připravujem s Macaxem hru pro rovery na tento víkend, takže otvírám mail od něj a upravuju úkoly, které navrhnul. Pak už se dávám do dopisování deníčku. Letadlo má zpoždění, takže v době, kdy už jsem měl nastupovat do auta v Londýně jsme teprve před kanálem.
Přistáváme se zpožděním. Když chci své zavazadlo, tak se dozvídám, že je až vzadu a musím počkat až všichni vystoupí. Krasných dalších dvacet minut. Na imigračním mě lustruje jakási černoška, u východu na mě čeká Ahmed s Íranu a na hotelu se zapisuju u nějakýho Egypťana. Člověk hned ví, že je v Good ol'England - staré dobré Anglii.
Je mi zle, takže dopisuju deníčky, uvařil jsem si čaj a jdu ležet.

Večeře v Dock House

Ráno Míša odešla s Jeronýmem na logopedii a já zůstal sám s Matesem. Hned po probuzení si dávám zdravotní slivovici a pak se vypravuji a průběžně pouštím Matesovi na YouTube další díly krtečka. Není to jednoduché, protože některé díly odmítá a já musím klikat, dokud není spokojený. Míša slíbila, že přijde do půl deváté a pak mě hodí do práce autem. Je půl deváté a pět minut a já si dávám dalšího panáka slivovice na uklidnění. Když Míša dorazila, tak jsem byl úplně v pohodě.
V práci jsem v 9:15 a snad poprvé za tu dobu, co Marek naplánoval Staff meetingy na středu devět ráno se stalo, že všichni přišli včas a já dorazil pozdě. Ale posílal jsem včas omluvnou SMS, takže to je v pohodě. Na Staffu se dozvídáme, že z důvodu úspor se nesmí nikam lítat. No tak hlavně, když ušetříme, to že pak vůbec netušíme co se děje a nemáme vliv na rozhodovaní ve skupině už asi není tak důležité. Po Staffu dávám rychlej oběd v kantýně a ve dvanáct už jsem na conf callu ohledně služby ICQ2SMS. Španělé jsou z ní nadšení a chtějí vědět podrobnosti. Odpoledne odepisuju centrále na dotazy ohledně našich služeb a dělám analýzu pro prezentaci o aktuálním stavu projektu CDMA. O půl šesté se balím a vyrážím do Dock House, kde máme závěrečné posezení týmu, který pracoval na projektu Salamanca. Výbornej večer, vynikající jídlo a skvělá Plznička. Poseděli jsme do desáté večer a domů mě hodil Tomáš Š. Míša už spala. Na ICQ jsem se potkal s Joskou a tak kecáme o tom jaké to je být dlouho s kámošem někde stále spolu. Jak potvrdí asi každej, kdo to zažil – ve dvou je to vždycky záhul. Jdu spát ještě před půlnocí.

Inovace bez legrace

Ráno mi není dobře. Domluvil jsem se s Markem, že když mi bude zle, zůstanu doma a budu pracovat z domova. Zapínám si notebook a snažím se dělat na prezentaci. Míša ale kamsi zmizela a nechala mi tam Matese, kterej se permanetně něčeho dožaduje a skuhrá. Absolutně se nemůžu soustředit. Po hodině to vzdávám, beru auto a jedu do práce. Jen jsem dosedl v kanceláři za stůl přiběhl Marek, že se mám účastnit videokonference "Innovation day", která poběží celé odpoledne.
Jako vždy se nepodařilo rozchodit ten zběsilý namakaný a brutálně konfigurovatelný systém. Obraz jsme viděli (ač klasicky na malé obrazovce vedle, zatímco naše ksichty se promítaly přes celou stěnu naší zasedačky), ale nic jsme neslyšeli. Posuňky jsme se dohodli, aby nám zavolali na pevnou linku a připoslechem jsme se připojili. Kvalita je ale nesrovnatelně horší. Je to jako poslouchat hovor u vedlejšího slunečníku na pláži u moře. Slyšíte hlavně šum vln a občas do toho kousky hovoru a to jen, když druhá strana mluví hlasitě. Jakmile se začali bavit mezi sebou, tak jsme neslyšeli vůbec nic. No prostě to bylo celý na draka. Hlavně, že tam byli ze všech zemí vyjma nás. Machrujem asi jak šetříme.
Marek tam byl na úvod a pak odešel na Staff ke Standovi. Řekl, že se vrátí na prezentaci z naší firmy, ale nevrátil se a po SMSkách mi poslal co mám říkat. Nakonec jsme se stejně nedostali na řadu, nebo spíše protože jsme byli na obrazovce za všemi v místnosti a oni koukali spíše dopředu na projektor, tak na nás zapomínali. Seděl jsem tam do půl páté do večera. V jednu mi Marek jen přinesl bagetu abych nezdechnul hlady.
Před odchodem s práce ještě chvíli kecám s Petrem K., který se zrovna také zkouší dostat na jednu pozici do Londýna. Domluvili jsme se, že by bydlel u nás - jako Joey. :)
Doma je masakr, máme tam další dvě děti a všechny dohromady demolujou byt. Míšu málem trefilo, když pokreslili fixkama postel a koberec v pokojíčku. Browsuju po netu, ale je to trochu náročnější, protože monitor je pokreslenej fixkama.

