Haydn v Hifáči

Ráno beru do práce mašinu. Už si ani neplánuju klidnej den a také že není. Hned po příchodu mě chytá Marek a chce ode mě do jedné hodiny zpracovat prezentaci o skupině, naší firmě a České republice pro nějakého korejského šéfika, co nás má přijet navštívit.
„A nakonec dej nějakej dobrej korejskej vtip, takovej aby se tomu fakt zasmál a ne jen tím profesionálním úšklebkem co má furt,“ instruuje mě.
„Zbláznil ses? To mi zabere polovinu času a nevím jestli vůbec něco seženu,“ bráním se. Přesto na tom Marek trval. Údaje o skupině a o firmě jsem dal celkem rychle dohromady, ale ten korejskej vtípek byl fakt oříškem. Google se bránil a na „favourite jokes in Korea“ vracel trapný vtipy o Korejcích. Nakonec jsem něco našel. Říkal jsem si, že je to možná tvrdý a vůbec jsem si nebyl jistej, jak to kousnou, ale hodil jsem to tam a ukázal to Markovi. Byl nadšenej a řekl mi ať to tam nechám.
Dneska jsem dal jen rychlej oběd v kantýně a po něm jsem dodělával e-maily a administrativu. Ve tři jsem se se všemi rozloučil a vyběhl jsem na metro, abych stihnul vlak do Plzně. Hlavní nádraží mě opět mile překvapilo. Uvažoval jsem dokonce o tom, jestli by někdy nestálo za to tam jen tak zajít a projít obchody a stavit se ve Fantově kavárně. Značný pokrok od dřívějších dob, kdy by tam člověk nevlezl, kdyby fakt nemusel.
Jízdenky jsem koupil včas a našel snad správné nástupiště. Vlak nikde a na ukazatelích nic nesvítilo. Pět minut před odjezdem přijel nějaký vlak, ale na ukazatelích ani na vlaku fůrt nic. Všichni ale nastupovali, tak jsem naskočil taky a nechal jsem to osudu. Ve vlaku jsem dopsal deníček a než jsem se dostal ke včerejšku už jsem venku zahlédl ceduli Plzeň Hlavní nádraží.
Digiho, který slíbil, že mi tam přijde naproti, jsem zahlédnul jak vchází jinými dveřmi v momentě, kdy jsem vycházel ven. Spolu jsme dorazili na kolej LFUK, kde jsem měl spát. Dost mě zklamalo, když jsem zjistil, že mě dají na nějakej hostinskej pokoj, kterej má úplně samostatnej vchod. Chtěl jsem být na koleji, v centru dění, ale nic se nedalo dělat. Když jsme vyrazili najít ten vchod, tak jsme se nejdřív omylem dobývali do nějakýho privátu, co tam byl a odpovídal popisu. Vyběhl chlapík a sprostě nám nadával, že snad vidíme terasu s vrátky. Jenže kolejbába nám řekla, že tam má být terasa před tím pokojem.
„Si tam má dát ceduli blbeček,“ komentovali jsme jeho hysterickej výstup. Pokoj jsme našli a měl terasu, jen bez vrátek. Pokoj byl klasika, čtyři postele, stolek a křeslo, staré lampičky a dokonce mikrovlnka – asi luxus hostinského pokoje.