Hlídám kluky

Ráno jsou kluci docela ohleduplní, ale Matesovo "Táto boba!" mě vyhnalo z postele. Je hustý, jak malý děti jsou na své výtvory hrdí a svolávají celou rodinu, aby je patřičně pochválila a ocenila. Byl jsem tam jen já a Jeroným, ale i ten přišel a prohlásil, že to je fakt slušná práce.
Rozdal jsem jogurty z ledničky a sám jsem tam poskládal co se dalo, abych se nasnídal. Udělal jsem si ještě kafe a vyrazili jsme na nákupy, protože doma nebylo nic k jídlu. Ve Štěrboholích jsem nám chtěl všem koupit čínu, ale šli jsme kolem KFC, kde měli k dětskému menu opice, takže kluci dostali kuřecí kousky s hranolkama a já si dal tu čínu. Byla dost hnusná. Kluci si krátili čas tím, že zdolávali zábrany kolem sezení tam a zpátky. Zatímco jsem nakupoval v DM drogerii, tak kluci zůstali venku a skotačili po sádrových zvířatech, která tam měli vystavené kvůli nějaké soutěži o dovolenou na safari nebo co. Pobaveně jsem sledoval, jak je bezpečák nejprve s hrůzou sledoval, pak je šel hlídat a pak ukecal slečnu co tam obsluhovala kolo štěstí, aby je zabavila.
Pak jsme šli nakoupit do Sparu. Kluci si sedli dovnitř do košíku a skandovali zatímco já řídil a snažil se vymyslet co nakoupit. Po nákupu jsme jeli domů, kde jsme posvačili a pak jsem se je snažil dostat do postele. Odmítali to, takže jsem do ložnice zalezl sám, protože jsem byl úplně hotovej. Spal jsem asi dvě hodiny, když přilezli a začali po mě skákat jak šílení. Seřval jsem je a chtěl znovu usnout. Už jsem neusnul, ale oni ano. Ve čtyři odpoledne. No co, řekl jsem si, aspoň nebudou nepříjemní a šel jsem vařit. V šest jsem je šel zkusit vzbudit, ale poslali mě do háje. Dělám sushi a grilovaná kuřecí křídla. V sedm dorazila Verča a vstali kluci. Baštíme křídla a já s Verčou kecáme a popíjíme vínko. O půl deváté dorazila i Míša.
Spát jdem někdy kolem půlnoci.

Opilec na kole

Tak tohle napíšu přednostně. Zaprvé se z toho potřebuju vypsat, za druhé to chci sepsat dokud to je čerstvé...
Budím se několikrát v noci a vždycky zmateně vyhodnocuju, kde to jsem. Když si uvědomím, že spím u Drgyho v kuchyni, tak zase šťastně usínám. Budím se zimou kolem půl osmé. Píšu a volám Míše, ale ta ještě spala. Přijela pro mě někdy o půl deváté. Beru si auto a Matese a jedu k babičce D. Mates ani moc nezlobí a přijela i teta Ány, takže to byla taková pohodová rodinná návštěva. Všichni mi přejí do Londýna hodně štěstí.
V poledne volá Míša, že už je ready. Vyzvedáváme ji u lesárny a jedem na chatu do Markoušovic. Tam mi ukazuje svou novou kulovnici. Táta udělal vynikající kachnu na čínský způsob, ale bylo toho jen na ochutnání. Po obědě usínám v obýváku. Všichni mě nechali pietně spát. Po probuzení se dohadujeme jak zoragnizovat hlídání večer a já nakonec navrhuji, že vemu oba kluky a pojedu do Prahy, že to bude nejjednodušší. Máme totiž k dispozici dvě auta, protože mám Yardovi odvézt jeho auto do Prahy. Volám Železnému, že bych si pro auto přijel. Říká, že je někde mimo, ale že to nějak zařídí. Domlouváme se na 4:40 u Robinu. Přijeli jsme tam a auto nikde. Najednou se přiřítila parta výrostků na čtyřkolkách. Jeden z nich je Železnej. Bláto od hlavy k patě, ale dal mi klíčky a řekl mi, že auto je v Trutnově u Úsvitu. Tam jsme ho i našli, přeložili jsme věci a Míša jela na Jeleny. Já zajel pro Jerouše a s klukama jsem vyrazil ku Praze. Zastavili jsme se ještě na večeři U Červinků v Čistý – zase skvělý jídlo a ochotná obsluha. Taková malá vzácnost. Byl jsem unavený, ale kafe mě trochu vzpružilo. Stmívalo se, auto jelo dobře a kluci usínali. Předjel jsem nějakej kamión a rozjel se do mírné zatáčky za kterou se silnice rozdělovala na dva pruhy. Stačil jsem naštěstí zahlédnout u krajnice nějakého pochybného neosvětleného cyklistu a tak jsem stáhnul nohu trochu z plynu. Najednou ten cyklista – zjevně totálně vožralej udělal prudký pohyb, jako kdyby padal, ale vyrovnal to, čímž však kolo strhnul vlevo přímo pod kola mého auta. To co následovalo se odehrálo během snad jen dvou, tří sekund, ale zpětně se mi vše vybavuje do strašných detailů jako zpomalenej film.
V protisměru jela auta, takže zbylo jen brzdit. Zašlápnul jsem brzdy a byl jsem přesvědčenej, že ho smetu, ale auto brzdilo špičkově, kolem mě proletěly tašky zezadu a slyšel jsem náraz mobilu, co jsem měl na sedadle vedle sebe, do palubky. Už při dobržďování, jsem zamáčknul klakson na volantu, až mi zbělel palec. Chlap fůrt jel, ale i tak jsem dobrzil téměř na jeho zadní pneumatice. Ve zpětném zrcátku jsem zahlédl vlnící se kamión, který se zjevně také snažil prudce brzdit. Hlavou letělo hromada věcí, slyšel jsem výkřik Matyáše, který se probudil, vzdáleně jsem slyšel brutální klakson kamiónu za mnou a vyhodnocoval jsem, co musím udělat. V protisměru jela auta, dědek na kole mi balancoval přímo před autem a bez snahy uhnout a za mnou se řítil kamión. Okamžitě jsem věděl, že nesmím zůstat stát na místě. Vlevo jely auta, vpravo si vůbec nevybavuju co bylo, ale nějak to také nešlo, jediná šance byla rozjet se a smést toho chlapa na kole, abych nezůstal stát v trase kamiónu. Zabít člověka? Bude to k něčemu? Nezablokuje mě on a to kolo, že stejně nebudu moct jet dál? Jaké stopy to zanechá v klucích, kteří uviděj, jak smetu chlapa na kole. Ale když zůstanu stát, smete mě kamión a zabije mě, kluky a toho debila asi taky. Všechno se hnalo v setinách sekundy hlavou a zpětně mě doteď fascinuje a děsí, jak rychle a jak snadno jsem to rozhodnutí udělal. Pustil jsem klakson, zařadil jedničku, uchopil pevně volant a začal jsem povolovat nohu ze spojky a brzdy a přešlapávat na plynový pedál. Strašlivě se mi sevřelo hrdlo a žaludek, cítil jsem jak se rozbušilo srdce, a běžely další setiny sekundy. Strašně silně si vybavuju, jak mi v tu chvíli zařval v hlavě můj hlas:
„Kde zas kurva seš?!!!!“. Ta nevyřčená věta patřila mému strážnému andělovi. Snad mě uslyšel a začal dávat pozor, protože ve chvíli kdy jsem prošlapával plynový pedál na podlahu se děděk opět stylem: upadnul - vyrovnal, uhnul doleva do středu silnice a já ještě o něco strhnul volant doprava. V tom momentě už auto vyráželo a já ho minul snad o centimetry. Ručička otáčkoměru vyletěla do červeného pole, auto vyrazilo dopředu a já viděl v zrcátku, že ho minul i ten kamión, který už skoro zastavoval. Já zastavil asi o padesát metrů dál v už bezpečné vzdálenosti. Od kolizní situace do sešlápnutí plynu byl nejdelší časový interval zařazení jedničky. I s tím popojetím uběhlo sotva pár sekund. Stál jsem na místě, stočil okýnko a sprostě řval. Překonával jsem chuť vstát a jít rozbít tomu chlapovi hubu. A to vůbec nejsem člověk, který by věci řešil fyzickým násilím. Vždycky tvrdím, že dobře mířená jízlivá poznámka dokáže nadělat daleko větší paseku. Před mnoha lety kdy jsem zažil moment, kdy mě málem smetl náklaďák jsem se poté co jsem se z toho pekla dostal pozvracel. Teď jsem se poměrně rychle zklidnil a znovu jsem se rozjel. Přemýšlel jsem, jestli by ho to nechtělo aspoň sundat z toho kola a vyfouknout mu ho, aby nejezdil, ale stejně nebezpečnej může být jako pěší. Ještě mě napadlo zavolat policajty, ale nevěděl jsem, kde přesně sem a v rozčilení mě Google maps fakt nenapadly. No prostě jsem odjel a po chvíli se srovnal. Jen jsem přemejšlel co by se vlastně s mým životem dělo, kdybych toho blba smetl.
Jeronýmek stále opakoval: „To byl idiot!“ Mates jen koukal a když jsem se ho zeptal, zda se bojí, tak kývnul hlavou. Uklidnil jsem ho a on za chvíli zase usnul. Bez dalších eskapád jsme dorazili do Prahy. Mates byl po probuzení chvíli nepříjemnej, ale pak se začali koukat na pohádky a byli v pohodě. Jeroným usnul asi o půl deváté, Mates až po jedenácté. Já si stáhnul nový díl Big Bang Theory a pak jsem si dlouho hrál s Google Picasa 3.5, který umí rozpoznávat obličeje lidí na fotkách v počítači. Spát jdu snad o půl druhé ráno.

Na pifko do Kotvy

Budím se tak nějak sám od sebe už v sedm hodin. Je mi překvapivě dobře. Jdu se osprchovat a zase se mi vybaví vzpomínky na společné sprchy, které byly (a snad ještě jsou na Strahově). Razím na tramvaj a až v tramvaji kombinuji Idos, Google maps a DP Plzeň, abych dal dokupy vhodný spoj do Prahy. Ideální je autobus v osm z CANu. Stíhám ještě vynikající držkovou v bistru na nádraží a domlouvám se se stewardkou v autobuse, že když spím, tak nechci pít, nechci noviny a ani hýbat se sedačkou. V práci jsem krátce po půl desáté. V autobuse se potkávám s Markem, který mě chválí za ten vtip. Korejec se prej rozesmál nahlas.
Dopoledne dělam na update statusu CDMA projektu. Na oběd jsme dnes vyrazili na Kopeček. Přidal se k nám i Milan, kterého jsem vlastně neviděl od doby, kdy jsem dělal pohovor do Londýna. Bavím se s ním i o alternativní nabídce od T-Mobile.
"Zbláznil ses? Ty musíš do Londýna. Víš co by se dělo, kdybys nejel? Polovina lidí by byla zklamaná a polovina by měla radost. Všichni ti Šebestové, co stále řikají, že narazíš. Tak to by bylo přesně ono!"
Takže rozhodnuto. Pojedu do Londýna a čekám už jenom na smlouvu.
Z práce jsem se dostal až někdy o půl sedmé. Poslední autobus do Trutnova jsem stihnul na minutu přesně. V autobuse jsem si dal zase teleport a probral jsem se až v Trutnově. Překvapilo mě, jaká tam byla brutální zima. Abych vypadal aspoň trochu slušně, tak jsem si natáhl mikinu s kapucou přes košili a zamířil do Kotvy. Tam jsem dostal přes hubu málem už na baru. Nějakej mlaďas odešel na záchod a když se vrátil, tak tam už neměl pivo. Nadával Kačánymu, že mu ho nedal. Řekl jsem, že dal, že jsem to viděl, ale nevšiml jsem si, kdo mu ho vzal. To ho dost nadzdvihlo. Radši jsem popadnul piva a šel ke stolu, kde byl Standin s kolegou, Jiřin a Káťa od Drgyho.