Z koleje jsme jeli už rovnou do hospody U Rytíře Lochoty, kde byl sraz dnešní akce. Už tam čekal Čerw a hned jsme dali první pivka. Vaří tu vlastní pivo. První mi moc nejelo, zdálo se mi takové nasládlé, ale statečně jsem ho do sebe vpravil a objednal si druhé se slovy, že po jednom pivu člověk nesmí hodnotit. Postupně dorazili Mrtvočich s Pratetou a Adam. Bavili jsme se o Londýnu, o školách, o práci a o alternativních zdrojích energie. Adam zmizel jako první, prý na nějakou další párty. Když se zvedal i Čerw, tak jsme se zeptali, kam jde. Prý na koncert pro Afriku do Hifáče. Hifáč miluju z úpířích návštěv, takže jsme se celkem rychle rozhodli. V Hifáči u pódia byla tma, nebylo k hnutí a chtěli vstup. Tak jsme zůstali u baru. Prý si tam nebylo kde sednout, ale nás bylo jen pět, takže jsme se snadno vmáčkli k lidem, kteří seděli u stolu, kde si původně mysleli, že je plno. Prateta s sebou všude tahal mafiánské pouzdro na samopal o kterém vytrvale tvrdil, že jsou v něm housle. Ukázalo se, že tam fakt jsou housle a že na ně umí hrát, ale prý „jen“ klasiku. Klasiku miluju a tak jsme ho začali ukecávat ať zahraje. Publika tam bylo dost. Nejprve nám performance zkazila obsluha, museli jsme počkat až bude přestávka v koncertu a pak Prateta fakt zahrál. A luxusně. Přiznám se, že jsem čekal něco na způsob hry Edy z Obecné školy, ale Joseph Haydn by to sám nezahrál líp. Myslím, že většina lidí slyšela klasiku zahranou na housle takhle v hospodě asi poprvé a kvitovali to velkým potleskem. Ten večer byl prostě zase naprosto absurdní. Mrtvočich měl s sebou navíc DVD obal 3D Games a když už jsme byli tak rozjetí, tak jsme šli dát jednu ven před Hifáč. Seděli jsme na lavičce, kolem noční nasvícené Náměstí Republiky s katedrálou svatého Bartoloměje, no prostě absolutní pohoda. V Hifáči se k nám přidal i Adam, takže původní parta byla zase pohromadě. Mě 3D Games nějak vyjímečně nesedla a měl jsem co dělat, abych to ustál. Prateta se rozhodl, že se rozloučí a já měl co dělat, abych mu zvládnul říct ahoj a měj se skvěle a pak už jsem mazal dovnitř.
„Kam vlastně jdeme?“ ptal se Mrtvočich, kterej klusal za mnou.
„Ty dolů, a já rovně!“
Jakmile mi bylo lépe, přidal jsem se k rozjeté skupince dole. Plznička tekla proudem a nálada byla vynikající. Najednou se začalo mluvit něco o poslední noční tramvaji nebo co a všichni vyrazili nahoru. Jenže u vchodu jsem potkal Mloka, který k nám mířil celý večer a zjevně konečně uspěl. Vnitřní boj, zda s ním kalit dál, nebo běžet na tramvaj.
‘No co, sice pak cestováním na kolej strávím celý večer, ale kdy zas Mloka uvidím?!’ řekl jsem si.
‘Pravděpodobně už za dva měsíce na Maškarádě’, odpověděl mi v hlavě druhý hlas.
‘A to je taky pravda. Běžíme?’
‘Běžíme!’
“Sorry kámo! Však se ještě uvidíme! Jsem rád, že jsi se aspoń ukázal!“ křikl jsem nahlas na Mloka a vyběhl za Červem s Bárou, kteří už byli v půlce náměstí.
Na zastávce, kam jsme s vypětím sil doběhli jsme zjistili, že nemáme Digiho a tramvaj jede až za deset minut. Digi nás stihnul doběhnout a jeli jsme už spolu. Vysadili mě u kolejí LFUK a snažili se mě výkřiky z tramvaje ještě směrovat. Já se raději držel partičky se kterou jsem vystoupil a která mě v pohodě dovedla až na kolej. Když jsem otevřel dveře do pokoje ucítil jsem něco co se dá popsat jenom jako vůně kolejního pokoje v den, kdy se měnilo povlečení. Sucho, vůně čerstvého povlečení a jakási zvláštní patina. Najednou se mi vybavila léta strávená na Strahově a měl jsem strašně krásný a nepopsatelný pocit. Jako kdybych se měl probudit až někdy na jedenáctou a přemýšlet jestli ty cvika dneska vychladím a půjdu hned do VOLNÝho dělat stránky, nebo jestli teda sjedu dolů do Dejvic a pak zajdem s kruhem ještě na jedno, než půjdu do práce.
Svěřil jsem se ještě s těmi pocity na facebooku a pak jsem zalezl do čerstvě povlečené postele a usnul.