Haydn v Hifáči

Ráno beru do práce mašinu. Už si ani neplánuju klidnej den a také že není. Hned po příchodu mě chytá Marek a chce ode mě do jedné hodiny zpracovat prezentaci o skupině, naší firmě a České republice pro nějakého korejského šéfika, co nás má přijet navštívit.
„A nakonec dej nějakej dobrej korejskej vtip, takovej aby se tomu fakt zasmál a ne jen tím profesionálním úšklebkem co má furt,“ instruuje mě.
„Zbláznil ses? To mi zabere polovinu času a nevím jestli vůbec něco seženu,“ bráním se. Přesto na tom Marek trval. Údaje o skupině a o firmě jsem dal celkem rychle dohromady, ale ten korejskej vtípek byl fakt oříškem. Google se bránil a na „favourite jokes in Korea“ vracel trapný vtipy o Korejcích. Nakonec jsem něco našel. Říkal jsem si, že je to možná tvrdý a vůbec jsem si nebyl jistej, jak to kousnou, ale hodil jsem to tam a ukázal to Markovi. Byl nadšenej a řekl mi ať to tam nechám.
Dneska jsem dal jen rychlej oběd v kantýně a po něm jsem dodělával e-maily a administrativu. Ve tři jsem se se všemi rozloučil a vyběhl jsem na metro, abych stihnul vlak do Plzně. Hlavní nádraží mě opět mile překvapilo. Uvažoval jsem dokonce o tom, jestli by někdy nestálo za to tam jen tak zajít a projít obchody a stavit se ve Fantově kavárně. Značný pokrok od dřívějších dob, kdy by tam člověk nevlezl, kdyby fakt nemusel.
Jízdenky jsem koupil včas a našel snad správné nástupiště. Vlak nikde a na ukazatelích nic nesvítilo. Pět minut před odjezdem přijel nějaký vlak, ale na ukazatelích ani na vlaku fůrt nic. Všichni ale nastupovali, tak jsem naskočil taky a nechal jsem to osudu. Ve vlaku jsem dopsal deníček a než jsem se dostal ke včerejšku už jsem venku zahlédl ceduli Plzeň Hlavní nádraží.
Digiho, který slíbil, že mi tam přijde naproti, jsem zahlédnul jak vchází jinými dveřmi v momentě, kdy jsem vycházel ven. Spolu jsme dorazili na kolej LFUK, kde jsem měl spát. Dost mě zklamalo, když jsem zjistil, že mě dají na nějakej hostinskej pokoj, kterej má úplně samostatnej vchod. Chtěl jsem být na koleji, v centru dění, ale nic se nedalo dělat. Když jsme vyrazili najít ten vchod, tak jsme se nejdřív omylem dobývali do nějakýho privátu, co tam byl a odpovídal popisu. Vyběhl chlapík a sprostě nám nadával, že snad vidíme terasu s vrátky. Jenže kolejbába nám řekla, že tam má být terasa před tím pokojem.
„Si tam má dát ceduli blbeček,“ komentovali jsme jeho hysterickej výstup. Pokoj jsme našli a měl terasu, jen bez vrátek. Pokoj byl klasika, čtyři postele, stolek a křeslo, staré lampičky a dokonce mikrovlnka – asi luxus hostinského pokoje.
Z koleje jsme jeli už rovnou do hospody U Rytíře Lochoty, kde byl sraz dnešní akce. Už tam čekal Čerw a hned jsme dali první pivka. Vaří tu vlastní pivo. První mi moc nejelo, zdálo se mi takové nasládlé, ale statečně jsem ho do sebe vpravil a objednal si druhé se slovy, že po jednom pivu člověk nesmí hodnotit. Postupně dorazili Mrtvočich s Pratetou a Adam. Bavili jsme se o Londýnu, o školách, o práci a o alternativních zdrojích energie. Adam zmizel jako první, prý na nějakou další párty. Když se zvedal i Čerw, tak jsme se zeptali, kam jde. Prý na koncert pro Afriku do Hifáče. Hifáč miluju z úpířích návštěv, takže jsme se celkem rychle rozhodli. V Hifáči u pódia byla tma, nebylo k hnutí a chtěli vstup. Tak jsme zůstali u baru. Prý si tam nebylo kde sednout, ale nás bylo jen pět, takže jsme se snadno vmáčkli k lidem, kteří seděli u stolu, kde si původně mysleli, že je plno. Prateta s sebou všude tahal mafiánské pouzdro na samopal o kterém vytrvale tvrdil, že jsou v něm housle. Ukázalo se, že tam fakt jsou housle a že na ně umí hrát, ale prý „jen“ klasiku. Klasiku miluju a tak jsme ho začali ukecávat ať zahraje. Publika tam bylo dost. Nejprve nám performance zkazila obsluha, museli jsme počkat až bude přestávka v koncertu a pak Prateta fakt zahrál. A luxusně. Přiznám se, že jsem čekal něco na způsob hry Edy z Obecné školy, ale Joseph Haydn by to sám nezahrál líp. Myslím, že většina lidí slyšela klasiku zahranou na housle takhle v hospodě asi poprvé a kvitovali to velkým potleskem. Ten večer byl prostě zase naprosto absurdní. Mrtvočich měl s sebou navíc DVD obal 3D Games a když už jsme byli tak rozjetí, tak jsme šli dát jednu ven před Hifáč. Seděli jsme na lavičce, kolem noční nasvícené Náměstí Republiky s katedrálou svatého Bartoloměje, no prostě absolutní pohoda. V Hifáči se k nám přidal i Adam, takže původní parta byla zase pohromadě. Mě 3D Games nějak vyjímečně nesedla a měl jsem co dělat, abych to ustál. Prateta se rozhodl, že se rozloučí a já měl co dělat, abych mu zvládnul říct ahoj a měj se skvěle a pak už jsem mazal dovnitř.
„Kam vlastně jdeme?“ ptal se Mrtvočich, kterej klusal za mnou.
„Ty dolů, a já rovně!“
Jakmile mi bylo lépe, přidal jsem se k rozjeté skupince dole. Plznička tekla proudem a nálada byla vynikající. Najednou se začalo mluvit něco o poslední noční tramvaji nebo co a všichni vyrazili nahoru. Jenže u vchodu jsem potkal Mloka, který k nám mířil celý večer a zjevně konečně uspěl. Vnitřní boj, zda s ním kalit dál, nebo běžet na tramvaj.
‘No co, sice pak cestováním na kolej strávím celý večer, ale kdy zas Mloka uvidím?!’ řekl jsem si.
‘Pravděpodobně už za dva měsíce na Maškarádě’, odpověděl mi v hlavě druhý hlas.
‘A to je taky pravda. Běžíme?’
‘Běžíme!’
“Sorry kámo! Však se ještě uvidíme! Jsem rád, že jsi se aspoń ukázal!“ křikl jsem nahlas na Mloka a vyběhl za Červem s Bárou, kteří už byli v půlce náměstí.
Na zastávce, kam jsme s vypětím sil doběhli jsme zjistili, že nemáme Digiho a tramvaj jede až za deset minut. Digi nás stihnul doběhnout a jeli jsme už spolu. Vysadili mě u kolejí LFUK a snažili se mě výkřiky z tramvaje ještě směrovat. Já se raději držel partičky se kterou jsem vystoupil a která mě v pohodě dovedla až na kolej. Když jsem otevřel dveře do pokoje ucítil jsem něco co se dá popsat jenom jako vůně kolejního pokoje v den, kdy se měnilo povlečení. Sucho, vůně čerstvého povlečení a jakási zvláštní patina. Najednou se mi vybavila léta strávená na Strahově a měl jsem strašně krásný a nepopsatelný pocit. Jako kdybych se měl probudit až někdy na jedenáctou a přemýšlet jestli ty cvika dneska vychladím a půjdu hned do VOLNÝho dělat stránky, nebo jestli teda sjedu dolů do Dejvic a pak zajdem s kruhem ještě na jedno, než půjdu do práce.
Svěřil jsem se ještě s těmi pocity na facebooku a pak jsem zalezl do čerstvě povlečené postele a usnul.

T-Mobile

Ráno chci jet na mašině, ale Míša, chce abych vzal Jerouše do školky, takže jedu MHD. V práci jsou na besedě kosmonauti, ale my musíme vyšívat na business plánu pro příští rok. Vzájemně si předáváme informace a já pak jdu na schůzku se sítěma. Ti mě hned vítají otázkou: „Máš peníze?“, čímž myslí, jestli budou mít dostatek peněz na investice do sítí na příští rok. „Já jsem po výplatě v debetu,“ odpovídám dvojznačně a probíráme jejich vstupy. Celkem se shodujem a oni dokonce trvají na tom, že svou část zpracují a dodají nám sami.
Místo oběda jedu na pohovor do T-Mobile. Objevila se totiž ještě jedna velmi zajímavá nabídka. Mám kvádro a kravatu a sekretářka mě uvedla do kanceláře ředitele divize, kde pohovor probíhal. Popíjel jsem kafe a čekal až dorazí. Překvapilo mě, že byl naprosto pohodově oblečen. Když mě viděl, tak řekl:
„Moment, vemu si sako, ať se srovnáme.“
„Já si ho naopak sundám, protože je tu dost vedro,“ kontruji a pak už jsme se bavili o nabízené pozici. Nabídka nebyla z těch, co se neodmítají, ale špatná rozhodně také ne. Ještě před nedávnem bych dlouho neváhal, ale teď se mi ta Anglie jeví jako daleko zajímavější příležitost. Já vím, je těžké pochopit v jakém člověk může být stresu, když si vybírá z několika pozic s podmínkami na které jiní ani nepomyslí, ale věřte mi, že to není vůbec žádná legrace. S hlavou ještě zamotanější než předtím jsem se vrátil do práce. Odpoledne jsme dodělali ty první vstupy pro BP 2010. Kolem čtvrté se ještě stavil Petr K., který chtěl poradit s pohovorem. Poslední dobou jsem na to expert. Probrali jsme to a budu mu fakt držet palce. Byla by psina, kdyby to dopadlo.
Večer jsem dorazil doma zbytek Lasagní a pak jsem četl klukům knížku. Řádili dneska jak černá ruka a Míša z nich byla dost na nervy. Když se alespoň stáhli do pokojíka, tak jsem zapojil přehrávač v ložnici a pustili jsme si romantický francouzký film Studentka. Míša usnula ještě před polovinou a já si pustil počítač a v klidu jsem si stáhnul další díl Big Bang Theory. Spát jsem šel konečně před půlnocí.

A nebudu mít klid

Ráno beru do práce auto, abych si mohl začít odvážet věci. CDMA odevzdáno a tak opět doufám v poklidný den. Marně. Luboš se ptá, zda jim mohu ještě pomoct s business plánem pro rok 2010 a rovnou plánuje schůzku na druhou hodinu. Na oběd jdu s Ivanem a Petrem K. do číny.
Na schůzce, která nakonec začla až ve tři hodiny, si rozdělujem úkoly a poté sháním všemožné podklady. Potřebujem se sejít s viceprezidentem pro residentní segment, ale ten má čas jen o půl sedmé večer. Naštěstí se Marek nabídnul, že tam zajde sám. Volá Míša, že přijdedou za mnou do práce. Dorazili asi kolem šesté a jdem na večeři do Grosseta. Když jsme čekali na jídlo, šel kolem Ivan a přisedl si k nám. Kecáme o soužití v manželství. Je to všude stejné. Ivan v jednom vypjatém okamžiku udělal do dveří od záchoda díry pěstí, aby se uklidnil. Děti skoro celou dobu řádí někde kolem a my se docela v klidu navečeřeli. Doma pokračuji v hledání informací o životě v UK. Spát jdu zase pěkně pozdě.*

Lasagně

Ráno beru Jeronýmka do školky a jedu do práce metrem. Hlavní projekty sou hotové a nové snad ani nemá cenu začínat, protože za chvíli mizím do Londýna. Plánuji poklidně dožít ty poslední dny tady a hlavně dát dohromady veškerou administrativu s předáním práce atd. Dopoledne to tak celkem probíhá. Setkal jsem se s Michalem, abych mu předal informace a podklady z konference, stáhnul jsem si dokumenty s pravidly pro zaměstnance v Londýně a chystal se na poklidný oběd. Jenže najednou volají ze segmentů a chtějí update statusu o CDMA, je to hromada informací, takže volám na všechny strany a snažím se to dát všechno dohromady. Poslední sadu informací odesílám těsně před šestou hodinou.
Doma Míša připravila výborné Lasagně a mámě na návštěvě Jarku s dětma, takže je veselo. Večer trávím hledáním nemovitostí ve Windsoru a sháněním všemožných informací o životě v Anglii. Také s Míšou koukáme na auta, na která bych měl v rámci benefitu nárok, ale stejně si asi vezmu radši peníze, aspoň pro ten začátek, než se tam všechno usadí. No bude to veselé. Večer stahuji další díl Big Bang Theory a šťastně usínám asi v jednu ráno.*

Elektrický ohradník

Konečně vstávám asi kolem desáté hodiny. Rodinka už je nasnídaná a děti řádí v dětském koutku. Dávám si hemenex a plánujeme jak to dnes zorganizujeme. Projíždím Google Earth, což je mimochodem báječná aplikace pro prozkoumání neznámých míst nejen ve světě, ale i v ČR a dokonce i v okolí takových děr, jako jsou Letovice. Nalézám nějaký keltský skanzem kousek od nás a za ním přehrada. Skřivánkovi vyráží s námi. Při nakládání je trochu stres, protože se snažíme do našeho již tak plně naloženého auta dostat nejen našeho psa zvícího menšího telete, ale i Eddieho od Yardových, který je to samé jen v bílém vydání. Slavíme úspěch a jede se za keltama. Vítá nás dřevěná brána s ochozem a partička černých koz. Všude jsou dřevěné a hliněné baráčky a tu a tam nějaká ta domácí zvířata. Jinak ani živáčka. V podzimním světle je atmosféra naprosto dokonalá. Jako by Keltové vyrazili jen někam na návštěvu k sousedům a nechali vše tak jak bylo. Děcka nadšene prozkoumávají okoli. S Míšou si prohlížím ohradu s koňma, která je nahoře obehnaná textilním páskem, který drží masivní plastová izolační oka.
„Myslíš, že je v tom elektřina?“ ptá se mě Míša.
„To těžko, vždyť je to obyčejná textilie.“
Nato se Míša dotkla pásku a pevně ho stiskla. Překvapilo mě hned několik věcí najednou. Že místo, aby mi řekla, ať se toho dotknu, když si myslím, že tam nic není, tak to chladnokrevně chytla sama do rukou a také to, že nedostala ránu. O dvě, tři sekundy později vykřikla a odtrhla ruku.
„Seš normální debil!“ vynadala mi.
„To mi řekni, jak je to možný?“ divil jsem se a pořádně zblízka si prohlédl pásek. Byly v něm vpletené teňounké drátky.
„Nechápu, že na to šaháš?“ divil jsem se.
„Naposled co jsem ti věřila!“
Po prohlídce keltského osídlení jsme se vydali ještě na přehradu. Je nádherná až na odpornou komunistickou kontrolní věž uprostřed.
Po přehradě už hurá domů. Doma jsme vybalili a já se dal do výroby suši. Než jsem ho dodělal byli jsme tak unavení, že jsme šli spát.
Nějak ale nemůžu usnout. Přemýšlím o všech dopadech mého rozhodnutí přijmout nabídku v Londýně. Vím, že nemá cenu se nějak stresovat dopředu věcmi „co bude když“ a je lepší nechat všemu volný průběh, ale prostě to nějak nedokážu přejít a uvolnit se. Usínám až poté co jsem si stáhnul a odkoukal první díl třetí série Big Bang Theory.*

Vláček s důchodci

Ráno vstávám krátce posedmé. Slibuji si, že už to je na dlouhou dobu fakt naposled. Budím rodinku a snídáme. Vyrážíme s poměrně slušnou rezervou, ale kvůli uzavřené silnici musíme jet objížďkou a začíná to být docela napínavé. Navíc vůbec nevíme kde přesně to je. Když už se motáme někde poblíž volá Yard, že mu volal Tomík, že za 3 minuty odjíždí vláček a ještě si tam musíme stihnout koupit lístky. Čekal bych, že zrychlí, ale místo toho jeho vedoucí auto najednou strašně zpomalilo. „Proč to dělá?“, rozčiluje se Míša, „jestli bloudí, tak ať aspoň bloudí rychle, tohle je k ničemu!“ Později nám vysvětloval, že telefonoval. Tři minuty uběhly a stále jsme to nenašli. Dorazili jsme asi s desetiminutovým zpožděním. Tomík ještě stále zoufale zdržoval vláček před odjezdem. Běžíme koupit lístky. U jedné poklady se musí koupit lístky na vláček a u druhé do jeskyní. Stojí tam nějakej postarší chlapík.
„Vy jedete také vláčkem?“ ptám se ho ve spěchu.
„Ne, lístky na vláček jsou u té druhé pokladny,“ odpověděl.
„Já vím, já chci koupit lístky do jeskyní a už nám jede ten vláček!“ vysvětluju zoufale,.
„Ale vláček odjíždí támhle z té zastávky,“ ukazuje mi ochotně.
„Víte co? Kupte si proboha rychle ty lístky, nebo to v životě nestihnem!“
Už máme lístky celkem skoro za sedm stovek, ale Míša ještě běží pro náhubek pro psa. Hazím děti do vláčku, kde je parta nerudnejch důchodců, kteří nám nadávají, že museli kvůli nám čekat. Konečně jsme všichni a můžeme jet. Dorazili jsme v 9.14 a prohlídka začíná až v 9.20, takže máme ještě docela čas. Když konečně začíná prohlídka, tak zjišťujem, že jsme ve skupině s tou partou důchodců. Nechápu teda co hysterčili v tom vláčku. Prohlídka s vtipným průvodcem je nádhernej zážitek. Jeho hlášky na lodičce: „nad námi je 140 metrů skály a pod námi 80 a místy dokonce až 90 centimetrů vody“ nebo v momentě kdy přirazil levobokem k molu: „vystupujeme, pánové, ženy do 25 a děti do 13 let vlevo, starý ženský po odevzdání peněz, cigaret a jiných cenností vpravo.“ přijemně zpestřovaly prohlídku. Vyjeli jsme lanovkou, prohlédli Macochu a dali si pivo ve stánku nahoře. Děti byly nadšený. My byli brutálně unavení.
Jedem ale ještě na oběd, kdy nejdřív zkoušíme podnik U Tří volů v Býkovicích, ale moc se nám tam nelíbí a navíc tam je nějakej pohřeb. Pak nacházíme restauraci u kruháče v Černé Hoře, kde jsme konečně zakotvili. Obrovské porce, výborné jídlo a příjemná obsluha. Zkrátka skvělá volba. Po obědě jedeme ještě do Vísky na koníky. V autě už usínám vždy hned jak do něj sednu.
Večeříme na penzionu a pak necháváme děti ať si zkusí bowling. Kupodivu to skončilo bez zranění i jiných škod. V osm šly děti spát a my umírali kolem stolu. Všichni jsou na pokraji sil, ale bowling je rezervován až na desátou večer. Debata vázne a jen průběžne nadáváme Yardovi, proč to nerezervoval na dřív.
„No já chtěl, aby bylo stoprocentně jisté, že už děti budou spát,“ vysvětluje.
„No to sice vyšlo, ale na devadesát procent usnem i my!“
Zkoušíme do všech typů telefonů sehnat aplikaci „chůvička“, protože jsme zapomněli vysílačky na děti. Do Nokie jsme nesehnali nic, do mého HTC s Windows mobile jen nějakou aplikaci co bez registrace za 20 dolarů má vydržet jen deset minut, ale v praxi padá hned po zadání telefonního čísla, kam má volat, když uslyší zvuk. Nejlepší aplikaci a dokonce zdarma jsme stáhli pro iPhone, ale bohužel má Míša starý firmware, který nedovoluje aplikacím vytočit číslo a chce potvrzení. Bylo to ale jedno, protože holky to stejně zalomily a Yardovejm děti spěj bez problémů.
U Bowlingu jsme se docela probrali a mě to zcela fenomenálně šlo. Donedávna jsem měl pocit, že čím jsem opilejší, tím hůř hraju a proto jsem při bowlingu vždycky pil kolu. Ale na sportovním dnu jsem viděl dva chlapíky, co s přehledem porazili úplně všechny a ti hráli tak s dvěma promilema. Když jednou nedali strike, tak jen řekli: „ksakru, asi střízlívíme“ a šli si pro další pivo. Takže jsem to zkoušel taky a pokračoval jsem v pití i během hry a dokonce jsem se zlepšoval. Člověk pak není tak nervózní a nezmatkuje. Po bowlingu jsme si ještě na chvíli sedli, ale já už kolabuju, takže platím a jdu spát.

Vzhůru do Letovic

Vzbudil jsem se sám od sebe krátce po páté hodině a už jsem nějak nemohl usnout. Dobalil jsem věci a pak jsem se chtěl elektronicky odbavit. Na stránkách Lufthansy jsem zkusil zadat všechny údaje, ale psalo to, že moji letenku nemohou najít. Včera jsem četl, že se jim zhroutil IT systém, takže jsem trochu panikařil. Zkoušel jsem to několikrát, zadal jsem i všechny jiný čísla co jsem našel na papíru s odletovými informacemi, ale neúspěšně. Pak jsem si teprve všimnul, že let nemá označení LH ale TP. Zeptal jsem se pana Googla co to znamená a zjistil jsem, že to je letecká společnost TAP Portugal. Na jejich stránkách už odbavení proběhlo snadno, ale místo zaslání QR kódu na mobil se zobrazilo PDF s boarding pasem a já neměl tiskárnu. Nahrál jsem ho na flashku a doufal, že ho vytisknou na recepci. V šest mi měl zvonit mobil, ale bylo ticho. Zjistil jsem, že jsem ho měl omylem na potichu. Tak ještě, že jsem vstal sám.
Ještě jednou jsem zkontroloval celý pokoj a pak už jsem šel na recepci. Tam mi vytiskli boardning pas a předali snídaňový balíček do kterého jsem se hned s chutí pustil. Postupně se sešli ostatní a přijel mikrobus co nás odvezl na letiště. Znovu jsem viděl východ slunce. Tenhle týden už počtvrtý. Let proběhl celkem bez dobrodružství až na to, že chaotičtí Portugalci nezvládali odbavení na gatu, takže jsme startovali s půlhodinovým zpožděním. V Praze už mě čekal taxík, který mě odvezl na Brumlovku. Zašel jsem si na velmi pozdní oběd na Michelskou, kde se u mě postupně vystřídali Petr K, Korčula, Jirka Š.a Ivan K. V pět už pro mě přijela Míša s dětma. Jeroným si hned na uvítanou rozbil hlavu, když lezl na židli, takže má teď velkou bouli. Zaplatil jsem a vyrazili jsme rovnou směr Letovice, kde jsme domluveni na víkend s Yardovejma a Skřivánkovejma. Cesta byla úmorná, 160 km po D1 a pak potmě šílenejma cestičkama do Černé Hory a pak už po rozumný silnici do Letovic. Tam už byli všichni ostatní. Dali jsme večeři, ubytovali jsme se a dali jsme spát děti. Pak jsme si sedli dole, kde jsme zakalili až do půl čtvrté do rána. A to ráno zase musíme vstávat, protože máme rezervovanou prohlídku v Punkevních jeskynních. Vypadá to na další východ slunce.*

Cesta do města

A v sedm ráno zase budík. Další den v tomhle „výcvikovém táboře“. Snídaně na terase zlepšuje náladu a pak letím na pokoj, abych si připravil prezentaci na svou přednášku. Nějak jsem se k tomu předchozí dny vůbec nedostal. Přednáška proběhla v pohodě. Všichni přítomní operátoří potvrdili, že s televizí do mobilu mají naprosto stejné zkušenosti, ať vymýšleli, co vymýšleli. Dodavatelé se snažili tvrdit, že už ví, kde byla chyba a mají konečně řešení. Osobně o tom pochybuju a zjevně jsem nebyl sám. A další série workshopů a jednání. K obědu je výborné kuře Storganoff a losos, kterého se všichni bojí, ale je vynikající. Odpoledne už jen série tří workshopů a jednoho jednání. Na prezentaci o IPTV se manažerka portugalské společnosti snaží tvrdit, že teď si všichni sednou k televizi a koukaj, ale během pár let už budou strašně akční a sami si vybírat, objednávat a hledat a koukat se na všechno možný. Namítám, že tohle slyším už léta, ale data ze služeb ani náznakem neukazují tento posun v chování uživatelů. Jestli ještě před rokem jsem byl s tím názorem osamocen, tak teď už i ostatní operátoři dávají za pravdu, že tady se to asi fakt úplně správně neodhadlo. Ve čtyři konečně poslední meeting a konečně můžu vychutnat volný večer. Razím hned do posilky na pětačtyřicetiminutovku. Ač mi bylo docela fajn, tak chvíli po prvních cvikách zjišťuju, že jsem úplně hotovej. S vypětím sil dávám aspoň třicet minut a pak už nejsem schopnej zvednout ani činku. Jdu do bazénu, kde mám prvních pár temp pocit, že se utopím a čtyřicet bazénů nedám ani náhodou. Nakonec to ale nějak opadlo a bez problému jsem dal svou čtyřicítku. Uvažuji ještě o sauně, ale stačily mi deprese co jsem měl během plavání. Když sami plavete v prázdném bazénu, tak mozek jede naplno a já měl fakticky o čem přemýšlet. Vzpomněl jsem si na svého strážného anděla a usmál jsem se, když mě napadlo, že s tou kamerou to teda zase pěkně prošvihnul a teď se asi snaží se zase odvděčit. Je fakt, že teď odvádí neuvěřitelnou práci.
Po bazénu zvažuji, zda si dát relax, nebo zkusit vyrazit do vesničky poblíž na nějakou večeři. Dnes už totiž není placená a podle toho, že dvě deci vody na pokoji na sobě mají cedulku 2,50 EUR tipuji, že večeře tady by se rovnala týdenní útratě v Praze. Míša na facebooku mě nabádá ať jdu do městečka a nakoupím nějaké dárky. Nejbližší vesnička je asi 4 km. Oblékám si raději triko s dlouhým rukávem, protože po západu slunce bývá docela rychle chladno a vyrážím. Nejprve se pěšinka klikatí golfovým hřištěm a kolem je taková né sice úchvatná, ale příjemná krajinka. Pak jdu po asfaltce a kolem jsou vinice. Začíná mi být docela vedro. Navíc místní řidiči asi nejsou zvyklí na chodce u silnice a tak ač mají celou silnici prázdnou, mě míjí na vzdálenost natažené ruky. Vesnička je díra o třech uličkách, kde není vyjma psů u domů ale naprosto nic. Rozhoduji se dojít do další o něco větší za dálnicí. Slunce palí jak ďas, v lakýrkách cejtím každej kamínek na silnici a jsem totálně propocenej. V druhé vesničce mě nadšeně zdraví nějaké babky a něco stále žvatlají. Ptám se na „Restaurante“. „No, no, restaurante - nada“ vrtí hlavou. Ale pak se dozvídám, že tam je aspoň jakési café. Dorazil jsem do podniku jak z nějakého filmu. Ulepený bar s kasou ze sedmdesátých let, pod sklem vystavené čokoládové tyčinky a kolem všech plastových stolků sedí dědci a nadšeně fandí nějakému fotbalovému zápasu který tam běží na zcela nepatřičné obrovské LCD televizi. Zjišťuju, že nemám žádný peníze a karty samozřejmě neberou. Vytahuju jediné euro, které jsem čirou náhodou dostal před čtrnácti dny od Libora V. Za to euro jsem si koupil tyčinku Bounty a poprosil jsem o sklenici vody. Pak už jsem se vydal na dlouhou cestu zpátky.
Slunce zapadalo a já uskakoval před projíždejícími auty a autobusy a zdlábnul jsem tu tyčinku Bounty – stejně jsem měl hrozný hlad. Napadla mě slova písničky "A za poslední káču, svý holce koupil sváču a pak ji sežral sám!" Už za tmy jsem dorazil zpátky na hotel. Sbalil jsem si, nastavil budíka na mobilu a za chvilku jsem usnul.